Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice? Co se s tebou děje? - 20. kapitola

31.10.2011 (07:00) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2198×

Pohled Bella

„Jak jsi mohla zapomenout na svého otce?“ dobíral si mě táta. Jenom jsem se na něj usmála.

„To víš, že ne,“ ujistila jsem ho s úsměvem. Táta nám poblahopřál a pak jsme už měli klid. To malé ve mně mě pořád kopalo, až jsem myslela, že se z toho břicha vykope ven. Nikdo vlastně nevěděl, že jsem těhotná. Kromě mě, Alice, Rose a samozřejmě Edwarda. Ten si to přečetl v myšlenkách. Ale je to nespravedlivé!

Celou dobu jsem přemýšlela, jaké jméno dát dítěti. Když to bude holka, tak Scarlett, a když to bude kluk, tak Jonah. To by mě zajímalo, co to bude. Byla jsem tak zabrána svými myšlenky, že jsem ani nepostřehla, že už jsme s Alecem v pokoji. Dneska budeme ještě u Cullenů, ale zítra se vrátíme k nám domů. Jenže tu byla důležitá otázka. Jak si užít svatební noc v domě plném upírů?! Vždyť to ani nejde! A ještě k tomu s Edwardem! To fakt není normální. No jo. Vždyť mi to ani nemusí vadit. Těhotná už stejně jsem, tak co. S Alecem jsme se chvíli mazlili, ale pak už jsem byla hodně unavená, tak jsem si lehla a hned usnula. Tentokrát už jako Isabella Volturiová.

Ráno, když jsem se probudila, vedle mě nikdo nebyl. Lekla jsem se, co se stalo, ale všimla jsem si malého lístečku. Vzala jsem ho a přečetla si ho.

Dobré ráno, miláčku.

Doufám, že ses vyspala nádherně. Omlouvám se, ale musel jsem si zajít na lov. Do hodiny budu zpátky. Miluji Tě. Alec

Tak si chvilku počkám. Za chvíli už tu bude. Zatím jsem si šla dát sprchu. Dneska mi bylo mimořádně dobře. Mohlo by to tak být pořád. Jenom co jsem si to domyslela, ucítila jsem hroznou bolest v břichu. Rychle jsem se za něj chytla. Po chvíli to přešlo. Tak to by bylo, no. Zrovna se vrátil Alec, takže hned přiběhl do koupelny za mnou. Jenomže… Mám mu to říct? Najednou mi přišla SMSka. Podívala jsem se, kdo mi píše. Alice. Přečetla jsem si ji.

Opovaz se mu to rict!!! Musi to byt prekvapko!!!

Hm… Tak mu to říkat nebudu. Ale… Co mu mám teda říct? Ranní nevolnosti? Ale jo. To by mohlo zabrat.

„Bells? Zlato, co je ti?“ ptal se mě vystrašeně Alec.

„To nic není. Jenom ranní nevolnost. Jsem v pořádku. Neboj se,“ uklidnila jsem ho. Alec si mě nedůvěřivě měřil. Přišla mi další SMSka. Okamžitě jsem věděla, že je od Alice. Omluvně jsem se podívala na Aleca a přečetla si ji.

Dobre, uz mu to muzes rict. Stejne se to dozvi.

Tak to by bylo. Otočila jsem se zpátky na Aleca a ten si pořád nedůvěřivě měřil. Asi mi to nevěřil.

„Víš… Zlato… Sice jsem už hodně starý, ale příznaky těhotenství pořád znám, takže se tě musím na něco zeptat. Jsi těhotná?“ zeptal se přímo.

Pohled Alec

Ráno jsem si musel zajít na lov. To pálení v krku bylo nesnesitelné. Jenomže jsem nechtěl nechat Bellu samotnou. Napsal jsem jí vzkaz.

Dobré ráno, miláčku.

Doufám, že ses vyspala nádherně. Omlouvám se, ale musel jsem si zajít na lov. Do hodiny budu zpátky. Miluji Tě. Alec

Dal jsem jí ho vedle hlavy na polštář a mohl jsem vyrazit. V lese jsem si ulovil pár srnek, ale myšlenkami jsem byl pořád u Belly. Něco mi na ní nesedělo. Každé ráno má nevolnosti. Jídlo moc nechce jíst. Vše hned vyzvrací. Nechal jsem lov lovem a vyrazil zpátky k Belle. Když jsem tam přišel, Bells byla v koupelně. Hned jsem se lekl, co se děje, protože seděla na zemi a držela se za břicho. Najednou jí zapípal mobil. Přečetla si smsku. Zřejmě byla od Alice. Čekal jsem, co mi nakonec řekne.

„Bells? Zlato, co je ti?“ zeptal jsem se vystrašeně. Opravdu jsem se o ni bál. Takhle se nikdy nechovala.

„To nic není. Jenom ranní nevolnost. Jsem v pořádku. Neboj se,“ uklidnila mě. Jenomže já jsem jí nevěřil. Přišla jí další SMSka. Omluvně se na mě podívala a přečetla si ji. To by mě opravdu zajímalo, co se s ní děje. Musel jsem se na to zeptat.

„Víš… Zlato… Sice jsem už hodně starý, ale příznaky těhotenství pořád znám, takže se tě musím na něco zeptat. Jsi těhotná?“ zeptal jsem se přímo. Bella se vyhýbala mým očím. Přišel jsem až k ní a zvedl jí hlavu.

„Bells, víš, že mi to můžeš říct. Já -"

„Ano. Ano, jsem těhotná, Alecu,“ zašeptala potichu i pro mě, upíra. Já jsem v tu dobu byl opravdu šťastný. Vždy jsem si přál mít dítě, ale s upírem to nejde nikdy. Bella znovu sklopila hlavu a zamumlala něco ve smyslu „Věděla jsem, že to nemám říkat“. Pořádně jsem ale nerozuměl. Myslel jsem jenom na jednu věc. Já budu táta. Já. Táta. Vzal jsem Bellu do náruče a zatočil se s ní.

„Já budu táta!“ křičel jsem na celý dům šťastně. Bella se mi jenom smála. Byl jsem dokonale šťastný. Teď se o ni ale musím postarat. Asi by to chtělo zajít ke Cullenům. Přesněji řečeno ke Carlisleovi. Nejdřív bych měl asi zavolat Alice, nebo někomu z nich. Belle zase přišla SMSka. Přečetla si jí, ale potom mi ten mobil podala. Nechápavě jsem se díval, co dělá, ale Bells jenom pokynula, ať si to přečtu. Byla od Alice.

Jiste, ze muzete prijit. To se ani nemusite ptat. At jste uz tady :-)

Tak to bychom měli. Bells jsem odnesl do pokoje a začal balit věci. Přeci jen tam asi budeme trochu déle. Když jsem měl sbaleno, neváhal jsem, Bellu vzal do auta a mohli jsme už konečně vyrazit. Nesmím dovolit, aby se jí něco stalo. Nikdy bych si neodpustil, kdyby si něco udělala... Ať už sama nebo něčí vinou.

Ani ne za chvilku jsme parkovali před jejich domem a Alice na nás čekala u dveří. Bellu jsem opatrně vzal do náručí, i přes její protesty, a odnesl do obýváku, kde jsem ji položil na gauč. Stejně si ale sednula a stulila se mi do náručí.

„Tak, kde jste?“ ozval se Carlisleův hlas ze schodů, ze kterých zrovna scházel. Když nás uviděl, pousmál se a přišel k nám. „Vypadá to, že se to budeš zase opakovat...“ zamumlal si pro sebe, otočil se k Alice a mrknul na ni.

...

Bella

Po nekonečných měsících čekání a trpění nastal den D... Den porodu. Všichni kolem mě pobíhali, každý dělal něco jiného... Jen já jsem si tak seděla na posteli a pojídala teplou polévku, co mi Esmé uvařila. Nač spěchat? Je ještě času dost, nic necítím, všechno je v pořádku.

Po chvíli jsem si potřebovala zajít na záchod, tak jsem se zvedla z té krásně zahřáté postele. Jenže to byla asi chyba... Praskla mi voda a porod byl tu...  Všichni přestali dělat předchozí práci, seběhli se u mě a v tu chvíli, kdy mě Alec vzal do náručí, jsem ztratila vědomí.

...

Konečně mám všechno za sebou. Konečně už mohu žít klidný život, aniž bych byla nějak neschopná. Alec mě proměnil v upírku, mně se narodila krásná holčička, Angela, podle mé nejlepší kamarádky, a všichni jsme bydleli společně v jednom domě. Budeme spolu tak dlouho, dokud nás smrt nerozdělí... Co to tu plácám? Smrt nás rozdělit snad ani nemůže. Mohu si žít spokojený nesmrtelný život po boku svého milovaného manžela, v přítomnosti své nejlepší sestry, jejích dětí, Angely a vlastně po boku celé své nejmilejší rodiny.

Jen tak mimochodem... Edward si našel nějak mladou dívku a už je s ní asi dva roky... Snad jim to klapne a budeme moci chystat další svatbu. To už by byla třetí... Tedy za tu dobu, co jsme spolu s Alice přišly.

„Mamííí!“ ozval se hlásek mé malé Angee z kuchyně. Zřejmě tam zase něco vyvedla...

Milý deníčku, poprvé od doby, co babička zemřela, jsem se rozhodla, že ti sem napíšu. Doufám, že tě můj nekonečný život nebude nudit a zůstaneš mi věrný...

„Už jdu, zlatíčko!“ odpověděla jsem jí a sklonila se ke svému deníčku.

Pokud ne, má malá Angee by si z tebe udělala omalovánky. A věř, že to by se ti nelíbilo. A jak to nakonec u nás všechno dopadlo? Alice má manžela svých snů, Jaspera, k tomu ještě dvě nádherné děti. Já mám také vše, co by mě ani ve snu nenapadlo... Nesmrtelnost po boku báječného manžela s milovaným dítětem. Kdo by řekl, že Angee už budou tři roky? Přitom vypadá na osm... Jak ten čas utíká. Ale to nejlepší si nechám na konec, milý deníčku. Všichni jsme tu jeden pro druhého, abychom s čímkoliv pomohli a nikdo neměl potíže. Tak tohle je naše rodina. Snad jsem tě ještě neunudila a mohu ti ještě něco popovídat...

„Maminko!“ Angee začala brečet, když jsem za ní ještě nešla, tak jsem se rychle sehla k deníčku, abych to už mohla dopsat.

Jak už jsem se zmiňovala, Edward si našel lidskou dívku, Michaelu, a věř tomu nebo ne, chtějí spolu mít miminko... To bude ale dětí v té naší malé rodince. Možná bych to už měla zakončit slovy „uvidíme se příště“, ale já to zakončím lépe... Ať se naše rodina rozrůstá, nezůstaneme spolu jen my dva, kdo odejít chce, ať odejde, my rodina jsme, doufejme...

Zavřela jsem deníček, schovala ho na své tajné místo, kde ho nikdo nenajde a vydala se dolů za svou malou holčičkou. V kuchyni bylo vše rozházené, omáčka všude po zdi... Angee, Angee...

Pohled Osud

Tahle rodina spolu zůstala po několik staletí, nikdy se nerozdělili. Naše sestry, Alice a Bella, dostaly od Boha nádherný dárek, a to společnost v této rodině. Co víc si k tomu ještě přát? Snad už jen, aby spolu zůstali několik dalších století spolu...

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice? Co se s tebou děje? - 20. kapitola: