Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 8. kapitola

20.02.2010 (21:15) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3013×

8. kapitola

Bella

Celý zbytek dne mě provázela pochmurná nálada. Nic se mi nedařilo a byla jsem naštvaná sama na sebe kvůli tomu autu.

Charlie nebyl nadšený, ale odbyl to jen pětiminutovým kázáním a dokonce se rozhodl, že to nechá opravit za svoje peníze. Rozmlouvalo jsem mu to, přece jenom to byla moje chyba, nedal se. Asi byl rád, že se nám nic nestalo a to já taky.

Kdyby tam nebylo pole, ale třeba strom, asi bych byla mrtvá. Jen doufám, že by se Pete zachránil. Kdyby zemřel, neodpustila bych si to ani pod zemí.

Doktor mi psal, ať ho pustím do školy. Zkusím to, ale zvolím spíš školku. Hlavně ať se mu něco nestane! Hned jsem zavolala na zdejší mateřskou školku a přihlásila ho do skupinky pro předškoláky. Zrovna zítra jedou na malý výlet do přírody. Tam ho rozhodně nepustím.

Sešla jsem opatrně ze schodů a šla Charliemu povědět novinu o školce. Seděl jako vždy u televizoru s novinami v ruce a pivem položeném jen tak na pohovce. Došla jsem do kuchyně pro sklenici a přelila do ní obsah láhve. Táta zamručel.

„Neměl bys to pít jen tak. Pět metrů od tebe je kuchyň.“

„Ale v láhvi víc chutná.“ Rozhovor na toto téma byl na denním pořádku, ale dnes jsem na něj rozhodně neměla náladu. Přejít rovnou k věci bude nejlepší.

„Přihlásila jsem Peta do školky. Možná mu to pomůže.“ Charlie chvíli nad něčím přemýšlel s pak se mu rozjasnila tvář.

„To je skvělé! Chtěl jsem ti totiž říct, že zítra ho nemůžu hlídat. Mám nějaké neodkladné pochůzky.“ Sakra. Nenapadlo mě, že nemá čas. Zítra do školy musím a na ten výlet nepojede.

„Ale ne. To se může stát  jenom mě. Zítra tam ještě nejde, jedou na výlet. Mohlo by se mu něco stát. A navíc, ty učitelky nemají s autisty žádnou zkušenost. Co když dostane záchvat?“

„Takhle ho jen oddaluješ od normálního života. Vychovatelky jsou školený a nedopustí, aby se mu cokoli stalo. Bello, já vím, co je to samota a nechci, aby se do konce svého života cítil jako já před tím, než jste přijeli.“ Nějaký moc ošklivý hlas v mé hlavě říkal: Má pravdu, má pravdu. Nech ho jít.

„On ale není sám! Má nás.“

„Tvrzení proti tvrzení. Potřebuje i kamarády. Ne jen rodinu,“ zakroutil hlavou, otočil se zpět na televizi a zabrblal pár nadávek na účet, pro něj, méně sympatického fotbalového družstva.

„Fajn, ještě o tom popřemýšlím.“

„A proč se ho prostě nezeptáš?“ Dobrá otázka. Proč se ho prostě nezeptám jestli chce jít? Šestiletý kluk přece dokáže rozhodovat sám za sebe. Charlie je v tomto ohledu táta na baterky. A co já tu vlastně dělám? Skoro celý život jsem přesvědčená, že mým jediným úkolem a posláním je, starat se o svého mladšího bratříčka. Ale v tomhle okamžiku si mužů být jistá, že má domněnka krachla už v základech. Důkazy jsou jednoznačné. Asi to beru příliš tragicky, ale jsem realista. Pete se přišoural dolů, upřel na mě zrak.

„Be-llo já ch-ci vi-dět strom-y, ho-ry a med-vě-dy.“ Kdyby se na mě tak nedíval, řekla bych mu něco na způsob: ‚Na stromy se můžeš podívat z okna, hory ti najdu na netu a na medvědy zapomeň.‘

Chvíli jsem zvažovala, kam mám Petovo přání odjet na výlet zařadit na seznam pro a proti, ale vzhledem k účinnosti jeho psích očí jsem kapitulovala.

„Sbal si na ráno batůžek a nezapomeň na pláštěnku!“ Jsem hrozná měkota.

„Hodná holka,“ řekl Charlie, ale tím mě akorát vytočil.

Ráno jsem se s ním před autobusem loučila asi čtvrt hodiny. Řidič se už na mě nervózně otáčel, ale já si s tím nelámala hlavu.

„Ničeho se nebojte a nedělejte si o něj starost. Večer tu bude v zpět a pořádku.“ Vychovatelka měla pravdu, není čeho se bát. Jedou pouze k Bogachivel Park a to jen na jeden den. Je tam opravdu krásná příroda. Učili jsme se o tom místě ve škole. Nachází se nedaleko řeky Bogachivel river, která se vlévá do Tichého oceánu blízko řeky Quileute river v La Push. Zeměpis mám ráda, a právě teď mi pomáhá uvědomit si, že Pete bude vlastně celou tu dobu pár kilometrů ode mě.

„Bello, musíme jet.“ Charlie netrpělivě vykukoval ze staženého okýnka a asi si klepal na čelo. Škoda, že jsem nemohla jet sama, ale moje auto je v opravně a ještě chvíli tam zůstane.

„Vždyť už jdu.“ Dala jsem bratříčkovi poslední pusu na rozloučenou a vydala se k autu s modrým majáčkem.

Pete a druhá frekvence

Bella je cvok. V některých ohledech je ještě víc narušená než já. Jedu jen na výlet! Když byla maminka naživu, neustále byla někde s kamarády a viděli jsme se jen ráno a večer, když přišla brzo domů.

V autobuse se sešli přinejmenším nejhyperaktivnější děti ve Státech. Skákali v uličkách, házeli po sobě svačiny a zpívali absolutně ulítlé písničky. Jediný, kdo se držel stranou, byl asi sedmiletý klučina se zrzavými vlasy.

Už delší dobu mě pozoroval, zajímalo mě, o co mu jde. Všiml si, že na něho koukám, zvedl se a sedl si na sedadlo vedle.

„Ahoj, jsem Simon, ale všichni mi říkají ADI.“ Povytáhl jsem obočí, netušil jsem, co to může znamenat. Asi to pochopil a bleskově mi začal vysvětlovat:

„ADI - Absolutní Debil a Ignorant. To vymysleli oni,“ zahleděl se s upřímnou nenávistí na hlouček kluků, co po sobě házeli obložené chleby a nakousaná jablka, „nebaví mě jim dělat boxovací pytel, proto ten ignorant. A absolutní debil? Hodily se jim ty začáteční písmenka.“ Chudák.

„Pete. A rad-ši zustanu u Simo-na,“ usmál jsem se na něj.

„Já vím, že jsi autista. Slyšel jsem tvou sestru. Nemusíš mluvit, klidně jen poslouchej, když chci, melu klidně celý den.“ Celou cestu mi vyprávěl o jeho rodině, jak to chodí ve školce a tak...

Na svůj věk byl velice chytrý. Já jsem taky poměrně vyspělejší než ostatní vrstevníci, mám velice dobrou fotogenickou paměť, ale 'nedávám to najevo', sice čísla v IQ testech nezvládám, ale jinak...

Příroda v Bogachivel Park byla překrásná. Odjakživa se mi líbili ptáci, brouci a ostatní zvířata.

Nudné na tom všem bylo, že jsme museli chodit pouze po vyznačených cestách a NOPové (tak jsem prekřtil Simonovy nepřátele, Natvrdlí, Obézní Panáci.) křičeli a tahali holky za sukně, tudíž jsme žádné zvíře neviděli, ani neslyšeli. Kvůli tomu jsem sem nejel. Se Simonem jsme šli poslední, takže nebyl problém nepozorovaně sejít z cesty do lesa.

„Pete, kam jdeš?“ Sim se tvářil zmateně.

„Vy-ču rat“

„Aha, tak hejbni.“

„Jdi na-před.“ Kývl hlavou a pomalu se odšoural za davem. Seskočil jsem z cesty.

---

Maminka mě vždy v pátek nechávala dívat na dokumentární filmy o zvířatech. Jednou v pátek dávali díl o šelmách. Díval jsem se na tygry a gepardy, jak drásají maso, šlachy, svaly antilop a zbytky srsti mají nalepené na tlamě zašpiněné od krve svých obětí. Ani se neobtěžovali tělo zahrabat, zůstalo tam celé dny napospas supům a menším predátorům. Bylo to kruté, ale důležité. Kdyby šelmy nezabíjely, zemřely by a kopytníci by se přemnožili. Na zemi existuje správná rovnováha.

Po dnešku ale měním názor. Svět je nespravedlivý a šelmy musí být zničeny. Viděl jsem to. Byli tam. To přece nemůžou. Je to odporné. Nesmí žít takové stvůry. Pořád se mi to přehrávalo v hlavě jako film.

Šel jsem po pěšině, kterou vyšlapala zvěř a fotografoval vše, co mě nadchlo. A najednou se rozestoupily stromy a já stál na skalnaté vyvýšenině a měl jsem výhled na překrásnou mýtinu. Pásly se tam mladé laně. Popadl jsem fotoaparát a začal zvířata fotit z různých úhlů.

Ale najednou se v hledáčku objevilo něco jiného. Byl to člověk. Ne. Tohle by nikdo s lidským žaludkem neudělal.

Zvíře leželo v nepřirozené poloze o pár metrů dál, než se před tím páslo, a svíral ho predátor, kterého jsem v životě nikdy neviděl. Teda, nevím jestli to byl predátor, ale jinak to neumím pojmenov - počkat, proč nežere maso na břichu, hlavu má pořád v krku zvířete. Ještě před několika lety bych si myslel, že je to upír, ale Bella mě přesvědčila, že strašidla a ani nic podobného není. Věřím jí, spíše jí věřit chci.

Co to teda sakra je? Vypadá to děsivě. Vydal jsem ze sebe přiškrcený výkřik. A on se otočil. Upustil jsem fotoaparát (Naštěstí jsem ho měl na provázku kolem krku.) Ztuhl a já také. Byl překvapený, určitě nevěděl, že tu někdo stojí a kouká jako debil.

Zarazil jsem se ze tří naprosto odlišných důvodů.

Zaprvé: Moje nohy odmítaly poslušnost.

Zadruhé: Nějaký vrah tu právě zabil zvíře a teď se na mě otočil.

A zatřetí: Byl to ten kluk z doktorovy ordinace. Myslím, že se jmenoval Edward.

Pomalu se zvedl a blížil se ke mně. Chtěl jsem utéct, vzít nohy na ramena, s velkým křikem prásknout do bot, nic. Nemohl jsem se hnout. Byl deset metrů ode mne, devět, osm, sedm, šest, pět.

„Edwarde!“ Otočil se. Z lesa se vynořil další kluk. Toho jsem neznal.

„Hranice,“ ukázal před něj, ale mě už bylo jedno, jak bude reagovat. Nohy se mi začaly uvolňovat a já se otočil a běžel pryč.

Tohle byl asi nejděsivější okamžik mého života a ještě dlouho na něj budu vzpomínat.

Emmett

S lovem jsem skončil, takže jsem se vydal za Edwardem. Ten stál na mýtině a pomalu se přibližoval k neznámému malému klukovi. Ale co mě vyděsilo víc bylo to, že se nebezpečně přibližoval k zasmraděnému psímu území.

„Edwarde! Hranice,“ ukázal jsem na pomyslnou přímku, jež byla půl metru od jeho špiček. Zastavil se, ten kluk však běžel pryč. Ed chvíli koukal za ním a pak řekl:

„Ten foťák.“

Poslední dobou mi tu nenecháváte moc komentářů. Jsem zklamaná a smutná zároveň.

Prosím!!! Rozveselte mě.

Coollenka Elí :o) !

7. kapitola

Shrnutí

9. kapitola

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 8. kapitola: