Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezdomovkyně (15)

wtf6


Bezdomovkyně (15)V minulé kapitole konečně oba naši hrdinové dostali rozum... V této kapitole se odehraje upíří souboj a rozhodně to není jediná šokovka, co pod perexem najdete... Příjemné počtení přeje vaše zuzinecckaa.

15. kapitola

Sledoval jsem tu spící osobu, nadšený, že ji mám znova u sebe. Chuť její jemné kůže jsem neustále pociťoval na svých ústech a nemohl uvěřit, že i přes její zpívající krev je naživu.

Když jsme si povídali, uvědomil jsem si jednu důležitou věc – oba jsme byli psanci, co zdrhli z pohodlí svého domova. A každý pro jinou věc – já se odmítal živit zvířecí krví, jen a hlavně proto, že dokážu číst myšlenky, a díky této vlastnosti jsem vyhledával násilníky a vrahy.

Ona však utekla, protože se nedokázala dál dívat, jak se její rodiče utápí a propadají alkoholu. Jejich důvod byl přízemní – nezaplacené účty. Jenže vrazit facku nějakému dítěti, které se sotva vzepře… Ne, zuřil jsem hlavně proto, že ona byla tou, komu byla ta facka vražená.

Jak si teď ale uvědomuji, naše rozhodnutí na nás dopadala velice nelibě. Oba dva jsme si mysleli, že vše zvládáme sami, jenže opak byl pravdou.

Ne vždy jsem měl náladu čekat na nějakou vhodnou oběť, která něco provedla. Pod mýma rukama padlo mnoho nevinných osob, které by třeba nikdy neublížily ani mouše. Jenže tehdy až do nedávné doby jsem tohle moc neřešil.

A ona nakonec skončila na ulici.

Žádný z nás nikdy nebyl schopný se doma byť jen ukázat – tak špatné svědomí nás trápilo z našich rozhodnutí, že jsme toho vlastně nebyli ani schopni.

Ale já se odhodlával k veliké věci, k nejdůležitějšímu a nejobávanějšímu kroku ve svém dlouhém životě, za těch posledních osmdesát let od mého opuštění rodiny.

Chvíli jsem si ještě přál, abych alespoň na moment nahlédl do myšlenek té klidně oddechující osůbky, co mi tak neskutečnou náhodou vpadla do života a nevědomky se mi dostala pod kůži takovým způsobem, že jsem musel přehodnotit své priority. A to jen proto, že jsem jí ze začátku nedokázal číst myšlenky…

Z jedné kapsy jsem vytáhl mobil a v druhé ruce žmoulal papír s napsaným číslem na Carlislea, které jsem během své rychlé procházky našel v počítači na pobočce jednoho z operátorů. Měl jsem sice výbornou paměť, ale když to bylo napsáno doslova černé na bílém, připadalo mi to vše mnohem a více skutečnější.

Několik dalších minut jsem přemýšlel nad svými slovy, která bych mu měl říci. V hlavě se mi utvářely omluvy a proslovy, zatímco jsem naklikal číslo na display a zhluboka se nadechl, načež jsem zmáčkl zelené tlačítko.

Tútlo to jen jednou, pak se ozvalo zvednutí a otcův hlas: „Cullen, prosím?“

„Carlisle,“ vydechl jsem jen jeho jméno. Na víc jsem se nezmohl. Když jsem totiž po tolika letech zaslechl jeho hlas, mé připravené monology se mi vypařily z hlavy.

„E… Edwarde?“ oslovil mě a já se poprvé za svůj nesmrtelný život doopravdy rozplakal.

„Pane bože, Edwarde, jsi v pořádku?“ ptal se mě vylekaně a starostlivě, když zaslechl mé vzlyky.

„Otče… Já… Tak moc mě to všechno mrzí! Byl jsem tak hloupý, když jsem tenkrát odešel. A tak moc jsem se bál přijít zpět… Bál jsem se a neustále se bojím, že mě zpět chtít nebudete…“ Slova se ze mě náhle nekoordinovaně sypala, vůbec jsem nad nimi nepřemýšlel.

„Edwarde… S Esmé jsme neustále čekali, až se jednou vrátíš. Chápu, že nejsi tak schopný se ve své podstatě ovládat jako my, ale patříš k nám do rodiny a my ti rádi všichni pomůžeme. Bereme tě jako vlastního syna a věř, že když se nám vrátíš, tak nám uděláš obrovskou radost.“ Jeho slova pro mé uši zněla jako rajská hudba. Hned jsem ho zahrnoval slovy díků.

„Mám ještě jeden dotaz…“ přerušil mě po chvíli. „Co tak náhle změnilo tvůj postoj?“ zajímal se.

„Jedna dívka,“ šeptl jsem a mé oči automaticky padly na spící Isabellu, přičemž mě zalily mně prozatím neznámé a nepoznané city.

„Dívka?“ otázal se zvědavě a z jeho hlasu čišel úsměv.

„Lidská dívka. Nemohu jí číst myšlenky. Tím mě začala fascinovat. Žila na ulici, ale protože jsem nevěděl, co si myslí, a tak moc si to přál vědět, vzal jsem si ji pod svá ochranná křídla. Ale…“ odmlčel jsem se, avšak Carlisle mě pohotově doplnil.

„Ty ses do ní zamiloval,“ konstatoval jednoduše. Pochopil.

„Ani bys nevěřil, jak je úžasná. Rád bych vám ji představil, ale ještě jsou tu dvě záležitosti, které s ní musím vyřídit.“

„A to?“

„Její krev nezpívá jenom pro mě. Je tu jeden nomád, před kterým jsem ji sice napoprvé zachránil, ale ať se s ní odeberu kamkoliv, obávám se, že si nás najde. A ta druhá věc… Kdysi utekla z domova. Její rodiče pili a měli dluhy, jenže otec ji v opilosti uhodil. A ona utekla na dobro. Je na tom stejně jako já, bojí se jim přijít na oči. Přesto se o jejich setkání chci pokusit,“ vyklopil jsem mu vše, co jsem měl na srdci.

„Dobře, pokus se ji před ním uhlídat, jedeme ti na pomoc,“ řekl a já byl velice překvapen. Tohle jsem opravdu nečekal.

„Děkuji. Moc to pro mě znamená,“ zašeptal jsem vděčně.

„Nemáš zač. Do dvou dnů se uvidíme a pak budeme mít celou věčnost na mluvení. Tak se zatím měj,“ loučil se se mnou.

„Pozdravuj doma,“ dokázal jsem ze sebe ještě vypravit, než mi mobil oznámil ukončení hovoru.

Znova jsem se usadil k ní a hladil ji po těch dokonalých, hebkých vlasech. V tuto chvíli jsem byl tak naplněn štěstím, že se to snad do mě ani nevešlo. Sedím u dívky, kterou miluji – ano, konečně jsem si uvědomil své city k ní – a nejpozději pozítří spatřím po tolika desetiletích svou rodinu, která mě neodvrhla.

***

Vzbudila se, až když už slunce skoro zapadalo za obzor. V pološeru, pro ni asi téměř ve tmě, se nejdříve nejistě rozhlížela, ale když jsem na ni promluvil, srdce i dech se uklidňovaly.

Zapálil jsem lucernu a čekal, až si její oči zvyknou na mihotavé světlo ohně.

„Ahoj,“ opětovala mi nakonec pozdrav s úsměvem na tváři, rozkošně se protáhla a mně to přišlo opravdu moc roztomilé.

„Máš hlad?“ zeptal jsem se po chvilce ticha, protože jsem čekal, že něco řekne sama.

„Jako vlk,“ přiznala nesměle potichu a nedočkavě se na mě zahleděla. Poodstoupil jsem kousek a viděl, jak se jí oči rozšířily údivem. Právě si totiž všimla několika naditých tašek jídla. Po čtyřech se k nim doplazila a porůznu začala vytahovat různé potraviny.

„Jé! Sýr! Šunka! Čokoláda! Sprite!“ vykřikovala různě názvy jídel tak, jak je vytahovala z tašek.

„To… To všechno… To je pro mě?“ ptala se užasle a rukou opsala půlkruh, aby svou otázku zvýraznila.

„Ne, to je pro mě. Chtěl jsem se jen pochlubit, jak mocné jsou mé ruce, proto se v tom ty válíš jako prase v žitě,“ odvětil jsem pobaveně, tváře jí sice znachověly, ale vyvolal jsem salvu smíchu.

Pak se zatvářila vážně a pomalu vstala. Kráčela ke mně a já nechápal – doteď jsem si totiž myslel, že má neskutečný hlad. Do mysli jsem jí ale stále neviděl, takže jsem netušil, co má v úmyslu.

„Děkuju,“ zašeptala tiše a objala mě. Chvíli jsem nevěděl, co s rukama – až se nakonec automaticky obtočily kolem jejího křehkého a vyhublého těla.

Cítil jsem na své hrudi její život – bijící srdce, horký, rychlý dech… A snad úplně poprvé pocítil tu zvláštní chuť, touhu – ne jako predátor ke kořisti, ne jako lovec nucen uštvat svou oběť… Ale jako muž k ženě. Mé smysly se mohly splašit, jak předbíhaly skutečným událostem.

Pomalu, velmi opatrně, abych ji svými pohyby nakonec nevyděsil, jsem její horoucí obličej uchopil do svých dlaní a drásavými, zpomalenými pohyby, jí pomalu hlavu zakláněl, až jsme se dívali téměř zpříma do očí. Nebylo to jako tehdy, když jsem ji polibkem musel jen umlčet – teď ve mně koloval zvláštní pocit – očekávání něčeho dokonalého a sladkého.

Svou hlavu jsem sklonil níže, skoro na její úroveň, a mou tvář ovanul její sladký dech. A i když se mi v hrdle rozhořel plamen palčivou bolestí, ruce si přály tu bytost přede mnou párat a drásat, při pohledu do jejích nevinných, tmavě hnědých očí jsem myslel na něco úplně jiného.

Sotva jsem pocítil, že na mé dlaně položila ty své, protože jsem akorát dokončoval svůj pohyb a lehce se otřel svými rty o její. Symfonie pocitů ve mně vybuchla jako ohňostroj a tělo si žádalo více, avšak já se jen zhluboka nadechl a zavřel oči. Nemohl jsem jít proti její vůli, tak jsem jen vyčkával na jakýkoliv náznak, zda by chtěla více či nikoliv.

Z úst jí uniklo tiché zakňučení a mírně je pootevřela, to jsem pocítil při té několikamilimetrové vzdálenosti dělící naše obličeje a vzal jsem to automaticky jako pozvánku.

Jemně jsem jí dolní ret olízl a celá má bytost se otřásala v tu chvíli v základech, jak to bylo příjemné. Konečně jsem podlehl i svému vábivému našeptávání své mysli a jazykem jemně pohladil ten její.

Ten letmý dotek málem zboural doteď mé bezchybné sebeovládání. Doufal jsem – až příliš věřil – že vydržím mnohem více a mnohem déle, avšak ona stále byla jen křehká bytost, člověk, jehož krev mě neustále lákala jako predátora. Nejrozumnější řešení, které mi v tu chvíli připadalo nejrozumnější, bylo ztuhnutí celého mého těla. Přestal jsem i dýchat a snažil se vnímat jen sám sebe. Nakonec jsem se bolestně odtáhl a pohlédl do těch tmavých očí plných touhy stejné, jako zžírala i mě zevnitř.

„Promiň. Já… Nezvládám…“ hlesl jsem tiše svou omluvu. Ona jen otevřela ústa, asi mi chtěla ještě něco sdělit, ale nestihla to. Právě v tu chvíli se totiž od díry ve střeše do této místnosti ozval potlesk a jemné žuchnutí, jak někdo přistál na zemi kousek od nás.

„To je tak dojemné, tak k popukání! Upír, který líbá člověka, svou potravu!“ říkal právě ironicky ten upír ze včerejší noci a já se bleskurychle otočil, zatímco jednou rukou chránil Isabellu za svými zády.

„Co tu chceš?“ zavrčel jsem nenávistně a pohledem si jej měřil. Jeho odporné myšlenky se mi cpaly do hlavy, ale svou vlastnost jsem mu nemínil vyklopit.

„Co bych asi tak mohl chtít… Jdu si pro svou svačinu,“ odvětil ten pokrytec namyšleně a postavil se do útočné pozice.

„Spletl sis pole působnosti, tahle je má,“ odsekl jsem rozhodně a připravil se k obraně.

„Hošánku, měl jsi na ni myslet dříve. Včera nebyla nikým chráněná,“ zasmál se a vyrazil proti mně. Bellu jsem okamžitě od sebe odstrčil – naštěstí, jak jsem si vzápětí uvědomil, dopadla na matraci. Jinak jsem si nedokázal představit následky, kdyby spadla na holou zem.

Mezitím jsem neznámého chytil pod krkem a na ni zoufale křikl: „Běž! Utíkej, jak můžeš!“ Nejdříve na mě zmateně hleděla, ale nakonec, když jsem své zvolání ještě zopakoval, se pohnula a pomalu se vydala ke dveřím.

Ta stvůra se z mého sevření vykroutila jen pár nanovteřin poté, co se za mou Bellou zabouchly dveře. Ještě chodbou zněly její rychlé kroky, ale to už ten upír žuchl na podlahu naštěstí tak, že já stál mezi ním a oběma možnými únikovými cestami.

„Opravdu myslíš, že s ní můžeš být? Vždyť je jen ubohý člověk! Co ti může věnovat krom své neodolatelné krve?“ posmíval se mi, zatímco pomaličku vstával.

„Ubohý člověk, kterým jsme byli i my! A věř, že mi může nabídnout více. Krev do toho nepočítám,“ prskl jsem vztekle.

„Jo, hošánek se nám zamiloval! Avšak věřím, že ona nebude mít takové štěstí jako my a nestane se jednou z nás!“ zasyčel a vyrazil proti mně.

Chtěl jsem ho popadnout za paži a jakýmkoliv způsobem ho rychle zlikvidovat, ale minul jsem ho. Nic jsem si z toho nedělal, jenže když jsem podruhé hmátl a v rukách sevřel místo jeho druhé ruky zase vzduch, v hlavě mi začalo blikat varovné světélko.

„Ty máš dar!“ vykřikl jsem zoufale, když má ruka znova sáhla do prázdna.

„Jistě, čtenáři myšlenek. Výhoda mého daru oproti tomu tvému – mé tělo se instinktivně brání, když se tomu poddám. Takže nevím, nevím, kdo z nás má výhodu lepšího postavení…“ zasmál se tvrdě neznámý a vyrazil proti mým útokům. Tentokrát jsem jeho pohyby dokonale předvídal a mohl uhýbat tak, jak jsem se kdysi dávno učil. Jen jsem mu nemohl dovolit, aby se dostal blíže ať už k té díře ve střeše nebo ke dveřím.

Znova jsem zahájil sérii výpadů, ale ani jednou jsem se – překvapivě – ho nedotkl. Zuřivost z jeho daru mě až dováděla k šílenství. Bál jsem se o ni, bál jsem se o naši budoucnost. Představa, že bych ji mohl ztratit kvůli takovému… neřádu, byla tak strašná myšlenka, že jsem se snažil využít své vynikající rychlosti. Jen jsem tím však posílil rychlost celého boje.

Mé myšlenky ubíjely celou mou mysl a já přestal věřit, že bych ho byl i jen zranil. Mé postavení postřehl i on a začal na mě více dorážet, ale co se týkalo mé osoby, nedal jsem mu prozatím šanci. Jen se tím přesunul blíže k té díře, co jsem mu nemohl dovolit.

Naznačil jsem ránu, jež jsem hned stočil někam jinam, ale jeho tělo na to automaticky zareagovalo a on se objevil u dveří. S tichým smíchem je otevřel a zmizel dál v chodbě a já se zhrozil.

Okamžitě jsem ho doběhl, naštěstí ještě nedorazil ani ke schodišti, ale náš vyrovnaný boj tam pokračoval dále. Doufal jsem, že Bella si vzala mou radu k srdci a utekla co nejdál, ale také jsem věděl, že na to je moc hodná… Že mě nenechá samotného.

Konečně se mi podařila dokonalá a úžasná věc – dokázal jsem ho na moment popadnout za ruku. Neváhal jsem, a vychutnávajíc si jeho zděšené myšlenky, jsem trhl. S ozvěnou se rozlehlo skřípění kovu o kov a levá ruka urvaná u ramene letěla obloukem za má záda.

S vrčením po mně vystartoval, ale s pocitem převahy jsem se jeho útokům vyhýbal. Už jsem si začínal věřit, že to zvládnu. Bitvu o svůj život, ale hlavně o své srdce jsem začínal pomalu vyhrávat. Konečně se mi ho podařilo podchytit pořádně pod krkem a zvedl jsem ho do výše. Prudce jsem ho přirazil k jedné ze stěn a svými zuby, za doprovodu hlubokého vrčení, jsem mu kus jeho pevného těla ukousl.

Jeho řev, podruhé v dnešní noc, se rozlehl po celé továrně, ale tomu jsem nevěnoval pozornost. Popadla mě naprostá zuřivost a vášeň v zabíjení. Už jsem se skláněl, že mu ukousnu další část těla, když na mé rameno dopadla čísi ruka.

„Edwarde… Nedělej to,“ odrazoval mě od toho Carlisleův hlas. Úlekem jsem málem toho parchanta pustil, ale dokázal jsem ho udržet, zatímco jsem se zadíval na tu osobu, kterou jsem tu takhle brzy nečekal.

„Tví noví bratři si s ním poradí. Ty už nic takového provádět nemusíš. Ukonči svou minulost. Udělej za ní tečku tím, že ho přenecháš svým sourozencům,“ mluvil klidně dál. Nejdřív jsem nechápal smysl těch slov, ale povzbudivě mi stiskl rameno a mně došlo, co jsem to chtěl udělat.

V šoku jsem pustil toho neznámého a ustoupil několik kroků. Několikery myšlenky, některé pro mě neznámé, mi náhle vtrhly do hlavy, až jsem si zaskočeně uvědomil, že jsem si jich ani nevšiml v zápalu boje. Zhroutil jsem se na zem a sledoval tu spoušť, kterou za mě dokonávali dva muži, upíři – oba vcelku vysocí, akorát jeden byl hromotluk s tmavými vlasy a viditelně si to ničení užíval, zatímco ten druhý, hubený blonďák, na své tváři nesl útrpný výraz.

Protřepal jsem hlavou a uvědomil si jednu věc – Bella! A jak jsem na ni pomyslel, zaslechl jsem čtvery kroky vedoucí po schodech nahoru. Jedny byly těžké, znatelné pro člověka. A slyšel jsem jen troje myšlenky, dívčí, z čehož jsem nepoznával jen jedny.

Jakmile mě Bella zahlédla, vymanila se těm třem upírkám a upalovala ke mně, jakoby jí za patami hořelo. Vyčerpaně se mi zhroutila do náruče a tvář schovala do hrudi. Sice o nich věděla, že jsou hodní, ale asi nečekala, že se tak brzy potká s tolika upíry na jednom místě.

Zášleh plamene ohně z opačné strany chodby přitáhl mé oči. Přibližující se siluety jsem neznal a nevěděl jsem, co má tohle vše znamenat. Naštěstí mi to Carlisle chtěl vše vysvětlit, ale slova se ujala malá, drobná dívka s vlasy rozčepýřenými do všech stran.

„Ahoj Edwarde,“ oslovila mě a zamávala mi, „já jsem Alice. Ten blonďák je můj druh, Jasper, a ten hromotluk se jmenuje Emmett, partner Rosalie. Sice jsme se ještě nikdy nepotkali, ale nedávno jsem začala vidět v naší rodině i tvou osobu. A věř mi, že se neskutečně těším na další dva nové sourozence,“ mluvila dál a skoro poskakovala nadšením, když hleděla na Bellu.

Ta se mi akorát zavrtěla v náruči, a pak se nejistě podívala na těch šest upírů se zlatýma očima, jakoby nevěřila, že ji právě někdo nazval sourozencem.

„To je tvá rodina?“ zašeptala tiše, ale i přesto ji všichni slyšeli, i když to na sobě nedávali znát.

„Už to tak vypadá,“ usmál jsem se na ni a pak jí věnoval polibek na ústa. Jen na pár vteřin – ale většina se zatvářila, jako bych líbal snad hovno.

„Bože, tvé sebeovládání tedy obdivuji,“ uznal ten hromotluk, Emmett, a obdivně hvízdl.

„Dík, bohem mě ještě nikdo nenazval. To si musím zapamatovat,“ pronesl jsem sarkasticky a vyvolal ve všech salvu smíchu.

Esmé na mě vyčkávavě hleděla. Cítil jsem, viděl jsem v její hlavě tu touhu mě obejmout, ale v náruči jsem svíral lásku své existence. Tak jsem jí pošeptal pár slovíček a usadil ji ke stěně, abych dal šanci se nechat obejmout svými rodinnými příslušníky.

Esmé se ke mně přihnala jako první a svírala mě tak prudce v náručí, až mi téměř vyrazila dech.

„Tak jsi nám chyběl, Edwarde. Ani nevíš jak, synu můj. Už ale nikam nepůjdeš, slibuješ?“ šeptala a zabořila si tvář do mého ramene. Vzlyky jí otřásaly tělo a já ji beze slova jen hladil. Na víc jsem se nezmohl.

Nakonec se odtáhla a pohladila mě po tváři. Po ní nastoupila Rose, má sestřička a ledová královna v jednom.

„Tak vidím, že sis nakonec našla životního partnera,“ poznamenal jsem s úsměvem a sám ji do náruče popadl. I když se ze začátku bránila, nakonec se poddala a usmála se.

„Jo, našla. A věř mi, určitě je lepší, než bys kdy byl ty,“ poškádlila mě vesele. Pohled jí padl na Bellu a ona trochu posmutněla.

„Proč zrovna ona?“ zeptala se tak tichounce, že ji lidské uši nemohly zaslechnout. Pohledem jsem ji následoval a kochal se tou neskonalou krásou.

„Asi proto, že je to jediná osoba na světě, u které nikdy nezjistím, co si o mně doopravdy myslí,“ věnoval jsem jí odpověď stejně tiše a ona se zase usmála. Pak se mi vymanila a já si zase do svých paží vzal svou Bellu.

„A co já?“ kuňkla rozčarovaně Alice a já na ni překvapivě pohlédl.

„Vždyť se ještě neznáme…“ namítl jsem, ale přerušila mě.

„Já tě znám dobře z vyprávění. Každému se po tobě stýskalo, takže těch pár let, co jsi u nich žil, znám lépe než ty sám!“ křikla zoufale, ale pak se k nám rozeběhla a oba nás sevřela ve svém malém náručí.

„Oba vás tak ráda poznávám. A jsem opravdu ráda, že zrovna vy dva se k naší rodině přidáte. Věřím, že si budeme všichni rozumět.“

Když nás po několika minutách pustila, Bella na mě pohlédla se zdviženým obočím a já ji pochopil. Není ta holka blázen? Ptala se tím pohledem a já se pobaveně rozesmál. Protože se jí už pomalu klížily oči, vzal jsem ji do naší místnosti, položil na matraci a zabalil. I když se nestihla najíst, vypětí toho zážitku si vybralo svou daň – usnula, jakoby ji do vody hodili.


Ahojte lidičky, mňamka se odebrala na měsíc pryč, takže vám tu přináším obr porci této povídky. Má přes tři tisíce slov a ve wordu mi dalo skoro 7 stran. No, minimálně šest jich bylo.

A taky chci upozornit, že tato kapitolovka se pomalu blíží ke konci. Čekají nás už jen dvě kapitoly, kde se bude odehrávat... No, to nechám na mňamce, až se vrátí. A pak už bude jen epilog ode mě.

Doufám, že s námi vydržíte ještě ty dvě kapitoly. Děkujeme za komentáře k minulým kapitolám a děkujeme za ty, co najdeme pod touto. Vaše zuzinecckaa a mňamka.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bezdomovkyně (15):

 1 2   Další »
12. Jana S
31.12.2014 [17:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.07.2012 [22:04]

VerCullenbomba! Emoticon
Konec komentu. Emoticon Básničku přidám zítra, popř. mi to, zuzi, připomeň. Emoticon Emoticon Už nevidím na krok... Emoticon Emoticon
Edward se na Bellu dívá,
Kdyby mohl spát, tak si o ní snívá,
Už ji vidí jako svou nevěstu,
Říká sluhovi: „Rajče pro Bell vypěstuj!“
Bella se pak probouzí,
Zdálo se jí o sexy Francouzích,
Doufá, že Ed o tom neví,
Jinak z ní opět bude u popelnice shnilé zelí.
Ed se ihned táže: „Jak ses vyspala?“
„Výborně, zdálo se mi, že sem víla, co si hvízdala.“
„To mě moc těší.“ A pokyne k tašce.
Bella se k ní přihrne
A zbožně řekne:
„Tos byl koupit snad až na Aljašce!
Jestli je to pro mě, asi si se stal mým strážcem!“
„Ne, je to pro mě.“ A Bellu odstrčí a začne se cpát,
Jakožto upír nemusí na štíhlou linii dbát.
Mňam, to kakao je totálně boží!
Ale dopiju ho za chvíli, musím se podrbat v podpaždí.“
Edovy nepozornosti Bella využila a rohlíka si ukořistila,
O hladu pak dobrých pár minut neblábolila.
Ed si toho ale všiml
A rohlík ji nazpět štípl.
„Můj rohlík!“ ospravedlňoval chování své,
Ale jeho proslov trval jen pár minut – už se ZASE cpe.
Bella do tašky se znovu podívá: „Jé, nutela a čokoláda!“
Ale moc nahlas mluvila,
za chvíli v rukách opět nic neměla.
„Já jsem člověk, ty jíst nemusíš!“ podívá se Edovi do očí,
On jen přežvykuje čokoládu a mlčí.
Pak polkne.
Bella si rezignovaně prdne.
„Já ten puch nezvládám,“ prohodí Ed a podá Belle bagetu,
„Tady máš to žrádlo, já zatím drobky od rohlíka zametu.“
Ed zametá,
Bella je už napapaná,
Edward myje mokrou hadrou podlahu,
Bella vstává od stolu,
Uklouzne a letí do sběru…
A jak to bylo dál?
Políbili se, tramtadádá!
Ed zavolal otci,
Nechce se s Bellou nazývat: sirotci.
A jeho rodina tam za pár minut je,
S bojem se zlým upírem mu pomůže.
Pak Ed líbá bobek,
A toto je konec mých rýmů – plechovek.
Emoticon Emoticon

14.07.2012 [23:53]

EleonorNádhera. Moc moc se mi to líbilo akce a romantika - tak to má být ;) Emoticon Emoticon Emoticon

08.07.2012 [17:23]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Sari
08.07.2012 [9:57]

Super kapitolka.Teď už jen přežít ten měsíc. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. aka99
08.07.2012 [1:56]

Emoticon Emoticon

07.07.2012 [22:52]

mispa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.07.2012 [21:24]

DaddyslittlegirlMožná by se to dalo trochu natáhnout. Cullenovi se tam objevili trochu rychleji, než jsem čekala. Možná tam mohla být delší zápletka, ale kapitolka je jinak super dlouhá! Emoticon Takže líbí :D s výhradou, ale malou Emoticon

4. Janula
07.07.2012 [18:33]

Nádherná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon těším se na pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. martty555
07.07.2012 [18:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!