Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezdomovkyně (17 + epilog)

12.09.2012 (18:45) • zuzinecckaa, swanbellacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3330×

17. kapitola

Překvapení na obou stranách bylo obrovské. Ale v sebeovládání jejích rodičů nebyla jediná stopa po touze po její krvi, pouze radost, že se s ní zase shledali. Přestože se stali tím, čím jsou…

Rozhodl jsem se, že je mohu opustit – na doslech –, ale chtěl jsem jim dát alespoň tu trochu soukromí, aby nebyli jako pod drobnohledem. Hlídal jsem jen ty myšlenky, které by jí mohly ublížit, zároveň jsem přemýšlel nad celou naší budoucností.

Seděl jsem kdesi na nějakém vykotlaném pařezu a představoval si ty roky, které mě s ní čekají. Přestože se kvůli ní a i kvůli rodině stanu zase vegetariánem, rozhodně jsem toho nelitoval. Měl jsem totiž konečně vše, co jsem si přál… Lásku své existence, díky níž jsem pochopil, jak je samota nepříjemná. A hlavně, jak rodina dokáže pomoci i v nouzi nejvyšší.

Jak jsem se zasnil, nevnímal jsem své okolí, takže když na mě promluvil hlas Alice, překvapeně jsem se na ni zahleděl.

„Ahoj,“ pozdravila mě tiše a s úsměvem se posadila vedle mě.

„Ahoj,“ opětoval jsem a čekal, co mi přišla říct. Sice jsem četl myšlenky, ale ona si na ně dávala veliký pozor, jako kdyby už někdy tohle musela praktikovat.

„Nemáš o ni strach?“ zeptala se mě a trhla hlavou směrem k domu. Zaposlouchal jsem se na chvíli do myšlenek Charlieho a zjistil, že se akorát baví o době, kterou spolu netrávili. Pak jsem v odpověď jen zavrtěl hlavou. Stejně to byla jen řečnická otázka, věděl jsem, že se mě zeptala jen ze slušnosti, aby nějak započala hovor.

„Jak to s ní vidíš?“ položila další otázku. Protočil jsem oči a usmál se. Něco málo věděla – viděla naše rozhodnutí. Ale stejně tak ji krom budoucnosti z vizí zajímalo, jak nad tím přemýšlím já sám. Zamyslel jsem se – ne nad odpovědí, ale nad formulací svých slov, abych dokázal říci svázané ve slovech, co cítím.

„Já… nevím. Abych se přiznal, nevím, jak bych to popsal,“ řekl jsem po nějaké chvíli ticha. Očima jsem prozkoumával krajinu kolem sebe a stále uvažoval, ale položila mi ruku na rameno.

„To je dobré, já tě naprosto chápu. Taky když jsem potkala Jaspera, věděla jsem jen, že s ním chci být. Nic více jsem v tu chvíli ani neřešila, nebylo to potřeba,“ vysvětlila s úsměvem, který jsem jí vzápětí opětoval.

Zase jsem se zamyslel. Představil jsem si její překvapený výraz, když je spatřila. Ani jsem se jí nedivil, několik let své rodiče neviděla. Nejdůležitější však bylo, že ve všech byla jen lítost. Nevyčítali si minulé činy, prostě… Začnou od začátku. Jako já se svou rodinou.

„A…“ odmlčela se a já se na ni tázavě podíval. V hlavě měla jen radostné nedočkavé myšlenky, ale netušil jsem, z čeho by se mohla tak radovat.

„A?“ napomáhal jsem jí k dalšímu hovoru.

„A kdy ji chceš požádat o ruku?“ vyletělo z ní skoro rychlostí kulového blesku a mně nestačilo nic více než jen na ni oněměle zírat.

„Co?“ vydechl jsem nakonec a rozpačitě se postavil. Znám ji jen pár týdnů, takovou možnost jsem v blízkých dnech ještě neplánoval.

Epilog

„Carlie, nech už toho!“ Carlisle byl slyšet až k našim uším. Usmál jsem se a s Bellou ruku v ruce jsme ještě zrychlili. Oba jsme se už těšili na ty své malé caparty, co nám tak rychle rostli před očima.

Renesmé k nám byla blíže, také dříve o vteřinku zaslechla naše dopady nohou, takže na celé lesy zakřičela: „Vrací se máma a táta!“ a běžela nám naproti. Carlie se ji snažila dohnat, ale to už jsme obě nezbedy zahlédli a každý je popadl do náruče.

„Ahoj kočky, jak jste si užívaly dny bez nás?“ ptala se pobaveně Bella a holky začaly žvatlat jedna přes druhou. Doběhli jsme všichni k našemu domu a akorát zahlédli Carlisleův úlevný výraz ve tváři.

„Jděte ještě chvíli poškádlit dědečka Káju, určitě využije každou chvíli s vámi, dokud tu jste,“ prohlásila Bella a se smíchem sledovala, jak na ni můj otec hodil naštvaný výraz, což ji ještě více rozesmálo. A holky se nám samozřejmě vymotaly z náručí.

„Abych se přiznala, ještě chvilku klidu ustojím,“ zašeptala mi do ucha a vklouzla do domu. Protočil jsem očima a vstoupil za ní.

Vše se za těch pět let, co jsem ji poznal, změnilo. Alice mě velmi rychle překecala, abych Bellu požádal. A má drahá mi vzala vítr z plachet, protože já to snad ani nedořekl a ona mi už skočila kolem krku a do ucha řvala své rozhodné ano.

Svatba byla… Ze svého pohledu bych řekl, že moc hlučná, moc přeplněná – netušil jsem, kolik lidí a upírů známe a muselo se tam vyskytnout – ale nejdůležitější bylo, že mi patří ta nejúžasnější bytost na zemi – Isabella Maria Cullen. Jak se to krásně poslouchalo…

Přestože byla ještě člověk, hleděl jsem na ni jako muž. A z toho vykvetla ta dvě malá kvítka, které jsme teď slyšeli řvát na zahradě. Málem mi ji vzaly, ale naštěstí s pomocí mého otce jsme zabránili nejhoršímu.

A čtyři roky už žijeme tady, ve Forks, vychováváme své děti v naději, že snad jednou nebudou tak zkažené… Ale rozhodně nám nepřidává, když pár kilometrů od nás žije zbytek naší neobyčejně veliké rodiny včetně rodičů Belly, kteří si také jako všichni ostatní zamilovali naše dvojčátka.

A až vyrostou… Třeba si najdou nějaké rozumné muže. Co víme? Jen to, že teď už opravdu vyžadují naši pozornost.

„Tak už bychom je neměli trápit, co myslíš,“ zašeptala mi Bella do ucha. Jen jsem pokrčil rameny, načež se zvedla a šla ven.

Ahojte lidičky. Tak tu je konec. Omlouvám se za krátkost této kapitoly, ale co víc psát, než že jsou šťastní? 

Jsme rády za komentáře, které jste nám v průběhu této povídky psali. Jsme rády za podporu, když jsme měly stávku. Ale hlavně děkujeme těm, kteří vydrželi až sem, na konec.

Nevím, co bych napsala více. Prostě věci začínají a končí, tak to je. A tuto povídku jsem měla hodně ráda, jsem ráda za mňamku, která souhlasila s tímto šíleným nápadem.

Takže ještě jednou děkujeme a... Hurá na další povídky!

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), swanbellacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezdomovkyně (17 + epilog):