Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alicina vize - 1. kapitola

05.08.2010 (15:30) • Vesna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1572×

Nad temnou jeskyní se stahovala fialová mračna. Kdesi v dáli začal vzduch silněji rotovat a objevilo se tornádo. Věděla jsem, že to není zrovna nejlepší čas na to, vejít do jeskyně, ale nemohla jsem se ubránit. Jakmile jsem ji spatřila, věděla jsem, že je to to místo, které hledám. To místo, kde je uložena cesta zpět – cesta ke smrtelnosti.

„Alice,“ někdo na mě zavolal.

„Alice, co se děje?“ Teď už jsem rozpoznala ten hlas. Ten známý hlas, hlas, který miluji. Byl to Jasper a zněl velmi vážně a bojácně.

„Ano, co se děje, miláčku?“ dostalo se mi z pusy dřív, než jsem stačila uvažovat nad smyslem svých slov. To, že jsem zopakovala větu, kterou už předtím vyřkl Jasper, mi přišlo docela komické.

„Alice, teď vážně, co se děje? Měla si nějakou vizi? Chvíli si byla úplně mimo, vůbec jsem nevěděl, co se děje. Nemohl jsem tě dostat zpátky do reality, už jsem chtěl volat Carlislea.“

Vzpomněla jsem si na svou vizi. Byla tak skutečná, ale copak je něco takového možné? Přeci to nemůže být pravda, kdyby to tak bylo, už by určitě někdo jeskyni objevil. Chvíli jsem se zamýšlela nad tím, jestli jsem se opravdu nezbláznila. Když však Jasper řekl, že chtěl volat Carlislea, podivně to se mnou škublo. To nesmí v žádném případě udělat, řeklo cosi ve mně, a já věděla, že by bylo lepší, aby o mé vizi zatím nikdo nevěděl.

„Jsem v pořádku, miláčku. Ano měla jsem vizi, viděla jsem, že se chystám připravit velkou párty!“ Nasadila jsem neodolatelný úsměv a doufala, že mi Jasper uvěří.

„Opravdu? No vypadala si jinak. Vždy když máš svou vizi, tak to poznáme jen my, ale kdyby tě teď viděl nějaký smrtelník, řekl by, že si dostala určitě nějaký záchvat,“ pravil nervózně.

„Miláčku, přísahám, že mi opravdu nic není. Nedělej si s tím starosti. Vyrazím teď ven a koupím si něco hezkého na sebe, co tomu říkáš?“ Věděla jsem, že mluvením o módě a nákupech ho určitě unavím a nebude se dál vyptávat. Měla jsem pravdu. Po pár námitkách to Jasper vzdal a šel se dívat na televizi.

Osaměla jsem. Vzala jsem si klíče od auta a vyrazila. Do města jsem však nejela. Po chvíli řízení jsem sjela z cesty na lesní pěšinu, na kterou dopadaly sluneční paprsky. Na listech stromů byla ještě patrná rosa. Došla jsem až k velkému dubu, pod který jsem si sedla.

Zvláštní vize, ale co je na ní pravdy? Mám se bát? Co když už moje schopnost nefunguje správně? Byla jsem z toho docela dost zmatená. Nechtěla jsem, aby se o té vizi někdo dozvěděl, bála jsem se, aby to nebrali moc vážně. Už jsem si živě představovala Rosalii, jak se žene do jeskyně a proměňuje se zpátky v člověka. Jsem sobecká, když nechci, aby se to stalo? Ale co když to skutečně není pravda? Kde by se ale potom něco takového vzalo? Za blázna už mě jednou považovali, kdysi dávno. Ale já nejsem blázen! Seděla jsem tiše v trávě a pohrávala si s pramenem vlasů. Horlivě jsem přemýšlela, jak to udělat, aby se nikdo z rodiny o mé podivné vizi nedozvěděl. Mým problémem teď byl Edward. Jakmile se mi podívá do myšlenek, všechno zjistí. Musím na to pořád myslet. Kdybych mu řekla, aby se mi do myšlenek nedíval, tím spíš by to udělal a zjistil pravdu. Jedinou možností je, že bych na čas odjela a pokusila se na vizi tolik nemyslet. Ale co Jasper? Nebude mu divné, že chci odjet hned po té příhodě? Rozhodla jsem se, že na čas odjedu s Jasperem a maskovala to tím, že chci procestovat místa, kde jsem ještě nebyla.

Před vstupem do domu jsem nasadila bezstarostnou tvář. V obýváku seděla Rosalie a prohlížela si nějaký časopis o módě. Sotva si mě všimla, což mi zrovna přišlo vhod. Chtěla jsem se tiše proplížit nahoru za Jasperem, když ve mně doslova hrklo. Řekla jsem, že jedu na nákup a nic jsem si nepřivezla. To by mu jistě přišlo divné. Chtěla jsem se vrátit a něco narychlo koupit, ale Rosalie zvedla hlavu od časopisu a všimla si mě.

„Ahoj Alice, kde jsi byla? Nejedeš náhodou do města? Potřebovala bych koupit pár látek na nové šaty,“ zašveholila.

„Ano, jedu. Jaké chceš koupit?“ řekla jsem a spadl mi kámen ze srdce. Věděla jsem, že náš rozhovor slyší i Jasper, ale teď jsem se mohla opravdu vydat do města a koupit něco i pro sebe.

Cestou do města jsem přemýšlela, jestli je skutečně nejlepším řešením odjet na čas z Forks. Z toho mě vytrhlo spadnutí dešťové kapky na střechu vozu. Zvláštní zvuk, lehounký a rytmický. Jak bych ho asi slyšela jako člověk? Jaké by asi bylo jen tak se procházet městem a necítit krev žádného ze smrtelníků, neslyšet tlukot tisíců srdcí v davu. Ne! Takhle nesmím přemýšlet! Co by se stalo s naší rodinou, kdybychom byli všichni zase lidmi? Nejsme spolu jenom proto, že vlastně nemáme moc možností? Žila bych s někým jiným než s Jasperem, kdybych byla člověk? Obyčejná lidská žena? Rosalii by se splnil její sen, mít děti, ale s kým? Naše rodina by se možná rozpadla. Takové riziko nesmím dopustit.

Z města jsem se vrátila ještě smutnější a už sem ani neskrývala rozpaky a smutek. Emmet si toho hned všiml a začal do mě rýpat.

„Tak co, neměli látku, kterou chtěla moje Rose? Nebo ti vyprodali poslední svetr tvojí velikosti před očima?“ ptal se ironickým tónem a smál se.

Jindy bych ho odpálkovala podobně vtipně, dnes jsem však neměla náladu. Zamířila jsem hned k Rosalii, abych jí předala látky. I ona si všimla mého rozpoložení a tentokrát jí to nebylo jedno.

„Alice, co je s tebou? Jsi nějaká smutná, takovou tě neznám. Pověz mi, co se děje,“ naléhala.

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem věděla, že pravdu říct nemohu, tak jsem se pokusila hrát znuděnou. „Ale, nic se neděje. Potřebovala bych trochu změnu, ráda bych odjela na dva měsíce někam daleko. Jen nevím, jak to přijme Jasper, ráda bych, aby jel se mnou,“ odpověděla jsem a byla potěšena tím, jak mi to nakonec všechno dobře vychází.

„Ty chceš odjet? No myslím, že by to Jasperovi nevadilo, ale bude se asi ptát, co tě k tomu vede, protože abych pravdu řekla, já nevidím moc důvodů. Ještě včera si zářila jako slunce a nic nenasvědčovalo tomu, že by sis chtěla udělat výlet,“ dodala s obličejem, který dokazoval, že si není zrovna jista mým duševním zdravím.

„Já vím, ale mohli bychom strávit nějaký čas jen sami, daleko od civilizace, někde, kde nejsou lidé,“ řekla jsem nejistě.

„Alice, vůbec jsem nevěděl, že tě láká teď někam odjet. Také si nejsem jist tím, proč,“ řekl Jasper s hlasem plným pochybností. Vůbec jsem si nevšimla, že přišel.

„Dobře, ale to se nemohu rozhodnout jen tak spontánně?“ odvětila jsem a sama nevěřila vlastním slovům.

Zvedla jsem se z pohovky a vyskočila oknem ven. Běžela jsem dlouho, potřebovala jsem ze sebe dostat ten pocit selhání. Styděla jsem se za to, že jsem musela tak lhát těm, které mám ráda. Sedla jsem si na mech a hlasitě jsem se rozvzlykala. Někdo mě pohladil po vlasech. Vedle mě stál Jasper a hleděl na mne zpříma.

„Alice, chci, abys byla šťastná. Jestli ti udělá radost, že teď někam pojedeme, tak pojedeme. Akorát mám trochu starosti. Nesouvisí to náhodou s tou tvou vizí? A prosím neříkej mi, že to bylo o nějaké párty,“ řekl a snažil se mě uklidnit.

Nechtěla jsem ho dál balamutit, ale cítila jsem, že mu přece jen úplnou pravdu říct nemohu. „Máš pravdu, o párty to nebylo. Ale také to nebylo nic, co byste měli vědět. Není to pro vás bezpečné. Věř mi, že kdybych ti to mohla říct a neohrozila tak naši rodinu, udělala bych to!“ Rozbrečela jsem se ještě víc.

„Naháníš mi strach, miláčku. Je to vážné, stane se někomu z nás něco? To není legrace, povídej!“ Jeho hlas plný obav mě překvapil. Tak naléhavě nikdy nezněl.

„V tom je ten problém. Když ti to řeknu, ohrozím tím naši rodinu. Musíš mi věřit. Víš dobře, že Edward umí číst myšlenky. Kdyby nám to přečetl v hlavě, mohl by na to upozornit rodinu a pak by se možná rozpadla,“ vysvětlovala jsem.

Chvíli bylo ticho. Najednou odněkud přiskákala malá rosnička a posadila se na nedaleký list.

„Alice, já ti vůbec nerozumím. Slibuju, že když mi to řekneš, budu dělat vše pro to, abych rozpadu naší rodiny zamezil, ale takhle nemůžu vůbec nic,“ řekl už trochu klidnějším hlasem.

Rozhodla jsem se, že mu řeknu celou pravdu: „Víš, někde na světě existuje věc, která nás dokáže proměnit zpět ve smrtelníky.“

Mlčel. Věděla jsem, že se to pokouší nějak vstřebat. Po chvíli promluvil: „A ty se bojíš, protože si myslíš, že by se někteří z naší rodiny chtěli přeměnit a tak by mohlo dojít k rozdělení, protože by měli více možností?“

Pochopil to naprosto správně. Všechny mé obavy byly nyní vysloveny nahlas. Cítila jsem nesmírnou úlevu, ale i trochu zděšení. Jako by nějak ztěžkl vzduch tím, že to bylo tak ostře a jasně řečeno, bez sebemenší emoce.

Autor: Vesna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alicina vize - 1. kapitola: