Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor, Eros nebo Bella? 6. kapitola

21.08.2010 (19:15) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4378×

6. kapitola - Náhodné setkání?

Tak fajn, je nutné začít něco dělat. Nemůžu se pořád užírat myšlenkami na co kdyby a zvláštní vůní. Mám toho dost. Zvedl jsem se z podlahy, která se ani po dvaceti hodinách ležení nestala nepohodlnou. Sáhl jsem po batohu, hodil do něj pár nejpotřebnějších věcí a vyrazil z okna. Věděl jsem, že Alice řekne ostatním o mém plánu. Vlastně to už musela udělat, protože jsem za sebou neslyšel žádné volání ani kroky. Zaměřil jsem se jen na můj cíl a přidal. Krajina kolem mě doslova letěla, ale přesto jsem vnímal každý detail. Po několika hodinách jsem se zastavil za hranicí Kanady na menší lov. Málokde byly tak úžasně živené pumy jako tady. Nezdržel jsem se ale dlouho. Vlastně jsem si dal jen jednu a pak pokračoval v cestě. Nevěděl jsem, jestli je to dobré rozhodnutí, ale nechtěl jsem dál kazit život své rodině. Pokud to znamenalo slevit ze svých nároků, tak to přece udělat musím. Nezastavil jsem nikde na noc, protože jsem to nepotřeboval. Nemohl jsem se unavit, nezhoršil se mi zrak a nezměnil jsem názor. O dva dny později, před polednem, jsem se konečně dostal na místo, kde jsem ulyšel zvonivý smích. 

„Mě nechytíš!" rozléhalo se lesem. Ano, byl jsem na místě. Naposledy jsem se zhluboka nadechl a nasadil jsem úsměv. Z lesa vyběhla krásná upírka a na slunci se zatřpytila. Spatřila mě a zastavila se. Chvilku na mě s překvapeným výrazem koukala, ale když jsem se nepřestával usmívat a trochu roztáhl paže, rozběhla se ke mně. 

„Edwarde!" vypískla nadšeně a mě na tváři zalechtala záplava jejích nazrzlých vlasů. 

„Ahoj, Tanyo," zamumlal jsem jí do vlasů a objal ji. Potěšeně zavrněla. 

„Změnil jsi názor?" zeptala se, když se odtáhla. Nechtělo se mi tu lež vyslovit, tak jsem jenom přikývnul. Zářivě se usmála a v tom vyběhla zpoza stromů i Kate. 

„Ahoj, Kate," pozdravil jsem, tentokrát upřímně. Usmála se, ale pak si všimla našich spojených rukou. Udiveně se na mě podívala, ale pak se pousmála. 

„Ahoj, Edwarde, koukám, že jsi nakonec neodolal, že?" zeptala se na oko spokojeně, ale v hlavě jí kolovala jen lítost. Věděla, že mě Tanya má pouze jako další zářez a litovala mě. Jemně jsem zakroutil hlavou. Tanya si mohla myslet, že je to odpověď na vyslovená slova, ale ve skutečnosti to byla reakce na myšlenky její sestry. Sám jsem až moc dobře věděl, jak mě Tanya vnímá. Že to není pravá láska, ale má mě alespoň ráda. Možná jsem pro ni úlovek, ale ne jen to. Je v tom víc, co ostatní nevidí. Já ano, Tanya není dobrá v tom udržovat si myšlenky pro sebe. Například s Alice se nemůže vůbec srovnávat. Nechtěl jsem se už dál věnovat myšlenkám na rodinu, kterou jsem bez rozloučení opustil.

Vydali jsme se tedy do domu, kde se nacházel zbytek rodiny. Ti mě uvítali tak vřele jako vždy. Irina se usmála a objala mě. Carmen, která byla chováním tak podobná Esmé, měla hned starosti, co všechno zařídit, abych se u nich cítil pohodlně a Eleazar chtěl zase slyšet všechny novinky. Bylo mu líto, že nepřijeli i ostatní, tak jsem mu musel říct o mém neplánovaném odchodu. Zdálo se, že ho to zaskočilo. Ale všichni byli mnohem více překvapení tím, že jsem uprostřed řeči Tanyu objal a přitiskl si ji k boku. Hlavně Tanya. Zbytek dne jsme strávili příjemným povídáním. Večer nás ovšem přerušila Irina, když vyzvala Tanyu ke splnění slibu. 

„No tak, řekla jsi že večer si zahrajeme. Je mi fuk, že přišel Edward, ty jsi to slíbila," řekla už docela nabroušeně. Tanya tiše zavrčela, ale všimla si pohledu, který po ní hodila Carmen. 

„No dobře, vždyť už jdu," zamumlala a přesunula se k šachovnici. Kate odešla do svého pokoje a stejně tak se po chvilce vypařili i Carmen s Eleazarem. Nechtěl jsem na ně jen koukat, tak jsem se zvednul s tím, že si skočím zalovit. Neměl jsem ještě tak hroznou žízeň, ale nebyl jsem ani nasycený. Tanya se na mě podívala, její myšlenky prozrazovaly zvědavost, kdy se vrátím a lítost nad tím, že odcházím. Usmál jsem se na ni a vyběhl ze dveří.

Chvilku jsem, jen tak, pobíhal po lese. Až když jsem byl dost daleko, zavětřil jsem nějaké zvíře a vydal se po jeho stopě. Byl to medvěd. Vzpomněl jsem si na Emmetta a musel se usmát. Byl by z něj nadšený, rozhodně to byl ukázkový exemplář svého druhu. Nechtěl jsem si s ním pohrávat a tak jsem na něj rovnou skočil a zakousl se mu do místa, kterým protékalo nejvíce té blahodárně působící tekutiny. Stékala mi hrdlem a odplavovala pálivou bolest. Když jsem s ním byl hotový, zahrabal jsem mrtvolu do země. Rozhlédl jsem se, protože jsem najednou nevěděl co dělat. Nechtělo se mi nic. Ani běžet. Vyšel jsem tedy tou loudavou lidskou rychlostí a procházel se mezi stromy. Nakonec jsem zastavil, posadil se a opřel se zády o malou skalku. Vlastně to byl spíš takový velký balvan. Viděl jsem do kraje před sebou, ale sám jsem vidět nebyl. Ten pocit se mi líbil. Netušil jsem, jak ubíhá čas, dokud mě něco nevyrušilo. 

„Do háje, kde může být? Co si myslí, takhle se vypařit z domova. Jako by s ním, už tak nebylo dost práce,“ hudroval krásný, ba přímo andělský hlas. Úplně mě to překvapilo, protože jsem k hlasu nezachytil žádné myšlenky. „Až ho najdu, tak ať si mě nepřeje,“ vztekala se dál. Musel jsem se ovládat, abych se nezasmál. Copak mohl někdo s tak andělským hlasem dávat někomu jinému co pro to? Pochybuji. Vstal jsem s tím, že na sebe upozorním. Přece jen, poslouchat potají neodpovídalo mému vychování. I když to opravdu sedí od čtenáře myšlenek.

Lidskou rychlostí jsem se narovnal a to co jsem spatřil, mi na chvíli vzalo dech. Ne, že bych ho potřeboval. Stála tam krásná dívka. Dlouhé hnědé vlasy, krásné, teplé hnědé oči, křehká postava. Přísahal bych, že přede mnou stojí víla z pohádek. Tedy kdyby na sobě neměla džínsy a tlustý hnědý svetr, zamazaný od hlíny. Dokonce měla ve vlasech zapletenou větvičku s listím. Musela někde spadnout. Nevšimla si mě a dál nakukovala za stromy. 

„Ahoj,“ vydechl jsem a hned se začal proklínat za tak bezduchý pozdrav. Prudce se otočila a vytřeštila oči. Ruka jí vylétla k hrdlu, otočila se a utekla. Vydal jsem se za ní, ale zmizela. Ani upír by nedokázal zmizet tak bleskově, jako zmizela ona. Zmateně jsem se rozhlížel, ale nikde jsem ji nezahlédnul. Zklamaně jsem povzdechnul. S nádechem mě ovšem do nosu udeřila tak nádherná vůně, že by mi podklesla kolena, kdyby to bylo u sochy možné. Mozkem mi proběhla vzpomínka. Ano. Ano! Našel jsem ji!

Byla to přesně ta stejná vůně…

Pohled Belly: 

Rozhlížela jsem se kolem jejich domu, ale nikde nebyl. V ruce jsem držela seznam, který mi, vzhledem k jeho krátkosti, zabral až nepoměrně dlouhou dobu. Pročesala jsem okolí domu dvakrát. Pak jsem ovšem zaslechla Alice, jak si povídá s Jasperem. 

„Nevím, proč to udělal. Myšlenky čte on, já jen vidím budoucnost a ta mě teď víc než trápí. Neznám důvod, jen výsledek…“ špitala Jazzovi v náručí. 

„Je to jeho volba, Alice. Nemůžeš ho pořád tolik hlídat, vím že bys chtěla, ale nejde to,“ hladil ji Jasper po vlasech a konejšil ji. 

„Já vím, ale tolik bych si přála, aby byl šťastný. Tím myslím opravdu šťastný, ne jen na oko…“ vzdychl si malý skřítek a víc se stulila do jeho náruče. 

„Co ty víš, možná se mu to nakonec podaří. Má na to přece celou věčnost, třeba se naučí Tanyu milovat,“ řekl. Odpovědí mu na to bylo jen pohrdavé odfrknutí. Trochu se usmál. To mi bohatě stačilo. Víc jsem vědět nepotřebovala a okamžitě jsem se přenesla tam, kde jsem ho čekala. Zase chyba. V domě Denalijských byli všichni, až na něj. Tanya právě hrála partii šachů se svou sestrou. Ostatní se věnovali svým zálibám.

Zklamaně jsem si povzdychla a vydala se na další průzkum okolí. Proč mi to musí tak ztěžovat? Nemohla jsem na žádný důvod přijít. Ani proč by to měl ztěžovat sobě. Povzdechla jsem si a kládu, která mi ležela v cestě jsem přeletěla. Nechtělo se mi přelézat kmen, který měl v průměru skoro dva metry. Doufala jsem, že to ti nahoře pochopí a nebudou se zlobit. Bohužel jsem se takhle musela proletět ještě několikrát, protože tu po posledních bouřkách bylo těch vyvrácených stromů spousta. Už jsem začínala být silně otrávená. Když mi ovšem křídla narostla počtvrté, už jsem byla regulérně vzteklá. 

„Do háje, kde může být? Co si myslí, takhle se vypařit z domova. Jako by s ním, už tak nebylo dost práce,“ nadávala jsem vztekle, protože už jsem toho měla plné zuby. „Až ho najdu, tak ať si mě nepřeje,“ vyhrožovala jsem, i když přiznávám, planě. Nebyla jsem násilnický typ. Vztekloun, to ano. Ale končilo to u slov. Nakukovala jsem právě za další strom, za kterým jsem něco zaslechla, když mě z myšlenek vytrhlo tiché „Ahoj“. Otočila jsem se a vyplašeně zírala na objekt mého pátrání. Zvědavě si mě prohlížel a tvářil se u toho vážně směšně. Tedy bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak špatné. Neměl mě vůbec vidět. Okamžitě jsem sáhla po přívěsku, ale pak mi došlo, že nemůžu zmizet před ním. Otočila jsem se na patě a zaběhla za nejbližší strom. Odtamtud jsem se rychle přesunula pryč a nechala ho tam zmateně pobíhat.

Děkuji za komentáře, které jste mi věnovaly. Udělaly mi ohromnou radost. Ani nevíte jak moc velkou. Doufám, že i tentorkát mi sem přidáte svoje názory, ať už kladné či záporné. Budu Vám vděčná za oboje. Jinak bych tento dílek ráda speciálně věnovala Rosalii7, která mě k jeho napsání skoro dokopala tím, že mi slíbila andílka. Takže Rosie, tohle je pro tebe. Jsi na řadě. :)

Předchozí ♥ Shrnutí ♥ Další

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor, Eros nebo Bella? 6. kapitola: