Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 13. kapitola

Breaking Dawn and Hunger Games


Bella jako lovec - 13. kapitola Opět se vracíme k Belle, kterou právě propustili z nemocnice. Myslíte si, že se dozví, že ji Edward sledoval až domů?

13. kapitola

V pátek ráno, když mě propouštěli z nemocnice, jsem byla jako na trní, jestli náhodou nedorazí Edward. Popravdě – vůbec bych se tomu nedivila, ale měla jsem štěstí. Nikde v nemocnici jsem ho nezahlédla, a kromě vanilkového aroma, které za sebou šířil doktor, jsem po upírech nezaznamenala jedinou stopu.

Už po vizitě jsem psala Mii, aby mě vyzvedla. Nebyly jsme zrovna kdoví jaké kamarádky, ale doktor se lépe díval na to, že mě domů někdo poveze autem, než že jedu autobusem. Přece jenom jsem stále měla nakázaný klid. A hodlala jsem se ho držet. Což znamenalo, že jsem si po příchodu domů dala krátkou sprchu, abych ze sebe smyla ten nemocniční odér, a nakonec jsem zalehla do postele s šestou sérii Willa a Grace.

„Konečně doma,“ povzdechla jsem si spokojeně.

 

Převalovala jsem se na posteli a neuměla jsem najít správnou pozici. Byla jsem zřejmě přeležená a chyběl mi pohyb, na který jsem byla zvyklá. Do pohody mě nedokázal dostat ani Will, a to už bylo co říct. Podvědomě mi chyběl jeden melodický hlas, který by mi předčítal – ale nahlas bych to nepřiznala ani za nic!

Po dvou hodinách a šesti epizodách seriálu jsem to vzdala a vylezla z postele. Tohle polehávání nemělo smysl. Navíc se blížila pomalu a jistě dvanáctá a já dostávala hlad. Při zběžné kontrole v kuchyni jsem však zjistila, že lednička zeje prázdnotou a na lince se mi stále válí taška s nákupem, který jsem udělala v pondělí po práci – většina z věcí už nebyla jedlá a rovnou letěla do koše a já se musela obejít se špagetami a italskou omáčkou ze skla.

S plným žaludkem jsem se na svět dívala hned pozitivněji, ale i tak mi přišlo, že jsou ty čtyři stěny mého bytu moc malé. Neměla jsem tu stání.

V koupelně jsem si překontrolovala hojící se jizvy, a nakonec jsem se rozhodla pro malou procházku po okolí. Podle zkušeností paní Mooreové jsem svému břichu hodlala dát ještě týden na zotavenou, než se vrhnu do všech svých povinností tak, jak se patří. Teď jsem se tedy oblékla jako obyčejná civilistka a pouze za pas u kalhot jsem si dala dýku. Nebyla to ta po Linwoodových jelikož Mia všechny mé věci nechala u Mooreových. Dominic to zřejmě viděl jako můj jasný důvod k návštěvě.

Stáhla jsem si vlasy do culíku, oblékla si bundu a vyrazila jsem se rozhlédnout kolem skladů. Trochu jsem pochybovala, že by to tu někdo z lovců kontroloval, zatímco já jsem si užívala nemocničního komfortu.

Po půlhodině chůze jsem dorazila na místo, odkud před týdnem zmizel jeden z bezdomovců. Podél zdi jedné z budov byly naskládány kartonové krabice a všemožné deky, hadry a kusy oblečení. To vše se míchalo s prázdnými lahvemi od alkoholu a zbytky jídla. Bezdomovce jsem však nikde neviděla.

Zvědavě jsem prošla kolem jejich provizorního obydlí, ale bylo prázdné. Odhadovala jsem, že zřejmě vyrazili někam splašit pár drobáků na alkohol nebo jídlo. Opuštěné brlohy mě však donutily udělat si v mysli poznámku, že bych se sem měla zajít podívat i večer, kdy by se tu už bezdomovci měli nacházet.

Když jsem tak nad tím navíc přemýšlela, došlo mi, že se až nějak moc zajímám právě o tenhle druh lidí. V téhle lokalitě se však málokdy nacházeli jiní lidé. To jsem musela vyrazit blíž do centra k obytným domům. Ale právě oblast skladů byla ideálním místem k lovu – což jsem si už několikrát prověřila.

Po téhle kontrole jsem se rozhodla vydat zpět domů, takže jsem se otočila a vyrazila po svých předchozích stopách. Na rohu ulice jsem se však zarazila a pořádně se nadechla.

„Sakra,“ zaklela jsem, když mi došlo, že vůně, která se mi právě dostala na chřípí není ta, která je pro skladiště typická. Alespoň ne v lokalitě Seattlu, protože jsem s jistotou věděla, že v mém okolí nikde neskladují vanilku. Rozhlédla jsem se kolem dokola a hledala jsem místo, odkud by mě mohl pozorovat. Byla jsem totiž přesvědčená, že je to Edward. Jeho rychlé reflexy ho však dokázaly před mým zrakem uchránit. Já si však nadávala do hloupých hus, že jsem dopustila, aby zjistil, kde bydlím. Nechápala jsem, jak je možné, že jsem si ho u nemocnice nevšimla, protože mě musel určitě sledovat odtud.

Najednou mě napadlo, že bych ho mohla trochu otestovat.

Vytáhla jsem z kapsy od bundy telefon a rovnou jsem vytočila jeho číslo. Jen tak, z rozmaru, jsem si jeho číslo uložila do mobilu a vizitku nechala v nemocnici. Neplánovala jsem to číslo nikdy využít, ale teď mě vážně pokoušel a mě zajímalo, jakou výmluvu použije.

Telefon jsem měla vzdálený kousek od ucha, abych se mohla soustředit na zvuky okolí. Doufala jsem, že bude mít zapnuté vyzvánění a já ho tak snáze lokalizuju.

„Cullen, prosím?“ představil se mi do telefonu a mě až teď napadlo, že jsem si nevymyslela žádný důvod, proč mu volám. Navíc takhle získá i moje telefonní číslo… No – zase jsem jednala rychleji, než jsem myslela, ale co už se dalo dělat. Položit mu to bez toho, abych něco řekla, jsem nemohla.

„Tady Anna, chtěla jsem ti jenom říct, že všechny půjčené věci jsem ti nechala u otce a taky jsem ti za ně chtěla poděkovat,“ prohodila jsem první věc, která mě napadla a soustředěně poslouchala zvuky z okolí.

K jedné z budov právě couval kamion a já slyšela, jak auto při tom manévru pípá a dává tak vědět lidem za ním. Ten zvuk jsem však slyšela dvakrát – jeden trochu tlumený skutečný a druhý přes telefon. Teď jsem konečně věděla, kterým směrem bych se měla podívat.

„To nic nebylo. Jenom taková malá výpomoc, aby ses nenudila,“ zamumlal Edward. „Jsem rád, že už jsi v pořádku.“

„To i já, věř mi… Každopádně – neruším tě náhodou při hodině?“ zeptala jsem se co nejnevinněji.

„Zrovna máme pauzu,“ odvětil okamžitě a já si uvědomila, že teď by skutečně mohl mít polední pauzu. „Už tě táta propustil?“ zajímal se pro změnu on a pokoušel se znít tak, jako by to skutečně nevěděl a zrovna teď na mě nezíral.

„Už jsem doma a vzorně odpočívám,“ zalhala jsem.

„Víš, že ti to vůbec nevěřím?" zasmál se a já se uchechtla. Jasně – ještě aby mi to věřil. Potom by to totiž musel být první naivní upír s vidinami. Jinak by mě totiž nemohl vidět, jak si tu takhle pochoduju po ulici.

„Je fajn, že mi nevěříš,“ nadhodila jsem, přestože to byl z nás dvou pořád on ten lovec. Já bych mu nebyla schopna zkřivit ani vlásek, pokud by nebyl ochotný nechat se spálit na prach – a to jsem pochybovala.

„Je škoda, že mi musíš lhát,“ povzdechl si a zněl u toho docela utrápeně. Jako by mu opravdu vadilo, že k němu nejsem úplně upřímná. Teď se musel nad každou mou odpovědí zamýšlet. Díky Dominicovi už tušil, že s Annou to nebude jenom tak, ale zatím neměl možnost se mě na to skutečně zeptat. A zřejmě právě tohle ho donutilo mě sledovat. Nevěřit mi. A já neměla šanci mu dokázat opak anebo mu zabránit v tom, aby se pohyboval v mém okolí – jak bych mu asi vysvětlila to množství zbraní u sebe doma a všechny ty moje protoulané noci?

Tohle nebylo vůbec možné.

„S tím už nic nenaděláš. Teď už musím končit,“ prohlásila jsem a hovor ukončila. S povzdechem jsem se vydala domů. Jeho dokonalá upíří paměť stejně nepůjde vymazat a z toho postávání mi začínala být zima. Všechno mé oblečení bylo přizpůsobeno na mnohem větší fyzickou aktivitu, než jsem právě vykonávala, a tak se nebylo čemu divit, že jsem mrzla.

 

Vrátila jsem se domů tak akorát včas, abych zalehla do postele a hrála si na skutečně vzorného pacienta, protože jenom deset minut na to, ke mně dorazil hotový průvod. Paní Mooreová s Teddem a v závěru procesí i Dominic. Což byla další osoba, které mělo zůstat mé bydlení utajené.

Jen tak mimoděk mě napadlo, jestli je Edward pořád někde v okolí a sleduje, co se tady děje. Začínalo mi totiž být víc než jasné, že kvůli té jeho prokleté zvědavosti a zájmu o mou maličkost, mu nezůstane svět lovců moc dlouho utajen. A to jsem se tak snažila.

Paní Mooreová se chovala jako velká profesionálka. Zkontrolovala mi teplotu a omrkla hojící se jizvy. Během toho neřekla ani slovo. Kluci ji museli informovat o mé hospitalizaci.

„Musím tě poučovat, že teď žádný parkour nepřipadá v úvahu?“ zeptala se, když s prohlídku skončila.

„Nemusíte. Počítám s tím, že se týden budu pohybovat jenom po zemi,“ odvětila jsem a stáhla si tričko pěkně na správné místo.

„I potom by sis měla dávat ale pozor. Hojíme se rychle, ale vzhledem ke všem okolnostem…“ Paní Mooreová nijak nespecifikovala ty všechny okolnosti, ale obě jsme moc dobře věděly, o čem to mluví. V nemocnici jsem měla dost času na to, abych myslela na upíra, kterého musíme co nejdřív vypátrat.

Společně jsme potom opustily mou ložnici a vydaly se za kluky, kteří se už stihli v mé kuchyni obsloužit kávou. Lehce pohoršeně jsem nad tím zavrtěla hlavou, ale přijala jsem jeden z nabízených hrnků a rovnou do něj nasypala skoro polovinu cukřenky.

„Teď bys nám mohla konečně vysvětlit, proč jsi odešla od Mooreů, co ty na to?“ zeptal se Dominic, který se drze pohupoval na židličce a upíjel u toho kávu.

„Žádný důvod tě nenapadá?“ zeptala jsem se kysele.

„No tak, Bello. Máš štěstí, že ses dostala do nemocnice… Copak ti to hašteření s Dominicem opravdu stojí za to?“ mračil se na mě Tedd, který měl zřejmě plné zuby toho našeho špičkování – a to jsme ještě ani pořádně nezačali.

„Fajn! Všichni mi tady řekněte, že jsem se zachovala naprosto blbě a smázněme to, ano?“ požádala jsem je, protože jsem si byla jistá, že se to tak nějak snaží říct.

„Chovala ses jako malé děcko,“ přitakal Dominic tak ledabyle, že jsem měla chuť mu ublížit. Využila jsem toho, že se zase zhloupl na židli a rychlým pohybem jsem mu přišlápla sedátko, že na chvíli letěl a já slyšela to hlasité cvaknutí zubů, když se zarazil, opřený o hranu stolu. „A pořád se tak chováš,“ prohlásil, když si promnul čelist a já se na něj zamračila.

„Večer vyrážíme s Dominicem na obhlídku. Úplněk je úspěšně za námi a můžeme se opět zaměřit na toho vraha,“ změnil okamžitě téma Tedd.

„Vytipoval jsem pár oblastí, kam bychom se měli podívat. Tedd zná Seattle zatím líp jak já, takže je jenom fajn, že vyrazí se mnou,“ přitakal Dominic a vypil z hrnku na jeden zátah skoro polovinu jeho obsahu.

„Kam chcete vyrazit?“ zajímala jsem se.

„To tak – řeknu ti to a večer vyrazíš za námi i přes mámin zákaz,“ namítl Tedd a zavrtěl hlavou. „Bello, zapomínáš, že tě nějaký ten pátek znám a ta tvoje hlava občas neuvažuje správně. Teď je nejdůležitější, aby ses dala rychle do kupy a byla nám co k čemu. V tomhle stavu bys pro nás byla jenom přítěží,“ dodal vzápětí.

„Nemusíš urážet mou inteligenci. Uvědomuju si, že se musím šetřit, ale – i zraněná jsem mnohem lepší lovec než ty,“ upozornila jsem ho.

„Nehodláte se tady porvat, jenom abyste si to ověřili, že ne?“ zeptala se s obavou paní Mooreová, která do teď seděla jako tichý svědek tohohle hašteření. Zřejmě ji sem musel Tedd dovést, jinak jsem si nedokázala vysvětlit její stálou přítomnost.

„Žádná bitka se konat nebude,“ odvětila jsem a zakoulela při tom očima. Potom jsem chvíli poslouchala jak se Tedd s Dominicem domlouvají na postupu a musela jsem uznat, že Dominic je vcelku slušný stratég, přestože plánoval něco – podle mě – nenaplánovatelného. Jak chcete naplánovat útok a jeho následný postup, když ani nevíte, že se s tím upírem vůbec setkáte?

„…Jo a to mi připomíná – ve městě se pohybuje pár vanilkových, takže je určitá možnost, že bychom na ně mohli narazit. Zatím netušíme, kde se usídlili,“ prohodil z ničeho nic Tedd a mě docela překvapilo, že o Cullenových  Dominic už nevěděl.

„Máte tu zlatooké?“ podivil se a já si připadala jako úplný debil, že jsem o vegetariánech nevěděla.

„Á vida. Myslel jsem si, že ty zvěsti o nich neopustili severozápad,“ zasmál se Tedd a Dominic se na něj zvědavě podíval. Tedd na mě kývl hlavou a Dominicův pohled se stočil ke mně.

„Bella odešla z domu dřív, než ji stačil Charlie naučit všechno. Není s podivem, že o zlatookých do té doby neslyšela,“ mluvil o mě jako o malém dítěti. Naštvaně jsem odsunula židli, na které jsem seděla, od stolu až zavrzala o betonovou podlahu. Hned na to jsem se zvedla a odkráčela k sobě do pokoje, kde jsem hodlala setrvat až do jejich odchodu.

 „Bello, nečil se tolik!“ volal za mnou Tedd a jeho hlas se otřásal smíchy. Vůbec se mi nelíbilo, jak snadno vzniklo jeho přátelství s Dominicem a jak jednoduše mě odsunul na vedlejší kolej. Tolik k dvouletému přátelství. Bylo mi to líto. Cítila jsem se trochu zrazená, přestože jsme s Dominicem nebyli tak úplně na ostří nože. To úplně nejde, když se navzájem vůbec neznáme a ještě jsme na stejné lodi.

Z vedlejší místnosti jsem zaslechla nějaký hluk a dokonce tekoucí vodu, takže se nejspíš rozhodli po sobě umýt aspoň hrnky, než zmiznou. Nejspíš je k tomu dokopala paní Mooreová.

Najednou někdo zaklepal na mé dveře.

„Dále,“ zamumlala jsem a dovnitř nakoukl Tedd. Protáhl se úzkou škvírou a rovnou za sebou i zavřel.

„Nechtěl jsem tě naštvat. Spíš jsem jenom vtipkoval a Dominic se toho jenom chytil,“ prohlásil omluvně a došel až ke mně. Sedl si na okraj postele a pohladil mě chlácholivě po ruce. „Ani já do teď neznám všechny zákonitosti našeho světa. Tak třeba ten vraždící upír – copak myslíš, že to chápu? Napadl tě a tys ho nedokázala porazit. Ty, která jsi jeden z nejlepších lovců v Seattlu… Všechno to musí mít nějaké vysvětlení, ale zatím to nikdo nechápe. A fakt, že v New Yorku vědí o zlatookých – to mě taky překvapilo.“

„Stejně jste se nějak rychle spřátelili,“ zamumlala jsem.

„To není přátelství, pouze jsme si kápli do noty. Copak to jde, bydlet s někým pod jednou střechou a být s ním na ostří nože?“ zajímal se a já musela přitakat. Tedd nebyl jako já a proto jsem se nemohla divit, že chtěl mít doma klid.

„Pokud je to jenom o tom, tak se s tím dokážu smířit,“ přitakala jsem a nepatrně jsem se na něj i usmála. Tedd jenom zavrtěl hlavou a rukou, kterou mě do těch chlácholivě hladil po ruce, mi rozstřapatil vlasy.

„Jsi hrozná kecka, B,“ smál se, ale potom najednou zvážněl. „Víš… tak ti mě napadlo – nešlo by nějak zapojit do pátrání po tom upírovi i zlatooké?“ zeptal se a já na něj vytřeštila oči. „Chvíli si to nech projít hlavou. On to totiž není tak špatný nápad, jak by se to mohlo ze začátku jevit,“ prohodil.

„Popravdě – už mě to napadlo, ale… znamenalo by to, že bychom jim museli o sobě říct. Z toho nemáš obavy?“ zajímala jsem se. Pokud bych byla jediný lovec, který se nemusí podřizovat skupině, bylo by tohle rozhodnutí daleko jednodušší. Mohla bych ho udělat sama. V mém aktuálním případě jsem však potřebovala znát názor ostatních.

„Myslím, že ostatním by se to asi moc nezamlouvalo. Znáš ty jejich dary. Zlatoocí možná nejsou nebezpeční, ale ti druzí – pokud by se o nás dozvěděli, kdo ví, co by se s námi stálo. Velmi jednoduše by nás zvládli poznat,“ přitakal a zviditelnil ten největší problém.

Proto darům vanilkových jsme byli imunní, ale proti jejich fyzickým predispozicím už tak moc ne. Stačilo jim dostat se k nám blízko a jedno malé křupnutí – zlomili by nám vaz, aniž bychom stačili mrknout.

„Nejhorší je, že jeden zlatooký už ví, kde bydlím,“ přiznala jsem po chvíli.

„Jak?“

„Víš, jak jsme spolu naposledy mluvili po telefonu a já byla tak úsečná? Bylo to proto, že byl vedle mě. Byl v nemocnici, když mě hospitalizovali a zřejmě se strašně moc nudí a rozhodl se, že o mě zjistí všechno. Asi se mu líbím, nebo co…“ Chrlila jsem ze sebe všechno, co mě napadlo.

„Tak to je teda gól. Nedivím se, že o tebe má zájem. Byla jenom otázka času, než někoho svým chováním hned neodradíš. Komplikace je bohužel jenom to, že on není náš druh,“ připustil a koutky mu nad tou informací cukaly v potlačovaném smíchu.

„Hele, víš co? Dělej si srandu z někoho jiného, ano? Dneska ráno mě a Miu sledoval už od nemocnice, takže ví, kde bydlím. Navíc netuším, jestli se náhodou pořád nepohybuje po okolí a neslyší tedy každé slovo, které tady padlo,“ zarazila jsem ho a dokonce i mě samotné přišly má slova lehce paranoidní. Znělo to jako – i stěny mají uši – ha, ha, ha.

„Pokud má o tebe takový zájem, asi by sis s ním měla upřímně promluvit. Už tak toho asi ví víc, než by měl,“ navrhl z ničeho nic Tedd. 

„To ho mám jako pozvat na kafe a jenom tak ho požádat, jestli by mi nepomohl najít jednoho upíra, co se mě pokouší zabít?“ zeptala jsem se ho sarkasticky. Vždyť to bylo úplně na palici. Tenhle celý rozhovor byl úplně mimo.

„A proč ne?“ uchechtl se Tedd.

„Že ty ses musel někde pěkně praštit do hlavy, co?“ prohodila jsem podezíravě. Nedávalo mi smysl, že by zrovna Tedd navrhoval něco podobného.

„Ale houby. Líbíš se mu a někdy by nemuselo být na škodu, kdybys měla po svém boku někoho, kdo by tě dokázal zadržet, jelikož si myslím, že Dominic v tomhle nebude zrovna ten pravý,“ poznamenal a já si jenom složila hlavu do dlaní. Neměla jsem sílu na to, abych na jeho slova jakkoliv reagovala. Vždyť on mě doslova posílal do Edwardovy náruče, jako by se nechumelilo. 

V tu samou chvíli, kdy jsem se chystala něco namítnout, se však ozvalo další zaklepání na dveře.

„Jdeš už? Tvoje máma čeká u auta,“ promluvil přes dveře Dominic a Tedd se hned začal zvedat.

„Nech si to projít hlavou, a když tak mi dej vědět, kdybys to potřebovala ještě jednou probrat. Podle mě to není zase tak špatný nápad. Otázkou ale zůstává, jak by se k tomu postavil ten zlatooký.“

„Edward,“ zamumlala jsem.

„Fajn – tak, jak by se k tomu postavil ten zlatooký Edward,“ prohodil s úšklebkem. „Teď ale musím. S Dominicem budeme za chvíli vyrážet na obhlídku a je potřeba toho ještě hodně připravit,“ poznamenal a sklonil se ke mně, aby mě líbnul na čelo. Hned na to odešel z mého pokoje a jenom okamžik na to i z domu.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 13. kapitola :

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!