Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 9. kapitola

08.02.2011 (14:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 6451×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„A Charles je opravdu tvůj otec?“ znovu se mě netrpělivě optal Carlisl. Ačkoli nebyl zvědavý jen on, všichni tři naslouchali s neuvěřitelnou pozorností a vážností. Zvláště pak Edward projevoval nějak moc zájmu, což bych z jeho strany nečekala ani v nejmenším. Stejně tě mezi nohy nepustím!

Zrovna jsem se chystala k odpovědi, když se na celé kolo rozeřval Alicin mobil, který prořízl to neskutečně tíživé a napjaté ticho. Všichni se protentokrát otočili jejím směrem.

Alice v okamžiku sáhla do kapsy a vylovila ten neodbytně vřískající krám. Teda promiňte, telefon. A co to jako mělo být za vyzváněcí melodii? Gucci, Gucci, Prada, Prada, Jasper, Jasper, a takhle to křičelo pořád dokolečka, aniž by se ten uřvaný hlas třeba jen jednou jedinkrát nadechl. Doufala jsem, samozřejmě kvůli Jasperově dobru, že on je v Aliciném pořadníku na první příčce, a ne až na třetí, jak ostatně prozpěvoval telefon.

Mrkla na displej a na tváři se jí objevil spokojený úsměv. Neprodleně, aniž by nám věnovala snad jediný pohled, to zvedla.

„Ano? Zlato! Ne… Ne, jsem ještě doma i s Bellou a Edwardem. Co? Nevím, jestli se dneska ještě dostane do školy, ale Carlisl nás určitě s radostí omluví,“ usměvavě mrkla po jejím otci, který jí to záhy souhlasně odkýval, a ona pokračovala v telefonování. „Nemusíš mít strach, lásko, všechno je v nejlepším pořádku. Ne, opravdu. Máme pro vás novinku…“

Všichni byli ticho a jen pozorně naslouchali, o čem si ti dva povídají. No všichni teda ne, já moc nevnímala a jen dál uhranutě fixovala ten zatracený obraz, na kterém byl ztvárněn ten můj povedený otec, když mě z mého rozjímání vyrušilo Edwardovo naštvané zavrčení.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se překvapeně, protože snad jsem nebyla střed problému zase já…

„Nic,“ usmála se na mě Alice, „jen Jasper chtěl vědět, o jakou novinku se jedná… Teda nevadí, že jim to povíme, že ne?“

„Jasně že ne, teď už je to stejně jedno,“ na mojí tvářičce se objevil z brusu falešný úsměv. Fidlátka už mám stejně sbalená, takže stačí vymámit klíče od mého skvostného autíčka a tradáááá… Proč mě k čertu Edward najednou pozoruje tak naštvaně? Vždyť jsem hodná a milá holčička… teda prozatím!

„No… takže jsem mu prozradila, že pro něj máme novinku a on…“ smála se jak střelená, „…že prý jestli se to týká tebe a Edwarda, takže to prý pro něj nic nového není…“

„Cože,“ zavrčela jsem naprosto vytočená. Já mu dám, že to pro něj není novinka, protože to není nic. Mezi mnou a tím kreténem nikdy nic nebude! Nikdy! Řvalo na mě v duchu moje nakvašené já. K sakru, co tím Jasper jako chtěl říct? A jestli jsem si myslela, že už jsem dostatečně vytočená, tak to jen do doby, kdy se na mě Edward uculil. Já. Chci. Pryč. A. To. Okamžitě! Pomoc!

„No, jako jestli jste to daly dohromady…“ nepřestávala se culit, „…vždyť, jak se říká v jednom pořekadle…“ ale to už jsme se na sebe s Edwardem vyděšeně podívaly, pak zpátky na toho proradného elfa, a v rychlosti z nás obou vypadlo to samé.

„Nikdy!“

Alice se překvapeně koukla prvně na mně a pak na svého vykutáleného bratříčka. Nevynechala ani Carlisla, jehož směrem vyslala nechápavý pohled. No, provokuj mě dál drahoušku, a já ti ukážu, abys konečně pochopila…

„Bello,“ vyrušil moje pomstychtivé myšlenky Carlisl, „takže kde jsem to… Jo, Charles… on je opravdu tvůj skutečný otec?“ začal zase s výslechem ten rádoby „tatík“ téhle nezkrotné smečky…

„Ano, nebo alespoň tohle mi tvrdil,“ což byla pravda.

„Aha…“ vypadlo z něj překvapeně. A to bylo jako všechno, co z dobře vychovaného a civilizovaného upíra vypadne? Aha? Kde jsem to jen skončila… Bědovala moje zuřivá Bella schovaná pěkně uvnitř.

„Takže, teď už konečně můžu dostat ty klíčky? Nechala jsem se prohlédnout…“ můj pohled se otočil po mojí kamarádce a rožnil zaživa. Tak dáš mi je už konečně? Jenže než stačila cokoliv říct, promluvil opět Carlisl.

„Bello, nechceš tu s námi zůstat? Teda myslím alespoň na čas… než se všechno uklidní…“ promluvil najednou tak nesměle na to, že byl v téhle rodinné show nejstarším článkem. Kmetem! Překvapeně jsem po něm jukla. Tohle myslel jako vážně?

„Ne… ačkoliv jste si tu s Esmé zřídily překrásný útulek pro…“ praštěné, mimo místu, zvrhlíky… „…upíry vegetariány, tak já jaksi upír nejsem, že? A navíc tu jsou i tací, kterým by se můj pobyt tady zrovna dvakrát nezamlouval.“

„Kdo?“ zeptal se zvědavě. Copak je tak hloupý nebo nevšímavý? Nebo jsou Rosalie s Edwardem tak milí jen a jen na mně?

„Nech to být, stejně musím pryč, když mě teď Michael našel…“ nešťastně jsem si vzpomněla na něj a mě. Jeho výchovné a bolestivé kousance cítím na těle ještě doteď a sex? Tak o tom je naprosto zbytečné se zmiňovat. Tehdy jsem se přímo ukázkově naučila předstírat vyvrcholení jen proto, aby se zuřivě nenaštval, že není tak ukázkový milenec, jaký si myslel, že je. A to skutečně nebyl. Normálně by to bylo asi tak, když jste pod obrovským svahem, ne? Čekáte tu šílenou frontu dole, děláte všechno možné i nemožné, aby už jste se konečně dostaly nahoru a proč? Pro ani ne minutový sešup… Jo, jenže já nikdy nedosáhla ani toho uspokojujícího, i když kraťounkého sjezdu. Snažila jsem se mu vycházet vstříc, předstírat a plno dalšího, jenže on byl vážně krutý, což by asi časem přestalo bavit každého, mě teda rozhodně! Nejsem masochistka… Možná nějaká praštěná upírka, která to měla ráda hodně natvrdo… jako třeba Marsha, jenže já ne, já byla rozhodně rozbitnější, než ty kusy kamene. A ačkoli Sal byl úplný opak Michaela, tak ani on mě nikdy nevynesl na vrchol, třebaže milování s ním bylo o tolik krásnější, přesto ale ve mně Michaelova krutost cosi zabila a utvrdila v tom, že upíři jsou jen hnusní, tvrdí a bezcitní neživý… Odporem jsem se oklepala. I když například Alice taková jistě nebyla, ačkoli její diktátorství jí malinko ubíralo na vcelku perfektním charakteru.

„Co se děje?“ všimla si okamžitě moje kamarádka.

„Nic,“ usmála jsem se na ni. Předstírání spokojenosti mi taky vždycky takhle super nešlo, ale čas a trénování z vás jednou udělají mistra skoro v čemkoli, když se opravdu snažíte.

„Jestli myslíš Rosalii, tak ta k nám přišla jako předposlední a nikdo se k ní nikdy nechoval nijak zle. Vím, že je to ona, kdo se někdy chová opravdu škaredě, ale ve skutečnosti není až tak zkažená,“ obhajoval ji Carlisl. Škaredě? Není až tak zkažená? Jestli tahle blond cukrová panenka není až tak zlá, tak já jsem čarodějka ze země Oz! Bože, neznám nikoho, kromě těch dvou opravdu odporných upírů, kteří mě asi nikdy nenechají na pokoji, kdo by mohl být hnusnější, než Rosalie. Hned po ní byl samozřejmě na příčce Edík. I když jsem měla obavy, že u něj mi rozum nezatmívá jenom nenávist, ale ještě něco… ale moje hlava neměla čas ani chuť se tím právě teď zabývat.

„Jsi tu vítaná, Bello. Alice už tě má dávno ráda jako sestru,“ což mi v zápětí odkýval i Edward, za co ho okamžitě na to, propíchl můj vytočený pohled. Vydírání! Křičela na mě ta moje inteligentní polovina.

„Esmé si tě taky okamžitě zamiluje, a pro mě budeš jako další milovaná dcera…“ pokračoval v přemlouvání. Nezmohla jsem se, než na něj překvapeně poulit oči, ale i z toho šoku jsem se za chvilku vcelku vzpamatovala. Jenže Carlisl pokračoval dál, „…takže, pokud jde jen o Rose, tak ona si časem jistě zvykne.“

„Ne, není to jen ona, komu bych tady asi vadila,“ můj pohled na sekundu odskočil směrem k Edwardovi, který už notnou chvíli nemluvil, za což jsem mu byla neskonale vděčná. Nechtěla jsem ho zase mlátit… a jen bůh ví, že když mluvil, moje temná strana toužila ho umlčet. A to rozhodně napořád. Jen detaily se lišily. Někdy to byl ale dost děsivý způsob, jakým jsem mu tu papuly chtěla zavřít… „a pak to není pro nikoho z vás dvakrát bezpečné.“

„To si nemyslím,“ usmál se shovívavě Carlisl, „je nás sedm a skoro polovina má v celku užitečné dary… Teď, když mě tak napadá,“ zamyslel se pohotově, „ty máš taky nějakou zvláštní moc? Nevím, když jsi poloviční upír, jestli můžeš mít taky nějaký dar, ale…“ mluvil asi na mě, že?

„Ne, asi nem…“ ale přerušil mě ten patvor… Edward.

„Podle mě má štít,“ vystřelil a já po něm jen nechápavě koukala.

„Jak to víš?“ zeptal se ho okamžitě zvědavě Carlisl.

„Nemůžu jí číst myšlenky a i Alice je ohledně ní naprosto slepá,“ sakra! Edward může číst myšlenky? Nějak jsem přeskočila to, že mě se do hlavy nedostane, ale tohle? Fuj, už jen představa mých zmatených a stupidních myšlenkových pochodů ohledně právě toho ňoumy. No… asi by se hodně pobavil. A nejen na tom, ale i na mých nejniternějších vzpomínkách, pocitech a tajemstvích…

„Ufff,“ vypadlo ze mě absolutně potěšeně, bez zábran a až příliš nahlas, přičemž se na mě otočily tři páry karamelek. „Co je? To si nemůžu ani oddechnout z toho, že mi tady postelový velemistr nemůže lézt do hlavy?“ Myslím, že už jsem říkala, že Edward je ale opravdu strašná urážlivka, že? Dělala jsem, že ten jeho nasupeně povrchní pohled nevidím. No… Carlisl s Alicí se jen mile usmáli, ale jinak to nijak nekomentovali. „Takže, ještě nějaké podobné dary?“ vhodila jsem do placu otázku, která mě momentálně opravdu hodně zajímala. Chtěla jsem vědět a hlavně mít přehled, na co dalšího si v téhle upíří famílii dát sakra pozor… tedy spíš na koho!

Carlisl se na mě znovu jen pousmál a spustil. „Alice vidí budoucnost,“ mrkl po svojí dcerce, která mu to spokojeně odkývala, „pak je tu Jasper, který dokáže ovládat emoce, a poslední užitečný dar má tady Edward, ale to už víš jaký,“ zhodnotil tu vyvedenou rodinku jejich vůdce.

„Rose, Emm nic?“ nedalo mi to. Že by ta peroxidová plastika nevládla naprosto ničím užitečným? Ujel mi jeden potěšený úšklebek. Nebylo to tak dávno, kdy jsem se bála, co by tak proti mně, za ty urážky, které jsem na ni směřovala, mohla použít. A vypadá to, že by mohla zkusit… kulový!

„Ne, teda pokud se jedinečná krása a síla nepočítají za dary…“ opět mi objasnil jejich otec. Krása? Skepticky jsem se na něj usmála, protože mě teda Rose nepřišla jako nějaká bohyně, ale na druhou stranu nejsem chlap, takže to asi nedokážu objektivně posoudit.

„A ty? Esmé?“

„Já? No, dokážu naprosto perfektně odolávat krvi, a proto můžu celkem bez větších obtíží pracovat v nemocnici. A Esmé,“ zamilovaně se usmál, z čehož mě závistivě bodlo u srdce, protože já takové štěstí neměla, abych si našla někoho podobného. Někoho, komu by na mě skutečně záleželo a naopak. Ne, to ne, na mě se většinou lepily typy typu Michael a… no například Edward, „tak ta všechny své děti miluje jako opravdové, i tebe, kdybys nám dovolila přijmout tě do rodiny.“

„Jo,“ promluvil a podíval se po mně náš lamač dívčích srdcí a Edík v jedné osobě, „a ostatní si časem zvyknou,“ spokojeně pozvedl jeden koutek a přimhouřil oči. Nemohla jsem si nevšimnout, jak si mě chtivě prohlíží. Snažil se mě vystrašit? Každopádně pokud ano, tak se mu to celkem dařilo, protože tenhle pohled mě docela děsil, jelikož ve mně vyvolával staré vzpomínky na Michaela.

„Neboj, Bell, všichni se k tobě budou chovat slušně a nikdo ti neublíží,“ nasupeně sjela pohledem svého povedeného bratříčka Alice. Ale i přesto jsem měla pochyby, že se ke mně například Rosalie, bude chovat hezky… A já tu nechtěla zůstávat i proto, že tu byl jak Edward, tak praštěný Emmett. Byl by to opravdu horor, dusit se snídaní každé ráno. No, ne?

„Jenže já musím jíst, ale vy ne,“ položila jsem v rychlosti další z mých mizerných překážek do jejich plánu „Spokojená rodinka.“

„Esmé bude neskonale šťastná, že bude mít konečně pro koho vařit,“ pokusil se ukončit debatu Carlisl. Nebo bych snad měla začít říkat… taťka?

„Opravdu to nepůjde… Je to nebezpečné…“ i když mi pohled střelil směrem k Edwardovi, tentokrát jsem ale jeho na mysli neměla.

„Nic ti neudělám. Opravdu,“ hájil se vehementně ten mezek.

„Nemluvím o tobě,“ dohadovala jsem se s ním.

„Tak proč se na mě při tom díváš?“ ptal se najednou s přílišným zájmem.

„Promiň,“ mrkla jsem se na čistě vymalovaný bílý strop a zopakovala, „je to nebezpečné!“ opět moje oči vyhledaly obličej toho idiota. „Spokojený?“

„Jak jen můžu být, když tu teď s námi budeš bydlet,“ nechal si po rtech sklouznout jeden lehce perverzní úsměv a mě malinko škobrtlo to zpropadené srdce. Každopádně po mé srdeční eskapádě se pak na mě o to víc usmíval… Tohle jistě nepřežiju! Já Edwarda prostě nedokážu jen tak jednoduše strávit… To nejde! Je naprosto nepředvídatelný a navíc se mi zdá, že i perverzní. Jak jsem říkala, jsem jako žvýkačka, když se jedná o tyhle typy, taky se na ni nalepí všechen odpad okolo…

„Edwarde,“ napomenul ho jeho adoptivní taťka, „k Belle se budeš chovat slušně, jasné?“

„Rozkaz, šéfe!“ ukradl mi můj salutovací manévr a ještě na mě přitom spiklenecky mrkl. Grrrr!!! Mám chuť trhat a kousat! A to pako je momentálně v pořadníku na prvním místě…

„Fajn, takže tohle bychom měly vyřízeno?“ nesměle se po mě podíval, teď už asi můj dočasně nový táta. Co jsem tak mohla dělat, než poraženecky souhlasit, ačkoliv uvnitř jsem byla i malinko šťastná, přeci jen to byl domov. I když načas. A pak, vždycky budu moct vzít roha, pokud by šlo do tuhého, jako například, kdyby mě Rosalie chtěla… rozkouskovat, Emmett udusit lívancem nebo Edward… znásilnit?

„Bell,“ oslovil mě opět Carlisl, „až se vrátím z práce, rád bych si s tebou o všem promluvil a prohlédl tě,“ při slově „prohlédl“ jsem se automaticky zamračila, přičemž Edwardovi se úsměv ještě rozšířil… To si snad ze mě dělá jako srandu? Ten holomek se mě snaží přivodit na pokraj výbuchu? Myslí si, že bude šmírovat? Tak to ani náhodou, jinak… však já už bych si nějakou pomstičku stejně našla. A Carlisl pokračoval dál, „a ten pokoj, kde jsi spala, tak ten ti zůstane, jestli to teda nevadí?“ nesměle jsem zakývala, že nemám námitky.

„Tak fajn, jen se pak domluv s Alicí, jaký nábytek bys tam chtěla a ona ho koupí. Zbytek zařídíme později, nejspíš dnes večer, protože už musím spěchat zpátky do práce. Za hodinu mám jednu velice důležitou operaci, na které nesmím chybět,“ opět se shovívavě usmál.

Tak to vypadalo, že se tu s těmihle šílenými upíry asi nějaký ten pátek zůstanu, a už teď jsem začínala mít pocit, že se mi z toho brzy udělají vředy. Kdo by se taky dobrovolně nechal nasadit do centra krvežíznivců? Ačkoli tihle byli daleko míň nebezpeční, než ti dva, z kterých jeden mě hledá a další už našel… Alespoň podle Carlisla se o to postarají, jenže já měla neustále strach, protože kdybych měla padnout znovu do rukou toho sadisty, nevím, co bych dělala… A nemyslím, že by mě nechal pláchnout i podruhé.

Třebaže bych z racionálního hlediska asi měla vzít do zaječích, rozhodla jsem se tady na nějaký ten čas s rodinkou Cullenů zůstat. Snad to zase nebude jen jeden z mých hlubokých omylů…

„Jo, a pokud se dneska rozhodneš jet do školy, jeď pro jistotu s Edwardem, musíme dbát na tvoje bezpečí,“ krásně se na mě usmál, a pak hodil káravý pohled po svém synáčkovi, „a ty, Edwarde, chovej se slušně a dávej na Bellu pozor,“ nakázal mu a ten blbeček si jen uraženě odfrkl.

„Jsem snad nějaká chůva?“ nezapomněl si postěžovat.

„Nehádej se! Sakra, Edwarde, kdysi jsi byl úplně jiný…“ posteskl si smutně Carlisl.

„Dobře, dobře, postarám se o ni,“ rezignovalo to pako a jeho adoptivní taťka už mu věnoval jen spokojený úsměv, načež upíří rychlostí vyrazil zpátky do práce.

„Edwarde,“ ozvala se z druhé strany tentokrát zase Alice, „já skočím nakoupit ten nábytek, aby mi ho dovezli ještě dneska,“ mrkla směrem ke mně, „chceš jet semnou, Bell?“ Nákupy? Tak to ani náhodou.

„Ne a nikam jezdit nemusíš, protože ten nábytek, co tam je, mi úplně stačí… navíc jsem tu jen dočasně!“ Což byla taky pravda.

„Tak to ne, koupím ti takový, který se k tobě bude hodit. Ten co tam je, slouží jen pro návštěvy… je studený a neosobní, takže já razím!“ zaskučela celá natěšená. Vždyť jsem návštěva, lamentovala jsem si nabručeně pod fousy.

„Jo a brácha, dávej pozor na Bellu a běda ti, jak se jí něco stane, protože ještě dneska odpoledne se jde nakupovat oblečení!“ rozkazovačně zhodnotila Alice a už taky mizela ve dveřích.

Jo, vyhlídky by to zase tak špatné být nemusely, ne? Ovšem že jo, nákupy, nákupy a zase jenom nákupy… A pak tu byl i Edward, se kterým mě tady ti pakoňové nechali o samotě… a to se mě dnes už pokoušel i uškrtit. Nešťastně jsem si přejela rukou po obličeji a jukla směrem k tomu individuu…

8. kapitola ◦●◌ ◌●◦ 10. kapitola

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 9. kapitola: