Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Basta così 17. kapitola

29.08.2011 (12:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 7031×

Když se tak nad tím zamyslím, Carlisle a Esmé mají všechny svoje děti neskutečně rádi i přesto, že například taková Rosalie je naprosto nechutně sobecká, panovačná a arogantní bestie. Jestli tohle není opravdová rodičovská láska, tak už asi nic. U srdce se mi tak bolestivě sevřelo, když jsem si vzpomněla na Charlese a nechtěně mi utekla jedna slza.

„Bello,“ vydechl překvapený Edward a sevřel mě pevněji.

„Nech mě… Je to v pohodě,“ prskla jsem a snažila se z jeho sevření jakkoliv uvolnit, ale moje hadí pohyby se naprosto míjely účinkem. On mě pořád držel pevně obklopenou jeho rukama, přitisknutou k hrudi…

„Ššš… To bude v pořádku,“ neustále mě tiše konejšil, a já jen děkovala Bohu, že se mnou ještě nezačal pohupovat jak s malým děckem. „Nechceš mi říct, co se stalo?“ zeptal se naprosto zaujatě. No, já mu ale nemohla nic říct. Edward byl sprostý holomek, který jakmile by zjistil moji slabinu, okamžitě by toho ve škole využil. I když kdo ví, jestli se tam ještě někdy vrátím? A to jsem si bláhově myslela, že tentokrát dojdu až do konce…

Tohle divadélko pro jeho sestřenku přeci nepotrvá do nekonečna, takže i já si musím dávat pořádnýho bacha na to, co před ním prozradím.

Je možná tak trochu pravda, že mě vyvedl z míry tímhle jeho přesládlým chováním, ale i tak jsem věděla, odkud vítr fouká. A já mu tohle nikdy nedovolím. Nesmí se dozvědět, že mu závidím jeho rodinu… Co jemu, ale všem jeho sourozencům. Ti hlupáci si vůbec neuvědomují, jaké měli štěstí…

Jako malá jsem si užila a moc děkuji, ale stačilo. Nikdy už si moje ztracené dětství nechci zopakovat, a kdoví proč je mi můj otec pořád v patách, a pak je tu ještě Michael. Jestli mě našel a sledoval, dokonce ví i o Cullenech, třeba mě právě teď odněkud pozoruje? Ne, to by ho Edward jisto jistě slyšel, ten pakůň dokáže číst myšlenky a díky za ty dary, ale moje ne. A je to na beton, protože když na něj pomyslím jako na hňupa, nic. Neosočí se, neurazí mě nazpátek. Uff, to mám ale radost.

Každopádně pořád v tichosti očekával, že mu odpovím na jeho dotěrnou otázku. Jsem v pořádku? Chci mu to říct? No jistě, že ne, blbečku. Moje hlava automaticky zakroutila, že ne. Čekala jsem přemlouvání, rozmlouvání…

„Tak fajn, třeba někdy jindy,“ zašeptal tichounce u mé hlavy, a pak jsem najednou ucítila jeho rty na mém temeni. Vtiskl mi polibek do vlasů, a to už bylo i na mě moc. Žluč se okamžitě protestně vzbouřila, krev se mi vztekem nahnala do obličeje a jistě i do dalších částí. Rukama jsem se zapřela do jeho hrudi a prudce jej od sebe odtáhla.

„Tohle už přeháníš,“ zasyčela jsem tiše, tak potichu, aby to slyšel jen on. „Je to jen hra, tak… tak mě nemusíš líbat do vlasů…“ Prudce jsem si otřela těch pár slaných kapek, které mi smáčely tváře.

„Ale, Bello…“

„Vždycky jsem si poradila sama, ale tohle je už i na mě moc… Já vím, jaký jsi… Ve škole… No, nikdy jste mě s tou blonďatou mrchou nenechali na pokoji, a teď si tady hraješ na citlivého a hodného hocha? Ale já ti to nesežeru. Na to…“

Skočil mi do řeči. „Okamžitě se přestaň chovat jako hysterka,“ prskl vztekle a stejně naštvaným pohledem si mě i měřil.

„Mám toho tak akorát,“ vydechla jsem ledově, zvedla se z postele a napochodovala do té obrovské skříně. Lapla tašku a začala do ní hekticky házet všechno moje oblečení, když mi ten idiot chytil zápěstí.

„Pusť mě!“ zavrčela jsem mu do obličeje a mírně mě zabrněly špičáky. Když jsem před sebou měla rozčíleného upíra, vždycky mě tak divně rozbolely a začaly mravenčit. Pud sebezáchovy? No, s Michaelem jsem ho bohužel neposlouchala… A pak už bylo pozdě. A další kousance na těle mít nechci! Nikdy! Michael by vážně sadistický a pokaždé, když se jeho zuby zanořily do mého masa, scvakl víc a ještě víc… Nemohla jsem nic, a tak jen potichu plakala. Když si užil moje trýznění, vyhoupl se nade mě a jednoduše si mě vzal. Nikdy ho ale nezajímalo, jestli jsem připravená nebo ne. Bylo to prase, a teď je tu znovu a můj život je ve vážném ohrožení.

„Nikam nepůjdeš,“ štěkl na mě potichu zpátky. „Zůstaneš pěkně tady,“ dodal už o něco klidněji.

„Tak na to ale urychleně zapomeň!“ Z očí mi musely sršet blesky, protože Edward o krok couvl.

„Bello… Prosím,“ zakňučel jako raněné zvířátko, a já v tu chvíli nevěděla, co dělat. Zůstat, nebo co nejdřív vypadnout? Možná byla lepší ta druhá varianta, vzhledem k tomu, že kolem kroužil můj bývalý, rozhodnutý si mě vzít na sílu zpět. Jenomže Edward vypadal naprosto bezradně. Nic mu nedlužíš, choval se k tobě jako prase! Zahučela na mě moje zodpovědná část, a já jí musela dát zase za pravdu. Tak proč jsem, zatraceně, pořád tady a teď už dokonce moje ruka pustila i popruh od tašky?

„Jak dlouho tu ta fúrie zůstane?“ vypadlo ze mě hnusně a zúžila jsem na něj oči.

„Nevím,“ odpověděl překvapeně a částečně už i klidněji.

„Nechci… Nechci, abys ještě kdy dělal to, co jsi udělal před chvílí,“ vyhrkla jsem pořád úplně potichu.

„Bell, asi bych se ti měl omluvit za to, jak jsem se k tobě celý ten rok choval, já… Je mi to vážně líto.“ Podíval se na mě tak upřímně, až jsem měla chuť nevěřícně zalapat po vzduchu, ale tohle byl Edward a on byl zatraceně dobrej herec.

„Jo, jasně…“

„Vážně mě to mrzí…“

„Hm… brzo. Od kdy, že tě to mrzí? Od té doby, co jsem si na sebe oblíkla ty krátký šaty, co?“

„Byl jsem idiot, přiznávám, ale můžeš mi věřit, když ti říkám, že mě to neskutečně mrzí, a myslím to vážně!“ vyhrkal neochvějně a mně znovu poskočilo srdce. „Odpustíš mi?“

„Proč?“ zeptala jsem se nechápavě. Chtěla jsem se dozvědět, zda to bylo vážně jenom kvůli Alici, nebo měli i jinačí, osobní důvody k tomu, aby se po mně s Rosalií vozili?

„Alice si tě oblíbila jako sestru. No a Rose na tebe žárlila, protože k ní se nikdy tak otevřeně nechovala… Já jsem se k ní přidal částečně ze stejného důvodu, i když mě na tobě štvalo i to, že jsem ti nemohl vlézt do hlavy,“ dokončil potichu svůj proslov a daroval mi jeden stydlivý úsměv.

„Blbče!“ Uhodila jsem ho pěstí mezi prsa, až to zadunělo a on se na mě znovu omluvně usmál a pohodil rameny v náznaku toho, že se vzdává. „Idiote,“ řekla jsem už o něco hlasitěji a chystala se ho opět uhodit, když se dveře otevřely a dovnitř strčila hlavu Tanya. Podívala se po nás celá nadšená, div nezačala slintat.

„Problémy v ráji?“ zacukrovala, ale to už jsem v ruce držela jakési skleněné těžítko a mrskla jím po ní. Stihla vcelku lidsky zavřít dveře, ale vzápětí už je zase otvírala a já slyšela to tiché hrdelní vrčení. Edward se ale v okamžení přesunul přede mě a ruce si vytočeně založil vbok.

„Neříkal jsem ti snad, že mi sem nemáš lézt? Neumíš klepat? Jestli ne, tak se vrať zpátky tam, odkud jsi přišla, což bude nejspíš les nebo džungle. S tím tvým drzým chováním a nedostatkem inteligence. Každý normální jedinec ví, co je to slušné chování… U tebe se ale asi někdo minul výchovou, protože…,“ mluvil hlasitě a arogantně. Normálně by mi osoby, s kterou takhle Edward komunikoval, bylo asi líto… No, tentokrát ne. Byla jsem v nebesích a šťastná na ‚entou‘, že se mě znovu zastal. Vlastně ne tak docela, ale přece jen se přede mě ochranářsky postavil. Musela jsem mu tu péči nějak vrátit. Pohladila jsem ho po rameni, stoupla si vedle něj a propletla moje prsty s těma jeho, abych všechny zdánlivé problémy jakože vymazala. A Tanya? Ta mě momentálně pozorovala očima predátora, který je těsně před skokem, aby usmrtil svoji kořist… Ale mně to bylo vážně úplně jedno. Zamilovaně jsem se na Edwarda usmála a on mi to oplatil. V ten moment mi tep vyskočil hodně, ale hodně vysoko… Pak se znovu otočil na tu mrchu.

„Vypadni! Co tady ještě okouníš, ty…,“ nedořekl to, když Tanya silně zabouchla, divže to dřevo přežilo, a přes celý dům se nesly její vytočené kroky. Doslova kráčela jak muflon v říji, a já si vtipně představila, jak jí jde i pára z nosu jako pravé a nefalšované sani, protože to přesně tahle šílená blondýna byla. Samozřejmě i Rosalie. Dvojčata, která byla rozdělena u porodu?

„Kdeže jsme to skončili?“ otázal se najednou mile Edward a podíval se na naše propletené ruce. A notnou chvilku se tím směrem koukal. „Hm… Tohle se mi vážně líbí,“ zavrněl a moje srdce udělalo téměř salto vzad. Okamžitě jsem ho pustila, a po tváři se mu na sekundu prohnal smutek, pak jej ale v momentě zamaskoval. „To jsme jí to ale dali, co?“ prohodil polo-vesele.

„Jo, myslím, že z pokoje, kam jste ji ubytovali, nezůstane kámen na kameni,“ zašeptala jsem a poslední čtyři slova ze mě vylezly přímo mysteriózně. Edward se na momentík zasmál.

„Takže zůstáváš?“ zeptal se znovu pevným hlasem a s tváří plnou očekávání. Na to se nedalo jinak, než souhlasně kývnout. Přesto jsem z toho domu potřebovala na chvíli vypadnout a nejlepší řešení, které se momentálně nabízelo, byl jeden klub na okraji města, kam jsem chodila společně s mýma třema kamarádama.

Rick, Lea a Ann. Byli jsme čtyřka a všichni na chlapy. Rick a ty jeho věčně nespokojené komenty ke všem týpkům, kteří se okolo nás neustále obtáčeli. Zato on si k sobě nikdy žádného nepustil, a pokud chtěl tancovat, tak výhradně se mnou nebo s Ann. Ale nikdy jsem se v životě tak moc nenasmála...

„Fajn, zůstanu, ale dneska večer chci jít tancovat. Sama,“ mluvila jsem neustále potichu.

„Tak na to zapomeň! Tam venku je jeden upír, co po tobě jde, který tě už nějaký čas sleduje, a ty se chceš vydat dobrovolně do jeho rukou?“ Téměř mě huboval jako malou holku. „Navíc je středa!“

„Dám na sebe pozor,“ slíbila jsem chvatně. „A tam, kam chci, mají otevřeno sedm dní v týdnu!“

„Půjdu s tebou a vezmeme i Alici a Jaspera…“

„Ne,“ vypadlo ze mě rychle, a moje noha si nezapomněla vzdorovitě dupnout.

„Nehádej se!“ Zamračilo se na mě to pako. „Tak alespoň se mnou,“ dodal neoblomně.

„Fajn,“ prskla jsem a založila si naštvaně ruce vbok, i když… Čtenář myšlenek nebyl zase tak špatná varianta. Bude to tak bezpečnější. „Ale nechci slyšet žádný komandy! Jdu tam, abych se pobavila a ne, že ty mi budeš za zadkem říkat, co můžu a co ne, rozuměli jsme si?“ Držela jsem hlas pod neustálou kontrolou, a snažila se nekřičet, abychom opět nepřilákali blonďatou saň.

„Jo a, Edwarde? Mohl bys zaskočit za Alicí, jestli by mi půjčila nějaké oblečení?“ zašveholila jsem spokojeně, a on mi na to k mému údivu jen kývnul a zmizel za dveřmi.

Já se mezitím v koupelně připravila. Namalovala a vyfoukala vlasy, oblékla si spodní prádlo a nakonec na sebe hodila župan. Přece nechci, aby ze mě měl Edward upíří infarkt nebo se na mě ten věčnej nadrženec znovu nevrhl…

Vlezla jsem zpátky do jeho pokoje a na posteli už bylo připraveno pár miniaturních kousků. Bože, Alice je vážně poklad, protože vedle postele byly dokonce i několikery páry bot na hodně vysokých podpatcích.

Edward seděl tiše na židli kousek od okna, a propaloval mě temným pohledem. Byl už oblečený, a jakmile jsem vylezla z koupelny, vplul tam sám a zavřel za sebou.

Netrvalo mi to ani nijak dlouho, a za chvíli jsem měla vybráno. Vyhrály to krátké, rudé, vzorované minišaty s černými páskovými botkami. V jednoduchosti je síla, ne? Shodila jsem ze sebe župan a pokojem se ozvalo překvapené vydechnutí. Urychleně jsem se otočila a všimla si toho holomka, který už úplně připravený stál v otevřených dveřích koupeny. Pohled byl tak temný, že jsem měla strach, aby mě ta jeho temnota nepohltila taky.

„Bello…,“ vyhrkl přiškrceně a zkřížil si ruce v popředí jeho najednou plných kalhot. No, na nic dalšího jsem nečekala a rychlostí blesku jsem se oblékla. Snad se teď ten šmírák malinko uklidní, jenomže jeho oči byly pořád stejně černé. Ups…

„Ehm… Mohl bys mi to vzadu zapnout?“ vysoukala jsem ze sebe nespokojeně, ale nejsem žádná hadí žena, že? Každopádně Edward se pomalu přišoural až ke mně, zapnul mi zip, a pak ty svoje šmejdivé ruce položil na moje boky. Tep se mi opět zrychlil a polila mě vlna horka a zároveň (bohužel) i touhy… Ne, jen to ne! Cítila jsem, jak se mi mezi nohama rozlilo vlhko, a v břiše mě tak příjemně zašimralo. Musela jsem si nechtěně přiznat, že se mnou ten neřád opravdu dělá, co chce… A teď, když byl vyfešákovanej, byl ještě víc k nakousnutí.

Z ničeho nic se jeho chladné rty přitiskly k mému hrdlu a následně ho obdařil sérií sladkých polibků, z kterých jsem měla husí kůži snad všude na těle. Pak se jeho paže omotaly okolo mého pasu, přitáhl si mě k sobě těsněji a vlepil mi ještě jeden polibek na tvář, než ode mě zase ustoupil a nechal mě tam napospas mým touhám. No, a momentálně jsem se docela zbytečně snažila chytit nějaký ten kyslík a… upřímně? Neurony byly zase v tom svým zpropadeným rauši. Stála jsem tam celá vláčná a čekala, kdy zase začne… Ale nic se nedělo.

„Tak jdeme?“ promluvil najednou u mého ucha a já zaslechla ten smyslný podtext.

„Jo,“ vyhrkla jsem tentokrát přiškrceně já sama. Moula jeden zatracenej! Proč na mě musí mít takový vliv? „Jen, moment…“ Vlezla jsem do šatny, vytáhla doklady a pár bankovek, přeci si nenechám všechno platit Edwardem.

„Alice!“ zavolala jsem hlasitě, a ten černovlasej skřítek, který byl zároveň moje nejlepší kamarádka a navíc i génius na módu v jedné osobě, se zjevil mezi dveřmi a v každé ruce jednu černou kabelku. S páskem i bez něj. No, já jsem preferovala tu bez, i když je méně pohodlná, protože ji budu muset celou dobu držet, přesto vypadá líp. Ach jo! Nebo bych ji mohla svěřit Edwardovi… Jo, to byl plán, kterému se moje podvědomí spiklenecky zasmálo.

„Dobrý výběr,“ promluvila uznale, přistoupila ke mně, objala a políbila na tvář. „Tak se hezky bavte,“ zacukrovala tak jaksi divně, oči jí přitom tak zvláštně jiskřily… Tak jsem se na ni jen nechápavě zamračila.

„Jo, dík,“ zabrblala jsem nazpět.

„Bell, sluší ti to a tobě taky, brácha,“ dodala ještě v rychlosti, plácla ho po rameni, a už chvatně opouštěla Edwardův pokoj.

Pěkně jsem si do kabelky naskládala všechno potřebné, co se tam vlezlo, a že toho nebylo zrovna moc, ale to nevadilo. Důležité byly peníze, dokumenty a jedny papírové kapesníčky… Malovátka sebou vlastně nikdy netahám. A když bylo všechno v pořádku, Edwardovy studené prsty se najednou propletly s těma mýma horkýma. Moje srdce opět trapně poskočilo, ale rozhodla jsem se na to nebrat příliš ohled, protože bych se z toho časem jistě zbláznila. Navíc to bylo úplně normální, že na mě ten moula takhle působil, vzhledem k tomu, že to byl vážně kus a myslím, že všechny jeho lidské samičky měly naprosto stejné příznaky, co já.

Rozešel se ke dveřím pokoje a já poslušně cupkala vedle něj. Nechala jsem se v klidu vést a částečně byla ráda, že se mnou Edward jde. Pokud tam venku Michael čeká na tu nejvhodnější příležitost, mohla jsem mu ji dneska hloupě poskytnout, ale s Edwardem to pro něj bude daleko horší.

„Kam jdete?“ zacvrlikal na nás před garáží Emmett. Zase celý zvědavý…

„Pryč,“ vyhrkla jsem rychle a snažila se Edwarda odtáhnout, ale marně.

„Jdeme na rande…,“ dodal ten můj ochránce s úsměvem od ucha k uchu, a já měla momentálně chuť vztekle na něj od plic zavrčet a jednu mu švihnout. Co si to dovoluje?

„Aha, tak to nic… Bavte se,“ promluvil už zase celý klidný, i když i malinko zklamaný Emm. Honem jsem otevřela dveře, které by nás dostaly k autu, a marně jsem si myslela, že už nikoho nepotkáme, no… Tanya se opírala o nablýskané stříbrné Volvo, celá vyšňořená a… krásná.

„Můžu se přidat?“ zašveholila slaďounkým hláskem, a vlastně se k nám snažila prachsprostě vetřít.

„Ne,“ štěkla jsem tentokrát už opravdu naštvaně.

„Tebe se nikdo neptal, nulo!“ osočila se na mě zpátky.

„Ty…“ Edward si mě opět strčil za záda a hluboce, hrdelně zavrčel. Já to slyšela, ale kdybych byla obyčejná lidská holka, tak ne.

„Ještě jednou Bellu urazíš a…“ Udělal jakési gesto s palcem u krku, asi jako ‚A je po tobě!‘, a pak spustil nahlas. „To ani nemůžu vzít svoji přítelkyni na rande, aby mě neotravovala půlka baráku, že chce jít taky?“ prskal jedovatě a slyšel ho celý dům, protože Emmett hlasitě zabrblal něco jako ‚Já myslel, že jdete trsat, ale na rande bych se ti nikdy nevloudil…‘ Musela jsem se tomu tichounce zahihňat.

„No, ale když už spolu týden chodíte, tak nechápu, proč jdete na rande… Nemáte ho mít už zasebou?“ vypustila z té svojí rudé tlamy slizce a zavlnila se v bocích.

„Odvede si ji někdo? Nebo budu muset zakročit a nebude se vám to líbit!“ křikl vzteklý Edward do domu. V sekundě se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Carlisle s Jasperem a vzadu ještě vykukoval Emmett s obočím, které se téměř dotýkalo vlasů, jak vysoko bylo.

„Tanyo, nechovej se jak malá! Uhni a nechej je jít…,“ rozkázal jí Carlisle a naštěstí pro ni, ho ta fúrie poslechla. Nespokojeně si odfoukla a zavrtila nevěřícně hlavou.

Když kolem nás procházela, ještě dodala: „Nechápu, proč se spokojíš s obyčejnou kraksnou, když můžeš mít Ferrari,“ vyprskla podrážděně.

„To se pleteš!“ Zamračil se na ni a sjel ji znechuceným pohledem. Já už zase stála vedle něj, ale z druhé strany od té ježibaby. „Já už svoje Ferrari mám, vidíš?“ promluvil klidným a milým hlasem. Jeho oči vyhledaly můj překvapený pohled a znovu se na mě tak láskyplně usmál. No, mě se z toho tentokrát sevřel bolestivě žaludek a frekvence mého tepu byla zase až v oblacích. „A jestli sis nevšimla, má i správnou barvu… červenou,“ zašvitořil sladce a líbnul mě do vlasů. Na to ale Tanya zlostně odfrkla, pohodila boky a odpochodovala za mužským osazenstvem tohohle domu hrůzy…

Edward mi galantně otevřel dveře na straně spolujezdce, a já ho potěšeně nechala. Tváře jsem měla trošinku narůžovělé a netušila jsem, jestli to bylo tím, co před chvilkou řekl, nebo protože se ke mně choval tak gentlemansky, ale bylo mi to tak nějak jedno. Takového Edwarda jsem vážně moc neznala a… ráda ho poznám.

Doufala jsem, že dnešní taneční noc si užiju v klidu a bez obtíží, ale jako obvykle jsem byla hodně daleko od pravdy…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Basta così 17. kapitola: