Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova posedlost - 11. kapitola - Nečekané

15.10.2011 (21:00) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1964×

Pohled Medey

„Aro, kolikrát ti mám opakovat, že se tam vydám sama! Budu mít sebou vojsko, nemusíš mít strach!“

„Matko, já chci být po tvém boku. Nedokáži si představit, že bych tě měl pustit samotnou.“

„Nebudu tam sama.“

„Jedu s tebou, nedokážeš mě přesvědčit, abych tu zůstal, jsem neoblomný.“

„Jsi paličák! Ale co s tebou, možná to bude dobrý nápad, budeš sbírat zkušenosti.“

Usmál se na mě a políbil mě na tvář. „Váš nový pohled na věc se mi velice zamlouvá. Jdu říct Zoheret, ať se balí.“

„Co?“

„Ona je moje dvojče, je něco jako pijavice, takže když jedu já, jede i ona.“

„Vy dva, těžší a zároveň krásnější břemeno nemám na svých bedrech, jen vás dva.“

„Tak se definuje rodičovství?“ usmál se a mě ten úsměv přišel tolik povědomý, tolik, ale čí byl? Čí?

„Matko?“

Zatřepala jsem hlavou a úsměv mu oplatila. „Ano, nějak tak by se dalo definovat rodičovství. Jdi pro svou sestru, ať toho nebalí moc. Musíme brzo vyrazit, cesta je daleká a náročná.“

„Jistě, omluvte mě.“

Pohled Ara

Utíkal jsem před Marcusem. Ano, já, ten mocný, vraždící stroj bez citů, které pohřbil, utíká před švagrem.

„Aro!“ volal za mnou. Neohlédl jsem se, utíkal jsem dál, no, neutíkal jsem, měl jsem rychlý krok a menší tik v oku.

„Aro!!!“ zaječel, až praskla váza přímo u mě a já sebou cukl, reflex. Zastavil jsem se a počkal, až mě dožene.

„Kolikrát jsem ti říkal, že se ženit nebudu? Mnohokrát, takže ti opakuji, nebudu si brát tu ženu, kterou jsi mi vybral.“

„Je to mocná upírka, pohledná, mladá.“

„Nechceš mi raději pořídit koně? Ty mám radši, i když je musím krotit, jo, kup mi koně.“

„Aro, musíš se posunout dál. Každý v klanu si šeptá o tvé nepřístupnosti, musíš ukázat, že jsi i dobrý vládce.“

„Bratře, nenuť mě do svatby. Nenuť mě žít. Já už nežiji, jen vzpomínám na dobu, kdy jsem žil, byl šťastný a miloval. Ta doba byla a už nebude, protože žádná žena nenahradí ji, ani tahle mocná, mladá a pohledná Sulpicie, je mi líto.“ Ponechal jsem ho tam stát a šel jsem zpátky do svých komnat. Usadil jsem se do křesla a přemýšlel, co bych mohl dělat. Bít se nehodlám, ale mohl bych trénovat naše vojáky. Jo, to by šlo, měli by být vytrénovaní, jsou to břídilové, nedokážou pořádně bojovat, kdyby nebylo mě a Caia, jsou to jen pomatené ovečky na louce. Vstal jsem a šel tajnou chodbou k nim. Cestou jsem potkal Caia.

„Arouši, brachu, tebe hledám. Musíme do hlavního sálu, přijede významná návštěva.“

„Říkal jsem Marcusovi, ať mi nedomlouvá další svatbu, nechci se ženit.“

„Nefandi si, jde o vůdce klanu, jde nás poctít svou přítomností a vzdát nám hold.“

„Ten klan, který bojoval s námi?“

„Ano,“ přitakal a upravil si košili, zřejmě za mnou běžel. Každý za mnou běhá, buď jsem hluchý a nevnímám, nebo jsem rychlý. Přikláním se k druhé variantě.

„Ale jejich vůdce přece padl v boji, nebo se pletu?“

„Ano, mají nového vůdce, jeho dceru a je prý dost pohledná, co jsem slyšel. Dlouho se skrývala, teda on ji skrýval.“

„Kde jsi to zaslechl?“

„Ve městě, baví mě ty drbající človíčkové, nejlepší zdroj informací.“

„Pro mě to je zdroj obživy, nic víc. Pojď,“ pokynul jsem mu. Dal se do pohybu a já taky, po chvíli se ke mně naklonil. „Pokud bude pohledná, mohl by sis ji vzít, uděláš Marcusovi radost a víš, že bude mít brzo narozeniny.“ Nasadil spokojený úsměv. Dal jsem mu pohlavek a usmál se taky. „Dospěj, Caie, potřebuješ to.“

Vešli jsme do nitra sálu a usadili se na trůnech. Stihli jsme to v čas, protože chvíli po nás vešli do sálu tři postavy, dvě ženy a jeden muž, spíš mladík. Soustředil jsem se ženu uprostřed, ta vůně… to není možné, to není možné…

Pohled Medey

Po mé pravici byl můj syn, po levici dcera, za námi strážci, když jsme procházeli chodbami, cítila jsem se divně, něco mě drtilo uvnitř mě samotné, něco mě varovalo, ano, varovalo, něco přichází. Otevřely se mohutné dveře a my jsme vešli. Před námi se majestátně tyčily tři trůny, na každém z nich byl muž. Nejvíc mě zaujal ten uprostřed, zastavila jsem se a pozorovala ho. On mi je povědomý, on je mi známý. Jeho tvář, jeho oči… ucítila jsem bolest v hlavě, až se mi podlomila kolena.

„Matko!“ vyhrkly mé děti a zachytily mě. Znám toho muže, znám ho.

„Aro,“ vyhrkla jsem ze sebe, aniž bych z něj spustila oči.

„Ano?“ promluvil můj syn a jeho pravý otec zároveň.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova posedlost - 11. kapitola - Nečekané :