Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beast - 8. kapitola

17.05.2013 (12:45) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1740×

8. kapitola

Bella

Chystala jsem se běhat. Pro dost lidí naprosto běžná věc, pro mě další z premiér. S mou šikovností jsem byla schopná ublížit si i při běhu, takže jsem se tomu, jako spoustě dalších věcí, vyhýbala. Ale kdo ví, třeba mě to zbaví i některých sebe – i okolí – destruktivních trapasů. Anebo už moc fantazíruji.

Ze skříně jsem vyhrabala jediné tříčtvrteční kalhoty, které mi ještě padly. První čisté tričko, které mi padlo pod ruku a do tašky přes rameno napustila flašku obyčejné vody. Ta by mi sice při běhu mohla docela překážet, ale snad na to bude mít Tommy nějaký vylepšovák. Nejspíš chodí běhat denně a něco pít musí, ne?

Když jsem se v předsíni obouvala do botasek, hleděl na mě Charlie jako na zjevení. Možná proto, že takhle sportovně oblečená ani neuklízím. Zběžně jsem na něj mávla a vyrazila k tělocvičně.

Tommy už čekal na místě a vypadal, že si ledabyle protahuje svaly na nohou. Anebo se jen znuděně pohupoval na patách, čert aby se v tom cvičení vyznal.

Když mě uviděl, zacukaly mu rty a ramena se mu začala třást potlačovaným smíchem.

„Co je?“ nechápala jsem.

„To už budou zase Vánoce?“ zeptal se, když se mu smích podařilo dostat celkem pod kontrolu.

Sklopila jsem pohled, abych zkontrolovala, o čem to mluví.

Pro všechny kdo o tom ještě pochybují, opakuji, že nejsem idiot. Alespoň ne úplný. Tedy doufám.

Ale vzít si k tmavě zeleným tříčtvrťákům zářivě červené tričko a pobíhat tak v klasických vánočních barvách v polovině září, to se může povést opravdu snad je mě.

„Ne, ale já se na ně už teď těším,“ usmála jsem se sladce.

Přece mu nepřiznám, že jsem se sekla u domácího úkolu a pak ani nehleděla, do čeho se soukám.

„Doufám, že to není tvůj standardní cvičební ohoz, neumím smát se a běžet zároveň,“ rýpnul si.

„Neboj se, příště vymyslím nějakou kreativnější kombinaci,“ slibovala jsem.

„Velikonoční?“ zajímal se.

„Ne, Halloweenskou,“ odsekla jsem nakvašeně.

„No, tak na to se budu těšit. A co táhneš v té tašce, Santo? Dárky?“ ukázal na mé příruční zavazadlo.

„Nee, vodu pro soby, dáš si?“ nabídla jsem ochotně.

„Dobře, vodu vezmu do batohu já. Tašku si necháš tu, vyzvedneme ji cestou zpátky.“

Vzal mi tašku a vytáhl z ní vodu. Hodil si ji do batohu na záda, který si připnul kilometry šňůrek, aby mu nevadil v běhu. Vidíte, říkala jsem, že na to bude mít nějaký fígl.

Nakoukl dovnitř, hvízdl na mladého černocha, který mě za ním nechtěl minule pustit, a zamával taškou ve vzduchu. Černoch přikývl a Tom odnesl tašku do kouta.

Potom na mě kývl a krokem jsme vyrazili k lesu s vyznačenými běžeckými stezkami.

„Nepůjde Kerberos domů dřív, než se vrátíme?“ strachovala jsem se o svoje věci.

Tu tašku jsem potřebovala zítra do školy.

Tom se zasmál mé přezdívce.

„Neboj, Kerberos chodí cvičit s tak fanatickým zápalem, že odchází prakticky až tehdy, když ho majitel večer vyžene. A i kdyby ho chytla křeč nebo něco, tak máme klíče. Jsme docela štamgasti, takže se majitel smiloval a nechal nám vyrobit kopii klíčů.“

„Takže JEHO zápal je fanatický?“ neodpustila jsem si.

„Když po někom něco chceš, možná bys měla zkusit být míň hubatá,“ doporučil.

Ale to už jsme dorazili na stezku. Rozběhla jsem se takovým spíš relaxačním tempem, abych něco vydržela. Naopak na Tomym byla vidět touha rozběhnout se co nejrychleji, ale gentlemansky držel mé šnečí tempo.

Po chvilce jsem si připadala nesnesitelně pomalá i sama sobě. Vždyť by mě předběhl i třínohý pes. Zrychlila jsem do tempa, kterému se snad už dalo říkat běh. Tomovi se po rtech mihl úsměv a srovnal se mnou krok. Za moment jsem si začala připadat naprosto úžasně, tak lehce, chtěla jsem letět. Zařadila jsem větší rychlost a rozlétla se o zlom krk kupředu.

„Ne, ne, ne, ne,“ zaslechla jsem Tomyho varovný šepot, než vyrazil za mnou.

Brzy mě začalo píchat v boku, zpomalila jsem, ale nechtělo se mi vzdávat se té radosti z pohybu. Nohy mi začaly těžknout, plíce nesnesitelně pálit a před očima se mi dělaly ohňostroje.

Klopýtla jsem, svalila se do trávy a začala křečovitě zvracet. Oh můj bože, tohle mají být ty úchvatné stavy, o kterých Tommy tolik básnil? Pochybuju! Musím přiznat, že zvracet a popadat dech zároveň je nelehká kombinace. Kolem mě produsaly kroky. Výborně, teď mi ještě zdrhne.

O vteřinu, která mi však připadala jako věčnost, se mi za krk přilepilo něco mokrého a studeného. Chtěla jsem to sundat a šátrala po tom.

Naštěstí jsem dozvracela, ale má schopnost dýchat si zřejmě sbalila kufry a odjela na Hawaii.

„Ššš, nech mě ti pomoct,“ šeptl Tommy konejšivě.

Upravil mi mokrou látku za krkem a v dřepu mi tlačil hlavu mezi kolena.

„Snaž se dýchat pomalu a klidně,“ radil.

O vteřinu později se mi opravdu povedl plnohodnotný nádech.

„Výborně, teď se pomalu postavíme a opatrně půjdeme zpátky. Kdybys tu zůstala dřepět, už by ses nerozešla, svaly by ti velmi bolestivě ztvrdly,“ navigoval jemně.

Zvedl mě, opřel o strom a podal láhev s vodou.

„Pomalu, malé doušky a jen pár nebo budeš zase zvracet.“

Tohle varování stačilo. Potom jsem se o něj opřela a nechala se spíš táhnout než vést stejnou cestou zpět.

Teprve po pár krocích jsem si všimla, že je mez trička, což mi pomohlo identifikovat tu mokrou chladivou látku za krkem.

On se ani nezapotil! Určitě jsme neuběhli ani kilometr. Kriste pane to je trapas!

„Doprdele!“ ulevila jsem si polohlasně.

„Nějaké zranění?“ vyzvídal kontrolně.

„Jo, moje ego. Ty se nestihneš ani zahřát a já se složím jako domeček z karet! A ještě před tebou zvracím! Teď se na tebe nebudu moct ani podívat,“ hořekovala jsem.

„To se stane. Příště se nesmíš tak hnát. K tomu se dopracujeme postupně.“

„Příště? Postupně? Ty mě chceš dál trénovat? To ti ukázka mé neschopnosti nestačila?“ utápěla jsem se v sebelítosti.

„Stačilo mi to jako ukázka tvého odhodlání. Schopnosti jsou získané,“ poučil mě.

„Proč jsi na mě tak hodný?“ nechápala jsem.

„Snažím se udělat si oko u policie,“ odbyl mě.

„Až přijdeme do města, budeš muset jít sama, lidi by si mohli myslet, že spolu něco máme,“ uchechtl se.

„To je fakt, to bych neriskovala být tebou,“ přikývla jsem.

„Já myslel na tvoji pověst,“ upozornil důrazně.

„Já žádnou nemám, zrovna jsem se přistěhovala,“ poukázala jsem.

„Pak by nebylo nejlepší kazit si ji zdáním, že máš něco se mnou,“ ušklíbl se hořce.

„Kazit? Proč, vždyť na tobě není nic špatného,“ nechápala jsem.

„Soudíš příliš rychle. Nebýval jsem vždycky hodný kluk. Nehledě na to, že své renomé jsem netvořil sám. Aspoň ty nejhorší části ne,“ pokrčil rameny.

„Co se stalo?“ probudil okamžitě mou zvědavost.

„To je na dlouhé povídání a nebudu riskovat, že příště bys ses se mnou do lesa bála,“ usmál se tajemně.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beast - 8. kapitola: