Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezdomovkyně (4)

13.01.2012 (08:00) • swanbellacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3057×

Běhala jsem radostně po chodníku a radostně se smála. Chytala jsem je oba za ruku, aby si pospíšili. Na něco jsem se neuvěřitelně těšila.

Do mého snu se vkradl rychlý, hlasitý dech. Procitla jsem téměř okamžitě a zhluboka se nadechla, když jsem na krku ucítila něco studeného a ostrého, co se mi pomaličku zařezávalo do kůže, což pro mě nevypadalo moc dobře.

To mě probralo úplně. Přede mnou stál nějaký cizí muž. Jeho vyceněné zuby se blížily k mému obličeji a smrdutý dech ovál mou tvář. Srdce se mi rozbušilo strachem a já se nejdříve nemohla ani hnout.

„Takhle skončí každý, kdo se bojí práce a placení. Mou rukou!“ zašeptal mi výhrůžně do ucha ten šílenec. Nevěděla jsem, co tím myslí, ale pak mi náhle přitlačit nůž více ke krku…

Vyděšeně jsem vykřikla a snažila se mu vykroutit. Nejspíš se lekl, ale nečekala jsem, že uskočí. Bohužel se vzpamatoval až moc rychle a já nestačila utéct.

Zamotaná ve starých hadrech jsem jen bezmocně sledovala, jak se ke mně znova přibližuje. Jestli něco mluvil, nevnímala jsem ho, protože mé oči teď hypnotizovaly jeho ruku, ve které se něco nebezpečně houpalo.

Pusa se mi otevírala a zase zavírala. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem své hlasivky povzbudit… Ale ty byly proti mně. Přes knedlík, který se mi děsem vytvořil v krku, se nedostalo nic. Sklonila jsem hlavu a první slzy se mi nahrnuly do očí. Nechtěla jsem, nemohla jsem dovolit, aby viděl mou slabost.

Chvíli si mě prohlížel. Viděl, že nemohu nic dělat. Všiml si mojí rezignace a krutě se zasmál. Pravou ruku, ve které svíral tu divnou věc, zvedl a pak už jsem slyšela jen svištící zvuk.

Chtěl mě udeřit paličkou. Instinktivně jsem uhnula, takže se naštěstí trefil jenom do lavičky. Mé hlasivky konečně počaly spolupracovat a přes můj krk se vydaly další dva výkřiky. Vůbec jsem nevnímala, kdy…

Pokoušela jsem se bránit, ale moc mi to nešlo. Náhle v mé osobní blízkosti nikdo nestál. V hlavě jsem měla myšlenky, že si ze mě asi někdo dělá blázny, ale když jsem se rozhlédla kolem, uviděla jsem ho na zemi nehybného.

Pak se mé oči stočily k další osobě, která se tyčila kousek stranou. Snažila jsem se rozpoznat, jestli je to kluk či holka, ale jediné, co jsem byla schopná zaregistrovat, bylo to, že ten dotyčný byl celkem mladý.

Na chvíli jsem vše přestala pozorovat a snažila se zvednout, ale moje tělo protestovalo. Bylo ještě plné šoku. Raději jsem zůstala sedět a pokoušela jsem se vzpamatovat.

Když jsem se podívala zpátky na místo, kde se ještě před chvílí nacházeli, stála tam už pouze ta osoba, která mi evidentně zachránila život. Nevěděla jsem, co se stalo tomu slizkému člověku, ale v tu chvíli mi na tom nezáleželo. Byla jsem ráda za to, že jsem měla klid.

Má mysl byla plná. Vůbec jsem nevěděla, jak se mluví či jak se ptá. Tato schopnost mi byla odepřená. Chtěla jsem tomu neznámému poděkovat za svůj život, ale… Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo.

Mé další myšlenky se honily kolem toho, že opravdu nechybělo málo a mohla jsem být… Ne! Jsem přeci na živu… Celé tělo se mi roztřáslo z toho, co se mohlo stát. Nešlo to zastavit…

Dýchám, slyším, sedím a hlavně - vidím svého zachránce před sebou. Nevěděla jsem, jestli je to muž či žena, ale zkusila jsem to…

„Pane… Je…“ pískla jsem sotva slyšitelným hlasem. Čekala jsem na odpověď.

Po chvíli, co byl můj nedokončený dotaz vysloven, se kolem mě roztáhlo napětí. Vůbec jsem nechápala, co se děje.

Chtěla jsem mu asi poděkovat za záchranu, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se vlastně mluví. Byla jsem ještě vystrašená.

„Ten už tobě ani nikomu jinému neublíží. Ale radil bych ti, aby sis příště vybírala místa, která jsou aspoň trochu osvětlená. Nedivím se, že šel sem. Vy se schováváte…“ V řeči se mužský hlas náhle zarazil. Evidentně o něčem přemýšlel, ale já byla uchvácena jeho hlasem.

Přes záda a vzápětí přes celé tělo mi přejelo mravenčení. Ten hlas, tak mužný, tak sametově sladký… Cítila jsem, jak mě k sobě volal. V hlavě místo mozku nahradily zřejmě piliny, já totiž nemohla normálně uvažovat.

Když promluvil, srdce se mi silně rozbušilo. Malátně jsem se snažila své roztoulané myšlenky dát zpět dohromady, ale šlo to velice těžko.

„Máš velké štěstí,“ dodal přiškrceným hlasem. V okamžiku, během mrknutí oka, byl pryč.

Velice pomalu jsem se vracela do reality. Trvalo mi dlouho, než mi hlava začala správně pracovat.

Najednou mi došlo, že neznámý cizinec mě zachránil. Nemohla jsem tomu všemu uvěřit. Málem jsem zemřela. Těsně jsem unikla smrti, a to díky andělovi, který mě zachránil.

Vzpomněla jsem si na jeho radu, ať si najdu místo, které je aspoň trochu osvětlené, a tak jsem se sebrala a šla jinam. Dorazila jsem na místo, kde většinou žebrám o peníze. Tam je aspoň světlo.

Lehla jsem si na lavičku před obchod. Měla jsem plnou mysl toho všeho, co se stalo. Ale pořád se mi vracela otázka, co udělal s tím mužem. V jednu chvíli tam byl a pak jako by se vypařil do země. Přece by ho nezabil. Tato otázka mi zůstala v mysli.

Po hodinách přemýšlení se mě zmocňovala únava. Bála jsem se usnout. Pořád jsem měla na mysli, že by se mohl vrátit a dokončit, co začal. Sice jsem nakonec podlehla spánku, ale tentokrát s myšlenkami na mého anděla.

Uběhlo několik dní a já přežívala dál. Pořád jsem myslela na mého zachránce. Nemohla jsem ho vypustit z hlavy. Chtěla bych ho ještě potkat a hlavně mu poděkovat. Jenže já takové štěstí nemám. Pochybuju, že bych na něj ještě mohla narazit. Ale budu doufat.

Autor: swanbellacullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezdomovkyně (4):