Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 23. kapitola

18.01.2012 (15:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 6142×

„Miluju tě,“ zašeptal láskyplně a já ucítila, jak se mi ten sval v hrudníku zastavil a hned na to spustil takovou triádu, až jsem měla pocit, že to se mnou na místě sekne.

Vymrštila jsem se do sedu a vyděšeně rozlepila ospalé oči. Všude byla tma jak o půlnoci a navíc i hrobové ticho. Naléhavě jsem si uvědomila, že se mi to všechno vlastně naštěstí jen zdálo. Můj mozek poslal impulz, aby srdce zpomalilo ve svém zběsilém běhu a možná by se mu to i povedlo, kdyby se vedle mě cosi pomalu nepohnulo.

„Všechno už je v pořádku, Bells,“ promluvil na mě ze tmy konejšivě Edward. Jeho hlas byl tichý a klidný jako noční vánek v létě a na kůži hladil úplně stejně. Přesto se mi tep zklidnit nepodařilo a můj pohled divoce proletěl pokojem. Byla tu tma jako v pytli a já si málem neviděla ani na špičku nosu.

„Kolik je hodin?“ vypadlo ze mě v rychlosti.

„Tři ráno,“ oznámil mi můj zachránce a pak se matrace najednou pohnula. Seděla jsem tam jako kamenná socha a čekala, co se bude dít dál. Že by měl Edward nějaké nekalé úmysly? Hned takhle brzo? Ještě jsem se ani pořádně nesebrala a on už chce, abych splatila dluhy? Když se ale místnost zničehonic obarvila do šera pod tónem teplého světla z lampy na nočním stolku, zhluboka jsem si oddechla.

Znovu jsem vyděšeným pohledem zakroužila po Edwardově pokoji a snažila se opětovně uklidnit. Teď už mi ale srdce neburácelo nad fiktivním přiznáním toho, že mě tenhle upír miluje, ale nad hnusnými vzpomínkami Tanyi a Rosalie. A toho, co mi ty dvě udělaly.

Kde jsou? Co se s nima nakonec stalo?

Utekly?

A jak to vzali ostatní? Ví to vůbec?

V hlavě jsem měla ze všeho tak zmatenej guláš, až to bylo opravdu šílený. Divila jsem se, že se mi pod tím náporem ještě nerozskočila hlava.

„Jak to, že jsem spala tak dlouho?“ zabrblala jsem nespokojeně a následně si i protřela oči. Moje tělo se cítilo odpočatě a plné energie a to bylo jen dobře. Kdybych se musela znovu bránit, nedala bych svoji kůži zadarmo!

„Nevzpomínáš si? Carlisle se na tebe přišel podívat,“ optal se zmateně Edward. Putoval po mně interogativním pohledem, jako bych snad byla nemocná.

Tak nevím, chlapče, kdo je tady víc mimo. Copak bych si nepamatovala tvého taťku, jak mi bloudí po těle, teda asi jen po krku… Doufám!

Byl tu s ním někdo a kontroloval ho? obávala se vystrašeně moje mysl. Ne, Carlisle byl dobrý upír, možná ten nejlepší, kterého jsem doposud poznala. Od něj mi nic závažného nehrozilo, tedy až na jeho extrémní zájem o moji podstatu.

Takže on nakonec ví, že mě jeho chráněnka Tanya napadla?

„On to ví?“ optala jsem se pro ujištění, ale odpověď byla dost zřejmá. Pokud se tedy Edward chrabře nezastal svojí sestřenky a nevzal veškerou vinu na sebe. To by mu pak klidně mohli říkat třeba ‚škrtič‘.

„No jistě!“ zavrčel tak rozzuřeně, až se moje tělo automaticky napnulo.

„Ale jenom on, že jo?“ vybrblala jsem znechuceně. Nechtěla jsem tu být za poslední chudinku, která se ani nedokáže ubránit jedné šílené blondýně. Co na tom, že je to vlastně upírka… Já jsem taky, i když jen z poloviny. Vlastně… Nakonec jsem té náně dala pořádnej kopanec do břicha právě já!

Že by si můj nejdražší Edward přivlastnil všechny zásluhy?

„Ne, teď už to vědí všichni,“ odpověděl jakoby nic. Co to na mě hraje? To už to stačil vyštěbetat i zvěři v okolí, když byl na lovu? Naštvaně jsem si založila ruce v bok a jemu vylítlo překvapením obočí. Přesunul se až k pelesti a opřel se o ni, aby se hned okamžik na to jeho ruce omotaly okolo mého pasu a on si mě přitáhnul k sobě a opřel mě o svoji hruď. A nutno podotknout, že já si tentokrát vůbec nestěžovala. Ne, spíš jsem měla pocit, že každou chvilkou začnu příst blahem jako to nejšťastnější kotě na planetě. „Asi chceš vědět, co se dělo mezitím… Co jsi byla mimo?“

„Ehm… Jo,“ broukla jsem na oko pobouřeně a spokojeně se opřela o jeho rameno tak, abych měla výhled i na jeho obličej. Když už můžu, ráda se podívám. Edward mě taky pozoroval a jeho pohled byl najednou o tolik jiný než ve škole. Byla to pro mě dost radikální změna, která mě nutila se k němu chovat hezky. Otázka však byla, jestli si to ten moula, teda teď už spíš můj rytíř ve vyleštěné zbroji, zaslouží. A i když jsem se snažila, aby se mi nedostal pod kůži, moje snahy dost selhávaly. Už tam totiž pár dnů zavrtanej byl a k mé smůle se nořil čím dál hlouběji. Nebyl mi lhostejný a už vůbec jsem k němu necítila nenávist jako pokaždé, když jsem ho dřív spatřila třeba i jen z dálky.

„Když jsem tě tady nechal, bylo to jen proto, že se vracel Jasper s Emmettem a…“

„Jak to vzal? Myslím Emmett. Jo… Promiň, že tě přerušuju,“ vykoktala jsem ze sebe. Nebyl čas na slušné chování, protože tu byly drobnosti, které mě zajímaly daleko víc než cokoliv jiného. Jak to dopadlo mezi Edwardem a jeho bratrem? Věděla jsem, že Emmett Rose nadevše miluje, takže ji určitě bránil, ale… Podívala jsem se po celém božském těle toho náfuky vedle mě a naštěstí mu nic nebylo. Oči mi nechtěně sjely i mezi jeho kyčle a já si radostně uvědomila, že i tam bylo všechno v nejlepším pořádku…

Tak to snad až tak hrozně nedopadlo?

Když jsem se pak pohledem vracela k jeho tváři, Edwardovy koutky se jen potutelně vyhouply výš. Ten zmetek se na mě škodolibě usmíval!

„Jak vidíš, nic mi nechybí,“ dodal tiše. Jeho rty se zničehonic a pouze na kratičký okamžik zmocnily těch mých. Byl to jen lehký a rychlý polibek, protože měl jistě v plánu pokračovat. Když se jeho božská tvář dostatečně oddálila z dosahu mého zdrogovaného zorného pole, Edward si povzdechnul. „Trochu jsme se porvali, ale Jasper mi pomohl. Nejenže Emmetta usměrnil svým darem, ale navíc mi pomohl i na sílu. Věděl, na čí straně je pravda a že ta mrcha si to všechno… Nakonec jsem s ní jen vysklil okno, i když by si zasloužila daleko víc,“ povídal docela klidně, aniž by pohledem uhnul z mých očí. „A Emmett to nevzal vůbec dobře, tím chci říct hlavně chování jeho drahé polovičky. On ví, že je to nesnesitelná alibistická potvora, které nezáleží na nikom a na ničem, kromě něj a snad i naší rodiny. Mě do ní samozřejmě nepočítá. Nikdy nepočítala, ale -“

„Proč?“ vypadlo ze mě zvědavě a ani jsem si neuvědomila, že už ho zase přerušuju. Skoro se divím, že se nenaštval, tohle by mi dřív rozhodně neprošlo bez poznámek, on mi však věnoval jen smutný pohled.

„Jednou ti to povím,“ vydechl znechuceně. Asi právě vzpomínal? „Každopádně můj bratr je teď hodně na dně. Po tom věčně usměvavém Emmettovi není nikde ani památky a Esmé je z něj už opravdu nešťastná. Vlastně ze všeho. Chce se ti společně s Carlislem omluvit. Oni to totiž berou na sebe, protože Rosalie je pro ně jako skutečná dcera, takže jsou z toho taky pořádně otřesení.“

„To nemusí… Nebyla to jejich vina. A kde je vůbec Rosalie?“

„V pokoji a vzlyká,“ vypadlo z něj téměř jako nevěřícné odfrknutí.

„Brečí?“ zeptala jsem se zmateně. Nedokázala jsem si představit tu namyšlenou blondýnku jako obyčejnou zhroucenou upírku. Ona byla pokaždé tak perfektní a nikdy ji nic nerozhodilo…

„Emmett jí řekl, že pokud chce pokračovat v cestě, kterou si vybrala, tak on ji rozhodně následovat nebude. Můj bratr má obrovské srdce, takže je pro něj nadmíru těžký sžít se s něčím takovým, co ti provedla Rosalie, přesto ji pořád miluje. Kdyby někoho nedopatřením nechtěně zakousla, přešel by to daleko snáz, protože to se nám upírům stát může, ale že pomáhala Tanye v jejích pomatených plánech jak se tě zbavit, tak to holt prozatím překousnout nedokáže,“ zakončil ten sáhodlouhý rozbor Emmettova charakteru. A moc se mi líbilo, že ten nelidsky svalnatej upír má srdce asi tak velký jako je úměrná prázdnota jeho hlavy. Malej oříšek v makovici, ale zato lví srdce!

„Jenomže ona vlastně nic neudělala,“ namítla jsem na její obranu a ani netušila, proč to vůbec dělám.

„Přesně tak. Já nejsem blbej, Bello! Dokážu číst myšlenky, a tak moc dobře vím, že jsi ji pohledem prosila, aby ti pomohla. Ani nevíš, co té omezené fuchtli běželo hlavou. To, že si zaplachtila vzduchem a nakonec nosem zryla Esméiny záhonky, je ještě málo. Třeba jí tahle lekce bude ku prospěchu…“ dobíral si ji ten můj hrdina a já se tomu obrázku musela chtě nechtě pousmát.

Jeho dlaň mě něžně pohladila po tváři a ten zrádce v hrudníku si znovu překvapeně poskočil, aby se pak snažil rozběhnout do náruče tomuhle upírovi. Byla jsem z něj jak zhypnotizovaná. Jako bych místo rtů měla dva magnety, které by se nejraději držely v těsné blízkosti těch Edwardových.

„A-a Tanya?“ zeptala jsem se tiše a pokusila se tak rozbít tu narůstající intimitu mezi námi a vlastně nejen tu… Potřebovala jsem si alespoň malinko pročistit hlavu a nejlíp to šlo pomocí té šílené mrchy. Co se s ní asi stalo?

I když jsem potají doufala, že nic moc dobrýho. Byla to jedna z těch nejodpornějších a nejvyšinutějších kreatur, jaké jsem kdy měla čest poznat. Řadila se samozřejmě hned pod Michaela. Kdybych dřív tušila, že bude až takhle duševně chorá, nikdy bych na tu jejich vykutálenou nabídku nekývla. Na druhou stranu jsem ale taky musela uznat, že dělat holku Edwardovi nakonec není až tak hrozný. Poprvé jsem se skutečně milovala s upírem, aniž by se mi přitom cokoliv stalo a navíc to bylo i poprvé, kdy jsem při tom cítila… neskutečný blaho. To se mi s žádným lidským chlapem ještě nikdy nepodařilo. Takže… přece jen to mělo nějaké ty svoje výhody.

„Carlisle ji před pár hodinama vyhodil a pak ještě zavolal do Denali, že už ji tady nechce vidět. To, jak se chovala, že ti ublížila… a to jsi ještě neviděla pokoj pro hosty! Vypadá to tam doslova jako po uragánu. Všechno zničený a Esmé ten barokní nábytek moc milovala.“

„Takže Tanya už tady opravdu není?“ optala jsem se nadějně. Moje spokojenost ale rozhodně nepramenila z faktu, že konečně budeme moc přestat hrát tohle divadýlko, ale spíš proto, že už se možná nebudu muset dál bát o můj život. Pořád tu však byla ještě Rosalie. A pak mi to naplno došlo…

Tak to asi znamená, že je konec našemu předstírání! Byla jsem z toho opravdu podivně nesvá, ovšem mělo to i jedno velké pozitivum. Ne však pro mě, ale pro Edwarda. Rosalie už tu nánu nebude moct zavolat, jak se jí zlíbí! Jaké štěstí…

Jo? Tak proč je mi najednou tak divně od žaludku?

Edward se na mě zmateně podíval, pak se jeho obočí nešťastně zkrabatilo a on si tvář skryl do jedné z dlaní. Jeho druhou paži jsem pořád měla pevně omotanou okolo pasu a nevypadalo to, že by se jí odtamtud chtělo.

„Ne, odjela,“ pověděl tak jaksi zvláštně, skoro truchlivě.

„Neříkej, že je ti to líto,“ broukla jsem rádoby radostně a doplnila to veselým šťouchancem do žeber. Edward sebou překvapeně cukl a odkryl si obličej. Sakra! On vážně vypadal, že ho to mrzí. Že bych se nakonec sekla a on měl o Tanyu skutečný zájem? Po těle mě tak nepříjemně zamrazilo. „Copak… Vážně ji tu chceš?“

„To ne!“ vyhrkl celej zhrozenej a nezapomněl na mě přitom třeštit oči. „Jen…“

„Jen?“ zopakovala jsem nedočkavě, ale trpělivost zrovna nebyla jednou z mých hlavních předností.

„Zůstaneš tu se mnou, i když už je Tanya pryč?“ šeptnul mi tichounce do ucha a já nasucho polkla. Jeho chladný dech mi polaskal šíji, až jsem se málem zkroutila z té chvilkové extáze jak žížala po dešti.

On mě tady chce?! kvílelo přešťastně moje podvědomí, ale ta realistická část ho dost radikálně mírnila. Tohle bylo království Edwarda Cullena! Na poličce jsem nedávno zahlédla ty jeho staleté deníky. A kolik že jich bylo? Dvacet nebo pětadvacet… To by byla sága! Opětovně jsem se porozhlédla po celém jeho pokoji a horlivě přemýšlela, co mu na to odpovědět, protože nijak nenaznačil, jestli jeho pozvání platí i na pokoj nebo na tenhle dům.

„Já…“

„Ne, počkej,“ zastavil mě naléhavě. „Teď mi na to ještě neodpovídej! Prvně si společně skočíme na lov a odpoledne tě Alice chce vzít na nákupy, co ty na to?“ mluvil najednou tak nadějně a rychle, až se mi málem překvapením protočily panenky. Vypadal jak malej a natěšenej kluk a ne jako zlý, mocný, bla, bla, bla upír…

„Nákupy?“ vyplivla jsem zhnuseně a do uší mi doletělo jedno pobouřené zavrčení.

„Alice!“ okřiknul ji Edward naštvaně a pak se jeho rozzářené oči otočily ode zdi zpět na mě. Nesměle jsem se pousmála. Lovit s tímhle sexy upírem? Polilo mě horko jen nad myšlenkou, jak mu zdivočelá puma potrhá tu jeho vždycky úhledně vypranou a vyžehlenou košili. A když už v tom ta divoká kočka bude, mohla by se mu postarat i o kalhoty? Musela jsem uznat, že to vůbec nebyla špatná představa. Jenomže pak přišly další obrázky a v těch už žádná puma nefigurovala. Cítila jsem, jak mi lehce stoupla teplota… Zato Edward mě tak nějak zvláštně pozoroval.

„Nad čím přemýšlíš?“ vypadlo z něj zoufale. Odkašlala jsem si a pokusila se uklidnit ten najednou trhaný dech…

„Ehm… No, jestli půjdeš i ty. Myslím na nákupy,“ dodala jsem jako největší svatoušek, ačkoliv ta moje hlava jedna neposlušná si neustále odcházela na špacír. Edward v lese. Prvně polonahej. Pak úplně nahej… Ale najednou se mi přes ten těžký opar vzrušení prokousalo vítězné pištění jedné malé střapaté upírky. Věděla jsem, kdo to je. A důvod její radosti taky… Popravdě? Teď už jsem neměla mysl plnou nemravných obrázků mě a Edwarda v lesíku. Prostoupil mě ledový osten strachu z té neřízené vichřice, která mě dokázala během dvou hodin umořit zkoušením oblečení.

„Ne, měl jsem v plánu si zařídit něco jiného…“

„Co?“ vypadlo ze mě až příliš rychle a bohužel to znělo i dost káravě. Jako nějaká pitomá stíhačka. „Sakra promiň, to je jen tvoje věc,“ dodala jsem v rychlosti a pokusila se osvobodit z jeho sevření, které ale jako naschvál ještě zesílilo. A tomu zmetkovi se vrátil ten jeho spokojený šklebík!

Budu trhat, kousat a… Hm… tohle bylo rozhodně lepší řešení, vrněla moje najednou opilá mysl. Ani jsem pořádně nestačila zaznamenat kdy, ale najednou jsem ležela na zádech a Edward spokojeně na mně. Znovu mě tak naléhavě líbal, že jsem mu automaticky obtočila nohy okolo boků a… Kdy už si zatraceně přestane vycpávat ten předek kalhot? Mumlalo ve vášnivém oparu moje podvědomí. Doufám, že nikdy! Odpovídalo si dokonce samo. No to jsem to dopracovala… A i když moje zdivočelé libido protestovalo a nadržená jsem byla jak přehrada těsně před protržením, nemohla jsem si z hlavy vyhodit myšlenku, že nás celý tenhle barák se zájmem poslouchá a prostě jsem nemohla dál.

„Prosím, nenechávej mě s ní samotnou…“ zakňourala jsem sladce a doufala, že to zapůsobí. Alice o pár pokojů dál nadávala jak špaček. Dost nahlas na to, abych to slyšela i já. Prý nevděčnice nevděčná! Spíš by mi měla děkovat, že jí do pasti pomůžu nalákat i jednoho chlapa. Kdo by se jinak s těma taškama nosil?

„Dobře, pojedu s váma, ale… chvilku vás tam nechám samotný, protože si potřebuju něco důležitýho zařídit,“ pověděl neoblomně a já se pokusila nahodit ten nejsmutnější obličej, jakým jsem v tom mém šuplíčku smutných tvářiček disponovala. Znovu si bezradně povzdechl. „Prosím! Bude to rychlý! Slibuju,“ zaskučel nešťastně a já mu to stvrdila dalším lačným polibkem.

*

„Dáme si závody?“ optal se mě žertovně Edward, když jsem si zavazovala druhou tkaničku tenisek před tou jejich megalomanskou vilkou. Chystali jsme se na ten společný lov a já pořád nedokázala vyhodit z hlavy různé provokativní obrázky. Doma už naštěstí nikdo nebyl. Esmé s Carlislem utekli do práce a jejich milovaná upírčata, teda kromě Edwarda, poslali do školy.

„Ne!“ vypadlo ze mě pobouřeně. „Nejsem tak rychlá jako ty!“ stěžovala jsem si na nedostatek jeho taktu. Ach, ti chlapi! Já přece nejsem plnohodnotný upír jako Emmett nebo Jasper. Jsem jen milá a jemná dáma…

„Máš strach, že prohraješ?“ posmíval se mi. A musela jsem mu dát za pravdu, že se skoro trefil. Nebála jsem se…

„To ani ne, protože vím, že to vyhraješ,“ pověděla jsem nasupeně. Jak už mě zase štval. Měl na to snad patent nebo zvláštní dar? Proto s ním žádná upírka dlouho nevydržela? Jak ho mohlo napadnout, že bych ho kdy dohonila? Nedej bože porazila…

„Ale no tak, zkusíme to?“ ryl do mě dál a asi vůbec neviděl, jak mi rudne před očima.

„Fajn,“ prskla jsem dopáleně. No, na ten jeho hloupej návrh jsem přistoupit nehodlala. Věděla jsem, že poběžím mojí rychlostí a ten mezek, ten ať si dělá, co chce. Přikrčila jsem se do podřepu a vyzývavě se na něj podívala. „Tři, dva, jedna… Teď!“ křikla jsem tak nahlas, že se rodinka sýkorek opodál naštvaně rozkrákala. Po Edwardovi ve vteřině ani vidu ani slechu. Blbec!

Naposledy jsem zkontrolovala můj ohon a to, že se mi nikde nepletou uvolněné vlasy a mohlo se běžet. Věděla jsem, že můžu běžet tak maximálně stotřicítkou, přesto jsem běhala pomaleji. Kdybych to totiž napálila do stromu, moc by toho po mně nezbylo.

Doběhla jsem hluboko do lesa a bylo mi úplně volný, kde se právě nachází Edward. Čupla jsem si za jeden vyšší keř a pozorovala stádo srnek. Moje mysl chladně kalkulovala, kam dřív skočit. Nakonec tenhle konkurz vyhrál jeden mladý srnec na okraji palouku. Alespoň jsem měla jistotu, že nemá žádné mladé, protože ačkoliv jsem byla predátor, taky jsem byla loajální ke všem samičkám. Co kdybych třeba zakousla matku od koloušků nebo medvíďat… I když na medvěda jsem si vlastně nikdy netroufla, takže spíš místo medvíďat bych měla říct třeba… zajíčky?

„Tak tady seš!“ bafl na mě zezadu Edward a já vyděšeně zavřeštěla. Moje potrava se v cuku letu rozprchla do lesa a loučka zůstala v okamžení jako vymetená. Vztekle jsem se otočila po narušiteli a ten se na mě jen hezky usmíval.

„To ti teda děkuju!“ nadávala jsem rozzlobeně. A pěkně nahlas…

„Promiň,“ kuňknul omluvně ten pacholek a přikoval mě na místě tím svým sladkým pohledem. Z úst mi uteklo jen jedno smírné vydechnutí. Tohle bude vážně dřina! A asi se dneska opravdu nenajím. Teda rozhodně ne s Edwardem za zadkem a tím jeho ‚BAF‘ ve vzduchu!

„Něco ti ulovím,“ dodal rychle a v další sekundě už tam zase nebyl. Zmateně jsem pokukovala po okolí a hledala jakýkoliv náznak toho, kam mohl tak najednou utéct…

„Tak, tady!“ promluvil mi po chvilce za zády a mě tím jen znovu vyděsil. Srdce mi v hrudi poskakovalo tak divoce, jako by ono samo mělo být lovná kořist. Edward držel pod krkem přidušeného mladého srnce a přitom mě překvapeně pozoroval. „Děje se něco?“

„Ne,“ odsekla jsem. „Jen to, že mě pokaždé neuvěřitelně vyděsíš,“ dodala jsem na objasněnou. Natáhla jsem se po mojí potravě a on mi to zvíře bez dohadů podal. Vyměnili jsme si ruce na srncově krku a já se k němu sehnula, abych se konečně mohla taky napít.

„Musíš se koukat?“ zahuhlala jsem nabroušeně a zabořila jsem zuby do srncova krku. Viděla jsem, že mě strnule pozoruje a nebylo mi to dvakrát příjemný. Copak já ho při tom taky pozoruju? Ne! Tak proč mě musí takhle otravovat?

No, nechtěla jsem se tím dál zaobírat a raději jsem hltavě pila tu blahodárnou rudou tekutinu. Sice bych se bez ní ještě nějaký ten čas obešla, ale takhle to bylo rozhodně lepší. Dokázala jsem pak jíst jak normální člověk a ne jak nějakej smrdutej měnič…

Netrvalo dlouho a srnec naposledy zahrabal kopýtkem, pak mi jeho tělo v náručí ochablo. A já věděla, že jsem sebrala jen další nevinný život… Znechuceně jsem se zvedla a chystala si otřít moji špinavou pusu, ale vyděsil mě Edward. Prvně stál jako solný sloup s očima temnýma jak půlnoc kus ode mě a pak se zničehonic objevil hned těsně přede mnou. Tohle nemohlo být dobrý znamení, protože se vůbec neusmíval.

Tenhle pohled už jsem moc dobře znala.

Lovec, který pozoroval svoji kořist…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 23. kapitola: