Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amnesia Prolog a 1. kapitola

20.06.2011 (18:00) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4881×

Otevřela jsem oči. První, co jsem uviděla, byl čistě bílý strop. Z té barvy mě přímo bolely oči. Musela jsem párkrát zamrkat, abych si na tu barvu přivykla. Přišlo mi, že nějakou dobu jsem tuhle barvu neviděla. Začala jsem vnímat velmi otravný zvuk, který se stále opakoval. Takové to píp, píp, píp…

Chtěla jsem zjistit, co ten zvuk vyluzuje. Pomalu jsem otočila hlavu na pravou stranu a uviděla přístroj s obrazovkou, na které byly nějaké křivky. Ten přístroj zřejmě souvisel s mou srdeční činností nebo tak něco. Prohrábla jsem si rukou vlasy, ale ten pohyb mě příliš zabolel. Jako by moje svaly byly ztuhlé. Všimla jsem si, že z mojí druhé ruky vede plno hadiček. Bože, co se to se mnou děje? A kde to vůbec jsem?

Rozhodla jsem se podívat po pokoji. Ze všech stěn mě obklopovala bílá barva. Bylo tam jediné okno, které bylo na pravé straně a bylo zatažené. Takže jsem ani nevěděla, jestli je den či noc. U postele jsem měla malý stolek a na druhé straně byla skříň a vedle ní bylo křeslo. Na tom křesle ale někdo seděl. Byl to nějaký muž, který spal. Měl tmavé vlasy na krátko ostříhané. Pod nosem měl knír stejné barvy jako vlasy. Mohlo mu být okolo čtyřiceti let. Kdo to vůbec je? A proč je tu se mnou?

Chtěla jsem se posadit, ale v zádech mi vystřelila ostrá bolest. Sykla jsem bolestí a raději si zase lehla zpátky do postele. Muž sebou trhl a podíval se na mě. Na tváři se mu zračilo překvapení, které vzápětí vystřídala radost.

„Bello, ty ses probrala. Už jsem ani nedoufal. Nehýbej se, zavolám hned doktora,“ vychrlil a vyběhl z pokoje. V hlavě jsem měla hotový guláš. Proč mi říkal Bello? Nespletl si mě snad s někým jiným?

Moje rozjímání netrvalo dlouho. Do dveří vešel postarší doktor a v patách mu šel ten muž, co mi řekl Bello.

„Tak už jste se nám probrala. Pamatujete si tu nehodu?“ zeptal se mě doktor.

„Jakou nehodu? Já jsem v nemocnici? A kdo jste vy?“ zaútočila jsem na neznámého muže. Vypadal překvapeně, jako bych měla vědět, kdo to je.

„Víte, jak se jmenujete?“ zeptal se mě opatrně doktor.

„Proč bych ho nevěděla? Já jsem… já jsem,“ zadrhla jsem se a tehdy mi to došlo. Já vůbec nevím, kdo jsem.

„Proč to nevím?“ zeptala jsem se plačtivě. Slzy mě pálily v očích. Jak je něco takového vůbec možné?

„Jste Isabella Swanová a měla jste autonehodu. Trpíte amnézií, může trvat nějakou dobu, než se vám vše vybaví. Tenhle muž,“ a ukázal na toho s tím knírem, „je váš otec.“

„A kdy jsem měla autonehodu?“ zeptala jsem se a předem se bála odpovědi.

„Před půl rokem, byla jste v kómatu,“ řekl opatrně doktor. Udělalo se mi zle. Já jsem vážně byla tak dlouho mimo? A o jaké vzpomínky jsem to přišla?

„Vím, že je toho na vás moc, ale potřebuji vás vyšetřit.“

„Jistě,“ odevzdaně jsem odpověděla. Ten chlap s tím knírem, tedy můj otec, odešel na chodbu. Mezitím mě doktor všelijak promačkal, sice některé pohyby mě bolely, ale on tvrdil, že je to tím, že jsem tak dlouho ležela.

„Tak vše vypadá v pořádku. Pořádně si odpočiňte, slečno Swanová,“ řekl a měl se k odchodu. Pořádně si odpočinout, jako bych do teď dělala něco jiného, pomyslela jsem si. Když odešel, tak jsem si hlasitě povzdechla. Nevěděla jsem, kdo jsem, ani jaký je můj život. Já ani nepoznala svého vlastního otce!

Ve dveřích se naráz objevila otcova hlava. „Bello, můžu jít dál?“ zeptal se mě opatrně.

„Jistě,“ odpověděla jsem jednoduše. Nemohla jsem mu odepřít, aby přišel za svojí dcerou.

Když uplynula asi minuta trapného ticha, rozhodla jsem se ho porušit. „Můžeš mi o mně něco říct?“ Kdo jiný by mě měl asi tak znát?

„Takže, bydlíš u mě ve Forks, v takovém malém domku, ale od doby, co tam bydlíš, je útulnější. Tvoje matka bydlí se svým manželem ve Phoenixu. Chtěla, aby si bydlela u ní, ale ty už ses nechtěla odstěhovat. Tvá matka tě má moc ráda a byla tady, když jsi byla v kómatu. Musela ale zase odjet, ale už jsem ji volal a brzy přijede. Chodíš na střední školu a skvěle se učíš. Jsi milá, hodná, pracovitá a byla jsi dost oblíbená…“ Po čase jsem přestala vnímat proud jeho slov, zřejmě jsem taková poslušná holčička. Nic, co o mně říkal, mi nepřipadalo známé. Kdo ví, jak dlouho tahle nevědomost bude trvat. Docela mě to ubíjí. Kdo to nezažil, nemůže pochopit mé pocity.

„Jak se mi stala ta nehoda?“ zeptala jsem se.

„Můžu ti říct jen to, co vím. Nebyl jsem u toho, když se ti to stalo. Vím, že jsem přišel domů a tam mě čekal vzkaz od tebe a hotová večeře. Jela jsi za svým přítelem Jacobem do rezervace. Zřejmě si ho teď nepamatuješ, ale záleží mu na tobě. Už bylo pozdě a pořád ses nevracela. Zavolal jsem Blackovým, ale tam mi Jake řekl, že jsi ani nedorazila. To mě opravdu polekalo a pak mi zavolal kolega z práce. Jsem policista, víš? A ti mi řekli, že našli tvoje auto převrhnuté v příkopu. Ale ty jsi v něm nebyla. Zřejmě tě někdo z toho auta dostal a pak zavolal policii. Možná ti tím zachránil i život,“ dopověděl a já jsem byla nucená se zamyslet. Takže mi někdo zachránil život. Kdo to asi tak byl?

„Holčičko, půjdu se domů převléct a pak zase přijdu, ano?“

„Jen si odpočiň doma. Já to tady vydržím,“ snažila jsem se, aby si odpočinul. Vypadal velmi unaveně a kdo ví, jak tu se mnou byl dlouho. Nakonec s tím souhlasil, a než odešel, tak mi dal pusu na čelo. Tohle mi připadalo trochu známé a měla jsem takový hřejivý pocit u srdce. Jakmile odešel, padla na mě únava. Moje oči se zavřely a já se zase propadla do tmy.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amnesia Prolog a 1. kapitola: