Tak tady máte 13. díl. Doufám, že jsem to nepřehnala, ale snad se vám to bude líbit. Prosím piště jak se vám to líbí.
03.06.2009 (09:00) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1389×
Vřela jsem. Vše se ve mně míchalo. Strach, bezmoc, touha, přátelství, zrada. Musela jsem být úplně horká. Poprvé se mi povedla jedna věc a také myslí, že na posled. Moje duše odešla z těla. Myšlenky mi vířili v hlavě. Nevěděla jsem, co chci, chtěla jsem pryč, ale zároveň být tady. Chtěla jsem cokoliv jiného jen ne co se děje teď. Nálady ve mně vířili. Chvilku jsem byla smutná pak naštvaná pak šťastná. Jen vím, že všude byla tma. Najednou jsem však vyhasla, jako když někdo zhasne svíčku. Emoce ustaly a já se cítila prázdná. Otevřela jsem oči. Aro stál metr ode mě. Pro mě to byla celá věčnost, ale ve skutečnosti to asi bylo pár minut.
„Co se stalo?“ Zeptal se nevině.
„Nenávidím tě.“
„Počkej Amy.“ Tím náš hovor skončil. Nechtěla jsem ho slyšet. Šla jsem ke zdi, jejíž druhá strana byla venku. Začala jsem hledat své přátele. Alice. Super do Rosalii jsem se bála. Vklouzla jsem do ní jako do starých pohodlných bod po celodenním nošení podpatků. Nejdříve jsem ji to chtěla říct.
Alice, jsi to ty? - Amy jak? Vždyť jsi v hradu. - Ano, ale u zdi. Potřebuji si promluvit s Edwardem, vše ti pak já nebo on vysvětlí. Prosím, do Rosalii se bojím. - Jen si posluž, hlavně už abys jsi byla s námi, jsme celou dobu velmi blízko hradu a čekáme na nějaké znamení. Moc nám chybíš.- Mě chybíte strašně moc, všichni. Nejraději bych se přemístila za vámi. Pak jsem ovládla celou Alicinu mysl.
V Alici:
Rozhlédla jsem se. Edward seděl s Bellou vedle na zemi a měli se moc rádi, bylo mi to trapné, ale musela jsem.
„Edwarde? Můžeš na minutku?“
„Co potřebuješ Alice? Něco vidíš?“
„Jo pomůžeme Amy, ta se pak usmíří s Rosalii, vámi všema a budeme žít šťastně až do smrti.“ Zahrála jsem si na vědmu, on jen zvedl obočí.
„To jsem já Amy!“ Ostatní k nám přispěchali, jen Rosalii zůstala sedět pořád na stejném místě.
„Tak co podnikneme Amy?“ Zvolal vesele Emmett.
„Prrr, ne tak nahlas ještě tě někdo uslyší. Viděla jsem Arovo armádu. Nepříjemný okamžik.“ Ostatní jen kývli. Vzpomínka na Belinu matku byla moc čerstvá.
„A máš nějaký plán Amy?“ To se tázal Carlis.
„Napadlo mě promluvit s Alecem. On se cítí vinný, že mě podvedl a myslím, že mě má pořád ještě rád.“
„Amy co se s tebou stalo! Kde se vzal zen zahořklí tón? Kde je ten šťastný veselí úsměv?“ Položil mi otázku Edward.
„No stalo se něco moc zvláštního. Nevím, jestli je to dobrý, ale cítím se teď jako upír.“
Ostatní se usmáli a Emmett dostal záchvat smíchu.
„Na tom není nic veselého, jsem taková nebezpečná…. .“ To je znepokojilo.
„No uvidíte sami. Co dnes o půlnoci, na místě kde jsme potkali Felixe?“
„A co ostatní členové gardy?“
„Těch se nebojím, na to mě má Aro moc rád.“
„Teda Amy.“
„ Jsme domluveni? A přijďte jenom někdo, všichni bychom byli nápadní.“
„Dobře.“ Pomalu vstala a došla k nám Lii. Koukla se mi do oči.
„Ahoj.“
„Ahoj Lii, odpustíš mi?“
„Nevím Amy.“ Tento soukromí hovor tam probíhal přede všemi. Esme se na nás ustaraně koukala. Jako matka na dvě rozhádané dcery. Když to jsem cítila, jak do mě někdo strká. Rozhlédla jsem se. To nebylo do Alice.
„Musím jít. Vše platí.“ Zamumlala jsem rychle a už jsem byla v sobě.
Zpátky:
„Amy!“ Alec do mě strkal.
„Je, to jsem ráda, že tě vidím.“ To ho asi překvapilo. Chtěla jsem pokračovat, ale on mi skočil do řeči.
„Víš Amy, není to, jak si myslíš. Já jsem to řekl jenom před Jane, abych od ní měl pokoj. Kdyby tu nebyl Aro …ale v tomhle měla Jane pravdu, kdyby mě viděl s tebou, zabil by mě. Ty nevíš, co o tobě říkal, když jsi přijela. Mluvil tak vlastnici a rozhodně. Nechtěl jsem ti ublížit. Je mi to moc líto. Odpustíš mi?“
„Ale to víš, že jo. Za malou službičku.“
„Jakou?“ Najednou byl chladný.
„Potřebuji, abys jsi mi pomohl.“
„No a v čem? Už se vyžvejkni Amy.“
„Potřebuji, abys mě dnes v noci vyvedl na cestu, kterou jsme přišli. Začínala na velkém parkovišti, v malé boudě. Víš?“
„Amy to si mi vůbec nelíbí, ty utíkáš!“
„Alecu prosím, Aro mě tu drží. Před dvěma měsíci mi umřela celá moje rodina a Cullenovi je moje vše.“ Rozhodovala jsem se, jestli využiju svou schopnost, ale rozhodla jsem se, že radši ne. Já jsem ho taky měla ráda.
„Dobře Amy, ale hned jak přijedete k vám domů, musíte se přestěhovat. Aro bude strašně zuřit. Nevím, čeho všeho je schopný. Ale bude tě hledat dokut tě nenajde. Anebo taky ne já opravdu nevím. Stojí to za to?“
„Já tady nejsem, nebyla a nikdy nebudu šťastná. Prosím, pomoc mi.“ Zkusila jsem svůj šarm upíra. Mírně jsem zavlnila hlavou, přehoupla jsem se z nohy na nohu a usmála se prosebným smutným úsměvem. Kupodivu to zapůsobilo.
„Dob
„Dobře v kolik vyrazíme?“
„Ve třičtvrtě na dvanáct.“
„Ví Aro, že utečeš?“
„Nevím, ale určitě na nás nikoho nepošle.“
„Dobře ve třičtvrtě na dvanáct v zapadlém rohu hlavní haly.“ Věděla jsem kde to je. Kývla jsem na srozuměnou a on mi kývnutím potvrdil, že vše platí.
Teď už zbili jen emoce. Co když za námi Aro opravdu někoho pošle?
Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Amy Cullen 13. kapitola Tak takhle ne:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!