Ak sa stane niečo zlé, sú tri možnosti. Môže ťa to zmeniť, zničiť alebo posilniť.
Bojoval o jej život a bezpečie. Bola centrom jeho sveta, ktorý mu bol odobratý. Stratil rovnováhu. Stratil všetko.
Dokáže to prekonať a vyrovnať sa s tým?
Jediné, čo Edward ale nikdy nestratil, je nádej.
Čo sa vlastne stalo s jeho asistentkou?
18.01.2013 (15:00) • MaryAngel • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 7213×
Bolestivo som si vošiel rukami do vlasov a predstavil si Bellu, ako tu sedela, v tme a sama. Keď v tom ma upútalo niečo, čo zatočilo celým mojím svetom. To jediné, čo mi v tej chvíli bránilo obtiahnutú zbraň priložiť k spánkom a stlačiť spúšť bolo pohodené na dlážke vedľa lodičiek. Moje čierne sako, Giorgo Armani.
Narovnal som sa. Možno som sa zbláznil, ale nehodlal som sa toho vzdať. Toho pocitu, že nie je ešte všetko stratené. Neobyčajná vlna nádeje zmiešaná s úplnou bezradnosťou sa prevalila mojím telom.
♦ ♦ ♦ ♦ ♦
Toto je zlé, niečo sa riadne dodrbalo. Siahol som do zadného vrecka nohavíc a vytiahol mobil. Podvedome a rýchlo, kým sa moje ruky triasli, som vytočil číslo vložené do pamäte môjho mobilu - len pred pár dňami. Potreboval som s ňou hovoriť.
Mal by som byť obozretný a podozrievavý kretén. Ale po tom, čím sme si spolu prešli, som v sebe živil nádej, že nespravila nič za mojím chrbtom. A zaslúžila si vedieť, ako akcia dopadla.
Ale... Neodbytná myšlienka v mojej hlave mi nedala pokoj.
Na náhody neverím. Nie som fanatik vyznávajúci science fiction. To sako sa sem nejako muselo dostať. A zároveň bolo nemožné, aby chytili Alice. Bolo to len zopár minút dozadu, čo som ju nechal vzadu za hotelom. Nedokázal som si vysvetliť, ako mohla za tak krátky čas prekonať vzdialenosť, ktorú som šiel autom s plynovým pedálom vrytým do podlahy za pojebane dlhých desať minút.
Hlava mi trešťala a protestovala prijať fakt, ktorý bol tak zrejmý.
To nie je možné. Kurva! Veď to by sa priečilo akýmkoľvek zákonom fyziky!
A v neposlednom rade, chcel som vedieť, čo sa stalo. Ak sem prišla hoc aj na tryskáči, použila hviezdnu bránu, je mi to jedno.
Potreboval som sa upokojiť a dozvedieť sa to najpodstatnejšie. Ako je Belle? Kde sú? Musím sa rýchlo k ním dostať.
Telefón zapraskal a nadviazalo sa spojenie. Zhlboka som sa nadýchol ale vzduch mi uviazol v hrdle. Hovor bol hneď presmerovaný do odkazovej schránky. Ozval sa známy Alicin hlas.
Tu telefón Alice Brandonová. Zanechajte mi prosím odkaz.
Guča v mojom hrdle ma prinútila zalapať po dychu. Chcel som jej niečo povedať. Nedokázal som sa prinútiť moje hlasivky k povinnej vibrácií. Hlas mi zlyhal. Nadýchol som sa cez ústa, aby som prekrvil mozog. Musel som dúfať v to, že sa jej jednoducho len vybil mobil. Že neutiekla.
„Alice, tu Edward,“ môj hlas znel zvláštne cudzo a prázdno, „prosím, ozvi sa mi. Ide o Bellu. Nie je tu a ja viem, že je s tebou. Potrebujem vedieť...“ nestihol som dokončiť, lebo telefón zapípal a ozval sa koniec zaznamenávania odkazu.
„Kurva!“ švihol som rukou a hodil telefón do rohu miestnosti. Bezmocne som zízal po tej zdemolovanej miestnosti. Všade bol stuchnutý puch, prach a krv po zemi. Žalúdok sa mi obracal naruby. Podvedome som siahol po saku.
Chytil som ho do rúk a svoje prsty zaboril to jedinečnej látky, ktorá bola upravená priamo na mieru pre mňa. Nie nemohol som sa mýliť. Bolo to moje sako. Platil som nekresťanské peniaze za to, aby bolo jediné svojho druhu. Zarazil ma tlak na bočnom vrecku. Podvedome som prehmatal náprsné vačky a zistil, že doklady nie sú na svojom mieste. Zvraštil som čelo a rýchlo ich zbežne pozrel. Chýba tam fotka na mojom preukaze totožnosti.
Dočerta, z akého skurveného dôvodu, potrebuje Alice moju fotku?
Zavrtel som nad tou myšlienkou absurdnou myšlienkou hlavou. Budem sa jej to musieť spýtať, keď sa mi s ňou podarí nadviazať spojenie.
♦ ♦ ♦ ♦ ♦
O pár mesiacov neskôr...
Koniec sveta nenastal. Aj keď predpovede ho jasne očakávali a Mayovia tvrdili, že príde. On sa ale nedostavil. Ako už približne osemdesiatpäťkrát predtým. Aké šokujúce. Aké zdrvujúce. Sklamanie pouličných šarlatánov by za iných okolností bolo naozaj zábavné. Ale bolo mi úplne u riti. Tak ako všetko. Skurvený svet! Skurvený život!
Koniec sveta neprišiel. Nie v takej forme ako som ho čakal. Nie globálne. V mojom živote sa však všetko rozbilo.
Nič už nedávalo zmysel. Nič okrem tej obrovskej priepasti, ktorá vznikla v mojom vnútri a šírila sa do celého môjho života. Bolo to horšie ako čierna diera uprostred vesmíru, ktorá pohlcuje všetko. Každý element, teleso, energia, dokonca aj svetlo, čo sa dostane do jej dosahu zmizne v nej bez toho, aby to tú prekliatu dieru naplnilo. Naďalej zostane prázdna. Plná len vlastnej zničujúcej energie.
Dní sa míňali a ja som bol bezradný. Všetko hovorilo v neprospech môjho presvedčenia. Všetci si boli istí, že som sa zbláznil. Zošalel od smútku a straty. Aj keď iba zopár ľudí vedelo pravdu. Pravdu o tom, čo sa v skutočností odohralo.
Podľa oficiálneho vyjadrenia, moja asistentka odišla pre silný nápor práce do zahraničia na stáž. Na dobu neurčitú. Odmietal som Jerryho verziu o havárií lietadla, pri ktorom tragicky zahynula.
Ona sa vráti. Ona nie je mŕtva! Nemôže byť... Jednoducho len z nejakého záhadného dôvodu nemôže byť so mnou. Ale vráti sa. Musí...
Sám som nevedel, kde je hranica pravdy a úplného bláznovstva.
Držal som sa svojho presvedčenia.
Bolo to tenké vlákno, ktoré ma držalo nažive. Aj keď ja som sa cítil už ako mŕtvola bez duše. Žil som iba pre pátranie, ktoré nemalo konca a ani výsledky.
♦ ♦ ♦ ♦ ♦
Skúšal som to nespočetne krát. Znova a znova. Niekto by možno čakal, že po istom čase klesne frekvencia a ja to vzdám. Ale nedokázal som to. Nemohol som.
Nesústredene som sledoval výhľad z môjho terajšieho domu na jazero. Mimo dosah dotieravých novinárov, ktorý spustili túto zasranú lavínu.
Bezmyšlienkovite som vytočil číslo, ktoré som poznal naspamäť. Volal som ho každý deň, akoby som čakal, že sa zrazu zmení to, čo som počul. Akoby sa stal náhle zázrak a ja som dostal nejakú odpovede na moje neodbytné otázky.
Nedokázal som sa na ňu hnevať. Nie ak neviem, čo sa dočerta vlastne stalo. Mal som ju chuť zabiť. Priznávam. Teda pred pár mesiacmi určite. Teraz, keby sa mi ju predsa podarí nájsť, asi by som veril skôr, že ide o výplod mojej fantázie. A ja som sa definitívne zbláznil.
Neozvalo sa nadviazanie spojenia, ani zapípanie odkazovky. Neosobný hlas operátora mi nemilosrdne oznamoval to, čo som vedel.
Voláte neexistujúce číslo. Kontaktujte svojho operátora.
Nezložil som. Nechal som správu zaznieť ešte v nemčine, španielčine a francúzštine. Potom sa ozval ton prerušujúci hovor. Nepovzdychol som si zničene. Rovnako bezmyšlienkovite som zavesil a bezducho vložil ruky do vreciek.
Vonku sa začalo zmrákať a obloha hrala všetkými farbami oznamujúcimi koniec dvadsaťštyri hodinového cyklu.
Opäť súmrak. Ďalší deň za mnou. Bez výsledku. Bez toho, aby som sa posunul o niečo bližšie.
♦ ♦ ♦ ♦ ♦
„Edward, vráť sa do práce. Prídeš na iné myšlienky.“ Jerryho hlas som ani nevnímal. Nepamätal som si, kedy som presne zdvihol slúchadlo pevnej linky.
„Chcem predať podiel spoločnosti,“ vlastný hlas mi znel zvláštne cudzo. Nedokázal som sa o ničom už baviť. Správna rada ma zbavila akejkoľvek právomoci. Pravdou však bolo, že mi to bolo úplne ukradnuté. Jebnutá spoločnosť! Nebyť obchodu zo zbraňami, nikdy by som sa nedostal – nikdy by som Bellu nedostal, do takejto situácií.
„Nesmieš zapredať rodinné dedičstvo,“ povedal Jerry vyčítavo a ja som zachytil, ako si povzdychol. Nevideli sme sa od toho večera. Nechcel som ho vidieť. Pripomínal mi zlyhanie, za ktoré by som ho najradšej zabil.
Prečo nevyrazili o pár minút skôr? Prečo nepostupovali inak?
Zmenilo by sa tým niečo?
Alebo by výsledok bol rovnako pojebaný?
„Nevrátim sa do práce, nemá to zmysel držať,“ povedal som svoj argument. Všetky svoje sily som teraz sústredil na pátranie. Aj keď zatiaľ bez výsledné. Akoby sa Alice prepadla pod zem.
Čo však na tom bolo najdivnejšie, ona vlastne ani neexistovala. Nenašiel som žiadnu minulosť, rodinu. Nič, čoho by som sa mohol chytiť. Výsledky zo školy, diplomy, ani vodičský preukaz alebo skurvené členské v knižnici.
„Edward, počúvaj. Si síce astronomicky bohatý, ale čo si sakra myslíš, z čoho sa financuje to tvoje bláznovstvo?“ hovoril so mnou ako s dieťaťom. Znel mi však úplne vzdialene.
Skurvysyn. Jeho bolesť zmizla ako jarný sneh. Prečo som vlastne stále trpel ja tohto kreténa?
Možno preto, že on jediný vedel... Nemal som sa chuť hádať a plytvať svojou energiou.
„Dobre,“ nemal som mu čo viac povedať.
„Mal by si vyjsť do spoločnosti. O tej udalosti sa našťastie novinári nedozvedeli, ale to že si zmizol zo dňa na deň vzbudilo samé otázky. Neviem, ako dlho budem môcť držať čmuchalov ďalej.“ Prerušil, stíšil hlas a ja som zrazu vedel, čo príde. „Bella by to tak určite nechcela.“
Bolestivo som zavrel oči a okraje mojej diery sa rozvibrovali pálčivou naliehavosťou.
„Nehovor mi, dočerta, čo by Bella chcela alebo nechcela,“ šepol som zlovestne. Bol som na okraji a nevedel, ako dlho to udržím.
Nastalo trápne ticho. Čas ale nemal žiadnu významnú úlohu.
Po chvíli si rezignujúco povzdychol. „Dobre teda, ozvem sa ti zasa zajtra.“
„Nie si moja pestúnka,“ zavrčal som nervózne. Mal som chuť vytrhnúť telefóny drôt zo steny, len nemusieť počúvať ten jeho priteplený hlas.
„Niekto to musí robiť,“ povedal a zavesil skôr ako som stihol ešte niečo namietať. Namyslený idiot!
♦ ♦ ♦ ♦ ♦
O rok neskôr...
Držal som sa ďalej od všetkého. Ponorený len do pátrania. Nenechal som sa ničím rozptyľovať. Chytal som sa aj tej najslabšej stopy. Precestoval Spojené štáty, Kanadu a Nórsko. Jediné, čím som sa mohol riadiť, boli ojedinelé správy, že niekoho podobného, ako Alice videli, zahliadli alebo si mysleli, že ju stretli. Vždy, keď som však prišiel, stopa vychladla a pátranie som mohol rozbehnúť odznova.
Zaručene som vedel len jedno. Alice si vybavila falošné doklady, s ktorými vycestovala z krajiny. Ale o Belle žiadne správy.
Ďalšia podivná vec bol fakt, že všetky tie správy sa týkali opustených, bohom zabudnutých dier v zemi. Akoby sa Alice snažila vyhýbať ľudnatým oblastiam. Utekala? Určite. Vedela, že ju hľadám a snažila sa znížiť pravdepodobnosť, že ju niekto práskne. Ale toto hraničilo až s absurdnosťou. Kto chce žiť v zaľadnenej tajge, v Kanade, v Estónsku s Eskimákmi? Nedávalo to zmysel.
Zistil som, že Alice zrušila svoje číslo ešte v pobočke operátora v New Yorku. Prehľadal som všetky databázy prepravných spoločností, ale bez výsledku. Pravdepodobne sa viezla v riadnom svinstve alebo bola milenka bohatého podnikateľa. Vo svojich kruhoch som však o Alice Brandonovej predtým nepočul, a to som sa pohyboval riadne vysoko.
Nikdy nebola registrovaná ako prisťahovalec ani návštevník. Nahodil som do vyhľadávacej databázy jej fotku, ale výsledky, ktoré ma som dostal ma neposunuli ďalej. Žiadna pokuta ani za zlé parkovanie.
Vedomie zlyhania ma úplne paralyzovalo.
V noci som sa budil na nočné mory.
Mory, ktoré mi strhli z nepokojného spánku a orosili moje čelo kropajami potu. Lapal som po dychu a snažil sa zahnať spomienku na vzďaľujúcu sa Bellu. Ako kričím jej meno a ona sa neobzrie. Nemôže.
Lebo nás delí priepasť, ktorú ani jeden z nás nie je schopní prekonať.
„Pán Cullen, klopala som, ale neodpovedali ste,“ ozval sa ženský hlas od dverí. Strhol som sa v kresle, na ktorom som práve lustroval aktuálne záznamy z vyhľadávania. Už dávno som stratil spojenie s realitou.
Prižmúril som oči a premeral si ženskú, ktorá narušila moju oázu sebadeštrukcie a masochizmu. Vysoká blondína s nekonečne dlhými nohami a prenikavými tmavomodrými očami. Zvraštil som čelo. Čo tu tento manifest sexy ženy chce? Nech vypadne.
„Kto ste?“ nedokázal som v sebe zakryť nevľúdnosť.
„Som Lilian a Jerry ma za Vami poslal, aby spolu prebrali výročnú správu spoločnosti,“ povedala sebavedome a dlhé vlasy prehodila cez rameno.
Prižmúril som oči. Niečo také spomínal. Položil som notebook vedľa seba a vstal. Rýchlo ju odpratať z dosahu. Až príliš mi pripomínala ženy, s ktorými som márnil svoj čas, kým som mal možnosť byť s Bellou. Čas, ktorý už nevrátim.
Potriasol som nenápadne hlavou, aby som zahnal nepríjemné myšlienky. Opäť som sa pohľadom vrátil k príšelkyni a prižmúril oči. Mal som silné podozrenie, že toto nebude len tak záchvev snahy o konsolidáciu účtovnej uzávierky a podpísanie rozhodnutia pre valné zhromaždenie.
„Preberte to s pánom Falwellom, nemám na také sr...,“ zarazil som sa. Pred ženou som nikdy nenadával, pozostatok starej výchovy, „...sprostosti čas. To vyriešte s ním.“
Ruky som si založil na hrudi, aby som jej jasne dal najavo, že nie som prístupný žiadanému kláboseniu. Práve mi prišli nejaké informácie z Aljašky a ja som ich zúfalo rýchlo chcel preklepnúť.
Prekvapene zažmurkala očami a zhlboka sa nadýchla. Na moje prekvapenie sa však nedala na útek. Vystrela plecia a vytiahla zložku z aktovky.
„Trvám na Vašom podpise, prosím. Vypracovala som to úplne sama a nechcem potopiť svoju kariéru o pár mesiacov, ak poviete, že ste o tom nevedeli. Verím, že Vám to nezaberie viac ako desať minút Vášho drahocenného času. Potom sa opäť môžete venovať utápaniu a dezilúzií.“ Podišla priamo ku mne a kým som šokovane stál, a civel na ňu, podala mi zložku priamo do ruky a uškrnula sa.
Jej priamosť ma úplne prefackovala. Bože, ona si zo mňa naozaj uťahuje. Po prvýkrát som sa prebral z letargie a so záujmom sa pozrel na tie čmáranice v mojich rukách.
Schválenie financovania nadácie pre obete vojnových konfliktov.
„Dobre, pozriem sa na to,“ prehrabol som si jednou rukou vlasy.
Zrazu nervózne prestúpila z nohy na nohu a uprene pozrela na špičky. Stiahol som obočie. „Ešte niečo?“
Zhlboka sa nadýchla, zdvihla rýchlo pohľad a rýchlo vychrlila.
„Pán Cullen, nechcem byť trúfalá, ale chcela by som sa uchádzať o miesto vašej asistentky.“
Prekvapene som otvoril ústa. Čože?
♦ ♦ ♦ ♦ ♦
Ďaleko, veľmi ďaleko..
Nechcela som nikomu ublížiť. Nebolo to nič osobné. Bola to nevyhnutná otázka prežitia. Otázka dobra a zla stratila význam.
Vojaci v bitkách majú legendu. Vraví sa, že tvár človeka, ktorý zomrie vašimi rukami ako prvý, sa vám navždy vryje do pamäte a bude vás budiť za tmavej noci.
Neviem, kto to bol. Neviem, kto bol prvý, aj keď... Všetko bolo zvláštne prepojené a zlievalo sa do obrovskej masy spomienok a myšlienok. Presne ohraničené a zároveň neoddeliteľná časť celku. Krvavá škvrna čistej extázy.
Nič už nedávalo zmysel. Všetko by malo byť ako jedna čmuha, ale nebolo. Rozoznala som každý odtieň spektra a podtón zvuku. Čas plynul až bolestivo pomaly. Nedokázala som sa sústrediť na nič iné. Nehybne som striehla. Celý ten čas.
Utiekla som, ani neviem kedy. Aj keď nie vedome a rozhodne nie nadlho. Nedokázala som spraviť žiaden vedomý čin. Až kým neprišiel čas a ja som zachytila svoj cieľ. V zlomku stotiny sekundy, keď som spravila rozhodnutie, Alice vedľa mňa skamenela. Vystrelila som a pustila sa do behu.
„Stoj!“ zakričala za mnou, ale ja som nedokázala zastaviť. Ani ona ma nedokázala zastaviť. Lebo som bola silnejšia, rýchlejšia a úplne neovládnuteľná. Bola som stratená. Bola som na love. „Bella, nie!“
V prvom rade by som vám chcela poďakovať za úžasné komentáre, ktoré ste mi nechali pri posledej, tridsiatej kapitole. Wau. Neskutočne ste ma potešili. Ďakujem za podporu, veľa to pre mňa znamená.
Máme tu prvú kapitolu novej série. Čakajú nás krušné časy. Druhá séria ponúka nový rozmer, ktorému som sa doteraz nevenovala, tak pevne verím, že sa mi ho podarí dôveryhodne zachytiť. :-)
Dúfam, že sa vám druhá rada Asistentky bude páčiť rovnako ako prvá. Teraz je to so mnou veľmi zložité kvôli práci, ale každý komentár mi vlieva neskutočnú silu. Ďakujem.
Autor: MaryAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Asistentka II - 1. kapitola:
Tak jsem se konečně dokopala k druhé sérii tvé (naší) Asistentky. Jsem opravdu nadšená, první sérii jsem četla jedním dechem, držela jsem Belle a Edwardovi palce, strádala a radovala jsem se s nimi.. prostě jsem Asistentkou žila a její osudy mi hrály neustále v hlavě a proplouvaly mým životem, protože to není jen obyčejná povídka, tahle má totiž srdce. 
Jsem opravdu nadšená, že si zase přečtu kousek té božské many. 
Tahle kapitola byla skvělý start, koukám, že Edward pátrá již rok po Alici a možná i Belle? 
Doufám, že mu to vyjde... 
Proste super. Nemám rada veľmi depresvine poviedky, ale túto poviedku som začal čítať, no mala ich až prebytočný počet. No neskôr som pochopila, že to nemusí byť také zlé a hlavne, keď ma inšpiroval k dočitaniu tejto poviedky, jeden komentár, že : Neviem prečo, ale myslím si, že to schytá Edward. Alebo tak nejak to bolo. 
Takže idem čítať ďalšie kapitoly, no a možno sa dočkáš ešte pár komentárov, ktoré ťa potešia
Holkaaaa!! Tak jsem konečně našla čas a pustila se do Asistentky. Musím hned na začátek přiznat, že je to opravdu úžasná povídka. Čte se to naprosto samo, příběh běží svižně kupředu, a navíc ve mně celou dobu vyvolával tolik protichůdných pocitů, až jsem z toho měla v hlavě hotový guláš! A pak že guru, jo?
Ty jsi jednička. Už první kapitola mě naprosto připoutala a vtáhla do děje. To jak spolu ti dva vtipkují, i když Bella by ho najisto chtěla, přesto… U Edwarda jsem si prvně nebyla až tak jistá, jak se na jeho osobu koukat. Byl člověk. Netušila jsem, kam ho zařadit. Jestli je to jen povrchní kretén, který slečnu Swanovou chce vlákat do postele, nebo mu jde o něco víc?? A to ani přesto, že to byla výslovně ona, kdo si Edwarda zakázal nebo mu to naznačil. Vztah na pracovišti nikdy nedělá dobrotu… 
No přesto mě teda Ed pořádně štval! Když ho načapala s tou blonckou v kanclu, srdce mi bušilo až v krku a byla jsem zklamanější jak samotná Bella. A když si to pak na ní druhý den vybíjela, to mě napadaly nejrůznější kruté myšlenky, jako kastrace Edwarda a podobně. Prostě od té kapitoly jsem toho zelenookého tvora víceméně nesnášela. Mohl být šarmantní, jak chtěl, ale ani tak to u mě nevyžehlil. Naopak Alice, to bylo velmi příjemné překvapení. To je přesně upírka, kterou miluju. Praštěná, živelná a prostě všechno to, co Bells schází. Navíc je to upírka!!! 
Původně jsem si myslela, že Alice patří k Edwardovi, ale ne, a tak jsem toho rozčepýřeného skřítka mohla dál obdivovat. A kdyby nebylo Alice, určité věci by se kupředu nikdy nepohnuly. Jak říkám, ta holka je prostě bombastická! No na druhou stranu, Edward mě štval pořád víc. To jak s Bellou flirtoval a pak si prostě odskočil jinam. Nenáviděla jsem ho a říkala si, proč se o ni vůbec snaží, když pak na to hupsne zase s nějakou jinou, ve většině případu i s vícerem. Holka, ani nevíš, jak mě to dráždilo. Byla jsem vzteklá a zhrzená za Bellu. To ti teda povím. To má takové grády a je to nabité city, až jsem měla chvíli pocit horské dráhy. Okamžik nasupená a pak zase poletující si na obláčku. Prostě píšeš naprosto perfektně. Čte se to jedna radost. Miluju, když příběhy nejsou příliš vulgární a tohle je přesně ono. Je to úžasný. Desátá kapitolka mě naprosto dostala. To jak ji konečně políbil a ona mu vyhrožovala (teď už dokonce vím, že se s těma husama nevyspal!). Bombastické, ale tady to rozhodně nekončilo. Ani jsem nevěděla, že se můžu ještě víc vztekat! Ale jo, když ten žárlivec začal dělat scény… (To jsem ještě netušila, že už s nikým nespí.) 
A když mu opilá Bella přikázala, že když namlátil v baru jejímu chlapovi na jednu noc, bude jí muset být po vůli sám, to jsem se řehtala nahlas. To nemělo chybičku. Naprostá paráda. Hlavně, když jí dával indicie k dárku, co jí koupil. Prý přírodní materiál, promyšlený dizajn… To je snad Edwardovo tělo, ne? 
Ne, ne, ale řekla bych, že jsem nebyla daleko. Koho dalšího podobně chlípná myšlenka napadla? Co na tom, že to nakonec byl úžasný dárek v podobě ozbrojených bot, které Edí vymyslel speciálně pro Bellu. To jsi vymyslela opravu na jedničku s hvězdičkou! Dokonalý dárek. A ty následující kapitoly stály naprosto za to. Opilou Bellu zbožňuju! A ta tvoje byla dokonalá. Žádný filtr mezi pusou a mozkem! 
Konečně alespoň povídala věci narovinu, no ne? 
A to jak se objímala s lampouuuu! 
Vážně k sežrání. A pak to Edwardovo odmítavé chování… Samozřejmě že chlapec neodolal, už od té nakládačky v baru bylo jasné, že je do Belly pečený vařený, a pak když jí odmítal sex jen proto, že je opilá, to bylo doslova sladké. A nakonec to jejich první milovaní ve sprše… wowwwwwwwwwwwwwwwwww! To byla nádhera. Milé, jemné, něžné, ale zároveň tak rajcovní, až to vařilo krev, a jako třešinka na dortu i vtipné. Bože, tak nádherně jsi to napsala, že ti tu musím složit poklonu. Nemám slov. 
Ale co ty hned na to neuděláš? V další části nás donutíš Eda znovu nenávidět. Jak jí to mohl udělat? Říkala jsem si, že to přece není možné. Ani nevíš, co jsem si vyráběla v hlavě za scénáře. Jeden horší než druhý. Zklamáním mi zběsile pumpovalo srdce, když se tam objevily ty kozy a on si k nim sednul do auta, aniž by Belle cokoliv vysvětlil. Fuj, raději nad tím už nepřemýšlet. Tady totiž udělal Edward chybu, a to dost velkou. 
Nakonec jsem byla nesmírně šťastná za to, že Bella vzala roha, teda dovolenou a Edwardovi frnkla. Zasloužil si to. Rozhodně jo. Teď, když už to mám přečtené, celkem chápu, proč se tak choval, to mu ale nedávalo právo, aby jí to nevysvětlil. Aby jí řekl, to co později na tom francouzském hradě. Ačkoliv to by pak nemělo takové grády, to uznávám. Ten únos, ufff, horko. Když si vzpomenu, že to zorganizoval Edward, horko dvojnásob!
Ale teď zpátky k tomu co se stalo ve vile, kdyby se choval normálně a vyložil karty narovinu, nikdy by Bellu neunesli při zpáteční cestě z Francie. Takže se milému chlapci všechny jeho obavy o nebezpečí, které na Bellu číhá, vyplnily. No ale zas na druhou stranu, kdyby se nechoval jako idiot, nebyla by z toho takhle nádherně propletená majstrštyk povídka! Samozřejmě v sobě nezapřu romantika, takže na rovinu přiznám, že jsem trpěla jako zvíře, když Edward dělal narážky na Bellu a doslovně ji balil, aby si to hned na to rozdával s nějakou jinou. Tím u mě v začátcích klesl a trpěla jsem s Bellou. No mohla si za to koneckonců sama, no ne? Odmítat takového boha… 
Nejvíc ze všeho mě ale vytočil ten jeho návrh. Prý: Věrnost ti nestačí? 
Ten idiot si ani neuvědomil, jak hnusné může být pozorovat někoho, koho miluješ, jak se objímá a osahává s jinou, co na tom, že je to všechno jen iluze, že? To by nesnesla žádná rozumně myslící ženská. Já teda ne. Jsem totiž žárlivá!
A teď ten konec? Skutečný únos? Za to všechno popravdě může Edward. Jerry měl pravdu! Přesto se mi ten chlapec taky moc nezdá. Něco skrývá… Kdo ví co. A to Edwardovo bláznění, aby Bellu našel. Tady ti musím složit další pochvalu za to, že jsi nám dala naději v tom, že i obyčejný chlap může skutečně milovat. Proč ne? Není to upír, Edward je jen muž. Ke všemu bohatý. 
A když se nakonec Alice spojila s Edwardem, aby ji našli, neměla jsem slov. Kouzelně vymyšleno a děj se tak šikovně proplétá. Prostě bezkonkurenční. Místo v žebříčku nej si rozhodně zasloužíš. Píšeš dokonale. Přesně stylem, který se mi líbí. Takže už nechci slyšet cokoliv o guru atd… To bych teď totiž měla říkat já o tobě! Nádherná povídka. Jedna z nejlepších tady.
P.s. ten konec mě trošku uchlácholil, že si raněnou Bellu unesla Alice a udělala z ní upírku. Teď jen doufám, že ten ňouma z žalu neskočí do postele s první kačenou!!!! A už vůbec ne s tou přidrzlou sukou, co chce být jeho nová asistentka! To mi nemůžeš udělat! NEMŮŽEŠ! ROZUMÍŠ! Takovou podpásovku by má romantická duše nerozdýchala! 
P.s.2, Snad se v tomhle zmateném komentáři alespoň trošku vyznáš!!
HONEM DALŠÍ! !!!
Krááásne!!!!
Super
Skvelé, presne ako prvá časť. Nečakala som síce, že bude na tom Edward až tak zle, keď v podstate vie, že Bella žije, ale je to pochopiteľné. Veď on to nejako zvládne. A čo sa týka samotnej Belly, koniec ma trošičku vyviedol z mieri. Ja som bola úplne v tom, že ju Alice udrží na krátko, ale stále sa tak môže stať, no nie? =) Ona to zvládne.
Wow, páni, neuvěřitelné...
Celou první sérii jsem začala číst včera a i když jsem u toho seděla tak do dvou do rána, musím říct, že to za ty kruhy pod očima stálo 
Když jsem dočetla poslední větu 30. kapitoly, myslela jsem, že mi hrábne. Takový to byl krásný nervák až do konce a místo vysněného happy endu to skončilo... Sad endem rozhodně ne. Ale nebylo to "...a žili šťastně až do smrti..." Takže jsem se okamžitě vrhla na první kapitolu druhé série a jestli to můžu posoudit, tak je to čím dál lepší a lepší
Edwardův pohled je úžasný. Taky bych chtěla, aby mě někdo miloval tak moc, jako on Bellu, protože jak to píšeš, to je něco. Ale on se z toho chudák pomalu zbláznil. Alice by mu ten mobil mohla zvednout. Nebo zanechat nějakou stopu nebo... já nevím. Vyvíjí se to strašně dobře ale neuvěřitelně mě irituje, že já vlastně nic nevím. Co má ta holka/upírka vlastně v plánu...
A Lilian... Já jsem z té většiny, co u Edarda kromě Belly dokáže vystát jen jeho rodinu. Takže Lilian mi vadí od chvíle, co překročila práh Edwardova domu. Já vím, jsem strašný pokrytec. Vždyť by mu mohla pomoct, ale... ne. Jsem holt pokrytec
Neuvěřitelně moc se těším na pokračování
wouuuuuuuuuu naprosto skvelé som neskutočne rada, že pokračujeme v asistentke dalej
P.S.: Edwardova asistentka je len jedna, takže dúfam, že blondatú krásku pošleš kade ľahšie
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!