Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova posedlost - 3. kapitola - Ona je... jiná

06.09.2011 (20:15) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2361×

Chtěl jsem ji a hodlal jsem si ji vzít. Nezáleželo mi na tom, zda je to princezna nějaké země, která začíná na písmenko P. Především je to žena, poloupírka, a já jsem muž, upír. Už to není vzorec oběť plus vrah rovná se vražda. Je to ženské tělo plus mužské přemýšlení a touha rovná se sex. V tomto momentě určitě není dobrovolný z obou stran, ale co nadělá? Proti větru nenaprší. Vzal jsem ji do náruče a odnášel nahoru. Přece jen je to krásná žena, neumažu s ní podlahu jako s otrokyněmi.

Položil jsem ji na postel, ale nedokázal jsem na ni sáhnout, jako by mi v tom bránila neviditelná síla  nebo co. Jako by byla až příliš čistá pro mé ruce, pro mé potěšení, pro mě, pro netvora. Usadil jsem se k ní a čichl k jejím vlasům, voněly sladce. Přesně tak, jak to u princezen bývá.

„Co děláš? Okamžitě ode mě ustup, lotře!“ vykřikla, až mi málem praskl levý ušní bubínek. Odtáhl jsem se jen, abych seděl rovně a nasadil jsem výraz naprosté převahy nad ní. Jen ať si nemyslí, její královská práva už dávno neexistují.

„Nic jsem nedělal,“ odvětil jsem.

„Zvrhlíku!“ vrazila mi facku a opět nasadila ten svůj arogantní výraz. Opět jsem se vytočil na plné obrátky. Vrazil jsem jí facku nazpátek, až upadla do polštářů.

„Klidně tě zabiju!“ křikl jsem rozhořčeně.

„Tak mě zabij!“

„Teď se mi nechce, nemám na to chuť, až budu mít, poznáš to.“

Cítil jsem z ní chvilkový strach, ale jak rychle se objevil, tak rychle zmizel. Nahradila ho odvaha, je opravdu statečná, to se musí uznat.

„Proč? Zabij mě a budeš mít klid. Nikdo tě nebude štvát a fackovat tě.“

„Nebudeš mi rozkazovat. Víš, kdo já jsem?!“

„Nějaký podprůměrný žoldák.“

„Ženská jedna protivná!“ Měl jsem sto chutí jí zlomit ten dokonalý krček, ale ovládl jsem se.

„Já jsem protivná? Opravdu? A ty se mi divíš, že tu neskáču radostí a neuctívám bohy? Ty jsi mě unesl! Zabil jsi mého manžela! Chceš, abych ti za to byla vděčná? Nikdy nebudu vděčná muži, který mi udělal tohle všechno! A víš, kdo jsem já? Princezna! Budoucí vládkyně říše, takže laskavě uhni z cesty, jdu domů!“ Slezla z postele a mířila ke dveřím. Doběhl jsem ji a hodil ji na postel.

„Myslíš si, že jsi na návštěvě nebo co?“

„Pohostinnost by mohla být na vyšší úrovni, ale co mohu čekat od upíra, který si neváží sám sebe, natož ostatních své rasy.“

„Ty nejsi má rasa! Ty jsi nechutná zrůda!“

„Opravdu jsem zrůda? Tak proč jsi mě teda očuchával?“

„Neočuchával jsem tě!“

„Tak co jsi před chvílí dělal na té posteli! A co jsi mi to provedl tam v poušti? Jak se jen opovažuješ!“ Mé nervy začaly cukat extrémní rychlostí. Nevěděl jsem, zda se ovládnu. Zaťal jsem ruce v pěst.

„Kdybys bojovala tak rychle a vytrvale, jak mluvíš, neměl bych šanci tě unést a měl bych pokoj!“

„Ooo, slavný vrah Aro má bolení hlavy! Budu pořád a pořád mluvit, dokud mě nepustíš nebo nezabiješ!“

„Víš, co? Mám po krk tvé neustále mluvy.“ Udělal jsem stejný chvat jako předtím, když jsem ji unášel z pouště. Okamžitě se sesunula na postel. Konečně bude klid, aspoň na několik hodin. Sešel jsem dolů, vzal pouta a připoutal ji v ložnici k posteli, jen pro efekt. Má sílu a pouta ji nezastaví, není člověk, proto dělám uspávací chvaty. Opět jsem se vrátil do komory, kde mám otrokyně a dvě z nich vysál, měl jsem žízeň, obrovskou žízeň, kterou způsobovala ona! Jasně, ta ženská mě dostane do upířího hrobu. Žízeň po krvi byla ukojena, ale chtíč se ozval, pohlédl jsem na další otrokyni. Vyděšeně vyjekla, já se k ní pomalu blížil a probodával jsem ji chladným, vraždícím pohledem nelítostného zabijáka.

Vyhledal jsem tep princezny, zrychlil se oproti normálu, takže už se opět probírá. Další hádka na scéně. Před dveřmi ložnice jsem se zastavil. Proč ji nezabiju? Vždyť bych měl. Ona je má oběť, má zakázka, oddělat, dostat zaplaceno, konec! Zaplaceno jsem dostal, příkaz oddělat ještě nebyl proveden. Jenže já prostě nedokážu škubnout jejím krkem, probodnout ji mečem nebo dýkou. A už vůbec ji nedokážu vysát. Otevřel jsem a ona mě obdařila dalším kyselým obličejem, co nasadila, začínám si zvykat.

„Jaké jsi měla sny? Byly sladké?“ vyzvídal jsem ironicky.

„S upíry pod mou úroveň se nehodlám bavit.“

„Právě jsi na mě mluvila, nebo to bylo tvé dvojče?“

„Nesnáším tě!“

„Opět jsem slyšel tvůj hlas. Myslel jsem, že princezny musí držet slovo,“ dobíral jsem si ji. Líbila se mi výměna našich rolí. Ona se vzteká, já prudím.

„Dobrá, tedy nechme toho. Stejně jsi přišel kvůli jediné věci, tak to udělej. Vezmi si mou krev. Ochutnej krev poloupíra, to je přece to, co po mně chceš!“ Naklonila krk a odhalila ho. Polkl jsem a zavrtěl hlavou.

„Ne, to není to, co od tebe chci, a nebuď tak namyšlená! Děláš, jakoby tvá krev byla bezva jako Héřiny spodky nebo Diův svazek blesků.“

„Nezkoušej na mě řecké bohy! Mám své!“

„Já taky, sebe!“

„A kdo je tu potom namyšlený!“

„Nechceš jít zas do říše snů? Myslím, že je to nejlepší stav, ve kterém se kdykoliv budeš nacházet!“

„Jasně, abys na mě mohl zkoušet ty své nechutné věcičky!“

„Nechci na tebe nic zkoušet a přišel jsem, abych ti něco oznámil.“

„Co chceš?“

„Já po tobě? Nic. Jen ti chci říct, že tě nezabiju, teda pokud mě nerozčílíš, zatím jsi k tomu spěla mílovými kroky. Nezabiju tě, ale taky tě nemohu pustit, jinak by se to osoba, kterou jsem byl najat, dozvěděla a měl bych trable. Takže budeš žít tady, neublížím ti, ale nebudeš moct mít bez mého dohledu.“

Chvíli jsme se na sebe dívali, pak promluvila: „Nechci umřít, i když bych měla následovat svého muže. Přijmu tvou nabídku, pokud mě nebudeš chtít zneužít, možná si myslíš, že to nevidím, ale ty otrokyně… Já je slyším.“

„Neboj, nechci tě mít jako kurtizánu,“ uklidnil jsem ji. Sám jsem se zarazil, tyhle slova plynuly z mých úst samy od sebe.

Komentáře by potěšily, děkuji.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova posedlost - 3. kapitola - Ona je... jiná: