Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A Member of Guard - 8. kapitola

08.02.2015 (08:00) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1648×

21. července 2005, Tacoma (1/3)

Corin od odjezdu z velkoobchodu Levi Strauss nezavřela ústa. Ethel ne jednou hluboce zalitovala, že ji neposlala se Santiagem do továrny Fordu, pro Dořina Mustanga…

„Před týdnem jsem se bavila s Fernandem ze španělského klanu. Musíš si ho pamatovat, párkrát jsme se viděli v sedmdesátém pátém, v Malaze.  Víš, který to je, ne? Vysoký, šarmantní, charizmatický, vášnivý, pil zásadně modelky, proměnila ho jeho sestra… jedním slovem - “

„Už si vzpomínám,“ Ethel jednoduchou lží přerušila Corinin výčet vlastností muže, o kterém v životě neslyšela, načež s lehkostí zařadila čtyřku. Číslo na tachometru náhodně vypůjčeného Chevroletu Malibu pomalu přesáhlo hodnotu 140 km/h. Což samo o sobě - za deštivého počasí, v pátek, v pět hodin odpoledne, kdy byl na hlavní silnici vedoucí z Tacomy do Seattlu největší provoz - bylo pro normálního řidiče přinejmenším nepředstavitelné. Rusovláska se však obratně prodrala kolonou ve zúženém pruhu předtím, než stočila volant doleva, směrem k vjezdu na dálnici.

„Páni, to bylo… úžasný! Kdo jsi a co jsi udělala s Ethel, se kterou jsem chodila do autoškoly? Já bych tam stála ještě teď,“ vydechla ohromeně Corin. Její šok však ani ne za tři sekundy opadnul a rusovláska opět měla co dočinění s jejím užvaněným já.

Nemohla jí to mít za zlé; Corin jen dělala všechno proto, aby se vyhnula stěžejnímu tématu Athenodořina rozkazu. Ani jí nebylo nijak po chuti, že měla přizabít naprosto neznámou, nejspíš i nevinnou ženu. Ale co se dalo dělat? Úkol byl úkol, Athenodora byla Corininou přímou nadřízenou a ona musela plnit veškerá její přání, bez ohledu na skutečnost, že jimi opovrhovala.

„Kde jsem to skončila? Jo, u Fernanda, no minulý pátek, když jsem měla dovolenou, jsme byli na večeři v jednom klubu – to bys nevěřila, kolik je v Malaze upířích barů! Měla jsem v plánu dát si s ním skleničku nulky, však víš, abych neurazila, jenže on se rozpovídal. Tak jsem se rozhodla ještě chvíli zůstat, slovo dalo slovo a já se, z ověřených zdrojů „tamten říkal, že tamten říkal“ dozvěděla plno novinek o všem možném. Zvláštní, do Fernanda bych nikdy neřekla, že-“

„Corin,“ povzdechla rusovláska netrpělivě. „K věci.“

„Ach… jistě, omlouvám se. Zase jsem se rozpovídala, viď? Takže, od tuniských nomádů se dozvěděl, že maročtí berbeři vyčetli z hvězd příchod spásy všech upírů. Není to úžasné?“ rozzářila se mladší z upírek.

„Eh… ani ne. Berbeři jsou asi tak věrohodní, jako byly Delfy. A když ti v Delfách řekli, že budeš bohatá, existovala devadesátidevíti procentní pravděpodobnost, že bohatá rozhodně nebudeš.“

„Nesdílíš mé nadšení jenom proto, že jsi zarytý realista. No tak, nasaď si aspoň na chvíli růžové brýle, to přece není tak-“

„Co ještě ten tvůj španělský objev říkal?“

„Hmm… spoustu věcí.“

„Vyber nejlepší.“

Corin se na moment zadívala z okna, na tváři hluboce přemýšlivý výraz. Nějakou dobu zvažovala, která z nově nabytých informací by Ethel mohla připadat nejzajímavější. A zanedlouho došla k prostému výsledku: „Ze všech těch novinek, o které se se mnou pan já-jsem-největší-drbna-na-Pyrenejském-poloostrově ochotně podělil, byla asi nejzajímavější ta o Cullenových.“ Tmavovláska se dramaticky odmlčela, zatímco Ethel protočila očima. No tak… už zase?

„Těch je poslední dobou všude nějak plno, nezdá se ti? Měly bychom změnit téma.“

„A-ale myslela jsem, že tě to bude zajímat. Carlisle je přece tvůj přítel, Rose s Jazzem jsme k nim dokopaly my dvě, a Esme-“

„Já vím; prostě se o nich nechci bavit,“ pronesla tiše, leč dostatečně důrazně na to, aby Corin v další vteřině pokrčila rameny. Interiérem Chevroletu se rozhostilo trapné ticho. Ovšem ne na dlouho. Tmavovláska totiž, jak už bylo jejím zvykem, za pár chvil opět propadla žvanění.

„… což mi připomíná, zítra bude doma pršet, takže máme s Renatou v plánu jít sportovat. Však víš, zaplavat si, lehce si zaběháme, vylezeme na pár skal, dáme si k obědu nějaké pohledné dánské turisty… Můžeš se přidat, jestli budeš chtít,“ navrhla Corin mile, přičemž Ethel zaparkovala na jednom z parkovacích míst v ulici Frontenac, ve čtvrti Rainier Valley, blízko centra Seattlu. Jakmile vyndala klíčky ze zapalování, otočila se směrem ke své přítelkyni a rádoby mile se usmála.

„Díky za nabídku, Corin. Věř mi, že bych šla moc ráda, ale Caius by to už asi nerozdýchal. A já bych ho, po tom incidentu s Edwardem Cullenem, nerada provokovala,“ vysvětlila rusovláska tak upřímně, jak jen to v tu chvíli šlo. Oproti tomu Corin nejprve nakrčila obočí, následně se však zatvářila velmi významně, až prozíravě. A zatímco se tmavovláska už, už nadechovala k jistě trefné, duchaplné poznámce na téma Caius, Ethel ji bryskně přerušila obratným výstupem z auta.

Corin tak samozřejmě nezbylo, než ji následovat.

„Jsme tady,“ zkonstatovala Ethel při pohledu na vcelku ucházející panelový dům postavený z pálených cihel. „Který je to vchod?“

„Třetí, číslo bytu dvacet pět C. A-ale neříkala náhodou Dora, že má to děvče bydlet v díře? Tohle vypadá jako dobrý barák v dobré čtvrti, Ethel, jsi si jistá, že…“

„Ani nepomysli na to, že bych nás zavezla na špatné místo, Corin.“

„Dobře, ale stejně-“ Upírka byla umlčena jediným přesně mířeným pohledem rusovlásčiných rudých očí.

„Pojď už, ať to máme za sebou,“ zavelela Ethel autoritativně, v mžiku zmizíc ve skleněných dveřích vchodu číslo tři.

Po rázném zaklepání na dveře pětadvacátého bytu se zevnitř ozvalo hlasité zasmrkání, následně plouživé kroky a ve finále ochraptělé: „No jo… snad nehoří!"

V rámu dveří se objevila relativně vysoká postava tmavovlasého mladíka. Oděn byl do károvaných tepláků a bílého trička, na krku puntíkovaný šátek. Skleněným pohledem sjel z jedné upírky na druhou, zatímco ohromeně zamrkal svýma velkýma, hnědýma očima.

„Budu hádat. Umřel jsem a dostal jsem se do nebe?“

Zatímco Corin jen nepokrytě zírala na obyvatele bytu, Ethel nasadila přívětivý, falešný úsměv. Faktem zůstávalo, že na smrtelníka, jak se dalo soudit z lehce zrychleného tlukotu jeho srdce, byl nezvykle pohledný. Ne, že by tento zanedbatelný fakt omlouval Corinino nestoudné hledění.    

„Ne, obávám se, že ještě ne, mladíku,“ ozvala se Ethel věcně. „Hledáme slečnu Warnerovou… Terry Warnerovou. Je přítomna?“

„Eh…“ vypadlo z něj zmateně. Očima soustavně těkal mezi oběma ženami, přičemž bylo jasné, že mu mozek pracoval na plné obrátky. Nakonec své již od pohledu nemocné oči zakotvil na Ethel. Patrně se chystal něco říct, ovšem jen co se nadechl, z plic se mu vydralo hlasité kýchnutí, úzce následované druhým a třetím.

„Na zdraví, na štěstí, na lásku,“ promluvila Corin, stále nemajíc adekvátní jistotu.

„Dík. Všechno z toho žalostně postrádám.“

„Nemáte zač, pane…“ Mladší z upírek nechala zbytek věty dramaticky viset ve vzduchu, ve snaze konečně z mladíka vydolovat odpověď.

„Warner… Terrance Warner. Lidi mi říkají Terry.“

„Och,“ vydechly unisono obě dámy.

Nejen, že Athenodořiny informace byly naprosto zcestné; teď se ještě zcela reálně rýsoval fakt o Caiovi, o kterém nikdo neměl ani tušení.

Corin, soudě z nakrčeného obočí, hlavou problesklo totéž, co rusovlásce. Jen s tím rozdílem, že mladší z upírek nevěděla, zda se dříve smát, nebo strachovat.

„Takže… vy jste asi z univerzity,“ začal rozpačitě Terry Warner. „Podívejte, já vím, že se platba nájmu zpozdila a dám to do pořádku, jenom co mi přijde - “

„Jak důvěrně se znáte s panem Caiem?“ vypálila nesmlouvavě mladší z upírek. „Jste jeho špeh, poskok, nebo snad… hmm… milenec?“

„Ehm… cože?! Kdo je, u všech svatejch, Caius?“ Mladík jen vytřeštil oči. Ovšem Ethel ani Corin tím neoblafnul. Tmavovláska, již zcela probraná z prvotního šoku, věnovala své společnici všeříkající pohled, jímž se ptala, zda přikročit k drastičtější metodě vyjednávání. Rusovláska tedy pokrčila rameny, což si Corin (zcela správně) vyložila jako ne příliš nadšený, leč pro situaci nutný, souhlas.

 Terry se v následujícím momentě ocitnul přitištěn obličejem k zemi s rukama za zády, na bedrech útlou postavu sotva pětapadesátikilové Corin.         

„Možná jste neporozuměl otázce, takže se ji pokusím lépe zformulovat. Jaký vztah máte ke Caiovi Volturimu?“ Ethel se pěti průměrnými kroky přesunula přesně před obličej pana Warnera, špičku kožené lodičky sotva tři palce od jeho čela. Terry, zcela pochopitelně, vzhledem ke své fyzické kondici, ani moc nevzdoroval Corinině útoku.

„Sakra! Ženská, vy jste mě napadla! Za tohle vás zavřou!“

„Terranci, s vaším dovolením, budu vás tak oslovovat. Je to, koneckonců, vaše jméno a, mimochodem, je krásné,“ prohlásila starší z upírek. „Dokud nám neprozradíte, jakou roli hrajete ve vztahu s mým nadřízeným, neodejdeme. A pokud tak neučiníte do méně jak šesti minut, nevyváznete bez úhony. Já jsem trpělivá. Ovšem má přítelkyně Corin je impulzivního charakteru...“

„Už jsem vám řekl, že žádného–“ Upírka upevnila své sevření na Terryho předloktích, což vedlo k lehkému vykloubení mladíkova levého lokte. Z hrdla se mu vydral bolestný výkřik. „Fajn, do prdele, fajn! Řeknu vám všechno, co vím, jenom ať ze mě sleze ta baba!“

„Pozor na pusu. Ta baba má černý pás v karate,“ sykla Corin, načež se ladně vyhoupla na nohy, zvedajíc potahujícího Terryho s sebou do stoje. „Člověče, vysmrkejte se. To nemáte ani kapesník?“

„Do hajzlu, zlomila jste mi ruku a staráte se o kapesník?! To už je tento týden podruhý!“

„Nezlomila, jen vykloubila. Čím dříve nám řeknete, co potřebujeme vědět, tím dříve to zpravím,“ odpověděla tmavovláska, jako by se nechumelilo.

A ono přitom chumelilo. Velmi.
Terry na moment zvažoval, zda by se mu nevyplatilo utéct, jenže pokud nechtěl – s vykloubeným loktem - skákat z osmého patra, proklouznout potrubím nebo se protáhnout krbem, nějak mu nezbylo nic jiného, než to prostě vzdát.

Bezmocně vydechnul, znovu potáhnul a unavenýma očima pohlédnul na rusovlásku.

„V pondělí sem přišel divnej chlápek. Myslel jsem, že je to poslíček s pizzou, věk na to měl, ale byl hrozně odměřenej. Prošmejdil to tu – mumlal přitom, že se vůbec nediví, že jediná pozůstala krev jeho rodu žije ve špíně, když jsem příbuzný jeho bratra, nebo co,“ kýchnul, a tak mu Ethel podala náhodný papírový kapesník. „Dík… Nakonec někde vyštrachal řetízek, kterej jsem zdědil po příbuznejch, jako celý tenhle byt. A začal metat blesky. Asi pětkrát se mě zeptal, kde jsem ho sebral. Když jsem mu pětkrát odpověděl stejně, praštil se mnou o zem a vypařil se. Mimochodem, zlomil mi tím ruku, kdyby vás to náhodou zajímalo…
Pak už jsem o něm nic neslyšel, než mi včera zavolali z banky, že potřebují ověřit převod pěti set tisíc dolarů na můj účet. Chápejte, byl jsem z toho hotovej! Tři roky makám za barem v zaplivaný hospodě, abych měl aspoň na školné, a najednou, z ničeho nic, je ze mě boháč! Zašel jsem do banky, potvrdil to… a dál jsem se nestaral.“

 „Jak jste se mohl nestarat? Co jste si kruci - “

„Corin, prosím,“ promluvila rusovláska typicky vyrovnaným tónem. „Pane Warnere, smím vidět váš doklad o příjmu peněz?“

„Hej, a co moje ruka? Vaše kámoška slíbila, že to spraví, když vám řeknu, co vím!“

„Nebuďte netrpělivý, pane Warnere; nedočkaví lidé málokdy dosáhnou svého. Ten doklad, prosím.“

***

O pár hodin později Ethel tiše proklouzla do ložnice, kde v posteli neklidným spánkem podřimoval mladý pan Warner. Po rozehřátých tvářích mu stékal ledový pot, z pootevřených úst se mu čas od času dokonce vydral výkřik, z velké části tlumený bolestí hrdla a oteklými mandlemi.

Ethel položila tác s čajem, mokrým ručníkem a antibiotiky na noční stolek, načež bez bůhvíjakého rozmýšlení přiložila dlaň na mladíkovo čelo. Nemusela být doktor, aby zjistila, že měl vysokou teplotu. Proto popadla ručník a usadila se na kraj Terryho postele. Lehkými tahy systematicky stírala kapky potu z jeho tváře, aniž by ho probudila.

Přitom si pozorně prohlížela mladíkovy rysy. A ať se snažila, jak se snažila, nedokázala v nich najít žádnou zásadní podobnost s Caiem. Terry po svém pra-pra-pra(…) předkovi nezdědil ani původní studánkově modrou barvu očí, ani světlé vlasy, ani vystouplé lícní kosti, natož pak tvar obličeje.

Ve finále shledala jedinými společnými vlastnostmi prořízlá ústa a podobnou, ne-li stejnou, výšku…

Upřímně se těšila na návrat do Volterry, až se bude moct svému šéfovi vysmát za to, jak se zcela idiotsky zmýlil.

Jediný problém spočíval v tom, že Caius nebyl idiot. Setkal se s Terrancem Warnerem stejně jako ona. Nemohl si tak nevšimnout skutečnosti, že fyzicky byl Terry jeho přesným opakem.

 Prošmejdil to tu – mumlal při tom, že se vůbec nediví, že jediná pozůstala krev jeho rodu žije ve špíně, když jsem příbuzný jeho bratra, problesklo jí hlavou.

Bratr… Caius se o svém bratrovi nikdy moc nezmiňoval. Jediné, co o jednom ze svých dvou sourozenců občas procedil skrze zaťaté zuby, bylo: „paranoidní hajzl“. Z čehož Ethel usoudila, že neměli zrovna ideální sourozenecké vztahy.

Tak či tak, museli si být aspoň trochu podobní. Z biologicko-chemického hlediska bylo nemožné, aby vlastní sourozenci, s genetickou informací dvou stejných rodičů, nesdíleli žádné společné rysy. Jistě, v průběhu stovek generací se leccos měnilo – jak sama pozorovala na sobě, Marcovi, a Rosalie - ale že by až v takové míře?

Nepravděpodobné.

Ethel sebou trhla, v důsledku pocítění lehkých vibrací na kůži v oblasti kapsy. Stihla telefon vzít ještě předtím, než se naplno rozeznělo jednoduché vyzvánění.

„Ano?“

„Ethel, to jsem já,“ ozval se z telefonu Corinin poněkud asi-jsem-udělala-průser tón hlasu. „Víš… možná máme menší problém.“

„Pochopitelně. Promiň, ale dalo se očekávat, že v tuhle noční dobu budou dnešní Vogue dávno vyprodané.“

„No, když ono - “

„Zdravíčko, krásko,“ sluchátko zaznamenalo krátký, pro lidské ucho těžce postřehnutelný, zvuk zašustění. Rusovlásce však došlo, že byl její přítelkyni telefon uzmut z rukou. Z pobaveného, leč varovného, mužského hlasu se silným ruským přízvukem, jenž se ozval ihned po Corin, pak Ethel usoudila, že násilím. „Ale ne… snad jsi na mě nezapomněla. No, možná ti toto oživí paměť.“

Upírčin citlivý sluch byl záhy pošramocen bolestným stenem a hlasitým posláním několika osob do míst, kam ani slunce nesvítí, prokládaným úchvatnou, leč naprosto nemístnou melodií Chačaturjanova waltzu.

Nepochybovala, že zapištění přišlo ze strany Corin, neboť tmavovláska jen pár sekund poté do sluchátka začala chrlit v rodné italštině věty typu: „Co to má být?!“ nebo „Za tohle zaplatíte, šmejdi.“

„Lermontove,“ vydechla Ethel téměř znuděně, jako by již po sté napomínala dítě, které si (již po sté) zapomnělo uklidit v pokoji. „Lhala bych, kdybych řekla, že tě ráda slyším.“

„Chladná, jako vždy. Kde jsou ty staré časy, kdy ses mě v carském paláci plamenně snažila přesvědčit o tom, že existují částice menší než atomy?“ Otázka vyzněla spíše jako procítěný, nostalgický povzdech.

„Pryč. Už tři sta let, mimochodem.“

„Caius z tebe vysává život, krasivaja. Až budu pálit jeho ostatky, vzpomenu si na tebe.“

Kruci, ten tu ještě chyběl.

Mí drazí čtenáři! 

Omlouvám se za odmlku, jsem prostě nenapravitelná... -_- Snažila jsem se to vykompenzovat alespoň délkou kapitoly. Jestli jste nade mnou ještě nezlomili hůl, směle komentujte, poněvadž mě zajímá váš názor. Těm, kteří tak činí, moc děkuji za podporu. ;) 
    Vyskytla se přání na nějakou tu akci a já vás ujišťuju, že akce bude. V příští a přespříští kapitole. :) 

Za krásný perex obrázek děkuji Flek. 

Ještě jednou se moc omlouvám za zpoždění.

Pište, komentujte, ozývejte se. 

Maggie :) 

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A Member of Guard - 8. kapitola: