Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 15. kapitola - Den D

04.06.2011 (20:45) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 4581×

15. kapitola -  Den D

„Je to větší městečko, než je Forks,“ vysvětloval jsem jí, když jsme parkovali na městském parkovišti.

„Aspoň tady bude víc na prohlédnutí,“ nechala si Bella pomoct z auta. Potom jsme ruku v ruce šli směr centrum. Náměstí bylo malé, ale krásné. Všude byly květiny a všude to žilo. Bylo jaro, takže lidé nebyli zalezlí doma. Při procházce městem jsme narazili i na trh, kde si Bella musela koupit nějaké ovoce.

„Máš hlad?“ zeptal jsem se jí, když se ručičky na hodinách začaly sunout ke dvanátce.

„Nemám,“ přitiskla se na mě ještě víc.

„Ale dala bych si zmrzlinu,“ usmála se na mě jako malé dítě, které chce po mamince něco, co má zakázané.

„A jakou?“

„Čokoládovou.“

„Zase?“

„Jasně, jinou nejím,“ usmívala se.

„Ty mi kup zmrzlinu a já si támhle skočím na záchod.“ Ukázala na veřejné záchodky.

„Jistě,“ pustil jsem ji a mezitím jí koupil zmrzlinu. Když se vrátila, tvářila se zvláštně. Možná to jsou jenom moje halucinace, ale tvářila se stejně, jako když mi vykládala o své rodině, tak tajemně.

„Vlastně jsem zjistil, že o tobě ještě pořádně nic nevím,“ podotkl jsem.

„A co bys chtěl vědět?“ ptala se mě.

V průběhu procházky jsem se o Belle dozvěděl snad všechno. Co má ráda za jídlo, co se jí líbí. I o mně se dozvěděla spoustu nových věcí. Vrátili jsme se až kolem večera.

„Bello, kde jste byli tak dlouho,“ brebentila Alice, když nás uviděla.

„Ve městě,“ odpověděla Bella s minimálním zájmem.

„Kdy chcete svatbu?“ vyhrkla na nás hned ze startu.

„Co nejdřív,“ vyhrkl jsem pro změnu zase já. Bella se na mě otočila a usmála.

„Podle toho, za jak dlouho to připravíš,“ vymyslela Bella daleko lepší odpověď.

„Tak do příštího týdne,“ zapřemýšlela Alice.

„Tak příští týden v pátek,“ usmála se na ni.

„To je výborný,“ vypískla Alice a pádila za Rose zase do domu.

„Děkuji, Bello, udělala jsi Alici ohromnou radost,“ objevil se za námi Jasper.

„Nemáš za co,“ odpověděla mu. Od té doby, co se Alice točila kolem svatby, byla ve skvělé náladě, takže měl i Jasper skvělou náladu. Přípravy se účastnili všichni, každý byl zapřažen do práce. Alice byla kupodivu povolná, když se nám něco nelíbilo, takže se to snažila udělat k radosti všech. Konečně nastal den D.

Kluci mě vytáhli na rozlučku se svobodou ven, protože Alice měla v plánu s holkami párty doma. Nechtěl jsem Bellu opouštět, protože jsem ji nechtěl ztratit z očí. Posledních čtrnáct dní bylo nejkrásnějších v celém mém životě. Bella byla šťastná, takže jsem byl šťastný i já.

Kluci mě vytáhli na pořádný lov. Byl jsem rád, že nevymysleli nějaký bar, protože tam bych se nemohl soustředit.

„Edwarde, už nemysli na Bellu a začni lovit,“ přerušil moje myšlenky. Ani jsem si nevšiml, že jsme dorazili na místo.

„Kde to jsme?“ optal jsem se pro jistotu, abych věděl, jestli můžu hledat pumu v tomto okolí.

„Toto je rezervace na severu Kanady, mají tu přemnožené šelmy. Mysleli jsme, že by to mohl být dobrý nápad,“ ujal se vysvětlování Carlisle.

„Děkuji,“ vyběhl jsem rovnou za nosem. Ještě jednou jsem pomyslel na Bellu, a potom se oddal svým instinktům.

Lovil jsem celou noc, chtěl jsem mít zásoby na několik dní dopředu, abych mohl být jenom s Bellou. Setkali jsme se až ráno kolem osmé hodiny. Čekala nás ještě hodinka běhu a už budu s Bellou. Nemohl jsem se dočkat. Po cestě si ze mě Jasper s Emmettem dělali srandu, že jsem podpantoflák a to ještě nejsem v chomoutu. Jen Carlisle se snažil být v klidu, ale viděl jsem na něm, že mu cukají koutky. Nijak jsem na to nereagoval, protože jsem už konečně cítil, že jsme blízko, vlítnul jsem do domu jako střela a už si to šel k Belle, když se přede mě postavila Rose.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ uhodila na mě.

„Za Bellou?“ nechápal jsem, kam tím směřuje.

„A znáš to přísloví, že ženich nemůže vidět nevěstu v šatech?“ řekla a usmála se na mě.

„Ne,“ dělal jsem, že nevím, ale znal jsem to.

„Ale víš,“ prokoukla mě a náramně se tím bavila.

„Tak vím, ale vždyť jsme upíři, tady to zas tak neplatí,“ snažil jsem se ji přesvědčit, ale věděl jsem, že to asi nepůjde.

„Tak zalez do pokoje pro hosty a Alice tam za tebou přijde, až dočeše Bellu,“ utnula to a vešla do dveří, do kterých jsem já nemohl.

„Nech toho, Alice, tahá to,“ nadávala zrovna Bella Alici. Jestli mi ji tam trápí, tak tam vletím, tradice netradice.

„Ale, Bello, musíš něco vydržet,“ nedala se.

„Alice, jestli ji ještě jednou zataháš, tak tam vletím,“ křikl jsem na ni výhružně.

„No jo,“ povolila.

„Díky, miláčku,“ promluvila Bella. A já se zatetelil blahem, když mě tak oslovila.

Asi do půl jedenácté jsem seděl na gauči naprosto nepovšimnut, jen Esme se na mě usmívala, když kolem mě procházela.

„Tak jdeme na tebe,“ vyrušila mě Alice z přemýšlení.

„Bella už je?“ vyptával jsem se, když mě Alice oblékala do obleku, o kterém jsem musel říct, že mi dokonale padnul.

„Neboj, Edwarde, Bella k oltáři přijde, je vyrovnaná a těší se,“ uklidňovala mě moje sestra.

„Dobře,“ ošil jsem se nervózně.

Už konečně nastala ta chvíle, stál jsem před oltářem a netrpělivě čekal na Bellu. Byli jsme tady jenom kněz a rodina, nechtěli jsme větší svatbu a Alice nám vyhověla.

Konečně začala hrát hudba a já jsem se netrpělivě zatřásl. Bella měla scházet s Carlislem po schodišti. Ostatní už tvořili uličku, kterou měla Bella dojít až ke mně.

Už jsem ji zahlédl, kráčela s Carlislem po schodišti. Už jsem nebyl nervózní, teď jsem měl ji. Věděl jsem, že všechno bude v pořádku. Jen já a ona. Mezitím sestoupila ze schodů a už byla v uličce. Konečně jsem si ji mohl prohlédnout. Byla nádherná. Šaty měla bílé s malými perličkami, neměla je na ramínka. Za sebou měla ještě asi dva metry vlečku. Víc jsem si ji už neprohlédl, protože došli až ke mně. Carlisle ji políbil na líčka a předal mi ji. Vzal jsem její ruku, jako by byla z porcelánu. Na chvilku jsem ji viděl usmát se. Ne že by se neusmívala, ale tento úsměv byl takový, jako by se smála mně.

Oddávající začal svou řeč, moc jsem ho nevnímal, koukal jsem se jenom na Bellu a ta celou dobu pozorovala mě s takovou láskou a něhou. Konečně došlo na dvě nejdůležitější věty.

„Edwarde Anthony Masene Cullene, berete si zde přítomnou Isabellu Marii Swan?“ optal se mě a já na chvilku zapomněl mluvit. Za sebou jsem uslyšel uchechtnutí. Okamžitě jsem se vzpamatoval.

„Ano, beru,“ odpověděl jsem co nejklidnějším hlasem, ale popravdě to ve mně vřelo. Vzal jsem prstýnek a navlékl jí ho na prst.

„A vy, Isabello Marie Swan, berete si zde přítomného Edwarda Anthonyho Masena Cullena?“ zeptal jsem Belly a mě na malou chvíli napadlo, že by klidně mohla říct ne.

„Ano, beru,“ přeťala moje myšlenkové pochody. A udělala s prstýnkem to samé.

„Nyní vás prohlašuji za muže a ženu,“ dokončil celou řeč oddávající.

„Můžete políbit nevěstu,“ povolil. Teď už pro mě neexistoval nikdo jiný. Zlehka jsem se k ní naklonil a odhrnul krátký závoj. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil.

„Miluji tě,“ šeptl jsem k ní, když jsme se od sebe odtrhli. Líbal jsem Bellu už milionkrát, ale tohle byl polibek zcela jiný, měl jiný podtext než všechny předchozí.

Už zbývalo jenom podepsat nějaké dokumenty. Potom jsme vyprovodili oddávajícího a konečně mohla přijít ta správná gratulace. Objímali jsme se už několik minut, ale musel jsem to utnout, protože nám za chvilku letělo letadlo a já ho nechtěl propásnout. Svatební cesta bude pro Bellu překvapení do poslední minuty.

„Musíme jet,“ pošeptal jsem jí. Usmála se na mě a ještě se rychle objala s ostatními.

„Pojď, musím ti obléct jiné oblečení,“ vyrvala mi Bellu Alice z náruče. I já jsem se rychle převlékl do cestovního. S pomocí kluků jsem naskládal kufry do auta. Měli jsme tři, bude to dlouhá svatební cesta, takže jsme museli být vybavení. Během několika minut byla zpátky, na sobě měla bílé kalhoty a světle modrý top s perličkovým potiskem.

„Jsi nádherná,“ pošeptal jsem jí a políbil ji.

„No, i ty nejsi k zahození,“ usmála se na mě.

„Kam jedeme?“

„To je pro tebe překvapení,“ zakroutil jsem hlavou a usmál se jejímu pohoršenému obličeji.

„Užijte si to,“ popřála nám rodina u dveří. Na tvářích měli jenom úsměvy, byli šťastní, ale já byl nejšťastnější.

Bella jim ještě několikrát zamávala a potom se pohledem otočila na mě.

„Tak kam jedeme?“ nenechala se jen tak odbít, ale ve tváři měla napsáno, že je jí to úplně jedno.

„Nech se překvapit,“ vzal jsem ji za ruku.

„Dobře,“ svolila a položila hlavu na opěradlo. Na ruku jsem jí dělal uklidňující kroužky. Normálně by usnula, ale dneska ne, vydržela celou cestu až k letišti.

„Zavezu auto na parkoviště a vezmu kufry, ty tady na mě počkej,“ vysadil jsem ji před vchodem, aby se potom nemusela se mnou trmácet zpátky.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 15. kapitola - Den D: