Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beast - 10. kapitola

14.11.2013 (19:15) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1685×

10. kapitola

Beast

Byl jsem moc blízko svého domova. Moc blízko svému cíli. Moc blízko ke všemu.

Všechny mé instinkty zběsile řvaly na poplach a lomcovaly s mřížovím klece, kam jsem je byl nucen na chvíli zavřít, abych tu mohl být.

Nesmírně mě přitahovala a já nevěděl proč. Jistě, její oči by byly stěžejním diamantem v klenotu mého díla, ale nebyly v tom jen oči.

Nechápal jsem sám sebe.

„Co TADY děláš?!“ štěkl za mnou podrážděný hlas.

Tak už nejen instinkty křičely, mé ztělesněné samozvané svědomí se k nim připojilo taky.

„Pozoruju, jenom. Neboj, jsem hodný kluk,“ ujistil jsem ho.

„Ty ani omylem. A všichni ti to, bůh ví proč, tolerují,“ odfrkl si.

„To bude tím šarmem,“ odvážil jsem si tipnout.

„Co děláš zrovna tady?“ ignoroval mou odpověď.

„Jinde moc k vidění nebývá,“ pokrčil jsem rameny.

„Jsi moc blízko domova,“ oznámil mi, jako bych to sám nevěděl.

„Vím,“ ujistil jsem ho tiše.

„Tohle je neskutečně pošetilé i na tebe,“ poukázal.

„I tohle vím,“ přikývl jsem.

„To tolik potřebuješ zrovna ji?“ snažil se mi to rozmluvit.

„Zoufale.“

Bella

Stála jsem před zrcadlem jen v riflích a podprsence. Nebyl to pohled, nad nímž by kdokoliv na světě zavýskl radostí.

Nebyla jsem tlustá, i když břichu do plochosti kus chyběl. Byla jsem prostě hrozně průměrná. Přidejte k tomu obličej bez výraznějších rysů, hnědé vlasy i oči a máte mě. Človíčka tak zoufale nezajímavého, že kdybyste mě v davu potkali dvacetkrát, ani byste si toho nevšimli.

Vzdychla jsem si. Kdyby se za mnou alespoň tu a tam, a ne jen když podám ze schodů, otočil nějaký ten kluk, hned by se mi po světě chodilo veseleji. Ne, že bych toužila po světle ramp, ale když se vám pozornosti dostane, jen když provádíte něco hodně sebedestruktivního … . No, občas je to frustrující.

S úšklebkem jsem chytla mezi prsty kousek přebytečné kůže na břichu.

Rázně jsem si přisunula kobereček k posteli, zahákla nohy a začala dělat sklapovačky. Nejspíš to bude o dost účinnější, než všechny diety, stačí se podívat na Tommyho. Při vzpomínce na Tommyho postavu jsem zrychlila, ale když se mi začal krátit dech, vzpomněla jsem si na trapas při běhání a opět zpomalila.

U dvacátého jsem se potila jak nemocný kůň a funěla jak astmatický ježek běžící do prudkého kopce. Ne, že by mě to překvapilo, ale naštvalo. To je

opravdu jako všechno, co zvládnu?! Jenom dvacet sedů-lehů?! To jsou veškeré mé zásoby energie?! To je hodně málo. Zatnula jsem zuby, a i když se mi tělo třáslo jako Vesuv, než překvapil Pompeje, jsem zvládla ještě dva.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„No,“ hekla jsem.

Ve dveřích se objevil Charlie a zůstal němě zírat. V ten moment jsem ho docela litovala. Sledovat mě cvičit a připomínat si, že jsem stále ta jeho neohrabaná dcera, pro něj muselo být stejné jako sledovat tučňáky dovádějící pod vodou a uvědomovat si, že jsou to vlastně ptáci.

Ustaraně si sedl na postel co nejblíže ke mně. Skončila jsem se cvičením, vděčná za vyrušení.

„Nevymývá ti ten Rhemora nějak mozek, že ne?“ zeptal se ustaraně.

„Cože?“ vykulila jsem na něj nechápavě oči.

„No, jestli ti nevykládá, že bys třeba měla zhubnout, nejíst nebo něco takového?“ upřesňoval.

„Cože?“ zmohla jsem se jen na opakování otázky.

„Nechtěl bych, aby se z tebe stala anorektička, když jsem tě za ním sám poslal.“ Zračily se mu v očích upřímné obavy.

Proti své vůli jsem se musela zasmát.

„Ne tati, Tommy mě do ničeho nenutí ani mi nic nevykládá. Naopak, spíš mě povzbuzuje a zachraňuje před mou vlastní zbrklostí a hloupostí.“

Charlie s viditelnou úlevou přikývl.

„Proč jsi původně přišel?“ připomenula jsem mu.

„Dole máš nějakou kamarádku,“ ukázal palcem ke schodům.

Sakra. Pátek, Alice, cukrárna. Úplně jsem na to zapomněla.

„Mohl bys ji, prosím, chvilku zabavit, než vletím pod sprchu?“ požádala jsem.

Přikývl a odešel. To pro něj byla docela oběť. Při jednání s cizími lidmi se vždy cítil nesvůj, když nebyl krytý štítem šerifování. Svou „zručnost“ na společenské styky jsem zdědila nepochybně po něm.

Vletěla jsem do koupelny tak rychle, že jsem nestihla ani nastavit správnou teplotu vody, na líčení jsem se vybodla úplně a hodila na sebe rifle a černé triko.

Seběhla jsem schody, drapla Alici za ruku a odtáhla ji od zkroušeného Charlieho před dům. Kde stálo kanárkově žluté Porsche, auto, pro která bych nejspíš musela prodat veškeré vnitřní orgány.

Zůstala jsem stát a zírat s otevřenou pusou.

„Na co čekáš? Naskoč, vyplouváme,“ křikla na mě Alice svým typickým rozverným způsobem.

Zavřela jsem pusu a nasoukala se na místo spolujezdce.

Jistěže mě napadlo, že jsou bohatá rodina, podle toho, jak všichni chodili oblékaní, ale tak, aby středoškolačka měla své vlastní Porsche?

„Je tvoje?“ ujistila jsem se.

„Jistě, Emmett dává přednost jeepu, Jasper motorce, Edward Volvu … . Všichni máme své oblíbené přibližovalo,“ objasňovala, zatím co vesele řezala zatáčky k městu.

No tý jo. Já bych teda Porsche ani Volvo slovem přibližovalo nedegradovala.

Já spíš doufala, že Charlie brzo sežene levně nějaký střep, který bude držet pohromadě natolik, aby mě přepravil do školy a zpět domů. Pokud to zvládne, budu ho zbožňovat do posledního kousku rzi a říkat mu Auto s velkým A.

„Ale všichni jsme normální,“ ujišťovala mě, když si všimla mého zaraženého výrazu.

To bych teda chtěla vidět …

Nakonec měla docela pravdu, alespoň co se sebe týče.

Zatáhla mě do maličké, dřevem obložené cukrárny s příjemnou obsluhou.

„Jedno z mích oblíbených míst,“ zazubila se a já chápala proč, bylo tu opravdu příjemně.

Alicin bezprostřední přístup rozkecal i mě a to už je co říct. Odpoledne se rychle přehouplo ve večer a na stěnách se rozsvítily příjemně tlumené lampičky.

„Máte tu místo ještě pro jednoho?“ ozval se vedle nás ten nejprotivnější hlas.

A já měla chuť přeskočit stůl a začít Alici rdousit.

Tak, po dlouhé době, ale přece.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beast - 10. kapitola: