Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 11. kapitola

01.04.2010 (17:00) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2531×

11. kapitola

Peter, druhá frekvence

Bella přišla příliš brzo. Nestačil jsem doladit plán. Mám jen česnek, krycí jméno celé operace - sosák a zkratku – ZNI (Zničení Nebezpečného Individua).

Měl jsem štěstí, Bella mě vysadila před nemocnicí a rychle odjela do školy.

Do jeho ordinace jsem šel kolem dětského koutku, kde si hrály děti, jejichž rodiče byli na vyšetření. Měli zde nafukovací míče, plastové hračky ( Žádná se nevyrovnala té mé. ), trampolíny… Ale mě nejvíce zaujal koutek s pastelkami. Všechny ty pestrobarevné věci byly velmi špičaté a převládalo spíš dřevo než tuha na kreslení. Rozmýšlel jsem se, jaká barva se na tuto příležitost hodila nejlépe a pohled mi padl na krvavě červenou. To je ona. Jestli někomu z vás přijde vtipné, že chci zabít upíra pastelkou, tak  bych chtěl vidět vás na mém místě.

Doktor už na mě čekal.V chodbě  nikdo nebyl a dveře do ordinace byly otevřené.  N ěco psal do počítače – obrovskou rychlostí. Dobrovolně bych sem nikdy nevkročil, ale mám úkol.

Do krku se mi draly výkřiky . Nechci křičet. Pevně jsem stisk rty a nepovolil. Byl to zvláštní pocit, když narazím na někoho z Cullenů vstávají mi vlasy na hlavě. Na jeho pozdrav jsem pouze kývl a posadil se od něj, co nejdál to šlo. Vydával jsem podivné vrčení, na důkaz, že ho nemám rád. Dělal, že si toho nevšiml. Nikdo z doktorů se ke mně ještě nikdy nechoval tak mile, hezky, skoro až starostlivě. Musí mít něco za lubem.

Rozhlédl jsem se po místnosti a zjistil, že tu Edward není. Operace sosák neboli ZNI je v háji. Krachla. Zkazila se. Jak by taky ne? Až teď mi došlo, že je vlastně ve škole.Už nemám důvod tu být. Jenže u dveří stál doktor a opíral se o ně. Nebyla šance na útěk.Přikrčil jsem se na židli a více stiskl svou hračku.

„Prý jsi byl na výletě. Jaké to tam bylo?“

Pokrčil jsem rameny.

„Víš, chceme tam jet s rodinou. Nemáš nějaké fotografie?“ Jeho rodina tam byla, to vím moc dobře…

Kývl jsem hlavou.

„Mohl bys mi je zítra přinést. Rozmýšlíme se mezi dvěma rezervacemi, chceme fotit zvířata. Hlavně šelmy. Je to náš koníček, řekl bych.“

……..

Povídání o fotkách bylo náplní dnešní prohlídky. Kdybych nebyl tak příšerně vystresovaný, unudil bych se k smrti.

…

Cestou na parkoviště mi bylo mizerně. V zadní kapse u kalhot mě tlačil česnek do zadku, ale nejradši bych si do něj  nakopal sám. Byl jsem na sebe naštvaný, takže si dokážete představit, jak mi poskočilo srdce, když jsem uviděl Edwarda jak jde po chodbě proti mně. Rozběhl jsem se a co největší silou do něj vrazil. Křuplo mi v nose.

„Jsi v pořádku? Měl bys dávat větší pozor.“ On není ve škole?

„Škola, ty?“ukázal jsem na něj a on se usmál.

„No, víš, první hodinu máme biologii a zrovna se zkoumají vzorky krve. Ta mi nedělá moc dobře. Půjdu tam až později. Měl bych ti udělat  něco s tím nosem, nevypadá dobře.“ Ukázal jsem na pánské záchody. Kývl.Otevřel dveře a tahal mě za sebou dovnitř. Ve chvíli jeho nepozornosti jsem vytáhl ze zadní kapsy svou primitivní zbraň. Nevnímal jsem palčivou bolest v nose. Krev mi kolovala v žilách rychlostí 60 km/h. Tohle může být moje poslední šance. Nikdo tu nebyl.

V tom okamžiku mi něco studeného přistálo na nose. Hrozně jsem se vyděsil. Popadl jsem tužku, otočil se směrem k Edwardovi a začal bodat. Bodat, bodat. Zlomila se tuha a pak i kus celé tužky. Asi půl minuty bez přestání jsem ho píchal do místa, kde by měl mít srdce. Nic. Jeho tělo bylo jako z kamene. Tohle by mělo upíra zabít. A člověka zranit…Tužka mi vypadla z ruky. Ozvalo se tiché cinknutí jak dopadla na zem, ale pro mě to bylo jako když zařve do mikrofonu. Rozšlápl jsem česnek, který se mi záhadným způsobem objevil pod nohama. Pak mi upadla i moje hračka. Byla to deseti centimetrová figurka Shakespeara. Nárazem se spustil ‚mluvící knoflík‘ - tak tomu říká paní Smithová.

„Everything will by okay in the end. If it’s not okay, it’s not the end.“  Tenhle slogan jsem si pouštěl před spaním pořád dokola. Teď mi to připadalo nesmyslné.

Zíral na mě s otevřenou pusou. Jeho tričko bylo umazané od té zatracené červené. Po místnosti se linul zápach česneku. Polilo mě horko a ztrácel jsem kontrolu nad svým tělem.

Udělal něco, co jsem nechápal. Nezabil mě. Klečel jsem u česneku a on vedle mě a když se zvedl, byl jako obr. Otočil se a vyběhl ven. Přitom rozšlápl mé hračce hlavu.

Ještě pět minut jsem koukal do blba. Je pryč. Když můj mozek tuto informaci zpracoval, vracel se mi cit do nohou a postupně i do celého těla. Opatrně jsem se zvedl a pomalým krokem odešel na parkoviště.

Bella už tam čekala. Měla být ve škole, ale asi jí zavolal Carlisle Cullen. Myslím, že mi něco říkala, chytala se za hlavu a křičela na mě. Všechno jsem viděl rozmazaně. Zelené šmouhy- stromy. Takový divný flek- Bella. Nastrkala mě do auta a vezla mě pryč z nemocnice. Nesnáším to tu.

Zelené šmouhy- stromy se míhaly jeden za druhým přerušovaná krajnice na silnici díky rychlosti tvořila plnou čáru. Bella nevyrovnaně dýchala a každou minutu se otáčela na mě. Byl jsem vyděšený z Edwarda a z Belly a Bella byla vyděšená z toho, že jsem byl vyděšený a nevěděla proč. Nevnímal jsem palčivou bolest v nose, jen ten neuvěřitelný zmatek v mé hlavě.

Doma mě to děsilo stejně jako v nemocnici. Utekl jsem nahoru do pokoje, skopl tenisky, hodil sebou na postel a svou oblíbenou, teď už zdemolovanou  hračku jsem hodil do kouta, kde byly i další věci s 'podobným' osudem. Například staré autíčko, trumpetu z pouti, staré oblečení, špinavý batůžek, který jsem měl na výletě a foťák. Bella mi už stokrát říkala ať si to uklidím, ale mě se nechce. Mám pocit, že to sem nějak patří.

Nárazem do země ta hračka znovu promluvila:

„Everything will by okay in the end. If it’s not okay, it’s not the end.“  Až teď jsem si uvědomil, jak je ten hlas umělý. Jako robot. Ona to vlastně byla napodobenina robota nebo tak nějak.

Nevěděl jsem co mám dělat. Očima jsem hledal něco zajímavého, něco, co by mě zabavilo natolik, abych zapomněl na to, jak jsem hloupý. Abych zapomněl na incident s Edwardem. A nejhorší je, že jsem se vlastně nic nedozvěděl. Nic. Můžu začít od začátku, ale teď na to nemám náladu. Dám si tak týden pokoj. Jen si myslím, že to Ed nenechá bez povšimnutí.

Pohled mi znovu utkvěl na hromadě. Ten foťák. Proč chtěl doktor ty fotky? Jsem příšerný fotograf.

Můj fotoaparát Sony byl ve velmi špatném stavu, ale paměťová karta musela být v pořádku.

Líně jsem se zvedl a přišoural jsem se k němu. Ten kousek plastu, co držel paměťovou katru byl vylomený. A karta tam nebyla.

Zběsile jsem se ohlížel všude kolem, ale nikde nebyla. Hromadu jsem celou uklidil, podíval se pod postel, vyklepal boty. Kde mám kalhoty a tričko, které jsem měl na výletě?

Odešel jsem do koupelny a otevřel koš se špinavým prádlem. Byly tam. Opatrně jsem je vyndal a vyklepal. Něco tiše cinklo o kachličky. Našel jsem ji. Pevně jsem ji stiskl v dlaních. Jsem hrozně nepořádný.

Tiše jsem se vyplížil z koupelny, půjčil si Bellin foťák a propojovací kabel. Zapnul jsem notebook a ozvala se uvítací melodie.

Divné, prohlížet si v takové situaci fotografie, ale já měl takový divný pocit.

10. kapitola

Shrnutí

12. kapitola

Nazdárek!

Chci moc a a moc poděkovat těm, kteří ještě na této povídce nezanevřeli a nechávají tu komentáře. Jsem za ně ráda a v této povídce pokračuji jenom kvůli nim.

Vaše Coollenka Elí :o) !

P.S.: Příští kapitolku plánuji hlavně o Edwardovi.

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 11. kapitola: