Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alec a... Nessie?! - 10. kapitola

05.01.2013 (07:00) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1515×

Sedla jsem si do trávy, skrčila kolena a okolo nich omotala ruce. Bojím se toho, co se stane. Třeba vše vidím jen ze špatného úhlu, jako se mi to už párkrát povedlo. Nebo mám prostě jen pravdu.

„Renesmé?“ Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, kdo na mě mluví. Tušila jsem, kdo to je, ale stoprocentně jsem si jistá nebyla.

„Uhm… Caie?“ oslovila jsem ho v otázce, protože jsem zkrátka nevěděla, co říct. Za celou dobu, co tu jsem, až teď jsem si ho pořádně prohlédla. Na sobě měl černé kalhoty a černou košili. Kdyby přes to neměl oblečený černý plášť s červeným vnitřkem, přesně jako měli Nebelvírští v Harry Potterovi. Nevypadal koneckonců… tak špatně. Měl docela hezké vlasy, delší, několik centimetrů nad ramena, jako měl Severus Snape, profesor lektvarů. Jen je neměl tak černé a tak mastné. On je měl skoro platinově blonďaté a husté, lesklé. Jako z reklamy na přípravky na vlasy.

„Jen jsem se tě chtěl optat, zda jsi v pořádku. Poslední dobou se zdáš být trošku rozrušená.“ Dobře, dokáže být starostlivý. A má hezký hlas. Ale ne jako Alec, Caius ho má nižší. Co mu na to mám říct? No, víš, já jen nevím, co mi s Arem za zády kujete, že se bojím, že tu zemřu?

„To se vám jen zdá, jsem v pohodě,“ snažila jsem se o přesvědčivý tón. Skousla jsem si spodní ret a Caius se nenápadně uchechtl. Aha, budu dělat, že jsem nic neviděla.

„Nemusíš mi vykat, Renesmé. Nejsem o tolik starší, než ty. Jen mám na kontě o pár tisíc let víc. Pokud jde o náš normální věk, není na místě, abys mi vykala. Jsem Caius.“ Natáhl ke mně ruku, a to mě donutilo skousnout ret znovu.

„Nessie,“ přijala jsem a ruku mu lehce stiskla. Studil. Víc než jiní upíři, s kterými jsem se do teď setkala. Po chvilce jsme už stáli jako předtím. Tedy, stáli… Já stále seděla na zemi a on seděl v při dřepu.

„Nemohl jsem si nevšimnout toho, co se děje mezi tebou a Alecem. Takže nám za chvilku přetáhneš gardistu?“ Musela jsem se tomu zasmát. Hlavně slovu přetáhnout. Ani netuším, proč mi to přišlo tak vtipné…

„Nemýlíš se. Máme se rádi… tedy, no, miluje mě, já jeho taky… Ale nevím, jestli to je to pravé,“ pokrčila jsem rameny. Je to poprvé, co jsem nahlas pochybovala o správné volbě, pokud šlo o Aleca.

„Rozhodně ti s ním bude lépe, než s tím čoklem,“ přitakal. Jake…

„Není to čokl. Neříkej mu tak a laskavě se do toho nemíchej, pijavice,“ procedila jsem skrz zuby, zvedla se a rychlým krokem jsem odešla zpět do hradu, přičemž jsem do něj stihla ještě strčit. Naštvalo mě to. Myšlenka na Jacoba… Použila jsem i jeho slovo, kterým často označoval tátu nebo tetu Rose. Čím víc se mi do hlavy dostávaly myšlenky na toho snědého chlapce, co mimochodem patřil jen mně, tím víc jsem si nebyla jistá tím, co k Alecovi chovám za city.

…

Jenže dalších sedm dní uběhlo jako pára nad hrncem.

…

„Alecůůů!“ křikla jsem znovu ze dveří na svého přítele. Potřebovala jsem nutně zapnout šaty a na zip jsem nedosáhla. Tady to potřebovalo ještě jedny ruce, pokud bych se zrovna nerozhodla jít ve spodním prádle, což by vlastně nebyl zase tak špatný nápad, alespoň by mi to ušetřilo spoustu práce. Ani s make-upem bych si nemusela dělat práci. Pochybuji, že by po tom někoho zajímal můj obličej.

„Ano, lásko?“ cukroval mezi dveřmi a uculoval se mému počínání, když jsem si marně zkoušela zapnout šaty sama.

„Potřebovala bych zapnout šaty… Tohle je totiž nad mé síly,“ povzdechla jsem si, ruce spustila a přidržela si je na prsou, aby nespadly, byly bez ramínek. Otočila jsem se k němu zády. Ucítila jsem jeho ledové prsty, jak spolu s jezdcem jedou nahoru po mých zádech. Omotal mi ruce kolem pasu a políbil mě na klíční kost.

„Víš, že jsi dokonalá. Byla bys dokonalá, i kdybys měla na sobě pytel, tak to tolik nepřeháněj, je to zbytečné. Ale seš nádherná, moc ti to sluší,“ zabroukal mi do ucha a já se musela usmát.

„To by mi teta Alice neodpustila, takže smůla, udělám vše, co je v mých silách. Nemůžu ti udělat ostudu přeci. A teď už padej a nerozptyluj mě. Jinak to bude k ničemu a ty budeš mít… po srandě.“ Otočila jsem se k němu a vtiskla mu rychlý polibek na rty. Nakonec jsem ho vystrčila ze dveří a zavřela za ním. Věděla jsem moc dobře, že kdyby zůstal ještě chvilku, zapínání šatů bych mohla ještě párkrát opakovat. Sice by mi to nějak nevadilo, ale teď ne… už takhle nestíhám. Podívala jsem se na hodiny na nočním stolku a zajíkla jsem se. Měla jsem hodinu. Hodinu na přípravu…. To zvládneš, jsi vnučka Alice, Alice Cullenová, víš, co dělat. A navíc jsi poloupír. Kdybys přišla pozdě, asi by si ťukali na čelo.

Podkladový krém, make-up, pudr, oční stíny, řasenka, lesk na rty. Sesponkovat vlasy, přelakovat… Za necelých dvacet minut jsem byla se vším hotová a dokonce jsem byla i po prohlížení se v zrcadle spokojená. V rychlosti jsem si na krk připnula jeden malý řetízek s chalcedonem a mohla jsem jít. Přejít na druhou část hradu mi trvalo přesně devět minut, přestože jsem se rozhodla jít lidským tempem, nebylo kam spěchat. Stále mi zbývalo pár minut, strávených už v jedné z místností, kterou jsem neznala, bylo v ní hlavně rušno. Občas jsem poznávala osoby z Volterry, někdy opět dědečkovi přátelé. Malý moment jsem přemýšlela, jestli by byla možnost, aby tu byla také rodina, ale tu možnost jsem rychle zavrhla. Aro by si takhle do karet nehrál.

Aleca jsem našla vmžiku. Anebo on našel mě? Tak či tak, stáli jsme v jednom z rohů místnosti a já koutkem oka pozorovala dění okolo. Občas jsem zaslechla, že se někdo pokouší o proslov, ale nechala jsem to plavat. Momentálně mě zajímal jen on. Natáhla jsem k němu ruku a pomalu jsem mu ji sunula po saku, v kterém jen tak náhodou vypadal naprosto božsky, až ke krku, kde zůstala. Vzhlédla jsem a trošku zaklonila hlavu, byl o dost vyšší než já, a tak dívat se mu do očí, neslo sem tam potíže s krční páteří. Žertuju. Stálo to za to. Občas mě jeho karmínově rudé oči děsily, jenže jsem si na ně už zvykla a byly… jeho. Stejně krásné, jako on.

Pomalu se ke mně začal sklánět a já zatajila dech, jen abych si tu chvíli užila ještě víc. Byl to můj zlozvyk. Vždycky, když jsem si něco chtěla zapamatovat do detailů… přestala jsem dýchat.

Milovala jsem ty momenty, být jen tak u sebe, blízko, ignorovat okolí a být ve své vlastní bublině.

Políbila jsem ho. Dlouze a dala do toho všechno, co jsem cítila. Polibek se mi vrátil, já mu ho musela ale poslat zpět. A tak se to opakovalo a opakovalo…

„Nech toho, hlavně nedělej scény,“ sykl někdo nedaleko od nás. Ten hlas bych poznala všude. Rázem jsem se odtrhla od Aleca a otočila jsem se k původci hlasu.

Máma? Mami…

Už máme před sebou jen jednu delší kapitolu a možná epilog. :)

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alec a... Nessie?! - 10. kapitola: