Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Battlefield - 1. kapitola

25.01.2013 (14:30) • BellaNess • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1438×

Battlefield - 1. kapitola 

Rose:

Vypadá to, že už je Bella relativně v pohodě. Do práce chodí a hlavně chodí mezi lidi. Jen se děsím dne, kdy se neovládne a někoho zakousne. Lov je uzavřené téma, sem tam jde, ale ne moc. Prakticky vůbec. Stále má černé duhovky. Její sebeovládání je opravdu vynikající, a to se u novorozených upírů vůbec nevidí. Kolikrát mě napadlo, že to je její dar, ale nic tomu nenasvědčuje…

Dneska se něco stane, jsem jako na trní, bohužel na to nemůžu přijít. Těžko říct. Vše vypadá normálně a opravdu na stereotypní den.

S povzdechem jsem začala vyplňovat papíry, které se mi na stole nahromadily.

„Rose, prosím tě, nezapomněla jsi, že dnes musíme nakoupit?“ zeptala se mě Bella, která vešla do mé pracovny. Přejela mě zvláštním a zkoumavým pohledem.

„Ne, neboj, nezapomněla jsem na to, po práci pojedeme, ano?“ Kývla. Usmála jsem se na ni, úsměv mi oplatila.

„Jdu vyplňovat papíry,“ řekla ne moc nadšeně a odešla z mé pracovny. Zakroutila jsem hlavou. To je celá ona…

Nemůžu se dočkat, až nakoupíme oblečení, i když ho máme stále dost, i tak bychom měly jít mezi lidi. Nedá se nic dělat. A taky bychom měly nakoupit jídlo, nakupovala jsem před dvěma dny. Chovat se jako člověk je opravdu těžké… Ale to je to nejmenší, co můžeme udělat.

Opět jsem začala vyplňovat papíry.

Bella:

„Slečno Haleová, přišli rodiče zmizelého Daniela Taylora,“ oznámila mi Erika. Vzhlédla jsem od papírů a přikývla jsem.

„Už jdu, díky, Eriko,“ odpověděla jsem. Zavřela dveře mojí kanceláře. Srovnala jsem hromádku papírů na stole a protřela si kořen nosu. Musím vypadat věrohodně, prostě jako člověk… S povzdechem jsem vstala ze židle, vzala jsem veškerou Danielovu dokumentaci, kterou máme k dispozici, a přešla jsem do jiné místnosti.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem, jakmile jsem za sebou zavřela dveře.

„Dobrý den,“ řekl pan Taylor. Paní Taylorová jen pokývala hlavou na pozdrav. Posadila jsem se na volnou židli naproti nim a před sebe na stůl jsem dala dokumenty.

„Něco nového?“ zeptal se pan Taylor. Zakroutila jsem hlavou.

„Zatím ne, výslech spolužáků, učitelů a dalších lidí, kteří se pohybovali v okolí, zatím nic neukázal,“ řekla jsem tiše. Vím, čím si oba dva procházejí… Já a David jsme si tím také prošli. Možná, že když najdu Daniela, najdu Sophii. Musím vytrvat.

„Mrzí mě to, snažíme se, jak nejvíce můžeme,“ dodala jsem s obavami. Danielův tatínek přikývnul. Paní měla skelný pohled a vypadala, že je duchem nepřítomna. Nedivím se jí.

„Děkujeme,“ řekl pan Taylor. Hlas se mu zachvěl, neměl daleko k pláči. Pomohl na nohy své ženě a chtěli odejít. Se smutným pohledem jsem jim otevřela dveře.

„Až se posuneme ve vyšetřování dál, ozvala bych se vám, nemusíte každý den docházet sem k nám, jen se vám přitíží,“ šeptla jsem a sledovala zachmuřelé tváře rodičů, kteří přišli o devítiletého chlapečka. Oba přikývli a ještě jednou poděkovali.

S povzdechem jsem dosedla na židli v mé kanceláři. Opět se otevřely dveře mé kanceláře.

„Tak co, Marie? Jak ti je?“ zeptala se Rosie a starostlivě si mě prohlížela. Podívala jsem se do těch jejích zlatých očí a zůstala jsem na ni zírat jako malé dítě.

„No tak, všechno bude dobré,“ řekla chlácholivě. Tak ráda bych tomu věřila…

„Nebude, vím, čím si procházejí,“ šeptla jsem zlomeně. Její tvář se na chvilku zachmuřila, poté se opět usmívala.

„Vím, ale nesmíš si to tak připouštět, nezapomínej, že jsi upír a dokážeš toho kluka najít líp než člověk,“ řekla přívětivě, ale i káravě zároveň. „Nepodceňuj se,“ dodala a obdařila mě úsměvem. Usmála jsem se na ni a rty jsem naznačila díky. Pokývala hlavou a zmizela do své kanceláře. Vzala jsem si papíry, které jsem před několika minutami složila na hromádku. Musím něco dělat, jinak zůstanu sedět a ani se nehnu, což bych udělala tu největší hloupost, kterou bych mohla udělat.

Kde ten kluk je? Co se s ním stalo? Proč ho už čtrnáct dní nemůžeme najít? Nikdo o něm nic neví… Spolužáci si nevšimli, že chybí. Vyučující ano, ale neřešili to. Když se jich člověk zeptá, jestli se Daniel nechoval divně, tak si ničeho nevšimli… Je to smutné. Moc smutné.

Musím ho najít, nesmím dopustit, aby skončili tak, jako jsem skončila já a David. Nedovolím to. Nemůžu.

Na chodbě začal být podivný ruch.

„Budete spolu vycházet, o to se bát nemusíte. Marie patří k jedné z nejlepších policistů, které tu mám,“ vychvaloval náš nadřízený, podle všeho… mě… Kdo jiný se tu jmenuje Marie? Jediná já samozřejmě…

„Určitě,“ řekl nějaký muž tím nejsametovějším hlasem, který jsem kdy slyšela. Neodvážila jsem se zvednout pohled z papírů na stole. Můj nadřízený zaťukal na dveře a vstoupil dovnitř.

„Marie, vedu ti posilu na hledání toho chlapce,“ řekl. Kdybych nebyla upír, neslyšela bych i osobu za ním… Kroky téměř neslyšné, srdce… panebože! On je to upír! Polekaně jsem zvedla pohled od štosu papírů. Jako první jsem pohled upřela na Marca, našeho nadřízeného, a trhaně jsem se nadechla. Do nosu mě udeřil pach Marcovy krve a také nasládlá skořicová vůně.

Rose:

Co se to proboha děje? Kdo to je? probíhalo mi hlavou.

Upír! Zavrčela jsem. Co tu proboha dělá upír?! Kdo ho sem pustil?

„Budete spolu vycházet, o to se bát nemusíte. Marie patří k jedné z nejlepších policistů, které tu mám,“ vychvaloval nadřízený Bellu.

„Určitě,“ řekl sametovým hlasem muž – upír, který ho doprovázel. To snad ne! Oni spolu budou spolupracovat?! To nemyslí vážně! Marc zaklepal na dveře Belliny kanceláře. Nečekal, až ho pozve dál, prostě vešel.

„Marie, vedu ti posilu na hledání toho chlapce,“ řekl Marc. Bella na moment strnula a já slyšela, jak se jí zadrhl dech a najednou se trhaně nadechla a pak opět strnula. Napjatě jsem poslouchala, co se bude dít dál, ale nebylo mi přáno, jelikož ke mně přišla Ráchel.

„Hele, Rose, už jsi viděla tu novou posilu?“ zeptala se nadšeně a v očích jí jiskřila zvědavost. Jen tak tak jsem se držela, abych si neodfrkla. Zakroutila jsem hlavou a opět jsem se věnovala vyplňování papírů. Ráchel si povzdechla a sesunula se na židli, která byla naproti mé. Dělil nás stůl a štosy papírů na něm. Cítila jsem na sobě její tázavý pohled.

„A to ani nejsi zvědavá?“ zeptala se s neskrývanou zvědavostí. Protočila jsem očima.

„Na co? Na nějakýho namachrovanýho ignoranta, který o někoho, jako jsme my, nezavadí ani pohledem?“ zavrčela jsem. Ráchel se zadrhl dech, po chvilce se zhluboka nadechla a smutně si povzdechla. Zvedla jsem k ní pohled a v jejím výrazu jsem spatřila, že ví, že mám pravdu. Až na jednu malou skutečnost… O mě a o Bellu pohledem zavadí raz dva… Chtěla jsem se nad tímto kysele ušklíbnout, ale potlačila jsem to, protože jsem nestála o zvědavé Rácheliny otázky. Musím počkat, co mi potom řekne Bella, protože nic nevnímám, raději…

Pohled jsem opět stočila k papírům a projela jsem je pohledem. Protáhla jsem se s úsměvem na tváři. Mám všechno vyplněno, jen to zařadit do složky.

Ráchel na mě upřela zvídavý pohled, když si uvědomila, že to je spokojený úsměv, usmála se také. Takhle jsem se usmívala jen tehdy, když jsem měla to otravné papírování za sebou. Shrábla jsem všechny ty papíry na hromadu a odstavila jsem je na jeden z konců stolu, zrovna teď nemám náladu na nějaké zařazování do složky.

„Co plánujete na víkend?“ zeptala se Ráchel z ničeho nic. Já k ní zvedla pohled jakože: na co se to, ksakru, ptáš? A střetla jsem se s jejíma pronikavýma modrýma očima. Její úsměv mi naznačoval, že něco vymyslela…

„Mohly bychom někam vyrazit,“ navrhla s mírným pokrčením ramen. Já na ni vyvalila oči. To snad nemyslí vážně?

„No, nevím, jestli B-“ začala jsem, v zápětí jsem se však zarazila. Málem jsem se prořekla! „Bude Marie chtít,“ pokračovala jsem asi hodně nepřesvědčivě, protože se Ráchel zatvářila skepticky. V duchu jsem si oddechla, že jsem si to uvědomila včas. To bych dostala Bellu do pěkné kaše a o to opravdu nestojím. Nasucho jsem polkla v obavách, zda něco nepoznala. Když jsem však viděla, jak se Ráchel uvolněně a opravdu nenuceně usmívá, ty obavy ze mě opadly.

Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Battlefield - 1. kapitola :