Je tu další kapitola! Opět se ocitneme na mýtině, ale přísahám, že příští díl bude poslední hororový. Jinak bych chtěla poděkovat Michangele, lilibo, WereVampirce, Andree a twilightkacertce za krásné komentáře. Hezké čtení!
Coollenka Elí :o) !
22.07.2010 (12:00) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2547×
Autista 19.
Alice
Když jsem poprvé potkala Bellu - v den, kdy se nastěhovali -, zranila se. Plakala, myslela jsem, že je to kvůli té ráně, ale měla starosti o bratra a stýskalo se jí po matce. Řekla jsem jí, že se kdykoliv může vypovídat, postěžovat si, poradit se se mnou a ona můj návrh s radostí přijala. Cestou k jejich domu mi otevřela srdíčko a já jsem slyšela o životě, který mi připadal nespravedlivý.
Vždycky jsem byla zastáncem názoru, že věk člověka neurčuje číslo, ale jeho zodpovědnost, moudrost a vzpomínky. Podle mých výpočtů a jejího vyprávění bylo Belle tak čtyřicet.
K Peterovi se nechovala jako k bratrovi, ale byla jako jeho matka. Chodila s ním do nemocnice, vařila mu, ze školy spěchala rovnou za ním domů, aby si s ním hrála. Brala to jako samozřejmost. A Charlie? Práce na policejní stanici zahrnuje časté vyjížďky daleko od Forks a dlouhé přesčasy. Musel vydělávat. Přál si, aby jeho děti měli hezkou budoucnost a to znamená hodně peněz. Navíc nebyl rodinný typ. Věděl, že se Bella o Peta postará lépe než on sám.
Kvůli Petovi se mnou Bella nechodila ani na nákupy! Trošku jsem na něj žárlila… Vím, on je její bratr a já jsem jen nejlepší kamarádka, ale mohla si na mě někdy udělat čas, no ne?
---
První den to bylo naposled, co jsem ji viděla plakat. Myslím, že se vyrovnala se smrtí matky, zocelila se a začala žít. Tedy, alespoň to tak vypadalo.
A teď? Viděla jsem její probodnuté rameno, byla celá zakrvácená. Píchlo mě u srdce. Byla zubožená, bledá a oblečení – nebo to, co z něj zbylo -, které měla na sobě, ztratilo svou původní barvu.
Pár sekund jsem se na ni jen tak dívala, abych si uvědomila, za co jsme zodpovědní. Kdybychom jí pořádně hlídali, kdyby ji Edward hlídal… Tohle se zkrátka nemuselo stát.
„Bello? Bello? No tak, prober se, všechno bude v pořádku,“ uklidňovala jsem ji, ale nevím, jestli mě slyšela.
Musela jsem se rozhodovat rychle. Ale pro co jsem se měla rozhodnout? Nechat ji viset na tom stromě a dát jí něco pod nohy? Vyrvat strom i s kořeny a položit ji jako na postel? Nebo ji rychle z toho stromu ‚stáhnout‘? Rozhodla jsem se pro to poslední. Věděla jsem, že to bude ta nejbolestivější, ale také nejrozumnější varianta.
Jakoby jsem Bellu objala rychle udělala dva kroky zpět. Křičela bolestí.
Položila jsem ji na trávu a pod hlavu jí dala mechový polštářek.
„Carlisle!“
Sundala jsem si mikinu a začala otírat krev, abych zjistila, jaké poranění utrpěla.
„Bello, nejsem doktor, ale mám pocit, že bys se mnou měla mluvit. Ošklivě ses bouchla do hlavy, takže nesmíme dopustit abys usnula, kdyby to byl náhodou otřes mozku.“ Něco zahuhlala a přivíraly se jí oči.
„Neštvi mě a otevři ty oči! Hned!!! Nebo půjdeme na nakupovací maratón.“ Začala jsem jí vyhrožovat, protože tohle mám ověřené.
Její krev mě hrozně lákala a měla jsem o ni obrovský strach. Přirostla mi k srdci a tohle se rozhodně nezasloužila.
„Mož-možná v př-příštím životě,“ zašeptala.
„Carlisle, potřebuji pomoc.“
V ráně měla hodně nečistot z té větve. V tomhle prostředí jsem neměla šanci s tím něco dělat. Musí se co nejdříve dostat do nemocnice.
„Žádný příští život nebude, rozumíš? Je jen přítomnost a věčnost. MY dvě budeme Emmettovi dělat naschvály, MY dvě budeme pořádat večírky, MY budeme chodit do nákupních center a MY dvě budeme nerozlučná dvojka, je ti to jasné? Navždy! Zopakuj to.“ Trošku jsem to zakňourala, ale myslela jsem to smrtelně vážně. I tu věčnost…
„M-my dvě, přítomnost, legrace. A a navždy,“ řekla.
„Hodná holka.“
„A-alice?“ nepatrně natočila hlavu směrem ke mně a já viděla v jejích očích odraz mé tváře. Vypadala jsem vyděšeněji než ona.
Takhle jí moc kuráže nepřidám, řekla jsem si.
„Co, Bello?“
„Žá-žádné nákupy,“ zašeptala a padla do bezvědomí.
V prvním okamžiku jsem se chtěla hádat, jako vždy. Měla jsem to ráda, dávalo mi to hřejivý pocit štěstí. Hádka – moje charakteristika přátelství. Musela jsem mít pravdu a ten, kdo se mnou měl trpělivost, byl můj přítel. Hlavně Bella mi dokázala dlouho odporovat.
Ale když se jí zavřely oči a neprobírala se, bylo mi mdlo.
„Carlisle, nemá moc času.“
„Už jdu.“ Podívala jsem se na louku. Byla jsem tak zaneprázdněná Bellou, že jsem neřešila, co se tam děje.
Felix byl deset metrů ode mne a držel pod krkem Rosalii. A vedle ležel Peter. Měla jsem o všechny takový strach, který mě téměř ochromoval, ale pak vyprchal a nahradil ho vztek. Zuřivost. Měla jsem chuť si zahrát s jeho hlavou fotbal.
On chtěl, aby Rose přeměnila Petera, chtěl zabít celou naší rodinu a dva nevinné lidi. Moc dobře vědět, že z toho nevyjde živý, ale musel před tím napáchat škody. Znal své možnosti, buď ho zabijeme my nebo Volturiovi. Otázka času.
Rose byla natočená obličejem směrem ke mně a já viděla bolest, lítost, touhu, odhodlání i odpor. Možná jsem si to vymyslela a jen si představovala co chci vidět, ale v jednom jsem se nemýlila - touha tam byla. Touha po lidské krvi, která rostla každou setinou sekundy, až přetekla. Vrhla se po něm a sála.
„Ne,“ zašeptala jsem.
Pořád jsem drtila Bellinu ruku a nebyla schopná se pohnout. Pozorovala jsem horor před sebou a sbírala síly.
Felix se otočil a utíkal. Měla jsem pocit, že teď přišel můj okamžik a vyběhla jsem za ním. Prosvištěl okolo mě obrovskou rychlostí, ale v tu chvíli jsem věděla, že já poběžím rychleji. Větvičky a vítr mě šlehali do obličeje. Za mnou běželi Jasper, jenž na mně starostlivě volal, a Emmett, který občas radostně zavýskl. Tohle vše jsem vnímala jen okrajově, můj hlavní cíl byl pohybující se bod v tmavě modré mikině od Marks&Spencer z letní kolekce bund. Připravila jsem se ke skoku a elegantně přistála na Felixových zádech. Ztratil rovnováhu a oba jsme spadli do suchého dubového listí.
Dodnes jsem si říkala, jaké to asi je, kopnout kamenného upíra do jeho ‚místečka‘ a teď mám odpověď. Ano! Kopla jsem Felixe – jak to později nazval Emm – vehementně do koulí a můžu vám říct, že to pomáhá stejně jako u lidí. Syknul bolestí, ale ještě mě stihl vymrštit proti dubu, který jsem přelomila vejpůl. Teď si ho vzali na starost ti dva, a i když měl Felix staletí tréninku, na nejsilnějšího upíra co znám a na nejzkušenějšího, nejchytřejšího a nejkrásnějšího manžela co vůbec existuje, zkrátka neměl.
No, a pak jsem se podívala na Felixův obličej a zuřivost vyplavala opět na povrch. Utrhla jsem mu hlavu a kluci se pohádali o zbytek, protože nikdo nechtěl nést nohy s napůl roztrženým rozkrokem. Což jsem chápala.
Potom, co jsem cestou Emmettovi omylem prozradila, že jsem si s Felixovou hlavou chtěla zahrát fotbal, mi ji vytrhl z ruky a kopancem nahrál. Já ji pak namířila rovnou do ohně na louce a Emm pak okolo poskakoval a řval:
„Gól! Góóól!“
Když jsme vešli na mýtinu, dobrá nálada nás opět opustila…
Neodcházej bez komentáře!
Lidičky! Velké sčítání lidu!
Nechte tu prosím komentář, musím vědět, kdo to tu ještě čte... Prosím, prosím.
Elí
Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Autista - 19. kapitola :
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!