Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 10. kapitola - Nemocnice

20.04.2011 (17:30) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5562×

10. kapitola - Nemocnice

„Zlatíčko, klidně nám to můžeš říct, nikdo ti to vyčítat nebude,“ mluvila na ni Esme mateřsky. Už jsem si myslel, že Bella kývne, ale opět mě překvapila. Něco zarachotilo v kuchyni a za několik sekund letěl talíř kolem mě a přistál Emmettovi na hlavě. Bella se usmála a zapnula si kabát až ke krku.

„Ty potvoro,“ zahřměl na ni Emmett, až se přikrčila za mnou.

„Neřvi, děsíš ji,“ utrhl jsem se na něho a hladil jsem Bellu po ruce.

„Bello, mohla bys to udělat ještě jednou?“ fascinovaně vydechl Carlisle.

„Ale no tak, přece nejsem pokusný králík,“ rozčiloval se a rozhazoval rukama Emmett.

„Začalo to kvůli tobě, miláčku, tak to musíš vydržet,“ políbila ho Rose škodolibě na tvář.

„Díky, miláčku, to pomohlo,“ rezignovaně odvětil Emmett. Rose se jenom usmála a poodstoupila od něho dál. Mezitím přišel Carlisle a v ruce držel jeden ze zbylých talířů.

„Bello, udělej to, prosím, znovu,“ poprosil ji a zadíval se na talíř. Bella vystoupila z poza mích zad a opřela se o mě.

„Jestli to už nechceš dělat, tak nemusíš.“ Měl jsem o ni strach, co kdyby se jí něco stalo, na to jsem nechtěl ani pomyslet. Najednou talíř vlétl.

„Fascinující,“ šeptal Carlisle. Talíř se pomalu blížil k Emmettovi, až jsem se musel zasmát.

„Fajn, a on se mi směje,“ mluvil teď už nabroušeně. Talíř změnil směr a letěl k nám.

„Bello, co to děláš?“ divil jsem se. Bella se usmívala a poodstoupila ode mě.

„To neuděláš,“ vyhrožoval jsem jí. Talíř zůstal stát ve vzduchu, jakoby přemýšlel, komu spadne na hlavu. Potom to vzalo rychlý spád a talíř se mi rozbil o mou hlavu.

„To si vypiješ,“ smál jsem se a otřepával střepy z vlasů. Bella se mezitím schovala za Jaspera, který se smál tak hlasitě, že by vzbudil i medvěda ze zimního spánku. Ostatním také cukaly koutky, ale nedávali to tak najevo.  Přibližoval jsem se k Jasperovi a chtěl chytnout Bellu, která se také usmívala.

„Copak se rozbíjí talíře?“ ptal jsem se jí, když jsem se k ní přibližoval. Bella se usmívala a při tom se tvářila, jako já nic, já muzikant.

Během vteřiny jsem byl u ní a chytnul ji do náruče.

„Už mi neutečeš,“ šeptal jsem jí do vlasů. Usmála se na mě, pod jejím úsměvem jsem roztál a pustil ji.

„Brácha, ty jsi teda měkota,“ smál se Emmett.

„Tak půjdeme,“ vzal jsem Bellu za ruku a společně jsme vyšli ven. Jen co jsme sešli ze schodů, tak mi Bella padla do náruče.

„Carlisle,“ zavolal jsem a jmenovaný byl hned u mě.

„Co se stalo?“ ptal se.

 „Nevím, scházeli jsme dolů a potom omdlela, stihl jsem ji chytit,“ vysvětloval jsem mu spěšně.

„Jede se do nemocnice,“ nakázal a během minuty jsme již vyjížděli od domu. Ostatní zůstali doma. Jel jsem jenom já a Carlisle. Bella mi ležela bezvládně v náručí. Moje srdce bylo stažené úzkostí, nevěděl jsem, co mám dělat, takže jsem ji hladil po tváři a doufal, že se probere.

Když jsme se blížili k nemocnici, tak se Bella začala budit.

„Carlisle, probouzí se,“ informoval jsem ho zcela nepotřebně, protože nás po celou dobu sledoval v zrcátku.

„Ať se nezvedá, Edwarde, nech ji ležet,“ dával mi rady. Ani jsem o tom Bellu nemusel přesvědčovat, protože i když měla otevřené oči, ležela mi v náručí.

„Neboj, Bello, zjistíme, co ti je,“ ubezpečoval jsem ji. Koukala se kolem sebe, jakoby přemýšlela, kam to jedeme.

„Jedeme do nemocnice, tam tě Carlisle prohlédne,“ informoval jsem ji. Na Belliné tváři se objevil děs, potom se začala vrtět.

„Lež, Bello, já tě miluji, ale musíme vědět, proč jsi tak vyčerpaná. Pokud v nemocnici nic neobjevíme, tak budeme vědět, že je to tvou mocí,“ vysvětloval jsem jí. Trochu se uklidnila, ale v očích měla stále ten děs.

„Budu s tebou, neboj se,“ pohladil jsem ji po tváři. To už Carlisle parkoval před nemocnicí. Společně s Bellou v náručí jsem vystoupil z auta. Okamžitě jsme zamířili do Carlisleovi ordinace. Tam jsem Bellu položil a přisedl si k ní. Těkala očima po místnosti a lehce se třásla. Nejsem si jistý, jestli v nemocnici někdy byla. Držel jsem ji za ruku, a čekali jsme, až se Carlisle oblékne do pláště.

„Tak, Bello, bolí tě něco?“ zeptal se jí na první otázku. Bella se koukala vystrašeně na mě.

„Neboj, lásko, jenom ukaž, kde tě to bolí,“ přemlouval jsem ji ke spolupráci.

„No nic, když se to nedozvíme, tak zatím vezmeme krev,“ bral jehlu. To bylo na Bellu už moc, vysmekla se mi a vystřelila ze dveří tak rychle, že jsem se nestačil vzpamatovat. Rychle jsme vyrazili za ní, ale Bella už nikde nebyla. Díky jejím štítům ji necítíme, takže jsme se naprosto ztratili.

„Co jsem to zase provedl?“ sedl jsem si na lavičku v nemocnici.

„Neměli jsme ji sem brát, nebo jsem ji měl dát anestetika. Doufal jsem, že když budeš s ní, tak se nechá přesvědčit, asi tolik nám ještě nevěří,“ polemizoval, teď již celkem zbytečně, Carlisle.

„Jedeme domů, sem se určitě nevrátí,“ vstal jsem a doufal, že ji potkame někde po cestě.

Když jsme dojeli domů, Bella tam nebyla.

„Jak jste ji mohli ztratit?“ hubovala nás Esme jako malé kluky.

„Byli jsme hlupáci, stačí,“ zavřel jsem se do pokoje.

„Ty jsi hlupák, běž ji hledat!“ křičela na mě Alice za dveřmi.

„Máš pravdu,“ křikl jsem nazpátek a vyskočil oknem do lesa. Rozběhl jsem se za nosem a doufal, že ji někde potkám. Proběhl jsem snad celé území kolem domu, ale nikde nebyla. Už jsem ani nedoufal, že ji najdu. Byl jsem zoufalý, takže když jsem běžel kolem velkého dubu, ani jsem nereagoval na postavu schoulenou u kořene. Běžel jsem ještě několik desítek metrů, když mi to došlo. Okamžitě jsem se otočil a vrátil. Naštěstí tam stále seděla, schoulená a opřená o strom.

„Bello,“ promluvil jsem na ni. Nezvedla hlavu, ani se nepohnula.

„Bello, moc mě to mrzí,“ přisedl jsem si k ní.

Když zvedla hlavu, její oči byly zase černé jako uhel.

„Bello, nechceš mi nějak naznačit, proč jsou tvoje oči černé?“ vzal jsem ji za ruku.

Hluboce si vydechla a potom vstala. Postavila se přede mě, abych na ni viděl.

„Mám hádat?“ přistoupil jsem na její hru. Kývla, tak jsem se začal soustředit, aby mi nic neuteklo. Bella ukázala na svoji ruku.

„Něco s rukou?“ hádal jsem. Záporně zakroutila hlavou a ukázala na ni tak, že si kůži málem protrhla.

„Nech toho, vždyť ti poteče krev,“ bál jsem se. Ale Bella vůbec nereagovala na to, co jsem jí řekl, a začala kývat hlavou. Přemýšlel jsem, co jsem řekl, a potom mi to došlo.

„Potřebuješ krev,“ vyhrkl jsem. Zakývala hlavou a viditelně si oddechla.

„A jakou krev?“ vyslovil jsem svou obavu. Přišla ke mně a zadívala se mi do očí. Potom mě pohladila po tváři a přitom mě pohladila i po očích. Okamžitě jsem pochopil, ale teď mi to bylo jedno. Moje rty byly od jejích několik milimetrů. Překonal jsem vzdálenost a lehce ji políbil. Odtáhla se ode mě a ukázala do lesa.

„Jasně, něco chytnu, počkej tady,“ políbil jsem ji ještě jednou. Během několika minut jsem zavětřil pumu. Skočil jsem na ni a zlomil jí vaz, potom jsem ji hodil přes rameno a vrátil se zpátky za Bellou. Čekala tam, kde jsem ji nechal. Položil jsem pumu před ni. Podívala se na ni a potom se na mě usmála. Čekal jsem, že se na ni vrhne, ale nedočkal jsem se. Místo toho se na mě usmála a podívala stylem, a co s tím mám jako dělat. Přejela si jazykem po zubech a naznačila, že tohle neumí.

„Tak jak ji piješ?“ nevěděl jsem.

Naznačila, že má v ruce hrneček a přiložila si ho imaginárně k ústům.

„Z hrnečku?“ podivil jsem se a ona kývla.

„Tak to tady neuděláme,“ vzal jsem ji do náručí a pumu vzal do druhé ruky. Upíří rychlostí jsme se přesunuli k domu. Jakmile mě zavětřili ostatní, tak vylítli z domu. Ihned jak uviděli Bellu, tak se k ní rozběhli. Jako první ji drtila v náručí Esme. Nevypadalo to, že by jí to bylo nějak nepříjemné, naopak, náramně si to užívala.

„Na co máš tu pumu?“ obrátil se na mě Carlisle.

„Bella mi už konečně řekla, co jí je,“ usmál jsem se na něho.

„Řekla?“ podivil se.

„Ty víš, jak to myslím,“ zakroutil jsem hlavou.

„A co jsi zjistil?“

„Myslím, že Bella potřebuje krev. Její moc ji vyčerpává a na doplnění jí obyčejné jídlo nestačí,“ vysvětloval jsem mu, ale poslouchali nás už všichni.

„A proč se nenapila v lese?“ nechápal stejně jako já předtím.

„Neprokousne svými zuby jejich kůži,“ vysvětlil jsem mu.

„Mám vevnitř jehlu s hadičkou, odčerpáme ji,“ táhl mě i s pumou do domu.

„Vezměte Bellu dovnitř,“ křikl jsem ještě na zbytek rodiny.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 10. kapitola - Nemocnice: