Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 20. kapitola

newmoonset11


Bella jako lovec - 20. kapitola Bellin pobyt u Cullenových pokračuje. Tentokrát tu máme její pohled. Podařilo se Edwardovi ututlat Bellin původ i přes noční incident? A co bude dál?

Klasicky neklasická neděle u Cullenových.

20. kapitola

Vytáhnout na Edwarda pistoli asi nebyl nejlepší způsob, jak zůstat před Cullenovými v utajení, ale on to byl prostě reflex. Nikdy jsem nebyla nucena s někým sdílet pokoj a tak jsem podvědomě okamžitě vycítila něčí přítomnost. Navíc – když se dotkl mé deky, věděla jsem, že za ni netahám sama a to byl pro mě varovný signál.

Teď jsem toho litovala. Popřála jsem jim sice dobrou noc a pokusila se předstírat spánek, ale srdce mi stále trochu splašeně bušilo. Před očima jsem viděla Edwardovi zlaté šokované oči a zároveň hlaveň mé zbraně, která mu mířila přímo doprostřed čela. Bylo to podivné. Lovec ve mně mířil na nepřítele a bylo to naprosto bez zaváhání. Ale já si stále uvědomovala, že je to Edward… Kluk, který se do mě zřejmě zamiloval.

Samozřejmě mi neunikla poznámka toho jeho bratra o tom, jak se Edwardovi údajně líbím, ale já jsem věděla své. Navíc ta jeho přítomnost u mě v pokoji, když spím… Říkejte si, co chcete, ale tohle je dost průhledné.

 

V noci jsem toho moc nenaspala. Skutečně jsem zabrala až někdy nad ránem, ale to tak možná na dvě hodinky, než jsem se znovu zbudila. V tomhle domě jsem se necítila nějak pohodlně. Všechno tu bylo moc přepychové a taky detailně zařízené. Nemůžu sice říct, že by se mi ta masážní sprcha, kterou jsem měla v koupelně náležící k mému pokoji, nezamlouvala, ale i tak.

Už kolem sedmé ráno jsem tedy vyklouzla ze svého pokoje a chystala se jít poohlédnout po něčem k snědku. Když jsem sešla schodiště do přízemí, zarazil mě zvuk televize. Nakoukla jsem do obývacího pokoje a narazila tak na Emmetta, který seděl rozvalený na pohovce a sledoval nějaký zápas – aspoň jsem to odhadovala podle toho, co jsem zaslechla.

„Dobré ráno,“ prohodila jsem jeho směrem, ale upír v obýváku byl natolik ponořen do sportovního přenosu, že si mě ani nevšiml. Vydala jsem se tedy opačným směrem a zapadla do kuchyně, kde jsem nakoukla do ledničky. Zajímalo mě, jak vypadá ta jejich kamufláž na lidi dopodrobna. Esmé mi sice včera připravila skvělou večeři, ale nebylo to nic komplikovaného – prostě sendvič.

Zásoby v lednici byly uspořádány jako podle nějakého katalogu – tam kde měla být zelenina a ovoce, byla zelenina a ovoce, tak kde mělo být maso, bylo maso a tak bych mohla pokračovat přes vajíčka, mléko, džus a všechno ostatní, co do lednice vlastně přijde.

Popadla jsem tedy krabici s mlékem, přivoněla jsem k ní, jestli je ještě v pořádku – u upírů, kteří jídlo nekonzumují, jeden nikdy neví – a zavřela jsem lednici. Ze skřínky nad dřezem jsem vytáhla nějaké cereálie a rovnou je nasypala do misky a zalila mlékem. S miskou jsem pak dorazila do obýváku, kde seděl Emmett bez nejmenší změny.

Přisedla jsem si vedle něj a až když se pohnula pohovka, se ke mně obrátil a trochu nadskočil.

„Proboha, chodíš jako duch!“ okřikl mě a já se zasmála. Vyděsit vanilkového se jenom tak nepodaří.

„Nemůžu za to, že jsi tak zabraný do té televize. Zdravila jsem tě, když jsem šla do kuchyně,“ odvětila jsem naprosto nevinně a nabrala si plnou lžíci cereálií a vložila si ji do pusy. „Neměl bys tu televizi tak žrát, dost že máte problémy s jídlem, takhle ještě oslepneš,“ dobírala jsem si ho, když jsem sousto důkladně rozžvýkala a polkla.

„Oslepnutí mi nehrozí, neboj,“ ujišťoval mě a dál sledoval televizi. Zběžně jsem koukla na obrazovku a potom jsem už oči neodtrhla. Ti opálení kluci, kteří poletovali jenom tak v šortkách po hřišti, byli vážně skvělí. Samo sebou jsem spoustu vymakaných těl viděla i ve fitcentru, ale tam se mnozí jenom předváděli. Tohle bylo o něčem jiném. „Měla bys jíst, nebo se ti ty cereálie úplně rozmočí,“ podotkl Emmett a já zamrkala a zmateně pohlédla na misku v mých rukou. Cereálie vsákly skoro všechno mléko.

„Hmm,“ zamručela jsem a otráveně položila misku na stůl. Rozmočené cereálie jsem nenáviděla.

„Za to, že jsem ti odhalil krásu fotbalu, mě Edward zřejmě přerazí,“ prohodil vesele Emmett.

„Proč by tě měl přerazit? Fotbal jsem sice do téhle chvíle nesledovala, ale to neznamená, že na něm budu odteď závislá… Vymakaných chlapů mám ve svém životě docela dost,“ odvětila jsem trochu uraženě a nemluvila jsem jenom o lidech ve fitku ale i o lovcích. Nikdo z nás neměl víc jak deset procent tělesného tuku. Doktoři by z nás měli skutečně radost. Naše těla byla krásně vyrýsovaná a ani jeden z těch fotbalistů, kteří se honili za míčem v televizi, se nám nemohli rovnat.

„Emmette!“ Edwardův příchod jsem zaznamenala pouze jako zvýšení vanilkové esence v místnosti a až jeho zavrčení upoutalo mou pozornost.

„Tady aby se jeden bál něco říct,“ povzdechl si Emmett a vypnul televizi. Potom zmizel neznámo kam. Moc jsem to nezkoumala, ale byla jsem ráda, že se koncentrace vanilky opět snížila na přijatelné množství jednoho upíra v místnosti.

„Snídáš?“ zeptal se Edward a kývl směrem k misce položené na konferenčním stolku.

„Dosnídala jsem,“ namítla jsem a odsunula misku ještě dál od sebe na znamení, že její obsah už rozhodně nehodlám dál jíst. Potom jsem se zvedla a Edward mě ostražitě sledoval. Trochu jsem se protáhla a zvažovala, že bych měla využít docela hezkého podzimního počasí a jít si zaběhat - pouze pro upřesnění, za hezké podzimní počasí jde pokládat jakékoliv počasí, kromě deště. Pochybovala jsem, že mi Edward dovolí vyrazit večer na lov a já pohyb vážně potřebovala. Nedokázala jsem si představit, že bych zůstala v tomhle domě plném upírů sedět celý den na zadku.

„Chystáš se někam?“ zajímal se Edward, když jsem zamířila ven z obývacího pokoje.

Svou otázkou mě zastavil až u vstupních dveří.

„Jdu běhat, hodláš mi v tom snad bránit?“ zeptala jsem se a nadzvedla v údivu obočí.

„To ne, jenom… Nechceš doprovod? Tady v okolí to neznáš a mohla by ses lehce ztratit,“ poznamenal a mé obočí vylítlo ještě o kousek výš.

„Teď si ze mě utahuješ, že ano?“ zeptala jsem se ho a nedokázala pochopit, že vůbec něco podobného vypustil z pusy. „Můj orientační smysl je bezchybný a tu vaši haciendu nejde jenom tak přehlédnout,“ upozornila jsem ho.

„Omlouvám se, jestli jsem tě nějak urazil. Vím, že se dokážeš dobře orientovat kdekoliv, ale… Myslíš si, že je bezpečné, abys vyrazila ven jenom tak sama?“ pozměnil svou původní otázku.

„Obvykle v tom nevidím žádný problém,“ namítla jsem, ale Edwardův intenzivní zlatý pohled mě donutil kapitulovat. S povzdechem jsem tedy dodala: „Očividně však toužíš po troše toho pohybu, takže můžeš vyrazit se mnou,“ přitakala jsem a Edwardův pohled byl o poznání veselejší a mě se kvůli tomu musely hlavou neustále honit myšlenky na fakt, že se do mě ten upír zamiloval.

 

S Edwardem jsme tedy vyběhli od domu. Během chvíle jsem cítila, jak mi protestují všechny svaly, které jsem si včerejší bitkou namohla, ale to mě donutilo běžet ještě usilovněji. Potřebovala jsem domluvit vlastnímu tělu. Žádné slabosti jsem si nemohla připustit… A docela mě štval fakt, že můžu běžet jenom po rovince nebo maximálně do mírného kopce. Ten shluk rodinných domků tady – nebyla to žádná výzva.

Edward se mnou opět srovnal tempo a nějakou dobu jsme běželi jenom tak mlčky. Tempo, které jsem se snažila nějakou dobu udržet, tomu jenom napomáhalo, ale po pár kilometrech mi to nedalo a zpomalila jsem, abych se mohla Edwarda na něco zeptat.

„Jak jsi včera ostatním vysvětlil tu pistoli? Slyšela jsem, jak tě Emmett pobízel, ale potom jste mluvili až moc potichu,“ prohodila jsem.

„Přiznám se, že jsem byl v pokušení jim říct pravdu,“ prohodil Edward a já se zastavila na místě. Řekl jim pravdu? – prolítlo mi hlavou zděšeně a přemýšlela jsem, jestli by se Emmett ráno choval tak, jak se choval, kdyby skutečně věděl o lovcích. „Neboj se, nic jsem jim neřekl,“ uklidnil mě vzápětí Edward a já se zrovna rozběhla.

„Tak cos jim teda řekl?“ zajímala jsem se.

„Víc lží, než bych si přál,“ odvětil a já se už neptala. Pokud Edward zachovával mé tajemství, mohlo mi být úplně jedno, co své rodině navykládal. Zajímalo mě to, to ano, ale… Vzhledem k tomu, že se ani Esmé včera nevyptávala na podlitinu na mé tváři, mohla jsem odhadovat, že budou i nadále velmi diskrétní a já si nebudu muset nic vymýšlet.

Potom jsme chvíli opět běželi mlčky, než jsme se dostali až za poslední dům a před námi se rozprostřel les. Matně jsem si uvědomovala, že se tady nachází nějaký městský park nebo snad i chráněné území – těžko byste ze mě však dolovali jeho název. Pohled na vzrostlé stromy se silnými větvemi mi však vnuknul nápad. Městský parkou pro mě byl hračkou, ale v podobném terénu jsem to ještě nezkoušela. Bylo by jistě zajímavé otestovat své vlastní tělo a jeho schopnosti.

Doběhla jsem k prvnímu listnáči, jeho větve začínaly kus nad mou hlavou. Zlehka jsem se odrazila nohou od jeho kmene a už jsem byla dostatečně vysoko, abych se rukama zachytila tlusté větve. Nebylo to nijak příjemné oproti kovovým šprušlím požárních schodišť – vrásčitá kůra se mi zaryla do rukou, ale já se to snažila ignorovat. Vymrštila jsem své tělo do vzduchu a během okamžiku jsem už na větvi byla usazená. Spokojeně jsem z těch skoro tří metrů shlížela na Edward pod sebou. Ten jenom nespokojeně vrtěl hlavou a ostražitě mě pozoroval. Rozhodla jsem se ho, proto trochu poškádlil a na větev jsem se postavila a trochu se po ní prošla jako po kladině. Pohled zlatých očí se do mě zabodával s tak neuvěřitelnou intenzitou, že jsem měla dojem, že mi propálí i díru do zad.

Když jsem dorazila po větvi až ke kmenu, dala jsem se do šplhání. Už to nebyl žádný parkou, jak jsem byla zvyklá, ale cítila jsem se přitom skvěle. Svaly v těle se mi napínaly a povolovaly, jak jsem střídala jednotlivé ruce v přítazích a pomalu jsem se dostávala až do koruny stromu. Zastavila jsem se až na poslední větvi dost tlusté na to, aby mě unesla a usadila jsem se na ni. Během okamžiku se kousek vedle mě usadil i Edward.

„Pořád se na mě díváš s takovou obavou, jako bych při dalším kroku měla spadnout a rovnou se zabít,“ prohodila jsem po chvíli, kdy jsem si jenom vychutnávala pohled na střechy všech těch rodinných domečků. Bylo to jiné, než na co jsem byla zvyklá ze středu města.

„A divíš se mi? Viděl jsem tě zraněnou od vlkodlaka, nějaký upír ti usiluje o život a ty… Neustále se neohroženě proháníš po ulicích, jako by nic z toho nebyla pravda. Vždyť jsi tak zranitelná,“ povzdychl si Edward.  

„Jako bys nevěděl, že ta moje zranitelnost má trochu jiné hranice, než u normálních lidí,“ namítla jsem.

„To máš možná pravdu, ale pořád… tví nepřátelé jsou daleko silnější,“ trval si na svém.

„Víš, Edwarde, mám takový dojem, že ty tvoje obavy pramení z něčeho úplně jiného,“ odvětila jsem a pohlédla na něj. Jeho zlaté oči byly plné obav, ale zároveň se na mě dívaly s tou bezmeznou láskou, jakou jsou schopni pocítit jenom vanilkoví. S láskou, která je silná tak moc, že přečká i celou věčnost.

A to jsem nemohla snést. Intenzita toho pohledu na mě byla moc. Rozechvívala mě a vzbuzovala ve mně podivné pocity. Takové, které jsem si jako lovec nemohla dovolit mít.

Zapřela jsem se tedy na rukách, odrazila se a padala dolů ze stromu volným pádem. Větev, na které jsem předtím seděla, pod sebou naštěstí neměla žádnou tak silnou a já se tedy prodírala těmi tenkými. Listy mě šimraly v obličeji a šustily. Podzim je už začínal všechny zbarvovat do oranžova, žluta a červena. Pěkná část z nich se už taky válela na zemi pod stromem a několik jich odnášel vítr i dál.

Na zem se mi však dopadnout nepodařilo. Můj skok se zabrzdil metr a pár desítek centimetrů nad zemí. Asi tak nějak vysoko se nacházela Edwardova náruč. Ten zmetek využil své rychlosti a síly gravitace, takže byl na zemi rychleji než já a proto mě taky mohl chytit.

Snažila jsem se ho donutit k tomu, aby mě pustil, ale jeho sevření nepolevovalo.

„Řekni mi, z čeho podle tebe pramení mé obavy,“ zeptal se mě tichým hlasem, který zněl tak vábivě. Opět na mě upíra své zlaté oči, které však byly o něco temnější, než před okamžikem na vrcholku stromu.

Ještě jednou jsem švihla nohou a pokusila se osvobodit, ale nepodařilo se mi to ani teď. Edward čekal na svou odpověď a vypadalo to, že pokud mu ji nedám, tak mě nepustí. A zrovna u něj by mě nepřekvapilo, kdyby se tu rozhodl zapustit kořeny, jenom abych mu něco odvětila. Přemýšlela jsem tedy, jestli bych měla začínat o té upíří věčné lásce a přitom jsem se snažila nekoukat mu do očí a vůbec do jeho obličeje. Střílela jsem pohledem všude možně po okolí, až jsem se zastavila u jeho hrudníku, ke kterému si mě tiskl a chladil přitom mé rozpálené tělo. Běh mi rozproudil krev v žilách a já jsem se u něj obvykle vždy zahřála, ale teď jsem se obávala toho, že s mým aktuálním stavem nemá vůbec nic společného.

„Pusť mě na zem,“ zaškemrala jsem.

„Až mi odpovíš,“ odvětil a potvrdil tak mou domněnku. „Proč se podle tebe o tebe tak bojím?“

„Není to víc než jasné?“ zeptala jsem se ho kysele a snažila se zachovat přesně tak, jako by se chovala Bella v jakoukoliv jinou chvíli. Edwardova blízkost mi to však nijak neusnadňovala. Bylo to tak jiné, než když jsem byla v blízkosti Dominica. S oběma jsem měla chuť bojovat, ale s každým úplně jiným způsobem.

„Mě moc ne, řekni mi to,“ pobízel mě a očima do mě musel už propálit minimálně dvě dírky, jak si mě prohlížel.

„Nedokážu si to úplně vysvětlit, ale nenapadá mě jiná možnost než to, že ses do mě musel zamilovat,“ zamumlala jsem tak tiše, že i jehla padající na zem vydá víc hluku, než můj hlas v tuhle chvíli. „Teď už mě pustíš?“ zeptala jsem se a zvedla k němu obličej, abych se na něj podívala a vynutila si tak svobodu.

Dělat jsem to však zřejmě neměla. Edward mého pohybu využil a zlatý pohled jeho očí se mi během okamžiku ztratil ze zorného pole, jak se ke mně sklonil a já na rtech ucítila ty jeho. Studily, ale já měla pocit, jako bych měla v ten okamžik shořet.

Edward se mých rtů dotýkal s opatrností a jemností a já se přistihla, že mu polibek opětuju.

Jen co jsem si to uvědomila, násilím jsem se od něj odtáhla a znovu jsem se snažila postavit na nohy. Edward na mě hleděl lehce omámeně a možná taky proto se mi podařilo si konečně stoupnout a vymanit se tak z jeho sevření. Byla jsem v pokušení mu za jeho čin ubalit aspoň pořádnou facku, kterou jsem třeba u Dominica nestihla, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že bych se tak akorát nepěkně zranila. Nasupeně jsem se tedy rozběhla domů.

 

Když jsem dorazila do toho jejich domu, v kuchyni jsem popadla láhev s vodou a jedno z jablek, které ležely v proutěném košíku a byly tak naleštěné, že vypadaly jako umělé, a zapadla jsem u sebe v pokoji. Edward měl naštěstí tolik rozumu, aby se mě nesnažil dohonit, a ke zbytku osazenstva domu jsem neměla žádné vazby na to, abych jim vysvětlovala své podivné chování anebo aby se mě na něj vůbec ptali.

Zavřela jsem se do pokoje a byla rozhodnutá, že z něj vyjdu až zítra ráno, kdy budu muset do práce. Ke všemu jsem měla chuť s něčím hodit nebo do něčeho praštit, ale můj boxovací pytel byl moc daleko. Neměla jsem si na čem vybít zlost, kterou jsem pociťovala hlavně sama na sebe.

Jak je možné, že jsem mu ten polibek opětovala?

Byl to nepřirozený a tak nějak spadal do skupiny příšer, které jsme se snažili sprovázet ze světa. U vanilkových to bylo sice komplikovanější, ale to je vedlejší. Neměla bych vracet polibky upírovi!

Flákla jsem sebou do postele a pustila televizi na stanici, kdy od rána do večera běžely jenom přihlouplé sit-comy. Nehleděla jsem na fakt, že nejsem v domě sama a že jsem tu vlastně jenom na návštěvě, a rovnou jsem to zapnula hodně nahlas. Potřebovala jsem, aby ty malicherné problémy, které hlavní hrdinové řešili, přehlušily ty mé. Musela jsem se začít soustředit na něco jiného.

Ale copak to šlo, když se v každém řešily vztahy a v polovině případů ještě navíc ty zakázaný?  

Z myšlenek mě vytrhl až zvonící telefon. Přijala jsem hovor od Tedda s díky, Bože, které mi splynulo ze rtů.

„Tak co, všechno v pořádku?“ zeptal se, aniž by mě pozdravil.

„Vůbec nic není v pořádku,“ povzdechla jsem si a znovu se svalila na postel.

„Děje se něco o čem bych měl vědět?“ vyzvídal, ale já mu nic říct nemohla. Navíc to byl on, kdo mě do spolupráce s Edwardem uvrtal, takže to byl vlastně i on, komu jsem mohla poděkovat, že mě dostal do téhle prekérní situace.

„Nic s čím bych si nakonec neporadila. Jenom mi to všechno leze na nervy. Pokročili jste nějak? Co Dominic?“ zajímala jsem se a donutila se myslet i na svého vlastního snoubence.

Včera se podivně uculoval, když se vrátil od tebe. Myslel jsem, že jste se hádali, ale netvářil se tak…“ To mi ještě chybělo – spokojený Dominic! „Ale potom jsem mu řekl, co se stalo a chtěl se hned vydat za tebou. Rozmluvil jsem mu to s tím, že teď jsi schovaná na bezpečném místě. Chtěl vědět, kde to je, ale neřekl jsem mu to… Nedivil bych se, kdyby se tě snažil vypátrat…“ Tedd se rozpovídal, ale o něčem, co jsem vědět ani nepotřebovala… Nebo možná jo… Sama jsem si tím nebyla jistá.

Myšlenka na mého snoubence, který se o mě strachuje, by mě měla přece přivést ke vhodným myšlenkám, ne?

„A ta druhá věc?“ zeptala jsem se, když Tedd shrnul fakt, jak Dominic šílel.

„Nijak jsme nepokročili, ale tvůj popis nám situaci snad ulehčí… Táta s ostatními zjišťují, jak je možné, že se to vůbec stalo, každopádně… Měla by ses mi ozvat, až budeš mít kolem sebe čistý vzduch,“ podotkl a já jsem přikývla, což samozřejmě nemohl vidět, takže jsem svůj souhlas hned tlumočila i nahlas.

Hovor s Teddem jsem hned na to ukončila a nakonec jsem vypnula i tu zrádnou televizi. Nebylo tam nic, na co by se dalo koukat. Milostné trojúhelníky nebyly něco, co jsem potřebovala vidět. V hlavě mi toho strašilo víc než dost. Polibek od Dominica… Polibek od Edwarda… Fakt, že jsem Edwardovi polibek oplácela… A do toho ještě upír se schopnostmi, které by mít neměl.

Přes ticho v pokoji, které tam po vypnutí televize nastalo, jsem zaslechla, jak jde někdo po schodech nahoru. Všichni v tomhle domě se setsakra snažili, aby působili jako lidé – zřejmě proto, že jsem tu byla já.

No, a když kroky ustaly podle všeho u dveří do pokoje vedle toho mého, ozval se domem pobavený hlas jednoho z Edwardových bratrů: „Cos jí prosím tě provedl, že do domu vlítla jako vichřice a zabarikádovala se u sebe v pokoji?“

Měla jsem toho plné zuby a to si mě ještě dobírali i upíři v tomhle šíleném domě!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 20. kapitola :

 1
1. Alice
28.07.2018 [8:57]

Opět paráda. Za sebe ale doufám, že Bella bude nakonec s Dominicem. :) Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!