Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alfa 6. kapitola

21.01.2012 (18:00) • Barysek • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3233×

6. kapitola

Pohled Belly:

Když jsem se po bezesné noci probudila, bylo mi tak špatně, že mi vstávání dělalo větší problémy než obvykle.
Nevím, čím to bylo. Hlava mne bolela, jako kdybych strávila celou noc v baru a teď se vzpamatovávala z opice. Navíc jsem měla tělo v jednom ohni. Neměla jsem přímo horečku, ale normální teplotu jsem rozhodně neměla. Protože jsem dokázala vstát a nachystat se do školy, nedělala jsem z toho závěry. Asi to bude jen přeháňka.

Když už jsem byla na školním parkovišti a hasila jsem si to k Angele, která na mě jako vždy čekala u školní budovy, zarazila jsem se pohledem na pěti nových studentech. Byli to ti tři kluci ze včerejška a nějaké dvě holky. Jedna byla blondýna s dlouhýma nohama a ta druhá mně připomínala skřítka nebo elfa. Měla černé rozježené vlasy, štíhlou malou postavu a zlatavě hnědé oči. Té blondýně jsem do obličeje neviděla, ale podle pohledů, které na ni vrhala mužská část zdejších studentů, jsem usoudila, že ošklivá rozhodně není.

Ten svalovec s tím druhým klukem, který vypadal jako lev, ke mně stáli zády stejně jako ta bloncka.
Jako posledního jsem si všimla kluka s bronzovými vlasy, který mne včera tak fascinoval. Jakmile jsem se na něj podívala, upřel na mne svůj zrak. Chvíli se na mě díval překvapeně a poté se na jeho tváři usadil roztomilý, lehce pokřivený úsměv. Než jsem si ten úsměv stačila užít, dorazila jsem k Angele. Po krátké výměně pozdravů a názorů na nejnovější přírůstky jsme se vydaly na hodinu fyziky. Když jsem zapadla do lavice, kterou okupuji, vešel do třídy ten bůh s bronzovými vlasy a za ním v závěsu se nesla ta blondýna.

Jejich příchod mi vyrazil dech. Oba byli tak nadpozemsky krásní, že jsem nemohla dělat nic jiného než na ně civět. Naštěstí jsem byla dost při smyslech na to, abych neměla otevřenou pusu a netekly mně po bradě sliny. Když ke mně zamířil ten kluk, vzpamatovala jsem se, ale ne tak, abych s ním mohla inteligentně konverzovat, což byl pravděpodobně důvod, proč za mnou přišel. Teda kromě toho, že jinde místo nebylo. Blondýna si musela sednout za Mikem, z čehož byl on na větvi a ona z toho nebyla bůhví jak nadšená. Vůbec se jí nedivím.

„Ahoj,“ pozdravil a zářivě se na mě usmál, z čehož jsem málem dostala infarkt.

„A-ahoj,“ vykoktala jsem a chabě jsem napodobila jeho kouzelný úsměv.

„Já jsem Edward. Edward Cullen. Ty jsi Isabella Swanová, nemám pravdu?“ zeptal se sametovým hlasem.

„Bella,“ řekla jsem rozpačitě.

„Rád tě konečně poznávám osobně. Můžu?“ zeptal se slušně a ukázal na židli u mé lavice, která byla volná.

„Jasně,“ odpověděla jsem a žasla jsem nad tím, že jsem mu dokázala odpovědět, jelikož mne naplno uchvátily jeho vlasy. Když si sedl vedle mě, naskytl se mi pohled hodný bohů. Ty hnědé vlasy s bronzovými odlesky přímo vybízely k tomu, abych do nich zajela svými prsty. Měla jsem sto chutí to udělat, ale nakonec vyhrál zdravý rozum nad chtíčem, ačkoliv stál proti značné přesile.

„Odkud jsi?“ zeptal se a já jsem mu na tu otázku prostě musela odpovědět, i když byla docela osobní a my se k tomu všemu známe jen asi pět minut. Ty jeho oči mne dostávaly do kolen. Při rozhovoru s ním jsem úplně zapomněla na stále se zvyšující teplotu a bolest hlavy. Pokračovali jsme v tom rozhovoru celou hodinu, i když už byl učitel ve třídě. Celý den jsem seděla s ním. Chodili jsme po budově školy a povídali si o všem možném. Dozvěděla jsem se toho hodně jak o něm, tak o jeho rodině.

Ten svalovec se jmenoval Emmett. Nic jej nedostalo z dobré nálady a všechny okolo otravoval svými nekonečnými vtípky.

Ten kluk co se podobal lvu, byl Jasper. Moc jsem se toho o něm nedozvěděla. Většinou pomáhal Emmettovi s vymýšlením nějakých vtípků, i když, jak jsem pochopila, byl o hodně rozumnější.

Rosalie byla ta překrásná blondýna. Chodila s Emmettem, což mi ze začátku připadalo divné. Rosalie mi připadala jako namyšlená fiflena, ale Edward mi řekl, že taková vůbec není. Moc jsem tomu nevěřila, ale nedělám si vůči ostatním předsudky, takže doufám, že se s ní seznámím, abych si na ni mohla udělat vlastní názor.

Ten černovlasý elf se jmenuje Alice. Je roztřeštěná, miluje módu a pořád se do něčeho plete. Alice chodí s Jazzem, což jsem poznala sama. S Alice jsem měla jednu hodinu bez Edwarda. Pořád mi něco vykládala a začala dokonce plánovat společné nákupy.

Edward mi popsal i jeho adoptivní rodiče. Jeho otec Carlisle je doktor. Je sečtělý, rozumí svému řemeslu líp než kdokoliv jiný a své děti, ač nevlastní, miluje nadevše. Esme, Edwardova matka, renovuje domy. Má dobrý vkus a talent na odhad lidí. Umí výborně vařit a pro své děti by udělala první poslední.

O Edwardovi samém jsem se toho dozvěděla nejvíce. Hraje na piáno, rád čte, má výborné známky a má odpověď na každou otázku, kterou mu položíte. Je upřímný, což se u většiny dnešních mladých lidí často nevidí. Také je galantní, roztomilý, okouzlující, nádherný a já nevím, co všechno ještě. Za jeden necelý den jsem se s ním spřátelila jako s nikým jiným za celý můj život.

Když nastal čas oběda, šli jsme spolu do jídelny. Potom, co jsme si vzali tácky s jídlem, jsme se začali rozhlížet po volném místě. Až když jsem si pořádně uvědomila naše okolí, zjistila jsem, že nás všichni pozorují. Bylo mi to nepříjemné.

Edward pohledem vyhledal jeho rodinu. Seděli u stolu, který byl v nejzazším koutě. Rosalii s Emmettem jsem nikde neviděla, asi se zpozdili. Alice se na mě rozzářeně zubila a Jazz se tvářil, jako by jej někdo pod stolem píchal vidličkou do slabin.

„Ahoj, Bello!“ vřískla nadšeně Alice. Aniž bych nestačila postřehnout jakýkoliv pohyb, Alice najednou stála přede mnou a svírala mne ve velmi silném objetí.

„Ne-nemůžu dýchat,“ snažila jsem se ze sebe dostat slova, ale měla jsem příliš málo kyslíku. Naštěstí si to Alice uvědomila a pustila mě.

„Promiň,“ zatrylkovala, ale z jejího hlasu nebyla slyšet ani kapka kajícnosti.

„Ahoj, Jazzi“ pozdravila jsem ho a sedla si naproti Edwardovi, hned vedle Alice.

Celou dobu, co jsme seděli na obědě, jsem poslouchala Alice, jak nadšeně plánuje detaily našeho výletu za nákupy, a Edwarda, který se ji snažil zastavit a alespoň trochu ji usměrnit, což mi připadalo jako naprosto neuskutečnitelné.

Můj stav se za poslední půlhodinu výrazně zhoršil. Teplota mi stoupla o dobré dva stupně a do hlavy mi někdo nainstaloval plastelínovou kouli plnou vyčuhujících hřebíků. Teď tam s ní pravděpodobně mozkožrouti hráli squash, což se mi vůbec nelíbilo.

„Bello, je ti dobře?“ zeptal se starostlivě Jasper, který mne už nějakou dobu sledoval. Alice s Edwardem se přestali hádat a zaměřili svou pozornost na mě.

„Je mi… fajn. Už ráno mě bolela hlava a měla jsem zvýšenou teplotu, ale myslela jsem, že se to spraví. Pojedu domů. Mějte se. Uvidíme se zítra,“ řekla jsem jim a za řeči jsem se sbírala.

„Ahoj,“ pronesli sborově Alice s Jazzem.

„Nemám tě zavézt domů?“ zeptal se Edward jako pravý gentleman.

„Ne, děkuji. Zvládnu to sama. Zas tak špatně mi není,“ odmítla jsem jeho nabídku, i když bych ji stokrát radši přijala.

„Dobře, ale buď opatrná,“ řekl ještě Edward.

§§§§

Když jsem dorazila domů, nepotkala jsem ani jednoho z mých bratrů, což nebylo zase tak neobvyklé. Taťka jel za Charliem do Forks.

Chtěla jsem si změřit teplotu, ale nemohla jsem najít teploměr, takže jsem to nechala na potom. Zasedla jsem k televizi a pustila jsem si DVD. U třetího filmu jsem se rozhodla, že se půjdu proběhnout. Já vím. Já vím. Blbější nápad jsem dostat nemohla, ale doma jsem se cítila jak v kleci.

Nevěděla jsem, kam mě nohy nesou. Zjistila jsem to, až jsem se zastavila uprostřed mé louky. Běhala jsem sem pravidelně. Posadila jsem se do trávy a kochala jsem se krajinou.

Asi za dvě hodiny jsem si lehla a vytuhla. Mozkožrouti si dali přestávku na svačinu a teplota se mi ustálila.

Když jsem uslyšela šustění trávy na pravé straně louky, vyletěla jsem na nohy, div jsem si leknutím necvrnkla do kalhot. Rozhlédla jsem se a spatřila jsem Edwarda, jak stojí na kraji louky mezi stromy. Díval se na mě, jako by mne viděl poprvé.

I já jsem měla pocit, jako bych jej vůbec neznala. Spustil se ve mně obranný mechanismus, o kterém jsem dosud neměla tušení, že ve mně je. Začaly se mi klepat ruce a teplota mi stoupla o čtyři stupně, takže jsem měla krásných čtyřicet čtyři stupňů. Asi tak za půl minuty jsem zjistila, že už nejsem ve svém těle.

Na místě, kde jsem do teď stála já, stál velký, zlatavě hnědý vlk.

V tu chvíli jsem začala docela zmatkovat, ale přesto jsem si uvědomila pár věcí.

Můj zrak byl o dost lepší než v lidské podobě. Viděla jsem každou žilku na květinách, které jsem svými velkými tlapami udusala. I můj čich nebyl ošizen o vylepšení. Cítila jsem všechno, včetně sladké medové vůně, která byla smíchána s dalšími nádhernými vůněmi, které k sobě normálně neseděly, ale v této kombinaci to byla pastva pro můj nos. Teda čenich.

Začala jsem hledat majitele toho pachu a uviděla jsem Edwarda. Byl ještě krásnější než kdy dřív.

Najednou jsem nezmatkovala. Měla jsem pocit, jako bych našla chybějící kousek mé osoby, o kterém jsem ani nevěděla, že se pohřešuje. Gravitace pro mě přestala existovat a jediné, co mě drželo na zemi, byl Edward.

                                                               ← Shrnutí →

Autor: Barysek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa 6. kapitola: