Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 14. kapitola - Příběh

26.05.2011 (19:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 5877×

14. kapitola - Příběh

„Bello, ty mluvíš?“ vzal jsem ji za ruku.

„Když mě odvedli, dala jsem si úkol, že jestli tě ještě uvidím, bude to již s řečí.“ Dívala se do země.

„Jak jsi to dokázala?“ nemohl jsem uvěřit.

„Hodně jsem vzpomínala na doby s rodiči a na tebe a na to, že tě miluji. Ani nevím, jak se mi to potom povedlo,“ mluvila. Neměl jsem slov, ani jsem si to ještě nedokázal připustit. Nějak jsem tušil, že to není pravda. Jakoby to bylo úplně nějak jinak.

„Ty měsíce bez tebe byly hrozná muka.“ Po tváři jí stekla slza.

„Neplakej,“ přisedl jsem si k ní na postel.

„Chyběl jsi mi,“ zaryla svou tvářičku do mé košile.

„A ty mě, nebyl jsem schopen života,“ objal jsem ji pevně. Nějakou dobu mě ležela v náruči.

„Jestli si mě chceš ještě vzít…“ začala nesměle.

„Samozřejmě, že si tě chci vzít,“ zastavil jsem ji. Jak si mohla myslet, že se něco za deset minut změnilo?

„Tak bys mi měl navléknout prsten,“ usmála se a bavila se mým zmatkem.

„Jistě,“ vzal jsem ji za její drobnou ručku a navlékl prsten. Jak jsem na to mohl zapomenout? V duchu jsem si nadával.

„Je nádherný,“ pochválila mi ho. Přitáhla se ke mně a políbila mě. Nenechal jsem se dlouho pobízet a polibky jí oplácel.

„Nechceš mi teďka o sobě něco říct?“ poprosil jsem ji.

„A nevezmeš zpátky svou žádost?“ usmála se smutně.

„Slibuji.“ Dal jsem si ruku na srdce.

„Tak dobře… A kde jsou ostatní?“ vyptávala se a napínala uši.

„Jsou na lovu,“ objasnil jsem jí a lehl si na postel. Bella si vedle mě sedla a opřela o postel.

„Moje babička se zamilovala do upíra a porodila maminku. Sama zemřela při porodu a on šel za ní. Maminka vyrůstala v sirotčinci. Věděla, že je výjimečná. Poznala co je z knihy, kterou jí babička nechala. Nakonec se zamilovala do člověka. Táta věděl, co je, ale i přes to ji miloval. První se narodil můj bratr a nakonec já. Byla jsem o několik let mladší. Měli jsme krásný život na vesnici. Bylo mi sedm, když přišli. Zaklepali na naše dveře. Zezačátku se chovali mile, ale potom zabili bratra. Přímo před námi mu zlomili vaz. Maminka mě držela v náruči, ale i tak jsem viděla všechno. Když chtěli zabít i mě, maminka řekla, že mám vzácný dar a můžu být prospěšná. Tím mi zachránila život. Arovi se asi líbila představa, že si může vychovat takový skvost. Když už jsem si myslela, že je všechno v pořádku, tak zabili mámu i tátu během několika sekund. Nikdy nezapomenu na tu chvíli. Tehdy jsem si přísahala, že Arovi nikdy nedám, co chce.“ Brečela po celou dobu, a tak zvláště se u toho tvářila, jakoby mi neříkala celou pravdu, ale nechtěl jsem na ni tlačit. Věřím, že mi to někdy řekne.

„Moc mě to mrzí,“ objal jsem ji.

„Všechny povraždil na Arův příkaz Demetri. Bez jediného mrknutí oka, bez jakékoli lítosti jim zlomil vaz,“ vzlykala.

„Proto máš z něho takový strach,“ konstatoval jsem a ona mi zakývala do košile.

„Už nedovolím, aby se tě dotknul,“ slíbil jsem jí.

„Bello, můžu se tě ještě na něco zeptat?“ Kývla.

„Jakou máš moc?“ nedalo mi to.

„Mám štíty, fyzický a psychický, tyto štíty dokážou skoro všechno. Pohybují věcmi, zabraňují průchodu slunce, brání průstupu veškerých sil, dokážu zabránit průchodu kohokoli mým štítem.“ Odkašlala si.

„Dobře, ale už nemluv a pořádně se vyspi,“ políbil jsem ji. Spala docela málo, takže musela být unavená.  Zavřela oči a přitáhla se ke mně. Během několika minut usnula. Přemýšlím nad tím, jestli je možné, abych měl takové štěstí. Nad tímhle jsem polemizoval snad celou dobu, než se opět probudila.

„Dobrý večer,“ popřál jsem jí.

„Už jsou zpátky?“ ptala se hned. Bylo na ní vidět, že se na ně těší.

„Ještě ne,“ musel jsem ji zklamat.

„Mohla bys je nějak překvapit tím, že mluvíš,“ napadlo mě.

„To je dobrý nápad, způsobím jim pořádný šok,“ usmála se. Musel jsem ji políbit.

„Za chvíli jsou tady, slyším jejich kroky.“ Naznačila prstem, že už nemluví, a rychle se oblékla do věcí připravených od Alice.

Kdy se otevřely dveře, už stepovala na schodech. Hned jak uviděla Esmé, tak se k ní rozběhla a skočila jí do náruče.

„Bello,“ šeptala Esmé a užívala si ji v náruči.

„Jsme rádi, že tě máme zpátky,“ dodala ještě, než ji začali objímat další. Po dojemném úvodu se vrátila ke mně.

„Bello, nemáš hlad?“ zeptala se Esmé. Byla vždy starostlivá a mě nenapadlo, že by mohla mít hlad. Bella kývla a šla do kuchyně s Esmé.

„Počkej, ještě bychom jim měli něco říct,“ zastavil jsem ji.

„Co, Edwarde, něco se děje?“ strachoval se Carlisle.

„Nic se neděje,“ ubezpečil jsem ho. Alice se usmívala jako sluníčko. Ona jediná tušila, že ji chci požádat o ruku.

„Požádal jsem Bellu o ruku a ona svolila,“ řekl jsem to a v době začalo opět objímání.

„Jestli mě nepustíš, Emmette, tak mě udusíš,“ promluvila poprvé před nimi Bella a Emmett zkoprněl v pohybu.

„Nezírej,“ utahovala si z něj a viditelně se bavila.

„Bello, ty mluvíš… Edwarde, ona mluví!“ vzpamatoval se první Carlisle. Ostatní jenom koukali, tak se Bella sebrala a šla s Esmé do kuchyně.

„Bello, jsme rádi, že se ti vrátila řeč,“ začala Esmé, když dojedla.

„A já jsem ráda, že mám takovou rodinu,“ vrátila jí Bella. Esmé se v tu ráno zatvářila jako sluníčko a šla ji obejmout. Bella se s radostí nechala a užívala si mateřskou lásku, která z Esmé vyzařovala.

„Bello?“ přišla do kuchyně i Alice. Nemusel jsem jí číst myšlenky, ale věděl jsem, co chce.

„Víš, ta svatba…“ Mluvila váhavě, až jsem se musel smát. Normálně Alice viděla, jestli bude odmítnuta nebo ne, ale teď ne.

„Kdo ti bude zařizovat svatbu?“ ptala se dál.

„No ty,“ řekla Bella jakoby nic a stávala od stolu. Musel jsem na ni vyvalit oči, protože mě její odpověď zarazila. Mně bylo jedno, kdo to bude zařizovat, jen aby to bylo rychle, ale takovou odpověď jsem nečekal.

„Vážně?“ divila se i Alice.

„Podívej, ty to vymysli a já ti to potom upravím, aby se to líbilo i nám, domluveno?“ odcházela Bella z kuchyně a já za ní. Alici ještě chvilku trvalo, než si uvědomila, že jí to vlastně bylo schváleno, potom vypískla a okamžitě Bellu objala.

„Tohle je moje sestřička,“ jásala Alice. Od Belly ji musel odtáhnout až Jasper, jinak by ji udusila. Já jsem se tomu jenom smál. A Belle to bylo očividně taky jedno.

„Víš, že tě miluji,“ políbil jsem ji.

„Vím. A doufám, že ti to nevadí, že jsem to dala Alice. Já jí to pak poupravím,“ omlouvala se mi.

„To nic, Alice je z toho nadšená,“ objal jsem ji a políbil do vlasů.

„Půjdu si lehnout,“ sdělila mi.

„A můžu s tebou?“ zeptal jsem se jí, protože jsem si nebyl jistý.

„Hlupáčku.“ Vzala mě za ruku a táhla za sebou.

Sice šla Bella spát kolem třetí hodiny odpolední, ale spala celou noc a probudila se až brzy ráno.

„Dobrý ráno,“ popřál jsem jí, když se protahovala.

„Dobré,“ usmála se na mě a já měl den hned lepší.

„Co budeme dneska dělat?“ zeptala se jen tak mimochodem.

„Co budeš chtít.“ Splnil bych jí všechno, na co by si pomyslela.

„Chtěla bych pusu,“ zamyslela se a já se musel nahlas zasmát.

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zasmál jsem se a naklonil se nad ni.

„A jak by sis to představovala?“ usmíval jsem se a užíval si každé chvilky s ní.

„Takhle,“ přitiskla svoje rty k mým a začala mě líbat. Dlouho jsem neotálel a připojil se. Když se ode mě odtáhla, usmívala se stejně jako já.

„Nechte toho vy hrdličky,“ vřítila se do pokoje Alice.

„Bello, mohla bys mi tohle schválit,“ položila před Bellu papíry. Kdybych se nepodíval důkladněji, myslel bych si, že je to bojový plán. Na papírech byla naše svatba.

Bella si je postupně pročetla, když skončila, usmála se.

„To je hezké,“ podala jí papíry zpátky. Alice vypařila stejně rychle, jako když přišla.

„Co tam bylo?“ zeptal jsem se jí.

„Jenom to, že naše svatba bude tady u vás doma,“ objala mě a já jí kolíbal ze strany na stranu.

„Jenom to?“ divil jsem se.

„Bylo tam samozřejmě, kde kdo bude stát, jak to bude nachystané, ale to není tak podstatné. Když to dělá Alice, bude to krásné. A já stejně nebudu pozorovat okolí, ale toho, kdo bude stát u oltáře.“ Zvedla hlavu a podívala se mě do očí.

„Máš pravdu,“ políbil jsem ji.

„Tak vstáváme,“ zavelela Bella.

„Kam?“ divil jsem se, když jsme ještě nevymysleli plán dne.

„Půjdeme se projít do města,“ podotkla a udělala na mě psí oči.

„Vždyť jsem ti slíbil, že budeme dělat to, co budeš chtít.“ Začal jsem se oblíkat. Bella našla taky věci na sebe a za několik minut jsme byli připraveni jít.

„Ještě snídaně,“ zavelel jsem, protože se Bella neměla vůbec v plánu zastavit v kuchyni.

„Dobré ráno,“ popřála Esmé, která nám balila sendviče s sebou.

„Dobré.“ Esmé nám vrazila jídlo do ruky s tím, že se Bella nají až v autě.

„Bello, mohl bych se ještě zeptat na tvou moc?“ přišel za námi nedočkavě Carlisle.

„Mám štíty, které mohou dělat, co chci. Pohybují věcmi, obalují je,“ vysvětlovala mu Bella.

„Fascinující, někdy mi to musíš ukázat,“ poprosil ji.

„A užijte si to,“ popřála nám ještě Esmé a odtáhla Carlislea z cesty. Od té doby, co jsem s Bellou, se Esmé usmívá jako sluníčko. Asi je šťastná, že jsem se zamiloval, a Bellu si hrozně oblíbila.

Vyrazili jsme z domu těsně po deváté hodině ranní. Dům jsme měli asi 20 minut jízdy od města. Takže jsme kolem půl desáté byli ve městě. Tentokrát to nebylo malé městečko jako Forks, ale větší město s více lidmi.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 14. kapitola - Příběh: