Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova odplata - 9. kapitola

20.10.2010 (12:30) • Caius • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2535×

Edward:

Útvar Volturiových elegantně plul lesem. Blížili se nesmiřitelně jako bouře. Nic, co jim stojí v cestě, neodolá jejich smrtící síle. Nic, co jim stojí v cestě, nepřežije. Před nimi se hrbily tři postavy: Tanya, Carmen a Eleazar. Stáli v cestě. Volturiovi se nezadržitelně blížili…

„Ne!“ vyjekla Alice zděšeně.

O vteřinu předtím, než se zastavila uprostřed pohybu s pohledem upřeným do prázdna, svištěla po obývacím pokoji a pomáhala Esmé uklízet již tak dokonale uklizenou místnost.

Jen jednou za náš dlouhý život jsme byli svědky něčeho podobného. Křišťálová váza, kterou tehdy držela v rukou, dopadla na podlahu a roztříštila se na tisíce malých střípků. Padlo rozhodnutí. Jako rána osudu. Připadal jsem si jako v déjà vu.

Všichni v místnosti se bleskově obrátili k ní s tázavým výrazem ve tvářích. Zvědavost, při pohledu na Alici, vystřídalo ohromení, obavy, úzkost. V jejich myslích proběhla jediná otázka v tisících obměnách: Kdo a koho?

Alicin výkřik byl plný nevěřícnosti a strachu. Věděli, co znamená. Místností se začala šířit hrůza. Všechny nás přimrazila. My, nesmrtelní, silní, mocní, se bojíme jen jedněch. Těch, proti kterým naše nadlidská síla nic nezmůže. Jen jedni mohli způsobit něco takového. Volturiovi.

Pohltil je strach a to ještě nic nevěděli. Byli vyděšení ale zdaleka ne tolik jako já - čtenář myslí. Já viděl…

Jasper stál v okamžiku u Alice, popadl ji kolem ramen a zahleděl se jí hluboko do očí, které ještě stále byly upřeny v dál.

„Alice!“ oslovil ji naléhavě.

„Co to bylo? Co jsi viděla?“ Zatřásl s ní.

„Jane,“ vydechla naříkavě.

Vyslovením tohoto jména, potvrdila to, co už si všichni mysleli. Teď zbývala odpověď na otázku koho? Všichni napjatě sledovali Alici, která ještě stále byla napůl v budoucnosti.

„Tanya a ostatní…“ řekl jsem potichu. Všichni odhlédli od Alice ke mně. V jejich očích se zračila úzkost. Jakoby doufali, že jim jejich obavy nepotvrdím. Jakoby doufali v jiný význam těch slov. Přesto tušili pravdu. Alicin výkřik nedával naději.

 „Za okamžik budou nejspíš už mrtví,“ řekl jsem a tím je definitivně utvrdil v hrůzné skutečnosti. Šokovaně na mě vytřeštili oči. Sám jsem byl v šoku.

Ticho.

„Musíme rychle něco udělat!“ vykřikl energicky Emmett, který se vzpamatoval jako první a hbitě se zvedl z pohovky, připraven k okamžité akci.

„Nemůžeme udělat nic,“ zašeptal jsem hlasem zatemněným smutkem. „Je pozdě.“

„Jak to, že jsem to neviděla?“ zoufale si šeptala Alice pro sebe. „Jak to?“

„Je to jisté?“ zeptala se Esmé Alice. Ta smutně přikývla.

„Proč? Proč to Volturiovi udělali?“ ptal se zarmoucený Carlisle.

Cítil jsem z něj žal, obrovský žal. Stejně jako z mé matky Esmé, která měla tvář ztrápenou hlubokým smutkem. Všichni jsme chtěli truchlit pro naši vzdálenou rodinu, jejíž ještě sotva vychladlý popel už jistě vítr roznáší do všech koutů světa. Ve všech přítomných myslích jsem ale viděl Carlisleovu otázku. Proč? Proč to Volturiovi udělali? Čím se Tanya a její rodina provinila?

Alice se stále trápila otázkou, jak to, že to neviděla. Sledovala přece Arova rozhodnutí.

Arova rozhodnutí! To je ono. Rozhodnutí nepadlo!

„Jane to musela udělat bez Arova pověření. Nebo Aro nalezl způsob, jak se rozhodnutí vyhnout,“ řekl jsem do ticha.

Ticho se prohlubovalo. V myslích své rodiny jsem viděl žal, mísící se s uvažováním o mých slovech. Někde jsem viděl souhlas, jinde pochyby.

„Edward má pravdu,“ podpořila mě Rosalie po chvíli. „Aro musí využívat slabin v Aliciných vizích. Zná ji přece tak, jako zná ona sebe.“

„Takže je možné, že cíl jsme my?“ zeptala se mě Bella. Přitiskla se ke mně a s pohledem plným obav mi visela na rtech.

„Možná,“ odpověděl jsem po vteřince váhání. Aro už prokázal, co je zač. Chce Alici a Bellu. Nebude se ohlížet na životy ostatních.

„Zavolám Jakovi a Renesmé, ať sem okamžitě přijedou. Musíme být pohromadě, když nám hrozí nebezpečí,“ řekla Bella, a už vytahovala mobilní telefon. Krátce hovořila s naší dcerou, která byla s Jakem ve škole.

Chodili na prestižní University of Maine v Oronu. Dokonce tam i bydleli. Esmé jim tam zrekonstruovala a vybavila pěkný dům. Domů jezdili jenom na víkendy. Moc se mi nelíbilo, že je naše dcera s Jakem sama. Ale co, Renesmeé už je dospělá a Jake snad taky. Jacob už stoprocentně patřil do rodiny. Ze začátku pro mě bylo těžké smířit se s tím, že se otiskl do mé dcery, ale nakonec jsem se i přes to přenesl. Před pěti minutami jsme byli dokonale šťastná rodina. Před pěti minutami.

Bella zaklapla telefon. „Jake šlápne na plyn. Do hodiny jsou tu.“

„Výborně, teď musíme být všichni tady a vymyslet co dál,“ řekl Carlisle.

„Co dál?“ zeptal se Emmett. „To je přece jasné! Musíme svolat všechny přátele, a pak si to s Volturiovými rozdáme! Za to, co Jane udělala, si to zaslouží! Roztrháme je všechny na cucky!“ Emmett byl nadšený vidinou boje.

„Emmette,“ zapojil se Jasper a káravě na něj pohlížel, „jestli jdou Volturiovi skutečně po nás, tak to nebude žádná legrace. Aro se na tohle mohl připravovat 17 let…“ nechal svá slova doznít.

„Ale Emmett má pravdu v tom, že musíme rychle obvolat všechny přátele. Není času nazbyt,“ pokračoval naléhavě Jasper.

„Proč rychle? Něco mi uniká?“ zeptala se Esmé.

„No,“ začal Jasper nesměle. „Z čistě vojenského hlediska by bylo pro Ara nejsnazší, kdyby nás odřízl od přátel. Bez početní převahy bychom se Volturiovým neubránili, ačkoliv máme Bellu. Musíme se ujistit, že to neudělal a všechny přátele požádat, aby nám v co nejkratší době přispěchali na pomoc. Nemůžeme Volturiovy podceňovat. Hrozím se možnosti, že tohle celé Aro doopravdy plánoval.“

Ta představa, že Volturiovi mohli zničit i další naše známé v ostatních vyvolala další šok. Ale to přece není možné! To je směšné!

Za 14 hodin

Znovu jsme všichni napjatě sledovali Alici, která zůstala stát na schodech s pohledem upřeným do prázdna. V její mysli jsem viděl to, čeho jsem se nejvíc obával. Aro se už rozhodl. Všichni zemřeme…

Tím jsem si byl jist. Za posledních 14 hodin nás bičovala rána za ránou. Problém upírů je, že jaksi zavrhují a nepoužívají moderní technologie. Mnoho z nich ani nemá mobilní telefon, a proto je těžké se s nimi spojit. Jejich vyhledávání vždy vyžaduje čas, minimálně dny. Ale my jsme neměli dny. Jestli bude Aro rychlý, tak jsme měli čas maximálně 24 hodin.

Snažili jsme se spojit s egyptskou smečkou a irskou smečkou. Benjamin nám na sebe zanechal telefonní číslo, to ale bylo hluché. Sžírala nás nejistota. To číslo je staré 17 let, už může být dávno nefunkční.

Se Siobhan jsme se spojili bez potíží. Po vylíčení nových událostí a našich obav souhlasila, že nám s Liamem a Maggie přispěchají na pomoc. Zastihli jsme i pár nomádů, z nichž většina brzy dorazí.

Když přijel Jacob s Renesmé, hned se ptali, co se děje. Pro Renesmé to byla rána. Ačkoliv znala i jiné upíry, odmalička žila v rodině, spojené poutem přátelství a lásky. Do této rodiny počítala, tak jako my všichni, i naše příbuzné z Denali. Jejich náhlá smrt ji velice ranila. Renesmé obzvlášť zarmoutila smrt tety Carmen, tu měla velice ráda.

Jacoba okamžitě napadlo zavolat na pomoc smečku Quiletských vlkodlaků. Sedmnáct obrovitých vlků by naši zoufalou situaci hodně vylepšilo. Vzal si telefon a zavolal otci, který se stále těšil dobrému zdraví a pořád stál v čele kmenové rady.

Sledoval jsem rozhovor s otcem v jeho mysli. Po vřelém pozdravu hlas starého Billyho zatemnily obavy. Vlci se ztratili. Nikdo neví, kde jsou. Už je to téměř den. Slehla se po nich zem.

Ne!

Ovládlo mě naprosté zděšení. Volturiovi zlikvidovali smečku! Jen mlhavě jsem vnímal Jacoba, kterému také došlo, co se stalo, a pod tíhou tohoto zjištění se složil na podlahu, kde vybuchl v červenohnědého vlka. Dlouho žalostě vyl, a poté se stočil na koberci do klubíčka, kde tiše kňučel smutkem.

Renesmé zvedla z podlahy telefon, ze kterého se ozýval rozrušený hlas Jacobova otce, kterému poté vše velice šetrně vysvětlila. Poté si sedla na podlahu vedle Jaka a pokoušela se jej utěšit.

Pro Quilety to je obrovská rána, stejně jako pro nás. Bez vlků se Volturiovým nemůžeme postavit. Neměli bychom sebemenší šanci. V bitvě, nebo spíše v jatkách by zemřeli všichni, kteří by nám přišli na pomoc. A proto Carlisle rozhodl, že všem, kteří nám chtějí pomoci, zavoláme, ať nejezdí. Přijeli by na smrt…

Vrátil jsem se zpět z rychlé rekapitulace naší bezvýchodné situace do současnosti. Uběhl zlomek vteřiny. Jasper znovu stál u Alice, která se zastavila na schodech. Už se vzpamatovávala.

„Rozhodnutí padlo,“ řekla. „Jdou sem.“

Po zprávách, které nás dostihly v předcházejících hodinách, jsme to čekali. Přesto nás teď ovládlo čiré zoufalství.

„Kdy?“

„Zítra za úsvitu,“ odpověděla na Rosaliinu otázku.

Zítra za úsvitu zemřeme, napadlo mě. Před Demetrim se neschováme. Alespoň ne trvale. Bella nás sice mohla všechny zaštítit, ale co by to bylo za život? Nevzdálit se od ní dál, než na padesát metrů. Musíme lovit, a taky chceme žít. To by nebyl život. Tuhle možnost přežívání jsme zavrhli hned na začátku. Dřív nebo později by nás Volturiovi stejně našli.

Tak tedy zítra. Zítra nás Aro zničí. Zítra Aro dostane to, po čem tak dlouho toužil. Zítra Aro dostane své talenty. Alici a Bellu. Zítra Aro vyhraje.

Myšlenka na Ara, toužícího po talentech, mi vnukla nápad. Nápad, díky kterému bychom mohli přežít. Bezvýchodné zoufalství zmizelo a nahradila jej slabá naděje. Naděje, že má rodina nebude zničena a její členové zabiti. Musím mluvit s Alicí, jen ona může vidět naši nejistou budoucnost. Jestli tedy je nějaká.

„Alice?“

Všichni ke mně vzhlédli. Můj hlas plný vzrušení, v nich oživil jiskřičku naděje, kterou tak potřebovali. Naděje vzplála.

8. kapitola <<< 9. kapitola >>> 10. kapitola

Autor: Caius (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova odplata - 9. kapitola: