Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 10. kapitola

Bela-Eclipse


Bella jako lovec - 10. kapitola V dnešní kapitole se projeví Bellina tvrdohlavost. Už dva týdny - od setkání s podivným upírem - má Bella dojem, že se jí nic nedaří. A časté nehody, kdy dochází k jejímu zranění tomu moc nepřispívají. Důkazem je poslední střet s vlkodlakem.
Když ke vší té smůle, ale přičteme právě Bellinu tvrdohlavost, kdo ví, co se v jejím případě může stát.

10. kapitola

Dominic mě dovezl k Mooreovým. Měla jsem štěstí, že Teddova máma byla doma a mohla se na mě rovnou podívat. Celou cestu k nim jsem si ránu stlačovala, takže jsem nepřišla o moc krve. I tak jsem se však cítila podivně malátně.

„Neměli jste se jít náhodou bavit do klubu?“ zajímala se paní Mooreová, ale její otázka byla směřována na Dominica, která postával mezi dveřmi do kuchyně. Já jsem ležela na stole a paní Mooreová mi kontrolovala ránu.

„Šli jsme,“ odvětil naprosto klidně Dominic.

„Tak jak mi vysvětlíš tuhle ránu? Očividně je od vlkodlaka.“ Život ve společnosti lovců vás naučí rozpoznat různé druhy zranění. Vždy s jistotou poznáte, když někoho zraní vlkodlak nebo třeba upír. A tím nemyslím otisk upířích zubů – to by poznal i necvičený hlupák. Já měla na mysli ostatní druhy zranění.

„Nějak se nám připletl do cesty, toť vše.“ Dominic se nijak nesnažil obhajovat. Stále si před Mooreovými musel připadat jako něco víc. A přitom zrovna paní Mooreová patřila mezi nejlepší zdravotníky mezi lovci v Seattlu.

„Budu to muset zašít. Nejdřív ti ale dám něco od bolesti,“ informovala teď už mě a než jsem se nadála, píchla mi do holé paže injekci. Jenom pár okamžiků na to jsem měla dojem, jako bych přišla o většinu svého těla. Nic jsem necítila a připadala jsem si úžasně. „Vůbec se mi nelíbí, že tě od té nehody s upírem vídám tak často zraněnou,“ poznamenala najednou a vrátila mě tak do skutečnosti.

„Jaké nehody s upírem?“ ozval se Dominicův hlas. Poté, co mi paní Mooreová píchla něco od bolesti, jsem jeho přítomnost naprosto pustila z hlavy, ale teď se mi připomněl a já zjistila, že mu o mém selhání z před dvou týdnů nikdo neřekl.

„Domnívám se, že se Bella setkala s tím vrahem lovců,“ odpověděla a já v ostrém světle, které si nade mnou paní Mooreová rozsvítila, viděla, jak si chystá jehlu a takovou tu super vstřebávací nit, co používají profíci v nemocnicích.

„A o tom jsi mi chtěla říct kdy, Isabello?“ zeptal se Dominic a zněl napruženě. Už jenom samotný fakt, že mi poprvé od svého příjezdu řekl celým jménem a nepoužil mou oblíbenější zkratku.

„Nejspíš nikdy,“ odvětila jsem a zazubila se na něj. Očividně se mi ty umrtvováky dostaly už i do mozku.

„Dominicu, nechci tě vyhazovat, ale mohl bys prosím odejít? Potřebuju Isabelle ošetřit ta zranění a musím se u toho soustředit. Navíc mi moc nepomáhá, že Bella nějak reaguje,“ prohlásila paní Mooreová a jakkoliv se Dominic zdráhal, odešel z kuchyně.

Potom už si pamatuju jenom dlouhé ticho, které přerušilo až strhnutí krycí vrstvy na náplasti. Paní Mooreová mi zašitou ránu zalepila a já stále nic necítila.

„Dneska zůstaneš tady. Chci si tě pěkně zkontrolovat, jestli hojení začalo správně,“ informovala mě a potom mi ještě něco píchla. „Jsou to antibiotika. Potulovali jste se po špinavých uličkách a vzhledem k minulým událostem nechci nic podcenit,“ dodala na vysvětlenou, ale mě to bylo všechno jedno. Dokonce jsem ani neprotestovala, když jsem nad sebou zahlédla Dominica a následně cítila, jak mě zvedá, jelikož pevná podpora v podobě stolu, pode mnou zmizela. V náručí mě donesl až do patra, kde mě uložil v pokoji, který jsem neznala.

„Taky tě chci mít na očích,“ pronesl, ale to se mi už možná jenom zdálo, jelikož jsem cítila, jak mi těžknou víčka a já upadám do spánku.

 

V úterý jsem měla zakázáno vyrazit do práce a vůbec jsem se nevzpírala. Jen co odezněly účinky medikamentů, které mi paní Mooreová podala, cítila jsem se se, jako by mě v noci přejel někdo parním válcem. Škubání v boku mě upozorňovalo na zranění, které jsem v noci utrpěla, a každý pohyb pro mě byl namáhavým.

„Dám ti ještě další antibiotika, nějak se mi nelíbí ta tvoje teplota,“ poznamenala paní Mooreová, když mě přišla ráno zkontrolovat. Rovnou mi tedy píchla další léky a vyměnila náplast na břiše. Hned na to se omluvila a vyrazila do práce.

Zavřela jsem oči a pokoušela se znovu usnout, ale opět jsem vnímala přítomnost Dominica. Stejně jako včera večer, i dneska se opíral o futra dveří a sledoval mě.

„Co chceš?“ zavrčela jsem na něj otráveně, ale ani jednou jsem se na něj nepodívala.

„Vysvětlení. Chci vědět, co se stalo s tím upírem, co tě napadl,“ prohlásil a já zaznamenala, jak se pohnul směrem do pokoje. Dokonce jsem zaslechla, jak klaply dveře, když je zavíral.

„A co bys chtěl slyšet? Že jsem se vydala na lov jako obvykle a jenom jsem trochu přecenila své síly? Nic víc ti k tomu říct nemůžu, protože si nic nepamatuju,“ namítla jsem a snažila se zachovat klidný hlas, přestože mě jenom myšlenka na to, že mi ten upír něco udělal, ničila. Měla jsem dojem, že musí nějak stát za vší tou smůlou, co mě poslední dobou obklopuje.

„Vím, že jsi dobrá, takže se nabízí pouze možnost, že ten upír je ten, kterého hledáme. Vážně si nemůžeš na nic vzpomenout? Třeba jak vypadal? Určitě musel být nakrmený a tys jenom zbytečně riskovala, když ses vydala po jeho stopě…“ Dominic dedukoval a mě jenom uráželo, že mě takhle podceňoval. Určitě bych nevyrážela za čerstvě nakrmeným upírem. Pokud bych měla příležitost, zneškodnila bych ho pěkně z velké vzdálenosti. Ale s tímhle jsem bojovala, něco mě k němu muselo přitáhnout. Byla jsem v jeho bezprostřední blízkosti a používala jsem své nože. To všechno jsem věděla díky tomu, že jsem si musela doplnit sadu. Ale jinak jsem si nepamatovala nic. A to mě štvalo snad ještě víc, než Dominicovo vyptávání.

„Nemyslíš si, že kdybych si něco pamatovala, tak už je po tom upírovi?“ zavrčela jsem na něj podrážděně.

„Fajn. Budu to tedy brát tak, jako by byly všechny jeho oběti rovnou mrtvé. Předpokládám, že nechceš, aby se Charlie dozvěděl, jak blízko k tobě ten vrah měl, že?“ zeptal se a já jenom němě přikývla. Nechtěla jsem tátu znepokojovat.

„Co za to?“ zeptala jsem se, když už chvíli mlčel. Dominic se na mě překvapeně podíval. „Nečekám, že pro mě uděláš něco milého jenom z dobroty srdce. Proto se ptám, co za to budeš chtít,“ upřesnila jsem unaveně svá předchozí slova. Zatím jsem neznala Dominica tak dobře, abych věděla, jaký skutečně je. Dost se toho o něm namluvilo už v New Yorku a poslední víc jak dva roky jsem toho o něm věděla míň a míň.

„Nepřemýšlím nad tím – aspoň ne teď. Uvidíme… Třeba se v budoucnu něco najde. Teď to u tebe budu mít jako v záloze,“ prohodil a pokrčil u toho rameny.

Byla jsem z něho zmatená. I z toho, že tu teď seděl na židli vedle mé postele. Ani důkladným přeměřením si jeho obličeje, držení těla a dokonce ani toho, jak bojuje, mi o něm nic moc neprozradilo. A navíc jsem neměla, komu bych zavolala do New Yorku, aby mi o něm řekl něco víc. Teď mi tedy nezbývalo nic jiného, než počkat, až se nějak vyvrbí. Do té doby budu muset zůstat ve střehu a očekávat doslova cokoliv.

 

Kolem poledne, když už zmizela i teplota, jsem měla ležení dost. Bok mě stále bolel, ale přítomnost Dominica nijak moje léčení neurychlovala. Proto jsem se taky rozhodla nečekat na paní Mooreovou, až se vrátí z práce a vypravila se domů.

Dominic stále netušil, čeho všeho jsem schopná a že občas – dost často – jednám naprosto impulzivně bez toho, abych si věci dopředu promyslela. To se taky projevilo ve chvíli, kdy jsem si s námahou sedla na postel a následně se velmi pomalu postavila. Stehy na mém boku se napnuly a já cítila zaškubaní, které mě donutilo syknout. Nakonec jsem však zvládla dojít až ke dveřím na chodbu, otevřít je a zaposlouchat se.

Byla jsem doma sama, což znamenalo, že nebude potřeba nikomu nic vysvětlovat.

Prohrabala jsem skříň, která se v pokoji nacházela, a našla jsem pár čistých košil. Můj korzet byl zničený a já tedy neměla co na sebe, takže jsem se musela smířit s Dominicovou košilí. Přetáhla jsem si ji přes sebe a postupně zapnula všechny její knoflíčky. Svým spodním lemem se nacházela dokonce až pod mou sukní, která byla ale rovněž zakrvácená a nebylo tedy úplně vhodné, abych se s ní během dne potulovala po ulici. Vyhrabala jsem tedy ještě jeden pásek, kterým jsem si stáhla košili a vytvořila z ní provizorní šaty. Pásek jsem však nemohla dostatečně stáhnout, protože můj bok by pěkně protestoval.

O půl hodiny později jsem byla na cestě na autobus. Už jsem se viděla ve své posteli.

Bohužel jsem to však musela odložit. Zbývalo mi pár metrů na zastávku, když jsem cítila, jak se do mě pustila zima. Nebylo to tak, jako když vás ovane studený vítr a vy se zachvějete. Venku bylo příjemné teplo a já přitom doslova mrzla. Měla jsem na sobě kabát, který kryl mé skoro nahé tělo, ale ani tak to nebyla zima způsobená nedostatkem oblečení.

Rychle jsem si sáhla na čelo. Bylo ledové a cítila jsem na něm lepkavý povlak. Potila jsem se a to i přesto, že mi byla zima. Všechno to tedy odkazovalo na to, že se mi vrátila zase horečka.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a nikde jsem neviděla lékárnu. Po téhle ulici jsem šla už nesčetněkrát, ale nepamatovala jsem si, že by v okolí nějaká byla. Zvažovala jsem, co bych měla dělat teď. Mohla jsem vyrazit domů a doufat, že se z toho podivného stavu vyspím. To byla první možnost. Další možností se jevil návrat k Mooreovým. A poslední variantou bylo vyhledání lékárny a následně cesta ke mně domů.

„Prosím vás, nevíte, kde je tady nejbližší lékárna?“ zeptala jsem se jedné ženy, čekající na zastávce autobusu. Ta se na mě podívala a já hned spatřila její vytřeštěný výraz a všimla si i toho, jak ode mě odstoupila.

Netušila jsem, jak vypadám, ale dokázala jsem si o sobě udělat vcelku slušný obrázek jenom podle toho, jak se na mě dívala. Copak ve mně viděla závislou feťačku?

„Prosím,“ zašeptala jsem a chytila se za poraněný bok, který se opět hlásil o slovo.

„Asi v nemocnici,“ zamumlala a než jsem se nadála, odešla ze zastávky. Jako by si snad rozmyslela, že tady bude čekat na autobus. Bylo mi to jedno. Teď jsem se musela dostat do nemocnice a koupit si tam nějaké antibiotika.

Ani jsem nad tím nějak nadvakrát nepřemýšlela, když jsem nastoupila do autobusu a svezla se těch pár zastávek k nemocnici Virginie Masennové. 

 

Edward

Už to byly další tři dny, kdy jsem se po škole bezcílně procházel ulicemi Seattlu a doufal, že na Annu narazím. Tak nějak jsem doufal, že svým sledováním její maličkosti, o ní něco zjistím, ale mýlil jsem se. Ať už byl ten kluk, se kterým se v sobotu sešla kdokoliv, nějak se jim podařilo bavit se o ničem.

Nechápal jsem to.

A o to víc mě Anna zajímala.

Zaparkoval jsem před nemocnicí a čekal, až Carlisleovi skončí služba. Plánovali jsme společný lov, jelikož zítra dopoledne mělo být hezky a všichni jsme už potřebovali trochu té čerstvé krve, abychom se zvládli účinně bránit svodům té lidské.

Zůstal jsem sedět za volantem a jenom tak pozoroval lidi na ulici, kteří chodili do budovy a zase ven. Interiér auta byl naplněn klavírními tóny mého oblíbeného virtuóza a já se snažil nemyslet na nic. Ačkoliv to nebyla úplně tak pravda. Ono to mé myšlení na nic znamenalo, že se má mysl vždy přepnula do autopilota a já se zabýval Annou.

Byl jsem natolik ponořen do představ, jak se s ní opět setkám, že jsem měl dojem, jako bych ji skutečně viděl. Bylo to bláhové a já zřejmě začínal šílet. Nechápal jsem, co to se mnou provedla, ale zároveň jsem jí rozhodně nic nevyčítal. Najednou – po těch dlouhých devadesáti letech – jsem měl dojem, jako bych skutečně žil a ne jenom přežíval. Zajímal jsem se o něco a to bylo víc, než v co jsem doufal, že kdy budu dělat.

Párkrát jsem zamrkal, abych se zbavil toho šálivého klamu, ale nakonec jsem zjistil, že Annu skutečně vidím. Skutečně to byla ona, přestože vypadala jinak, než jsem byl zvyklý.

Ploužila se po ulici v kabátě, pod kterým zřejmě skrývala krátké šaty vzhledem k jejím odhaleným nohám. Spěšně jsem se přesunul od nohou trochu výš a všiml si, jak se drží za pas a následně, s pohledem na její tvář, jsem si všiml, jak nepřirozeně je bledá.

Bez jediného zaváhání jsem vysedl z auta, dálkovým zamykáním ho zamkl a rozběhl se k Anně, která přímo přede mnou kolabovala. Ani na okamžik jsem nad tím nepřemýšlel a popadl ji do náruče. Obklopila mě její prazvláštní vůně, kterou jsem nedokázal nikam zařadit. Potom jsem však ucítil takovou, kterou jsem velmi důvěrně znal.

Krev.

Cítil jsem ji z Anny, a proto jsem přidal do kroku a nesl ji rovnou do nemocnice. Na recepci jsem se ani nezastavil a schody do patra bral po dvou, abych se co nejdříve dostal k Carlisleovi na vyšetřovnu. Potřeboval jsem, aby se na Annu podíval a zjistil, co se s ní děje.

„Co se děje?“ zeptal se, když jsem k němu bez klepání vtrhl a rovnou mu Annu položil na lehátko.

„Zkolabovala před nemocnicí,“ informoval jsem ho a ustoupil bokem, když se Carlisle dal do práce. Se zatajeným dechem a s velkou obavou jsem čekal na jeho verdikt. Vnímal jsem, jak Anně tluče srdce a znělo dostatečně silně. Ale vůně krve mě znepokojovala.

Carlisle ji rozepnul kabát a já si všiml, že na sobě měla pouze pánskou košili stáhnutou páskem. Okamžitě jsem začal přemýšlet nad tím, odkud to asi mohla jít. Než jsem však zašel ve svých úvahách někam dám, Carlisle mě požádal, abych se otočil, protože se chystal Anně tu košili rozepnout. Neměl jsem nejmenší důvodu mu odporovat, stejně jsem většinu z toho, co dělal, viděl v jeho mysli. Proto jsem se taky okamžitě obrátil zpátky, když jsem v jeho myšlenkách uviděl tu velkou náplast, kterou měla přelepený bok a která se probarvovala její krví.

„Co se jí stalo?“ zeptal jsem se a snažil se nedýchat. Annina krev mě sice nelákala, ale zatím jsem to mohl s jistotou říct jenom tehdy, když jsem se s ní viděl ve zdravém stavu. Netušil jsem, co by se mnou udělal fakt, kdybych se nadechl teď.

„Musíš vydržet, dokud jí neodstraním tu náplast,“ houkl na mě Carlisle a vypadal rovněž vystrašeně. Sledoval jsem, jak opatrně strhává náplast a jenom o pár okamžiků později jsme hleděli na pečlivě provedené stehy z nichž pár bylo popraskaných.

Co nás však vyvedlo z míry byl fakt, že Annina rána vypadala jako od nějakého zvířete. Po boku se jí táhly čtyři šrámy. Nebyly nijak dlouhé, ale určitě byly hluboké.

Carlisle se opatrně dotkl jedné rány a Anna sykla bolestí.

„Musím opravit ty popraskané stehy. Vypadá to však na profesionální práci. Někdo věděl, co dělá. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že byla ošetřena v nemocnici a jenom neposlouchala rady svého ošetřujícího. Jinak mi nejde do hlavy, co by v podobném stavu dělala venku.“ Carlisle si mumlal své úvahy jenom tak pod nosem, ale já to všechno vnímal úplně jasně.

„Bude v pořádku?“ zeptal jsem se s obavou v hlase.

„Jak jsem řekl, rána byla profesionálně ošetřena, takže se jí do toho nedostala žádná infekce. Má pouze teplotu, která je zřejmě způsobená tím, jak se tělo snaží rychle uzdravit. Znovu ji zašiju, dám nějaké antibiotika a hospitalizuju ji u nás,“ informoval mě o dalších krocích a já souhlasně pokyvoval hlavou. „Teď bys měl zajít na recepci a vyzvednout si papíry, které bude potřeba vyplnit.“

Odešel jsem tedy o patro níž, abych si u usměvavé sestřičky vyzvedl všechny potřebné přijímací formuláře. Bohužel jsem byl schopen vyplnit pouze Annino jméno.

Vrátil jsem se k Carlisleovi, který už znovu zalepoval Anninu ránu a požádal jsem ho o asistenci při vyplňování těch prokletých papírů. Přemýšlel jsem, co bych do nich měl napsat jako příčinu zranění. Ta rána vypadala jako od nějaké šelmy.

 

Seděl jsem u Anniny postele a netrpělivě čekal, až se probudí. V ruce měla zavedenou kanylu s antibiotiky a její pleť začínala konečně nabírat normální barvu. Teplota polevila a Anna vypadala v té bíle povlečené nemocniční posteli jako anděl a čokoládovými vlasy.

Stále jsem musel přemýšlet nad tím, co se jí asi stalo a proč měla na sobě jenom pánskou košili. Měl jsem spoustu otázek, ale Anna stále spala. Mohl jsem se na ni tedy nerušeně dívat a kochat se její nádherou. Měl jsem ji teď jenom pro sebe a nemohla mi tak snadno utéct jako kdykoliv předtím. V kapse jejího kabátu jsme sice našli telefon a pár drobných, ale přes heslo jsme se nedokázali dostat ke kontaktům, abychom mohli někomu ohlásit, že byla hospitalizována v nemocnici.

Všechno teď záviselo jenom na Anně a já se už nemohl dočkat, až se na mě podívá těma dokonale hnědýma očima.

„Hmm,“ zamumlala najednou a pravou rukou se snažila protřít si obličej. Kanyla jí v tom však zabránila a Anna zmateně okamžitě otevřela oči a chtěla si sednout, což bylo ještě komplikovanější, než pouhé protření obličeje. Bolestivě sykla a zůstala ležet.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se opatrně a přivolal tak k sobě její pozornost.

„Kde to jsem?“ zeptala se místo odpovědi a začala se rozhlížet kolem sebe. Pohledem těkala z okna ke dveřím a potom k ruce, ve které měla zavedenou kanylu. Jako by zvažovala svůj útěk.

„Jsi v nemocnici. Zkolabovala jsi na ulici, tak jsem tě donesl za otcem, který tě ošetřil a následně hospitalizoval,“ uklidňoval jsem ji, ale i tak jsem měl pocit, že jí to moc nepomáhá.

„Kde mám věci?“ zeptala se po chvíli a já ji podal sáček a mobilem, klíči a pár drobnými.

„To je všechno, co jsi měla u sebe. Košile i kabát jsou uloženy ve skříni,“ dodal jsem, ale Anna už mě nevnímala a vytahovala své věci z plastového sáčku. Rovnou se pak dala do zkoumání telefonu, který byl celou dobu vypnutý. Po jeho zprovoznění jí začal pípat, jak chodily jedna zpráva za druhou. A jen co se telefon uklidnil – tedy jen co přestaly chodit zprávy – začal jí někdo volat.

Anna si pouze povzdychla a hovor přijala.

„Můžeš mi vysvětlit, kde jsi? Doma ne a máma ti jasně nakázala klid na lůžku!“ Na druhé straně se ozval chlapecký hlas, který byl řádně rozčilený.

„Jsem v pohodě, nemusíš se bát. Ozvu se potom, ano?“ uklidňovala ho.

„B, tohle nám dělat nemůžeš. Víš, jak jsme se všichni báli, že se ti stalo něco špatného?“ prohodil ten kluk na druhé straně a jeho hlas zněl mnohem klidněji.

„Omlouvám se. Chtěla jsem jít jenom domů. O všem si ale promluvíme až později, teď se o tom nemůžu bavit,“ namítla a střelila pohledem na mě. Snažil jsem se tvářit, jako že neposlouchám, ale ono to nějak nešlo. Anna měla nějaké tajemství a dávala si hodně velký pozor na to, aby se to nikdo nedozvěděl. Podle mě zvažovala každé slovo, co řekla a ještě doufala, že osoba na druhé straně telefonu taky nic neřekne. Jako by snad tušila, že můj sluch je daleko lepší, než u běžných lidí.

„Dobře. Promluvíme si o tom později. Teď mi jenom napiš, kde jsi, ať tě můžu vyzvednout, protože výmluva, že jsi doma, ti nebude nic platná, jelikož jsem právě u tebe a ty tu nejsi,“ prohodil a Anna si jenom povzdechla.

„Napíšu ji to do zprávy,“ souhlasila a nakonec se s klukem rozloučila. „Tohle je neskutečný průšvih,“ zamumlala si jenom tak pro sebe.

„Vím, ehm…“ Anna ke mně vzhlédla a já si dodal odvahy k tomu se jí zeptat aspoň na jednu věc, která mě trápila. „Vím, že mi do toho nic není, ale… Co se ti stalo?“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 10. kapitola :

 1
2. natt.echelon
11.05.2018 [20:18]

Tenhle povahový rys se jí jednou vymstí Emoticon Emoticon Emoticon kapitole opět úžasná Emoticon Emoticon

1. Betuška
11.05.2018 [19:21]

hezky,hezky...tak som zvedavá ako sa nám to vyvrbí...a isto nie som sama Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!