Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze mě ani krok - 3. kapitola

08.03.2010 (12:45) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1228×

3. KAPITOLA - Dopis

Edward:

Vážení Cullenovi,

tímhle dopisem bychom Vás chtěli pozvat na Volterské  slavnosti, které začali před několika dny. Ale nebojte, o to nejhlavnější jste nepřišli. To teprve přijde.

Byli bychom nesmírně rádi, kdybychom Vás i po oficiálním ukončení plesu (hlavní hřeb slavností) mohli dále pokládat za naše hosty a zdržíte-li se déle, můžeme Vám slíbit, že nudit se u nás nebudete.

S pozdravem

Volturiovi

Pod dopisem, vlastně pozvánkou, byl ještě malý dodatek, nadepsaný Carlisleovým jménem. Alice mu to teda podala, on to zběžně prolétl očima a podíval se po nás.

„Aro nás ještě osobně láká na prodloužený pobyt u nich. No, děti, je to na vás,“ a odmlčel se.

Podíval jsem se po Alici, která nepřítomně hleděla do dálky. Za pár sekund se její tváře rozzářily krásným úsměvem  a začala horlivě přikyvovat.

„Pojedeme! A můžeme tam i zůstat déle,  mně to vadit nebude,“ pokrčila rameny a pousmála se ještě víc. Pokusil jsem se přečíst její myšlenky, chtěl jsem vědět, co viděla, ale ta malá potvora si je hlídala. Ničím mě nemůže víc naštvat jak tímhle. A ona to moc dobře ví.

Carlisle se s otázkou v očích otočil na mě. Nezbývalo mi než na ni odpovědět.

„Je mi to jedno,“ řekl jsem a myslel to vážně. Vždyť je jedno, kde jsme, jestli jedem tam nebo tam, tak proč se neukázat jednou za dlouhý čas i ve Volteře. Třeba se tam pobavíme, kdoví…

Na tohle existuje taky odpověď. Kdoví – Alice to ví! Jenže ta mi to odmítá říct, nebo spíš ukázat, abych byl přesný.

Ta se hned začala radovat, protože v dopise padlo slovo ples a to znamená jediné – nákupy. Jak jen se z toho vyvléct…

„Edwarde! Ani nad tím nepřemýšlej!“ sjela mě jak malého kloučka, který hodlá zničit panenku své sestřičce. Jenže v tomhle podání jsem ta panenka já! Nákupy s Alicí – to je peklo na zemi. I na upíra je to děsně unavující a příšerně nudné.

„No co! Nemůžeš jít sama? Stejně víš, jakou velikost mám,“ pokusil jsem se vymluvil, ale předem věděl, že mi to nepomůže a budu několik hodin tvrdnout ve městě. Naštěstí se budou kupovat jenom věci na ples a ty, které budeme potřebovat ve Volteře. Kdyby si Alice umínila, že chce změnil celý můj a Carlislův šatník, nejspíš bychom se toho plesu ani nedožili…

* * *

„Alice, to stačí! Pojď, musíme jet, nebo nám uletí letadlo,“ teď už byly i Carlislovy nervy pohnuté a ztrácel trpělivost. Taky jak by ne, jsme tu už víc jak 6 hodin a ještě to nevypadá, že by chtěla končit. Ale bude muset…

S neustálým mumláním od Alice jsme se ověšení jak vánoční stromečci vydali směrem k autům. Jaké štěstí, že jsme jeli dvěma, jinak bychom se asi nenaskládali. No jo, Alice se zase rozjela…

Po příjezdu domů nás nahnala do obýváku a sama se vydala nahoru, aby si sbalila a mohla zabalit i nám.

,To bude nadlouho,‘ pomyslel jsem si a sednul si k piánu a nechal se pohltit hudbou…

* * *

„No tak, no tak, pospěšte,“ popoháněla nás najednou Alice, jak kdyby to nebyla ona, kdo zdržoval v obchodě… Jestli to letadlo nestihneme, je to výhradně její chyba. Nemá si na co stěžovat…

V koutku duše sem doufal, že nám to uletí. Protože bychom museli čekat na další a tím pádem bychom nestihli ples… Krásná to představa.

Bohužel není skutečná. Všechno vychází podle plánů, na letiště dorazíme ještě s předstihem, takže není šance, že by nám letadlo uletělo. Škoda.

Let trvá několik hodin, ale přesto mi to přijde jako věčnost. Nevím, co nás tam čeká, a to mě nejvíc štve. Může se stát cokoli… Co když se něco stane Alici? Nebo Carlislovi? Nejspíš bych o ně neměl mít strach, mělo by tam být bezpečno, ale nemůžu si pomoct. Volturiovým se nedá věřit, většinou…

Jindy bych plně spoléhal na Aliciny vize, jenže tentokrát to nešlo, když je přede mnou ukrývala. Proč mi nechce ukázat to, co viděla? Neuměl jsem si to nijak vysvětlit, ale aspoň jsem měl téma k přemýšlení při cestě do Itálie. Aspoň jedno pozitivum. Teda, vlastně dvě. Utekla mi další nezáživná noc. Vida, třeba najdu ještě něco…

A je to tady. Zrovna jsme vystoupili z letadla a šli si vyzvednout svoje zavazadla, když jsem ucítil pach jiného upíra, no, spíš upírů. Pravděpodobně mířili taky na hrad, tohle nevypadalo na jeho obyvatele, protože jejich osobní vůně byla podobná té naší. Takže další vegetariáni, předpokládám. No, třeba opravdu míří na ty slavnosti, třeba to nebude až taková nuda, jak jsem si myslel…

Před letištěm čekali dvě limuzíny, jedna byla pro nás, jak nám potvrdil řidič, který se k nám hlásil hned, jak jsme vyšli ven. Otevřel nám dveře, vzal nám zavazadla (a že jich nebylo málo, to snad nemusím říkat, vždyť balila Alice) a sedl si na místo řidiče, aby nás dovezl na tu velkolepou slavnost, nadcházející ples, který se má konat dneska večer. Podle toho, jak to vypadalo cestou, to bude opravdu velkolepé, počet hostů raději nekomentovat. Některé jsme viděli z okna, málo jich zrovna nebylo. Někteří jeli limuzínami jako my, jak jsem usoudil z neprůhledných skel a zástupu limuzín mířících nahoru k hradu.

Zrovna jsme čekali až na nás přijde řada, když u vedlejší brány k hradu než ve které jsme stáli my, nejspíš byla soukromá, těžko říct, zastavilo červené sportovní autíčko, podle všeho hodně rychlé. Někdo vytáhl z auta ruku a zazvonil, vteřinku na to se brána začala otevírat a hned, jak se to auto dostalo za ní, se zavřela.

,Kdo by řekl, že u Volturiů budou mít automatické otevírání,‘ pomyslel jsem si. Ale hned na to jsem se vrátil k tomu, co jsem viděl. Ta na pohled jemná ručka nemohla být upíra, ale ani člověka. Kdo to byl? Nebo spíš, co byl zač?

Po pár minutách hloubání jsem došel k tomu, že se mi asi něco zdálo, že to určitě byla upíří ruka a já špatně viděl. No jo, je to divné, ale každý se může splést, ne? Proč ne já? Je to sice nepravděpodobné, ale stává se.

Nevím přesně, jak dlouho jsme stáli na silnici a čekali, až se uvolní cesta a i my se konečně dostaneme k hradu.

Zanedlouho se nám to povedlo a krátce poté, co jsme vystoupili, už se k nám řítil jiný upír, aby nás přivítal a odvedl za Arem, který si to vyžádal. Co se dá dělat, tak jdeme za Arem.

Procházeli jsme celým hradem, protože Arova pracovna byla skoro nejvzdálenější pokoj v levém křídle. Další bezpečnostní opatření, jak kdyby mu nestačilo 10 upírů, kteří ho neustále střeží. Tohle opravdu nechápu a abych pravdu řekl, ani nechci.

Cestou jsme potkali pár upírů z gardy, mířili ven, asi přivítat hosty. Náš „průvodce“ mezitím zastavil u mohutných dveří z tmavého dřeva a zaklepal. A je to tady.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř a my vešli.

Vstoupili jsme do obrovské místnosti, které dominoval velký stůl s téhož dřeva, jako byly dveře. Za ním seděl tmavovlasý muž s nezaujatým výrazem, teda do doby, než si všiml Carlisla, svého dávného přítele. Jen co ho spatřil, vstal a šel k němu.

„Carlisle, příteli! Jak rád tě vidím! To je let, co jsme se neviděli, jsem rád, že jsi přijel. Konečně mám to potěšení seznámit se s tvou rodinou,“ při těch slovech se podíval po mě a po Alici.

„Tohle je určitě Alice, že? A Edward! Moc rád vás poznávám,“ jen jsme na něj kývli, což nám oplatil a pokračoval.

„Ani nevíte, jakou mám radost, že jste přijeli na tyhle slavnosti. Zaručuji vám, že se máte na co těšit! Doufám, že plánujete zdržet se déle,“ s ničím jiným ani nepočítal, podle tónu hlasu. Ten byl panovačný, sebejistý, ne moc příjemný, aspoň v tuhle chvíli.

„Zajisté se zdržíme, ale ne moc dlouho. Edward s Alicí mají sice prázdniny, ale na mě se to nevztahuje. Práce je práce,“ pousmál se, jako pokaždé, když mluvil o svém povolání.

„Ach, to je škoda. No, aspoň něco. Teď se běžte přichystat na slavnost, ať to stihnete. David vám ukáže, kde máte pokoje,“ a kývl směrem ke dveřím, kde zůstal ten upír, který nás sem dovedl.

„Zatím nashle. Uvidíme se později,“ rozloučil se s námi a my vyšli ven a nechali se vést na druhý konec hradu, kde už na nás čekali naše zavazadla.

„No ták, pánové. Kde máte obleky? Hledat!“ začala hned dirigovat Alice. A nám nezbylo nic jiného než ji poslechnout, jinak by byla schopná nás převléct sama.

Alice byla ve svém živlu, nakonec nám stejně musela pomáhat, abychom to stihli. Samotné jí to trvalo nejdéle, ale to se dá pochopit, no jo, holka…

Když už jsme byli všichni hotoví, vymydlení, oblečení, upravení, vyšli jsme z pokoje a šli jsme směrem do hlavního sálu, odkud už se tlumeně ozývala hudba. Alice se z pravé strany zavěsila do Carlisla, z levé do mě, nechala se vést a se zářivým úsměvem ignorovala nenávistné pohledy, které jí věnovalo dámské osazenstvo, které jsme cestou potkali. Jejich myšlenky byly příšerné, mám-li být slušný a ne moc nakloněné Alici. Žárlily na ni, to bylo úsměvné, protože vlastně neměly na co. Čím jsme byli blíž, tím víc přibývalo plánů na zabití mé malé sestřičky a plánů, jak mě svést. Tak tohle bude ještě zajímavé.

Když jsme vkročili do sálu, pár (asi polovina) hostů se po nás otočili, a to včetně Ara, který na nás kývl, ať jdeme za ním. Tak jsme tedy šli, prostředkem sálu, samozřejmě, opravdu nenápadné. Pokud se na nás někdo doteď nedíval, teď už určitě ano.

„Vítejte,“ zazubil se na nás Aro a hned zapředl hovor s Carlislem, do kterého se po chvíli přidali i Cauis s Marcusem. Já táhl Alici za sebou a snažil se skrýt v davu co nejvíc to šlo. Nechci být středem pozornosti, nestojím o to. Alice mě ochotně následovala, ale pořád se rozhlížela kolem. Někoho hledala? Ale koho? Pochybuji, že tu někoho znala, ale jiné vysvětlení jsem nenašel. No, ani jsem nechtěl, měl jsem co dělat, abych vždy stihl přesměrovat svou osobu někam jinam, jinak bych byl neustále v obležení cizích upírek toužících po mé společnosti. Proč mi, proboha, nedají pokoj?! Vždyť já o to opravdu nestojím! Ať si najdou jiný objekt zájmu! Nevím, co na mě vidí, obyčejný upír…

Alice se vedle mě našponovala a já se podíval, kam směřuje její pohled. Obočí se mi údivem zvedlo a ústa mírně pootevřela. Další vegetariáni? Nevěděl jsem, že někdo kromě nás se dal „druhou cestou“.

Když jsem se nadechl, došlo mi, že tyhle jsme už potkali, na letišti. No, s těmi se Carlisle určitě bude chtít seznámit. Měli bychom mu to říct.

Podíval jsem se na Alici, ta přikývla, viděla, co chci udělat, kam chci jít a tak jsem se vydal ke třem trůnům, kde doteď debatoval můj otec s Arem a jeho sourozenci. Naposled jsem se podíval po Alici, která proplouvala davem, směrem k těm upírům se zlatýma očima. Cítil jsem, jak se pozornost konečně přesunula na někoho jiného, ale nechtěl jsem vědět, kdo byl tím nešťastníkem. Radši jsem šel dál, abych byl co nejdříve u svého cíle. Všimli si mě hned, jak jsem tam dorazil.

„Á, Edward nás poctil svou přítomností,“ mrkl na mě Aro a usmál se na mě. Úsměv jsem opětoval, nechtěl jsem dělat zbytečné potíže.

„Omluvte mě na minutku, musím pronést řeč. Alespoň krátkou,“ omluvil se, posunul se ke svému trůnu, u kterého stály dvě postavy v černých pláštích, kterých jsem si všiml až nyní, a zvedl ruce. Tím si okamžitě zajistil pozornost a začal mluvit.

Neposlouchal jsem ho nijak pozorně, spíš jenom povrchově, aby se neřeklo. Jeho řeč nebyla nijak dlouhá, vesměs všechny vítal a vyjadřoval svou radost, že se tu sešli v tak hojném počtu. Mě samotného zaujala až poslední věta.

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představil…“

2. kapitola | 4. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze mě ani krok - 3. kapitola: