Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 25. kapitola

19.02.2012 (13:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 6339×

Ale teď už dost smutnění a vzlykání si do rukávu. Edward jistě bude potřebovat pomoct a já tady nebudu sedět jak poslední nula pod sluncem a čekat, až si pro mě přijde ten vyšinutej upír. Nikdy jsem se nikoho a ničeho nebála, takže nevidím důvod, proč v tom teď začínat. Cítila jsem, jak se mi z dásní vysunuly moje špičáky a koutky se mi samovolně vysunuly směrem vzhůru. Můj pohled se zaklesl do těch dvou, kteří spolu prozatím vyrovnaně bojovali.

Tiše jsem se zvedla a začala přemýšlet, jak být užitečná.

Kdo nakonec mohl tušit, že sice pomůžu, ale ne tak, jak bych si představovala!?!

V záchvatu popudu dobré vůle a taky nápomocného ducha jsem přiskočila k těm dvěma, kteří se po sobě na zemi bez přestání váleli a navzájem se častovali velmi tvrdými ranami. Edward byl momentálně vespod a ten šílenec na něm. Stála jsem těsně u nich a kvapně rozmýšlela, jak pomoct mému upírovi, když mi najednou cosi pevného podkoplo nohy.

Dům naplnil můj překvapený výkřik a cestou na tvrdou zem jsem ještě zaslechla, jak Edward nešťastně volá mé jméno, což mě na vteřinku potěšilo, pak však přišel tvrdý dopad. Nevím, jestli to byla podlaha, nebo nějaká upíří končetina, ale bolest byla nehorázná. Realita mého omylu na mě dolehla v okamžiku, kdy mi v hlavě začalo vybuchovat tak silně, jako by mi u ucha stříleli z  kulometu. Bože, a ta bolest!

Uslyšela jsem Michaelovo zavrčení a hned nato i to Edwardovo, pak už se střídaly a nárazy byly neskutečně hlasité. Ohlušující. Jako by přímo pode mnou někdo narážel do skály a snažil se ji zničit a rozmělnit na suť. Bez ustání všechno kolem mě vibrovalo, a to jediné mě probralo z toho mléčného vakua, které mě na okamžik odřízlo od světa. Už mě nezajímal jen bělostný strop nade mnou, ale to, jak si vede Edward a…

Co je to sakra za teplou věc, co mi tak najednou stéká vzadu po krku?!

Rukou jsem si v rámci možností zašátrala v místech na mé hlavě, kde to nejvíc bolelo, a zjistila tak neblahou pravdu. Krev! Nevěřícně jsem si prohlížela moji zašpiněnou dlaň a prsty. Rozbila jsem si hlavu a teď tu vlastně vábím všechny upíry v okolí. A touhle myšlenkou jsem se zaobírala dobrých pět sekund, pak mě ale vyděšeně napadlo, že vůbec nic neslyším…

Jemně jsem vytočila hlavu bokem, abych se přesvědčila, že ti dva jsou pořád tady a bojují, ale spatřila jsem jen dva páry temně černých očí, které bez hnutí fixovaly moji zakrvácenou ruku. Srdce mi z toho obrazu přidalo do klusu a ti dva se do sebe opět nanovo pustili. Tentokrát však vedl Michael, protože Edward si nedokázal odpustit starostlivé pohledy mým směrem. Poslední takový zájem ho taky stál všechno.

A tady byla ta moje nechtěná pomoc! Přistrčila jsem eso do rukávu nepřátelské straně…

Ten bastard ho praštil do spánku tak silně, až to Edwarda na chvilinku vyřadilo z provozu a hned toho taky samozřejmě využil. Začal mu pomalu trhat hlavu. Vyděšeně jsem pozorovala, jak Edwardovi na krku vyskakují nové a nové trhliny a spojují se mezi sebou. Chvatně jsem vyhledala jeho oči, ale odtud mě už pozorovaly jen ty jeho karamelky, ze kterých se rychle vytrácel život. Z mých očí se spustilo několik hořkých slz.

A to byl můj hnací motor!

Do žil se mi v sekundě vlila nová dávka síly! Bez dechu a pudu sebezáchovy jsem vyskočila na vratké nohy, až se mi hlava protestně zamotala a začala mi ukazovat nejen dvojitého Michaela, ale i Edwarda, který bezvládně ležel na zemi a urychleně potřeboval moji pomoc, pokud už nebylo pozdě. Musela jsem alespoň zkusit zachránit ho.

S šíleným křikem, na který by mohl být hrdý kdejaký blázen, jsem se vrhla do akce. Skočila jsem té zrůdě na záda a nevybíravě se mu zakousla do krku. Byla jsem poháněná tak neukojitelnou nenávistí spolčenou s adrenalinem, že se mi podařilo mu dokonce pořádně rozervat hrdlo.

Michael i se mnou na zádech pustil Edwardův krk a vyskočil na nohy. Ječel, jako by ho rvali na kusy, a vlastně to tak i bylo. V okamžení, kdy jsem vyplivla jeden kamennej kousek toho odpornýho těla, jsem svoje tesáky nanovo zabořila do té jeho mramorové kůže. Znovu jí projely bez sebemenšího protestu. A kousala jsem jak smyslů zbavená, třebaže on mi po chvíli tohle rodeo utnul.

Zašmátral za sebe, čapnul mě za ruce i vlasy a už jsem plachtila vzduchem proti Cullenovic stěně obýváku. Cestou jsem stihla zjistit, že v hale pomalu nezbyl kámen na kameni a… Všechno to byla jen a jen moje vina.

Náraz byl omračující. Jako by do mě narazil několikatunovej buldozer, kterej mi z plic vyrazil všechen potřebný vzduch. V celém těle mi vybouchla šílená bolest a já si matně pomyslela, že tohle bohužel nebude jen zlomený žebro. Na zem už jsem dopadla jen jako kus bezvládnýho masa.

Před očima se mi objevila tma, která se po chvilce vystřídala s obrazem mého ex. Shýbal se pro cosi na podlaze, pak si to přiložil ke krku a nakonec svoji pozornost obrátil na mě. Oči mu zářily nenávistí. V ten moment jsem znovu viděla jen čerň. Nevím, jestli to bylo strachem nebo za to mohl ten děsivej náraz, ale měla jsem pocit, že tohle jsou poslední chvilky mého nepovedeného života.

Další procitnutí a Michael už klečel úplně u mě. Oči vyděšeně navrch hlavy a jeho prsty mě studily na krční tepně. Poslouchal, jestli ještě dýchám. Už předtím se mnou jistě musel hýbat, protože jsem najednou seděla zády opřená o zbytek zdi, hlava mi visela k levé straně, ruce podél těla a nohy natažené přede mnou. A když si všimnul, že jsem zázračně procitla, jeden koutek mu spokojeně vyskočil vzhůru.

Srdce mě tak pálilo a tlačilo, až jsem měla pocit, že mě někdo bodnul přímo do něj. Zaostřila jsem mým rozmlženým zrakem za něj a všimla si Edwardova bezvládného těla. Hlavu měl ještě u těla, ale ty hluboký praskliny prostě nešly přehlídnout. Z hrdla mi vybublal nešťastný vzlyk společně s čímsi teplým… Další krev?

„Už jsem měl strach, že mě tady necháš,“ vyhrkl napjatě, ale jistě si mě i se zjevným potěšením prohlížel. A muselo se mu líbit to, co viděl. Moji bolest…

„Tak to zase bude jen ty a já… Co na to říkáš, miláčku?“ brouknul spokojeně a já zaostřila do jeho nanicovaté tváře. To ho potěšilo, a tak ještě blahosklonně dodal, že pokud budu hodná holčička a budu ho opět pěkně krmit a pečovat o něj, možná od těch trestů upustí… Jo, tak naivní a blbá jsem rozhodně nebyla. Byl to zasranej sadista, kterej se v bolesti druhých jednoduše vyžíval. Na takovýhle sladký řečičky už mu rozhodně nenaletím.

Stěží jsem odplivla na podlahu ve známce nechuti a pozorovala tu červenou spršku, kterou jsem tam tak najednou vytvořila. Všechno bylo stejnak zničený, takže jeden opovržlivej plivanec už nemůže ničemu ublížit. Půlka mi ho stejně stékala koutkem pusy dolů k bradě. Zděšeně jsem si uvědomila, že nedokážu vůbec promluvit. Můj jazyk se mi v puse převaloval jak leklá ryba a absolutně mi nepomáhal. Paralyzovaný strachem? Jenomže já toho měla tolik co říct!

„P-poli si p-el,“ vymáčkla jsem ze sebe rádoby slova, co měla znamenat, aby si ten magor políbil svoji zadní část. A naštěstí to pochopil.

„Koukám, že máš pořád stejně prořízlou hubu, a to se ti, holčičko, jednou nevyplatí!“ brouknul s čelistí mírně napjatou a rukou mě pevně držel za bradu tak, aby mi mohl koukat zpříma do očí, protože já hlavu nahoře udržet nedokázala. Zájem v mém pohledu ale najít nemohl. Nenáviděla jsem ho. Raději smrt, než tu torturu z dřívějška. Tohle už bych znovu nepřežila…

Musel mi to vyčíst z očí, protože se naštvaně zamračil.

„Vážně bys raději zemřela?“ pověděl klidně, ale jak jsem ho znala, bylo to jen na oko. Chtěla jsem přikývnout, protože mi bylo tak zle jako nikdy v životě a o prodlužování téhle trýzně jsem nestála. U srdce mě ale asi bolelo nejvíc. Znovu mi pohled na vteřinku utekl směrem k Edwardovi, ale ten parchant se posunul tak, aby mi zastínil výhled na něj. A to mě ranilo. Než zemřu, chtěla jsem se alespoň ještě jednou podívat do těch ač bezvládných a vychladlých, přesto milovaných očí toho upíra, který za mě tak odhodlaně bojoval.

Konečně jsem si jak největší husa uvědomila, že mi Edward rozhodně volnej nebyl. Byla jsem do něj blázen a pořád jsem. To se už nikdy nezmění. Dostal se mi pod kůži během dvou dnů. Od nenávisti jsem rovnou přešla k lásce. V mém srdci už zůstane napořád. A třebaže to znělo jako přihlouplé klišé, bylo to tak. Ne že bych tam nedokázala vměstnat i přátelství, protože to teď bylo součástí celku, ale konečně jsem měla tu neochvějnou jistotu, že toho sukničkáře skutečně miluju. To byla ale výhra… Věděla jsem, že jeho city nebyly stálé, a proto mě dřív děsilo si připustit, že bych k němu mohla cítit víc než pouhou náklonnost.

Teď to vím, jenomže už je pozdě.

„Neumíš odpovídat, ty malá poloupírská couro? Kdybych mohl, dávno bych tě za tu tvoji drzost zabil, ale on tě chce víc než cokoliv dalšího a proti němu já jít nemůžu,“ vyprávěl mi cosi, čemu jsem ale vůbec nerozuměla. Kdo mě chce? A proč? „Měl jsem tě držet ve zdraví a starat se o tvůj blahobyt, jak jsem dřív taky činil, že?“ pověděl s tím svým slizkým úsměvem a ještě na mě stihnul mrknout. Žaludek protestně zakňučel a kdybych na to měla sílu, už by ho pozvracela odshora dolů. Bohužel jsem teď byla slabší než posraná moucha.

„Sakra! Kdyby viděl, jak právě vypadáš, pěkně bych si to odnesl. Možná bych dokonce nevyvázl… Co teď s tebou?“ zamyslel se, ale pohled ze mě nespouštěl. Líbilo se mu, když jsem trpěla a navíc nevěděla, která bije. A tentokrát jsem byla skutečně mimo.

„Kdo?“ zasípala jsem to jednoduché slovíčko, i když to pro mě bylo jako mluvit dvě hodiny v kuse. A on se znovu jen škodolibě tlemil.

„To bys ráda věděla, co? Můžu ti však říct, že ho znáš,“ vypadlo z něj mysteriózně. „Jenomže o něm nevíš všechno, moje drahá,“ dodal s nechutnou radostí z toho, že mě zmátl ještě víc, než odhalil.

Kdo to mohl být? Koho jsem kromě Michaela znala? Jediný, kdo mi vyvstal na mysli, byl můj otec, ale pochybovala jsem, že by na mě poslal tohohle psychouše. Když jsem ho viděla naposledy, choval se ke mně tak hezky, ale v tom samém momentě i příliš majetnicky, což mě děsilo. Nechtěla jsem… Nemohla jsem být něčí majetek.

Možná pro mě chtěl jen dobro, ale já se o svoje štěstí musela postarat sama. Patřit někomu? Ne, to bych nezvládla, i když… Možná že ano, kdyby ten dotyčný byl Edward, což se už ale nikdy nestane. Byl zraněný, ale i kdyby se uzdravil, určitě by o mě ani pohledem nezavadil.

Okupovat Michaelovu pozornost teď bylo mojí hlavní prioritou k tomu, aby se ten upír, který jako jediný získal moje srdce, stihl zotavit a utéct. Nechtěla jsem, aby znovu riskoval, pokud všechno vyjde tak, jak jsem naplánovala. Bohužel výhled mi byl odepřený, tak jsem mohla jen doufat.

„No tak, nedělej, že nevíš…“ utahoval si ze mě. Zamračila jsem se na něj, nebo alespoň jsem si to myslela, pokusila jsem se o to. A možná z toho i něco vzešlo, protože mu v pravém koutku spokojeně zacukalo. Jeho oči byly tak temně ledové a studenější než kdykoliv dřív.

„Můj… otec?“ vybrblala jsem ztěžka.

„Tvůj otec?“ vyhrkl překvapeně. „Nevím, jestli to mohl být tvůj taťka, ale rozhodně se mi tak nepředstavil.“ Podíval se na mě pohledem, kterým spíš zkoumáte rozpitvanou žábu. Jako by mě viděl poprvé. Asi studoval možnou podobu mezi mnou a Charlesem? Pak se ale zamračil. „Ne, myslím, že si nejste moc podobní… Navíc pochybuju, že by svou dceru hodil do pracek někomu, jako jsem já,“ řekl výsměšně a ještě se u toho zkaženě zasmál. Najednou se však strojeně zamračil, znovu si mě pořádně prohlídl a hned nato nahodil svůj zlomyslný úsměv. A pokračoval…

„Na druhou stranu musím říct, že ten, který mi dal za úkol tě ohlídat, neznal ani trošičku tuhle moji utajovanou část. Dohoda zněla jen… starat se. Pochybuju, že jsem tě měl prznit tak, jak jsem to nakonec dělal. Ze začátku jsem musel být opatrný a hlavně něžný, kdyby mě náhodou sledoval, jenomže pak jsem uklouzl… A nic se nestalo, tak jsem pokračoval a přidával, a když se pořád nic nedělo, pochopil jsem, že mi můj zaměstnavatel plně důvěřoval. Proč by taky ne, že? Pracuji pro něj už alespoň tři století,“ povídal a mně z jeho odporného vyprávění naskakovala husí kůže.

Tohle nemohl udělat můj otec. Přece by mě nehodil jako potravu tomuhle zvrhlíkovi. To by přeci táta svojí vlastní krvi neudělal, nebo ano? Chtěl mě snad vytrestat? Protože pokud jo, dařilo se mu to. Michael byl horší než divoká zvěř. Byl zvrácený!

„Nakonec, byl to taky můj stvořitel… To on ze mě udělal rádoby bezduchou příšeru, jak nás nazývají v knihách. Tolik let mu sloužím, aniž bych za to kdy něco požadoval, a tak jsem našel možnost, jak si tuhle velkou službičku nakonec zpříjemnit,“ dokončil svou část příběhu a já měla v hlavě pořád víc otazníků než možných odpovědí. Nedokázala jsem uvěřit, že by tohle všechno byla vina mého otce. Musel to být někdo jiný. Ne on. Někdo, kdo mě už delší dobu sledoval, někdo, koho jsem v minulosti potkala, ale zapomněla na něj…

Jenomže to nebylo možný, protože já si pamatovala všechno.

„Proč…“

„Proč co?“ zeptal se nedočkavě. Tahle hra se mu jistě líbila.

„V tom baru… chtěl jsi mě… zabít,“ dostala jsem ze sebe tuhle rádoby větu a v duchu děkovala, že se mi vrací troška síly. Tedy alespoň k mluvení, protože tělo mě bolelo a pálilo jako čert. Občas mi nějaká ta křeč zabránila rozumně myslet, pak ale odezněla a mohla jsem se znovu jakžtakž soustředit.

„Tak to ani náhodou. Tvoje krev mě sice lákala už tehdy a já i věděl, že proti našemu jedu jsi naprosto imunní, chtěl jsem tě jen zbavit vědomí, odnést a později v soukromí si s tebou promluvit. Tehdy jsem to bral jako práci od mého stvořitele, jenomže pak jsi mi bez rozmyslu nakopala a utekla. V hlavě mi to tehdy výhružně sepnulo a já ti prostě potřeboval jakkoliv ublížit. Bylo to ve mně a já to musel jednoduše ventilovat.“ Zamyslel se a pohled měl najednou nepřítomný, jako by se právě vrátil zpátky do minulosti. „Sice to chvíli trvalo, než jsi mi uvěřila a já si tě mohl přivlastnit, ale nakonec se tak stalo. Každou noc, když jsi klidně spala, jsem nedočkavě seděl u tvojí postele a představoval si, jaký by to bylo se ti v tomhle klidném okamžiku zakousnout kamkoliv do těla…“ Překvapením jsem se zajíkla. Tehdy jsem ještě netušila, jak šílený tenhle upír může být. Z očí se mi spustily slzy jako hrachy a razily si cestu po mých hořících tvářích.

Edwardovy špičky bot, na ty jediné jsem měla výhled, se prozatím nepohnuly.

Nedokázala jsem se už ani nijak zlobit. Byla jsem smířená s osudem a s mým koncem. Všechny tyhle hrůzné detaily, které jsem předtím neznala, mě jen utvrdily v tom, jak naivní a hloupá jsem tehdy byla. Ale vzpomínka na to, jak spokojeně a klidně jsem v jeho přítomnosti skutečně spávala, aniž bych tušila, že mě pozoruje monstrum a v duchu si představuje tyhle odpornosti, mě teď nesmyslně sžírala.

„A nejen to, svírala mě nutkavá touha ti systematicky ubližovat. Přál jsem si, abych na tvém těle směl vidět pořádné modřiny, které bych ti vyráběl všemi možnými způsoby a občas ti i něco zlomit, ale strach z mého pána mi to zprvu nedovoloval… A tak jsem tiše trpěl a chvilky si plnil jen pouhými představami, které se ale postupně stávaly skutečností,“ dokončil tak vesele, jak se jistě ten magor cítil.

Chtěla jsem pěnit zlostí, ale naplňovala mě pouhá zoufalost a prázdnota. Tak moc jsem chtěla vědět, kdo je ten další upír. Ten, který mohl stvořit zrůdu podobných rozměrů a ještě mu nakázat, aby se o mě staral. Žeby nakonec skutečně můj otec?

S Charlesem jsem nikdy necítila tohle spojení otce a dcery. Vždycky pro mě byl zvláštní. Když mi popisoval, jak jsem se prokousala mojí vlastní matkou na svět, tehdy u mě z poloviny vyhasl svět. Nepamatovala jsem si to, byla jsem příliš malá, ale co za otce vám podá detailní popis bez sebemenších emocí?

Už tehdy mi to mělo dojít.

To, že mě pak další dva roky prý vychovával, jsem taky měla jak v mlze. Jedinou věcí, co si z mého dětského života pamatuju, je, že do mých šestnácti let jsem celkem spokojeně žila s jednou starší upírkou, která toužila mít děti. Poprvé jsem někoho brala jako rodinu, ale i o tu mě později připravili potulní nomádi. Zabili ji a spálili. Nebyla jsem toho tenkrát svědkem, protože než se dostali až k našemu malému domečku, už jsem pelášila nočním lesem, v tichosti polykala slzy a modlila se za to, aby to Sue přežila. Marně.

Nakonec jsem se na dva roky dostala i do sesterského sirotčince. Naštěstí už jsem tak rapidně nerostla a můj vývin se začal zpomalovat. Přesto jsem nikdy nedokázala zapomenout na moji adoptivní maminku Sue. Vždycky mi obstarala čerstvou krev. Tady jsem na lov musela razit v noci a hlavně potají. Jeptišky se občas pořádně divily, kolik jídla do sebe dokážu dostat. No, ale řekněte jim, že k správnému vývinu potřebujete i krev…

Asi by mě samy upálily na hranici nebo se pokusily o vymítání.

Byla jsem něco nečistého, co při narození zavraždilo svoji vlastní mámu. Zkuste s něčím podobným žít. Jako novorozenec už jsem na krku měla ten nejhorší možný čin…

„A teď bychom se měli vydat na cestu. Musím ti sehnat doktora a…“ vytrhl mě z mé minulosti, když si dostatečně užil moje utrpení. Dál už jsem to jeho žvatlání neposlouchala. Před očima jsem měla divné mžiky a k té největší radosti si koutkem oka všimla, že už nevidím špičky Edwardových bot. Byla jsem najednou úplně blahem bez sebe. Šťastná, že utekl. Teď můžu v klidu odejít.

Znovu jsem se podívala do Michaelových očí a pozvedla jeden koutek ve spokojeném úsměvu.

„Už máš lepší náladu?“ optal se rozpačitě. Koutek mi ale povadl v momentě, kdy se za hlavou toho sadistickýho upíra objevilo hnízdo bronzových vlasů. Neutekl? Proč sakra?! Dál už jsem ale nic neviděla, upadla jsem do klidu a tmy... Bylo tu ticho a tolik potřebný mír.

Edward žije!

A nic víc už mě netrápilo...

Nakonec moje smrt nebude zbytečná!

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 25. kapitola: