Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 26. kapitola

13.03.2012 (20:30) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 7004×

Znovu jsem se podívala do Michaelových očí a pozvedla jeden koutek ve spokojeném úsměvu.

„Už máš lepší náladu?“ optal se rozpačitě. Koutek mi ale povadl v momentě, kdy se za hlavou toho sadistickýho upíra objevilo hnízdo bronzových vlasů. Neutekl? Proč sakra?! Dál už jsem ale nic neviděla, upadla jsem do klidu a tmy... Bylo tu ticho a tolik potřebný mír.

Edward žije!

A nic víc už mě netrápilo...

Nakonec moje smrt nebude zbytečná!

Plula jsem na vodě. V nádherném, čistě průzračném a teplém moři. Ležela jsem na zádech a nechala se proudem odnášet kdoví kam. A upřímně mi to bylo i úplně jedno. Líbil se mi ten pocit beztíže, žádné nebezpečné nebo důležité myšlenky, snad jediná, která mi občas nenápadně prolezla myslí.

Kde to vlastně jsem?

Mohla jsem tu být jen minuty, ale i dny, měsíce nebo roky. Bylo mi tu neskonale příjemně, že jsem už v životě nechtěla nic jiného. Hlad ani žádné jiné lidské potřeby mě netížily. Nemohla jsem si jen vzpomenout, co se dělo předtím… Vlastně jsem o sobě nevěděla vůbec nic, ale nijak vážněji mě to nezatěžovalo. Roztáhla jsem ruce a jedním rozhodným máchnutím jsem se na hladině posunula o kus dál k laskavému a milujícímu teplu. Slunce mě lechtalo na celé polovině těla, která vykukovala z vody, a já stále držela oči zavřené. Uvolněné.

Na patře se mi rozlila jakási zvláštní kovová příchuť, ale nebylo to špatné…

„Bello! Vrať se, prosím!“ zakřičel na mě někdo. Rozlepila jsem víčka a ztratila koncentraci potřebnou k udržení mého těla nad vodou. Teď už jsem byla nucená plavat.

První, čeho jsem si všimla, byl ten nádherný kluk na pláži. Byla jsem už opravdu hodně daleko a proud mě něžně odnášel pořád dál. Vstříc tomu zářivému slunci, z jehož strany bylo cítit jen příjemné teplo a štěstí, třebaže to byla strana k otevřenému moři. Naopak pláž s pískem a tím nejhezčím mužským exemplářem, jaký jsem kdy měla možnost vidět, byla jakoby vybledlá, chladná a vzdálená.

Pak mi ale do hlavy dorazily i zvláštní představy. Divné. Vždyť já ho přece neznala… Nebo ano? Tak proč mě v mých představách líbal do dlaně? Na prsty… A to nebyla zdaleka jediná místa, kterým se jeho rty tak detailně věnovaly. Tváře se mi rozhořely při zvlášť šťavnatých obrázcích.

Hlavou mi proletělo bílé, oslepující světlo a najednou tu byl zase on a tentokrát pod krkem držel nějakou zmítající se blondýnu. Já uvnitř sebe cítila hlavně zmatek a strach. Obrovské obavy. Proč?

A další podivná představa. Kolem nás jen les, moje tělo uvězněné mezi tím jeho neústupným a… stromem.

Co to má znamenat? Obočí se mi nechápavě zkrabatilo a já se pokusila proti proudu doplout až k té studené pláži. Nevypadala ani vzdáleně tak přitažlivě jako otevřené moře a teplé sluneční paprsky, laskající moji zkřehlou pokožku. Jenomže venku u vody na mě čekal někdo, koho jsem znala, a on věděl, kdo jsem já. Musela jsem to za každou cenu zjistit. A třebaže byl pobledlý a navíc vypadal smutně, nemohla jsem odolat, a nechala veškeré to lákající teplo za mými zády a vydala se vstříc jenom jemu.

Čím víc jsem se ale přibližovala, tím víc jsem se cítila unaveněji a všechno mě začínalo bolet. Přemýšlela jsem, jestli mi to za to stojí, abych musela trpět jen proto, že chci zjistit, kdo jsem a co tu vlastně dělám. A když už jsem byla skutečně jen kousíček od břehu, celé moje tělo ovládla neskutečná muka. Bylo to šílené utrpení, které se kolem mě neustále ovíjelo a bez přestání zesilovalo agónii v mém snad rozlámaném těle. Chtěla jsem to vzdát, otočit se a vydat se zpět k teplu a bezbolestnému bytí, ale jedno jediné slůvko mě přimrazilo na místě.

„Prosím,“ zaševelil ten nádherný kluk a o krok se přiblížil. Vztáhl ke mně ruce a já se rozhodla, že i kdybych měla trpět jako zvíře, vypustit tu třeba duši, do náruče toho boha se prostě dostat musím. Za každou cenu. A tak jsem taky začala jednat.

Když jsem konečně doplavala až tam, kde se dalo dosáhnout alespoň na dno, v pravém kotníku mi vybouchla tak hrůzostrašná bolest, že jsem si málem lokla, když moje nohy nedokázaly poslechnout příkazy mé mysli.

Musíš! Zařvalo na mě podvědomí a já udělala další neskutečně obtížný krok k pláži. K němu. Uvnitř jsem najednou s jistotou věděla, že dělám dobře.

Každým krokem k pevnině moje tělo sláblo a bolest se násobila. Už to nebyl jen kotník, ale i stehno na druhé noze, hrudník, pravá ruka… Nakonec se to rozprostřelo téměř všude. Nepředstavitelně mě bolel úplně celý člověk. A jakmile moje tělo opustilo bezpečí teplého a bezpečného moře, jehož voda ze mě snad omývala a odváděla veškerou bolest, zhroutila jsem se na tvrdý písek jako kus mrtvého masa bez vůle a síly. Ano, byl jako cement, ale před dopadem mě zachránilo něco úplně jiného, třebaže daleko tvrdšího.

Podívala jsem se mu do očí, do těch jeho medových studánek, a v ten pomíjivý okamžik jsem s naprostou jistotou pochopila, že jsem zvolila správně. Všechna bolest světa mi nemohla zabránit, abych se dostala až do jeho náruče.

„Edwarde,“ vydechla jsem spokojeně, když se mi konečně rozjasnilo v mysli. Jeho rty se najednou spokojeně usmívaly a téměř neznatelně se blížily k těm mým, už nedočkavým. Těšila jsem se, třebaže naprosto zbytečně, protože při jejich společném doteku mě cosi neviditelného v sekundě odpálilo pryč. V hlavě se mi rozprskl ohňostroj utrpení a zbytek mého, najednou bezvládného těla, ho následoval.

Chtěla jsem zaklít, ale zjistila jsem, že můj jazyk se prostě drží horního patra, jako by mi ho tam snad přilepili sekundovým lepidlem a nemíní sebou hejbnout. Zrádce jeden! Na prostředníčku mě cosi tlačilo. Tak jsem se toho pokusila zbavit, ale nepodařilo se mi to.

„Bello,“ vydechl mi ten známě sladký hlas do obličeje. Ledové rty se mi natiskly na horké čelo a já měla chuť si blažeností povzdychnout. Edward, to musel být jen on.

Pokusila jsem se rozlepit oči, ale šlo to velmi ztuha. Jako by mi někdo spojil víčka sešívačkou nebo na ně pověsil hodně těžká závaží. Chvíli jsem s tím bojovala, ale nakonec se mi je přece jen rozlepit podařilo, i když upřímně netuším, co bylo lepší. Dočasná slepota nebo to ostré světlo, co se teď pokoušelo mi vypálit sítnici a propálit se snad až do mozku.

Všechny smysly jsem měla podrážděné, takže když kousek ode mě začala vyzvánět jakási melodie, zřejmě z mobilu, myslela jsem, že mě to dočasně ohluší. Zasténala jsem a pokoušela se tu kousavou bělost, která mi momentálně vyplňovala pohled, odehnat. Prozatím marně.

Všimla jsem si, jak se nade mnou sklání jedna rozmazaná silueta, Edward, a hladí mě po tváři. Druhou ruku si držel u toho kruhu, co asi znázorňoval hlavu a mluvil.

„Alice,“ vyštěkl na ni. „Už se konečně probudila,“ dodal rozrušeně. Chvíli jsem poslouchala šelestění hlasu, kterému jsem ale nerozuměla, pak opět promluvil on. Jeho rysy se mi už také začínaly zaostřovat.

„Proč jsi mi neřekla… Aha? A jak to myslíš, žes to neviděla?!“ zlobil se na ni do telefonu. Moje oči ještě pořád mžikaly a snažily se zahlédnout alespoň hrubé znaky jeho obličeje nebo ten střapatý rozcuch. A než jsem se nadála, už se nade mnou skláněly siluety dvě. Přesto Edwardova chladná dlaň neopouštěla moji rozhicovanou tvář. Pohled jsem najednou měla tak čistý jak pečlivě vyleštěné sklo.

„Bello,“ oslovil mě Carlisle. „Jak se cítíš?“ Copak nevidí, že je mi přesně tak dobře, jak vypadám?

„Blbě, dost zle,“ zhodnotila jsem objektivně, když mě pozorovaly dva páry zneklidněných karamelek. Moje oči se zaměřily na Edwardův krk. „Tvůj… Nic ti není,“ vydechla jsem s neskrývaným potěšením v hlase.

„Ne, žádné trvalé poškození,“ odtušil mírně a uboleně se na mě usmál. „Za to ty…“ Hlas se mu zasekl. Jeho tatík mi prozatím překontroloval všechny lidské funkce, zatímco já pozorovala okolí. Tohle rozhodně nevypadalo jako u Cullenů doma. Jedině, že by snad měli nějakou ukrytou laboratoř nebo něco, co vypadá jako nemocniční pokoj…

„Ano, jsi v nemocnici,“ odpověděl mi na moji němou domněnku Edward. „Carlisle naštěstí dorazil ihned poté, co jsi upadla do bezvědomí a ehm, no, pomohl mi s tím upírem… zbavit se ho!“ Srdce mi v hrudníku freneticky mlátilo do žeber a já měla pocit, že snad každou chvíli zkolabuju.

„Edwarde,“ napomínal ho jeho otec.

„Chci jen, aby Bella věděla, že ten hajzl už jí nikdy víc ubližovat nebude,“ říkal tvrdě a zavrtával se mi přitom pohledem až na dno mých vyděšených očí. Ztěžka jsem polkla a pokoušela si to alespoň vzdáleně představit. Jaké to asi může být? Žít naplno, aniž byste se museli pořád před někým schovávat?

Tak oni Michaela skutečně zabili?

„Takže…,“ zachroptěla jsem namáhavě. „Už je…“

„Mrtvý?“ zavrčel vztekle v otázce Edward. „Jo, a nadobro,“ dokončil s tónem nasyceným hořkým zadostiučiněním a já si jen spokojeně povzdechla. Zavřela jsem na okamžik oči a klid, který mě v okamžení naplnil, mě ihned katapultoval do říše snů. Pokojných a příjemných představ bez pronásledování. Mohla bych konečně mít svůj vlastní život. Bez obav…

≈

Když jsem se vzbudila podruhé, nikdo u mě nebyl. Mohla jsem alespoň okouknout vnější škody na mém zevnějšku, o těch vnitřních fyzických mi jistě později povypráví Carlisle. A psychika? Myslela jsem, že to bude horší, ale prozatím jsem se držela, i když Edward se na mě koukal tak jaksi podivně. Bylo mi jasné, proč tomu tak je. Viděl Michaelovi do hlavy, a tak teď věděl, co mi ten zvrhlej parchant dělal. A hnusila jsem se mu. To bylo víc než zřejmý.

Do pokoje v okamžení napochodoval Carlisle s nějakým lejstrem.

„Tak už jsi znovu vzhůru,“ řekl potěšeně a opatrně si mě prohlédl. „Jak se cítíš?“

„Rozhodně líp než…“

„Předevčírem?“ odpověděl otázkou a já na něj překvapeně vykulila oči. To jsem spala tak dlouho? „Udržovali jsme tě raději v umělém spánku, protože podle výsledků se tak hojíš daleko rychleji, vlastně…“ Pohled mu uklouzl do toho popsaného listu a pak přešel až ke mně. „Musíš podepsat revers, protože už začíná být podezřelé, jak rychle se hojíš. Sestřička, co ti včera převazovala ránu, málem nevěřila vlastním očím a…“

„Jakou ránu?“ vypadlo ze mě zvědavě.

„Po operaci, zlatíčko,“ pověděl smírně Carlisle a otcovsky se na mě usmál. „Měla jsi natrženou slezinu, protrhlo ti ji jedno ze zlomených žeber. Navíc jsi měla i zlomenou stehenní kost na jedné noze, kotník na druhé a taky pravá ruka byla na několik kusů. Otřes mozku. Už se ti to ale postupně hojí. Řekl bych, že během týdne se dáš dostatečně do pořádku,“ ukončil tenhle upíří doktor, a pak se ke mně natáhnul s tím papírem. Srdce se mi nějakým zázrakem dostalo až do krku a já ho prostě nedokázala spolknout zpátky na svoje místo. Kam půjdu? Po tváři mi stekla jedna osamocená slza.

„Bello, co se děje?“ vyhrkl překvapeně a pohladil mě po tváři.

„Já jen nevím, kam půjdu,“ chroptěla jsem v záplavě potlačovaných vzlyků. Všechno mě pořád neskutečně bolelo, hlavně u srdce, a teď jsem se o sebe navíc měla postarat úplně sama?

„Kam by, k nám,“ usekl to překvapený Carlisle a já se podívala na jeho najednou rozmlženou figuru. Koncem peřiny jsem si otřela oči a chystala se do něj i posmrknout, když mě zarazila jeho ruka s nataženým látkovým kapesníkem.

„Děkuju, ale…“ Další vzlyknutí.

„Žádné ale!“ namítal pevně Carlisle.

„Nemůžu, po tom všem, co jsem vám vyvedla…“

„A cos jakože provedla?“ zeptal se na oko nechápavě. „Bránila ses? Nebo to, že jsi chránila Edwardovu kůži před Tanyou? Ano, nejsem tak hloupý, abych nevěděl, jak se teď věci u nás doma mají a… Strašně moc ti za to děkuji, Bell,“ dokončil rozněžněle a mně absolutně unikal smysl. Vím, že jsem Edovu zadnici chránila před tou pomatenou psychopatkou, a v druhém případě jsem se sice jen bránila, ale přitom ohrozila život jeho syna a zdemolovala téměř celé spodní patro. Navíc Rosalie…

Polykala jsem vzlyky a nedokázala přes stažený krk ani promluvit. Natáhla jsem se k papíru a levou rukou, která byla jakž takž v pořádku, na papíře vykouzlila můj podpis. Spíš naškrábala, ale to bylo jedno.

„Tak, Esmé doma všechno připravila a teď už je na cestě pro tebe. Edwarda jsem společně s ostatními vyhodil na lov. Seděl tady v nemocnici celou dobu jak hromádka neštěstí, ale ten černý a vyhladovělý pohled ho prozradil. Snažil se mě přesvědčit, že nedýchá, ale pořád slyšel nejen proudící krev, ale jistě i dost rudé myšlenky všech okolo. Nakonec se vzdal a před hodinou odsud konečně doslova utekl.“

„Moc mě mrzí, že jsem ho ohrozila,“ vydechla jsem, sebeobviňujíc. Všechno to byla jen moje chyba.

„Ale ne, zlatíčko, pro mě už jsi jako dcera a pak, Edward si tě vybral…“

„Cože?“ vyjelo ze mě nevěřícně. Možná ten upír přede mnou skutečně začínal trpět senilitou. „O tom dost pochybuju. Všechno jsme to přece hráli,“ zamračila jsem se na něj nechápavě. To snad neví, jak to nakonec mezi mnou a Edwardem skutečně bylo? To, že jsem mu celkem nedávno odkývala rande a to další jsem do toho nepočítala.

„Tak to není přesně to, co jsem od něj slyšel,“ zamyslel se Carlisle, a pak mě přejel překvapeným pohledem. Zamračil se. „Nezklam ho,“ dodal tiše, a pak opustil pokoj. Cože? Já jeho? Kdo ví, jestli jeho milovaný tatík vůbec tušil, jak se ke mně ten zatraceně namyšlený upír celý rok na vysoké choval. Odhadla bych si tvrdit, že ne!

Do pěti minut mi do pokoje vpadla sestra a začala mě vypravovat na odjezd, a za dalších deset se mezi dveřmi objevila usměvavá Esmé.

„Tak tady tě máme, zlatíčko,“ upozornila na svou přítomnost tahle mateřská upírka, když přicházela k posteli. Políbila mě na čelo a pak se začala jako všichni ostatní vyptávat, jak mi je. Tvář přitom měla tak bolestně staženou. Žádný náznak falešného zájmu jsem v její tváři nenašla.

Omluvila jsem se jí za ten zdemolovaný dům a ona mi okamžitě objasnila, že to už je dávno opravené a moje vina to rozhodně nebyla. Na co by jí doma nakonec byli čtyři super silní chlapi. Celou dobu se na mě spokojeně usmívala, až mi z toho laskavého a milujícího pohledu vhrkly slzy do očí. Esmé mě opatrně objala, vtiskla mi další polibek do vlasů, a já jí jak nějaká chudinka brečela do ramene. Tolik lásky jsem si za ty potíže, co mě doprovázely, ani nezasloužila.

„Bello, ať už to s Edwardem mezi vámi dopadne, jak chce, já bych byla neskutečně ráda, kdybys zůstala už napořád s námi. Jako moje dcera…“ Při posledních dvou slovech se jí hlas zachvěl a podle mě se přemáhala, aby taky nezačala vzlykat jako já.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ fňukla jsem celá překvapená silou těch pocitů, kterými mě Esmé tak najednou zavalila.

„Ten nejlepší, zlatíčko, věř mi,“ vyřkla odhodlaně s úsměvem tak širokým a milujícím, až mi z něj příjemně zamravenčilo okolo mého srdce.

„Nezasloužím si to,“ odporovala jsem ještě naposledy.

„Ale zasloužíš!“ Pravdu jejích slov mi osvětloval její pevný hlas a laskavá dlaň, co mě nepřestávala hladit po mých vlasech. Až pozdě jsem si uvědomila, že je nemám umytý. Hrdlem se mi ven prodral další tichý brekot.

≈

Byla jsem v pokoji pro hosty. Věděla jsem, že se ke mně už Edward nepřiblíží, takže tuhle nabídku, abych tu zůstala, stejně přijmout nemůžu. Sice se mi teď jejich pomoc hodí a navíc se i postarali o Michaela, což je víc, než jsem si od nich mohla přát, ale…

Koukala jsem se okolo a všimla si, že nábytek tu byl vyměněný. I tahle nemocniční polohovací postel asi skýtala svoje nezaměnitelné výhody. Oči se mi opět podezřele zaleskly a já je zběsilým mrkáním zkoušela vysušit. Pokusila jsem si v hrudi vystavět novou citovou barikádu proti všemu a všem, ale jako obvykle jsem selhala, což jsem poznala v momentě, kdy za mnou přišla usměvavá Esmé. Pár slz se mi neposlušně skutálelo po spáncích a zatekly mi i do uší.

Ach jo…

„Přišla jsem tě trochu umýt, co ty na to?“ optala se, jako vždy s tím svým laskavým úsměvem. Vděčně jsem jí to odkývala a přitom se totálně styděla. No, ona ke mně pomalu přistoupila a lavor odložila na stolek hned vedle. Upřeně jsem sledovala moji pravou nohu celou v sádře, zavěšenou na čemsi, jak si pokojně visela ve vzduchu. Druhá stejně klidně odpočívala na peřině. Přišla jsem si jak nějaký sádrový panák.

Esmé ještě odskočila pro čistou žínku a ručníky. Sundala ze mě peřinu, rozvázala mi tu nemocniční tuniku a opatrně ji ze mě stáhla. Namočila tu věc a jemně mi začala omývat tělo. Byla jsem rudá až na zadku, a to jsem ani nechtěla vědět, co se stane, až si všimne těch otisků na stehnech… Vlastně jenom na jednom, na druhém to naštěstí zakrývala sádra.

Možná jí to Edward pověděl? Co když to řekl celé rodině?

„Co to je?“ vypískla překvapeně právě u té části mého těla, kterou jsem nenáviděla. Moje označení bilo všem upírům do očí… „To ti udělal Edward?“ zavrčela vztekle a její oči mi na chvíli připadaly upírsky vražedné. Černé jako nejtemnější půlnoc. A ke křehké Esmé mi to vůbec nesedělo.

„Ne, to by nikdy neudělal,“ obhajovala jsem ho a přitom cítila, jak mi tváře zrudly studem. Zakrývat se nemělo cenu. „To byl…“ Hlas se mi zlomil. Pokusila jsem se polknout ten obrovskej knedlík, co mi právě blokoval jícen, ale marně. Nešel ani dolů, ani nahoru. Naštěstí jen chápavě pokývala hlavou a pokračovala dál v mojí očistě.

„To je mi líto, holčičko,“ vyslovila laskavě, ale utrpení v hlase prostě zamaskovat nedokázala. Její nefalšovaný zájem a smutek z toho, co se mi stalo, se dotkl až mojí duše.

„Už je to dávno,“ dodala jsem tiše, abychom se přes tohle nenáviděníhodné téma konečně dostaly.

Zas tak dávno to rozhodně nebylo a… Minulost se málem opět zopakovala. A přestože jsem se tvářila jako hrdinka z akčních filmů, uvnitř jsem byla křehčí než sklo. Hrudník se mi bolestivě stáhnul. Au…

Esmé mě poumývala, a to včetně vlasů, a nakonec opět navlékla do jednoho z těch hábitů pro neschopné se o sebe postarat. Přitom si se mnou neustále povídala a vyprávěla mi o svém lidském životě. Teď už jsem chápala, proč je taková, jaká je, a začínala jsem ji skutečně milovat. Tak, jak jen může člověk mít rád vlastní mámu.

Když mě pak nechala samotnou, aby mi skočila do kuchyně něco lehkého uvařit, mohla jsem konečně popřemýšlet. No, nic kloudného jsem rozhodně nevymyslela, až na to, že mi bylo vážně těžko. Cítila jsem se jako neschopná přítěž. Museli se o mě starat a já netušila, jak bych jim to mohla vrátit. Tohle by pro mě neudělal ani vlastní otec, Charles. Srdce mi nad touhle myšlenkou v hrudním koši vyděšeně poskočilo.

Esmé se po chvíli objevila nahoře se sklenicí krve a talířem, ze kterého se ještě stále kouřilo. Žaludek si při tom pohledu jen nedočkavě zakručel a mně se do očí opět nahnaly ty věrolomné slzy. Naplňoval mě totální emocionální hurikán. Chvíli nahoře a hned zas dole…

Vypila jsem prvně celou porci horké krve a pak se pustila do polévky. Byla vynikající. Měla jsem toho v sobě už přes polovinu, když se domem ozvalo rázné bouchnutí vchodových dveří, až se tabule oken mírně otřásly. Následovalo děsivé zavrčení, pak se domem rozlehl Edwardův zuřivý hlas. Ostrý jako žiletka…

„Kde je?!“ zařval tak divoce, až jsem se začala vyděšeně třást.

Teď tě vyhodí, napovídalo mi posměšně moje podvědomí.

______________________________________________________________

Jak tohle dopadne? A kde je ten prve milující Edward? 

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 26. kapitola: