Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Zázraky se dějí od NatyCullen

24.12.2011 (19:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 4× • zobrazeno 1779×

Edit: Článek je ponechán v původní podobě.

Motýlí křídla o Vánocích

*

Mé nohy zakoply o jakousi maličkost, není vyloučeno, že zakoply samy o sebe, a najednou jsem cítila
vánek, všechno šlo rychle jako při každém pádu.

Reflex fungoval na jedničku, natáhla jsem ruce před sebe jako ochranné brnění a jako chabý pokus o
zmírnění následků pádu. Narazila jsem na tvrdou, kameny posetou asfaltovou cestu.

Pokoušela jsem se ihned zvednout ze země, ale úmorná bolest mi to nedovolovala. Mé dlaně byly
poseté hlubokými ránami, předloktí do masa prorvané a zpozorovala jsem odřeninu ve tvaru kolečka
kolem loketního kloubu.

Sebemenším pokroucením jsem cítila tvorbu puchýřů na břiše, nebylo to nic k zapamatování hodného.
Látka se třela o mou kůži a už to mi způsobovalo bolest. Tohle bylo stahování kůže zaživa, byla jsem si
tím jistá a vždycky budu.

Najednou se v zatáčce lemované borovicovými lesy vynořilo auto, značku jsem nezachytila. Z jeho
kouřových skel začaly padat balvany, kameny i malý štěrk. Atakovaly na mé bezbranné tělo,
jejich ostré, dokonale nabroušené hrany mi narážely do zad, rukou, nohou, hlavy. Můj pohled se
rozmazával, kola auta mi mizela v dálce a dopad oněch tvrdých hornin utichal v dálce, někde za
humny. Myšlenky se rozplynuly a já se ponořila do nekonečné tmy…

*

S prudkým nádechem jsem se probudila, končetiny paralyzovány strachem. Když jsem rozeznala
známé stíny mého pokoje, ve kterém jsem už druhým rokem přebývala, s uvolněným výdechem jsem
znova položila hlavu do hladkého, pěkně naplněného polštáře.

Tyto sny musí přestat! Chci, aby přestaly. Přeju si to z celého srdce, ale i takto silná vůle nepomáhá.
Můj mozek si vždycky vyvolá situaci, ze které se mi čelo orosí potem…

Otočila jsem hlavu směrem k digitálnímu budíku. Červeným, do očí bijícím písmem byla vyobrazena
hodina 6:30. Sakra, zaklela jsem a naposledy přivřela oči v naději vychutnat si poslední vteřiny
odpočinku a nicnedělání. Byla jsem si vědoma toho, že bych byla schopna v momentě usnout, tudíž
jsem začala vstávat.

Pomalu a malátně jsem se dobelhala do koupelny, mechanicky jsem uchopila extra jemný kartáček.
Měkké chloupky kartáčku klouzaly po chrupu a já zkoumala můj obličej po ránu, což nebyl moc
pozitivní pohled. Hnědé kadeře vlasů stály všude možně a opuchlé mandlové oči vyzařovaly dojmem,
jako bych včera byla na párty až do rozednění.

Po hygieně jsem zamířila k mé chudobné skříni. Vyhmátla jsem stoprocentně bavlněné triko a mikinu
přes hlavu. Výhradně bez zipů. Kalhoty bez výrazných švů a záhybů.

Do ruky jsem vsunula poutko lehkého batohu obsahující pouze sešity a pouzdro. Seběhla jsem ze
dřevěných, místy ochuravěných schodů a vřítila se do kuchyně.

„Dobré ráno, Charlie,“ zahulákala jsem, pokoušejíc se o alespoň trochy dobré nálady v skřípajícím

hlase.

„Dobré,“ odpověděl vesele, dnes byl ve zpěvné náladě.

Otec poskakoval okolo plotny a vařil si černé, hořkou chutí přesycené kafe a na pánvici chytalo barvu
volské oko.

„Taky mi nalej pořádný hrnek, prosím,“ poprosila jsem a zlomeně jsem se posadila na židli, zatímco
Charlie se zpěvem připravoval snídani.

Vypila jsem pro mě životodárnou tekutinu. Zázračný kofein se mi rozléval žilami a to mě probudilo.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se mě Charlie poté, co usedl na svou rozvrzanou stoličku. Se zabručením
jsem přikývla… Řečnická otázka. Věděl, že mé noci nikdy nemohou být úplně bezchybné a já nemohu
být nikdy plně odpočatá. Ale snažil se se mnou zacházet jako s normálním člověkem, se zdravým
člověkem, což mi dodávalo sílu.

Po mé snídani, přesnídávce s malými kousky jablek, jsem si vzala léky a s rozloučením jsem rozrazila
dveře, v ruce svírajíc klíče od náklaďáčku a teplou zimní bundu.

„Bello! Buď opatrná a nezapomeň si obvazy, jen pro jistotu,“ zakřičel na mě Charlie a já odpověděla
kývnutím hlavy. Tohle jsem slýchávala každý den. Samozřejmě jsem ráda, že se Charlie stará, ale
každá písnička se jednou ohraje…

**

Přeplněné parkoviště pulzovalo životem, z každé strany se ozývaly rozdílné hlasy. Dívky se rozplývaly
nad jakýmsi časopisem, kluci hodnotili ony postávající dívky. Já jsem nezúčastněně zajela na místo
na konci parkoviště, nacházející se na okraji borovicového lesa. Vzala jsem si lehký batoh a vyšla do
sněhové přeháňky. Ano, je konec listopadu a tady to vypadá jako v nějaké sněhové vánici.
Přeběhla jsem parkoviště, nechtěla jsem přijít do třídy jako mokrá slepice, čemuž jsem se stejně
následně neubránila.

Na dlouhé chodbě jsem zahlédla Angelu, mou jedinou upřímnou kamarádku.

„Bello, ahoj, jak se dneska máš?“ zašvitořila a společně jsme zamířily chodbou k učebnám
přírodovědných oborů.

„Docela dobře, dnešek je dobrý den.“

„To jsem ráda,“ odpověděla mi Angela a povzbudivě se na mě usmála. Líbilo se mi, jak mě bere
za sobě rovnou, chce se mnou mluvit proto, jaká jsem, není to ta falešná mrcha, která chce vědět
jenom pikantnosti o mně a mém životě s nemocí, aby to pak mohla vyvěsit na nástěnky a rozhlásit
rozhlasem.

„Prý mají dneska přijet nějací noví studenti.“ Angeliny oči zářily novými informacemi. Nebyla drbna,
jenom byla ráda v obraze, do něhož uváděla i mě, protože bez ní bych nevěděla pomalu ani náš
rozvrh.

„Těch už tady bylo,“ odpověděla jsem poněkud mrzutě, sama jsem nevěděla, proč neodpovídám

veseleji, asi ten sníh na mě negativně působil.

„Zatím…“ rozloučila jsem se s Angelou, já zamířila do učebny biologie a Angela se šla trápit do
chemie.

Vešla jsem do třídy plné vycpanin a roztoků s bůhví čím. Ano, myslím předměty i lidi.

Našla jsem si místo v poslední lavici, která byla tak nějak odstrčená od dalšího dění ve třídě,
vyhovovalo mi to. Nikdo nebude okukovat mé puchýřovité dlaně a vyvalovat na mě oči.

Zvykla jsem si na mé postavení v životě, na postavení outsidera. Co mi taky jiného zbývalo? Každý má
svůj osud, ale ten můj je sakra nespravedlivý. Nikdo neví, jak ráda bych žila normálně, ale nemohu…

Můj tok myšlenek se poněkud zadrhl, protože v učebně bylo náhle naprosté ticho, což se většinou
neděje ani při výkladu učitele.

Na prahu dveří postával nejspíše nový student, pokud už by tu někdy byl, vídala bych na chodbách
nějaké jeho fankluby a holky křičící jeho jméno s jeho obrázky na skříňkách. Ale byl vážně pěkný, to
jsem musela uznat i já, která se o kluky nijak zvlášť nezajímá, obzvlášť ne o ty na této škole. Zlatavé
vlasy lehce vlající, plné rty, které ovšem nevydávaly žádný úsměv, vysoká, svaly protkaná postava
a černé oči, temné, skoro až mimozemské. Došel ode dveří až ke katedře ladnou, trochu komíhající
chůzí, vypadalo to, jako by měl nějaké extra tiché boty nebo co. Extra tiché boty, Bello? Neblbni.

Někdy mě popadala nálada divných a nevydařených poznámek, to asi k té nemoci patří, i když
to žádný výzkum nepotvrdil. Jsem tady já, exemplář, takže mi můžete věřit, že vám prostě někdy
přeskočí kolečko a vy uvažujete o extra botách a o něčí mimozemské chůzi. No co, musím se nějak
zaměstnat.

„Edward Cullen,“ řekl teď již titulovaný kluk profesorovi a podal mu jakási lejstra. Profesor mu na
oplátku hodil do rukou učebnice a rozhlédnul se po třídě.

„Vedle Swanové je místo, posaďte se tam, prosím,“ vznesl verdikt a já se začala proklínat za to, že
jsem si nemohla pro jednou sednout dopředu a přetrpět něčí společnost. Místo toho tady teď budu
mít novou ovci ve stádě, která nemá ani tušení, že na této škole jsem v hodnotovém žebříčku až po
uklízečkách záchodů. Nebo spíš na tom žebříčku vůbec nejsem. Tady jsem prostě průhledná, křehká.
Nejsem nijak šikanovaná, ale taky nejsem viditelná. Prostě vzduch. Jsem prostě to, co je má kůže.
Jemná, křehká, obolavěná a neviditelná.

Ocelový mladík, jak jsem mu podle jeho kostnaté, ale sexy chůze začala přezdívat, dosedl vedle mě.
Ignorovala jsem ho, nebudu prosit o kamarády. Seděli jsme vedle sebe a po očku kontrolovali pohyby
toho druhého. Já se občas mrkla na jeho rozpustilé kadeře vlasů, na jeho oči upřené na tabuli, na
vrásky rýsující se u kořene nosu. Horlivě si zapisoval poznámky učiva a někdy po mně střelil černým
pohledem, v ten moment jsem uhnula, nesnesla jsem to. Bylo to, jako by mi viděl do duše, prohlédl
mnou skrz naskrz a zanechal ve mně pocit chladu a mrazu. Někdy jsme se pohledy setkaly a já chtěla
setrvat, neuhnout. Nevím, co jsem si chtěla dokázat, připomínalo mi to dětskou hru, kdo dřív mrkne…

Hráli jsme tuhle hru pohledů celou hodinu, bez jakéhokoliv mluveného slova. Zazvonilo a on bleskově
vystřelil ze třídy. Ty boty jsou asi fakt dobré, pomyslela jsem si. Zakroutila jsem nad tím hlavou a
s neustále se opakujícími zjeveními jeho očí v mé hlavě jsem se vydala na další hodinu. Matematiku.

Sakra, a kdo si má jako pamatovat, že jsme měli úkol? Já teda rozhodně ne. Zaplula jsem na volnou
lavičku a urychleně naškrábala jakousi rovnici, jestli to teda rovnice vůbec byla, na volný list
matematického sešitu… A to se chci dostat na univerzitu. S tímto přístupem asi vítr holka, pomyslela
si má sarkastická stránka osobnosti.

**

Znaveně jsem se položila na měkkou sedačku. Dneska bylo ve škole dost práce. Matika – za pět.
Tudíž zkažená nálada na celý den. Samotná u stolu u oběda – nic nového. Ale alespoň jsem si mohla
prohlédnout ty nové studenty, Cullenovy. Jsou z Aljašky a jsou to sourozenci, jejich rodiče jsou doktor
Carlisle Cullen a restaurátorka Esmé Cullen, oba velmi přispívají na rozvoj školy. Dětí je dohromady
pět, někteří spolu dokonce chodí, jelikož nejsou pokrevní příbuzní. Samozřejmě jsem se na toto
neptala, informoval mě můj hlavní – a jediný - zdroj informací. Angela. Chvíli jsme spolu pokecaly po
škole a já se pak vydala sem, domů.

Charlie byl ještě v práci, řešili nějaký vážný případ. Jeho práce ho naplňovala a za to jsem byla ráda,
měl alespoň nějakou zálibu.

Snědla jsem banán jako dezert školního oběda, který stál za nic, a sbalila do batohu tužku, pero, pár
knížek, láhev s pitím a deku. Naškrábala jsem na lísteček krátký vzkaz pro Charlieho, že jsem šla na
vycházku, ať se o mě nebojí a že pro nejnutnější případy mám mobil.

Příroda je zase mou náplní, miluju procházky černými lesy, procházky po několikasetmetrových
lukách, vyhledávat časem okoralá místa, kde minulost ožívá. A to jsem se rozhodla udělat i dnes.

Vyšla jsem ze dveří, oblečena ještě ve školním oblečení, ale musela jsem prostě jít někam jinam než
do betonových budov, tak uzavřených a prázdných. Chladných. Budov bez jakéhokoli příběhu.

Potřebovala jsem pocítit volnost, protože jsem se normálně cítila strašně svázaná. Uvědomovala jsem
si, že když půjdu moc dlouho, bolestí se nedoplazím domů, ale musela jsem.

Vyrazila jsem do prudkého kopce, který byl nedaleko našeho domu. Dech se začínal zrychlovat, srdce
se připravovalo na výpravu. Ruce jsem si už doma obvázala obvazy a teď jsem je při chůzi pouze
kontrolovala. V batohu mám pro jistotu náhradní obvazy, mastě, krémy, léky, které musím mít
neustále po ruce. Kdyby něco…

Zhluboka jsem dýchala, cítila jsem tu energii, kterou do mě tento lesní vzduch vháněl. Šlapala jsem
po čerstvě napadaném sněhu, které mi křupal pod nohama. Naslouchala jsem zpěvu stálých ptáků,
zběsile poletujících z koruny jednoho jehličnanu na druhou.

Kromě zvuků typických pro les tady bylo jenom ticho. Ne jako na hřbitově, tíživé a stářím ověšené,
tohle bylo ticho pro odpočinek, bylo to místo, které je pro nás všechny takřka mateřské. Tady jsem
se cítila jako doma, jako bych někde patřila, něčemu víc rozuměla. Nebála jsem se, i když jsem byla
na tomto malém výletě sama, cítila jsem se bezpečně, jako by mě mohly visící větve ochránit, jako
by mě mohly trčící kořeny stromů sevřít a tím odradit nepřítele, jako bych se mohla zabalit do jemné
bělostné pokrývky a tím splynout se zemí…

Vystoupala jsem až na louku, ze které byl úchvatný výhled do údolí, tudíž na celé Forks. Ale zároveň
byla louka obklopena lesy, takže jste si nepřipadali tak nápadní a okukovaní. Louka měla svou

kouzlenou atmosféru, kterou jsem tak milovala. Navíc teď, v zimě, byla ještě krásnější. Koruny stromů
byly zahaleny v bílém kabátku, na trávě jindy zelené se rozprostíraly stříbřité vločky, které padaly
z nebes.

Nohy mě mírně bolely, ale tvorbu puchýřů jsem zatím necítila, což bylo dobré znamení…

Roztáhla jsem deku, počítala jsem s tím, že rozhodně nevydrží dlouho suchá, a rozhodla se, že se na
chvíli začtu do mé oblíbené knihy Na větrné hůrce. Znala jsem ji skoro nazpaměť, ale nemohla jsem
se jí nabažit. Musela jsem stále dokola číst ten dokonalý příběh, nešlo to jinak. Jako by ta kniha měla
sílu, kterou mě ovládala.

Četla jsem. Ze stránek se stávaly kapitoly a mírná šeď zahalovala oblohu. Zaklela jsem, jak moc mě
umí čtení ovládat. Při pokusu o zdvih jsem pocítila pichlavou bolest. Je to tady. Puchýře se začaly
ujímat vlády, zrovna na místě, které bych radši nechala být. Proč jsem si alespoň nepřesedla? Fajn,
když chci reálně myslet a uvažovat, neměla bych číst, to mi zatemňovalo mozek, což by se mi při mé
nemoci stávat nemělo.

Z batohu jsem vyndala léky a jednu pilulku proti bolesti prohnala krkem. Pak jsem se opatrně a
pomalu narovnala, kalhoty se mírně třely o obolavěný zadek a já jsem rychle sbalila všechny věci a
vydala jsem se domů dřív, než padne úplná tma. Když jsem udělala trochu mohutnější krok, nebo se
mi uklouzla noha na zledovatělé cestičce, sykla jsem bolestí. Musela jsem se dostat rychle domů, moc
daleko takto nedojdu. Sakra, Bello, ty si jdeš v mrazu na kilometry vzdálenou louku bez doprovodu
a ještě k tomu v pozdní odpoledne, kdy je pravděpodobnost tak jedna k miliardě, že bys stihla dojít
domů za světla.

Zanadávala jsem si pro sebe v duchu, i když by se nic nestalo, kdybych zanadávala nahlas, nikdo tady
nebyl, a dál se plahočila z kopce dolů. Cítila jsem, jak se mi kůže rozdírá, ale snažila jsem se na to
nemyslet.

Les najednou nebyl už tak vřelý a bezpečný jako před pár hodinami. Okolo kmenů se začaly vytvářet
podivné stíny různých obrazců, koruny jehličnanů se kývaly v ledovém větru a křupání sněhu pod
zimními botami se zdálo být jako sípání nočních strašidel. Bello, nebuď paranoidní!

„Co tady děláš, Bello?“ V tu ráno jako by do mě trefil blesk a já jsem se málem natáhla na zem jak
široká, tak dlouhá. Naštěstí mě můj zachránce zachytil právě včas, pár centimetrů nad zemí. Zkoušela
jsem zklidnit svůj dech i srdce, snažila jsem se zastavit adrenalin kolující v krvi, chtěla jsem zastavit
kapky potu pomocí myšlenek, ale nic nepomáhalo. Byla jsem vyděšená…

A mé srdce se rozbušilo hlasitěji a silněji po rozpoznání neznámého zachránce. Edward Cullen. Blesklo
mi hlavou, když jsem si vybavila jeho jméno z hodiny biologie. Jeho světlé vlasy odrážely světlo
prvních hvězd a jeho protáhlý obličej mi připadal jako temný stín nade mnou, silně kontrastující
s tmavě modrou oblohou, do které se brzy přidávaly odstíny černé barvy. Jeho studená, bílá pokožka
se dotýkala té mé, způsobovalo mi to mrazení až do morku kosti.

Jedním táhlým pohybem mě zvedl, ale já, jako starý známý nemotora, jsem ještě uklouzla na namrzlé
cestě. Zase mě zachytil. Musela jsem být červená až za ušima, byla jsem neskutečně ráda za šero.

„Radši se mě drž,“ zasmál se a mou ruku mi přitiskl na jeho paži. Pevně jsem se chytla, pro dnešek

těch zranění už bylo hodně.

„Díky. Jak znáš moje jméno?“ zahuhlala jsem a snažila se nějak zvyknout na jeho přílišnou blízkost.

„Zaslechl jsem ho při hodině, když tě profesor vyvolal,“ osvětlil mi a zatvářil se poněkud zaraženě.
Nebo překvapeně? Kruci, byla skoro tma. „takže, co tady děláš, neodpověděla jsi mi.“ Dobře, Bello,
vypal na něho s nějakou odzbrojující výmluvou… Mysli, Bello, mysli!

„Nic, prostě jsem se šla jenom projít.“ Opravdu světoborné…

„Tak pozdě odpoledne? Mohlo se ti něco stát,“ zajímal se až příliš Edward a jeho oči mi propalovaly
hrdlo, cítila jsem to, nemusela jsem se na něj ani dívat. Srdce mi stále bušilo. Z jeho blízkosti, očí,
postavy, jeho jemného dechu, vůně… Bello, drž se. Nechceš snad napotřetí upadnout z důvodu
pobláznění do svého zachránce?

„Prostě jsem potřebovala vypadnout,“ odpověděla jsem poněkud zbrkle.

„Co tady děláš ty? Šel sis užívat měsíčního světla?“ ušklíbla jsem se, protože mě to fakt zajímalo, co
tady dělá. Na osamělé lesní cestě, jako by mě sledoval. Ale byla jsem ráda za to, že tady je, sama bych
se asi bála.

„Taky jsem byl na procházce, každý večer tady bloumám a jenom tak si vychutnávám přírodu.“ To
máme hodně společného. Tlukot srdce jsem slyšela až v uších, nedokázala jsem se pořádně ani
soustředit… Něčím mě okouzloval už na první pohled, hlas mi hladil mou zbědovanou duši a já už ani
nemyslela na bolest z puchýřů, která by byla normálně nesnesitelná.

„Proč se se mnou teď normálně bavíš a chceš mi velmi pomáhat před naražením všech kostí v těle na
náledí, ale v biologii jsi mě dost úspěšně ignoroval?“ zeptala jsem se možná trochu troufale, ale co už.

Zaměřila jsem se na jeho obličej, nebo alespoň na to, co jsem v tom šeru viděla. Pousmál se hrdelním
smíchem, koutky úst se mu senzačně posunuly nahoru, vlasy sklouzly mírně do čela a očima se střetl
s těma mýma. I když jsem detailně neviděla jeho barvu očí, ten lesk, který se v nich skrýval dnes při
biologii, i tenhle náznak pohledu do mého obličeje mi bohatě stačil. Zase jsem z něj celá roztřepaná.
Ne, ne, ani mi neříkejte, že jsem do něj úplně paf! Ale no tak, po prvním dni!

„Dobrá otázka,“ řekl a zatvářil se, že hodně přemýšlí. Kdoví, co je na tom pravdy…

„Upřímně, docela jsem si užíval tvých nenápadných pohledů a tvých pokusů a podrobné prozkoumání
mé postavy,“ dořekl a začal se smát naplno. Nejprve jsem na něj nenávistně pokukovala, ale pak jsem
se taky začala hlasitě smát. Při představě, že se my dva okukujeme jako dva špióni s konkurenčních
agentur, mi vážně brala dech.

„Máš pravdu, byli jsme trošku zaujatí,“ odvětila jsem a pokoušela se držet slzy na jejich místě, pokud
možno v očích a ne všude po obličeji.

Chvíli jsme šli mlčky, já stále zaklesnutá v jeho loketní jamce. Necítila jsem se trapně z nadcházejícího
ticha, bylo to i docela příjemné. Viděla jsem už jenom tmavé obrysy stromů a oproti tomu rozdílnou,
bílou barvou pokrytou lesní cestu. Dýchala na mě noc a možná i trochu kouzlo Vánoc, i když do oněch
svátků klidu zbývalo ještě několik týdnů. Mrazivých a chladných, které ovšem na konci přináší hřejivé

teplo u srdíčka a pohodu u rodinného krbu. Obrazně řečeno, krb nemáme, topíme plynem.

„Všiml jsem si, že jsi taková osamocená. Nemáš kamarády, s nikým se nebavíš. Proč?“ Mám mu to
povědět či nemám? Odpověz mi, ty zvrácený osude. Mohla bych zase jednu duši ztratit, zase se jednu
noc v depresích smažit. Když mu to řeknu, bude jako ostatní? Nejsou na něm zvláštní jen ty jeho oči,
vůně, hlas, ale v chování je jako všichni z těchto ras? Lidstvo je rasa domýšlivců, lakomců, nevěřivců…
Ale co kdyby mě pochopil? Měla bych s kým sedávat u oběda, bavit se, možná později zamilovat, což
v jeho případě není těžké…

Najednou, bez jakéhokoliv podnětu, se mi vybavila matčina tvář. Její úsměv, její mírná a otevřená
povaha. Můžu být opuštěná, nenáviděná, ale nebudu lhářka a nebudu se skrývat za maskou. Lepší být
nenávidět pro to, co jsi, než být oblíbený za to, co nejsi…

„No, já jsem totiž nemocná, proto o mě, až na Angelu, nikdo nejeví zájem,“ kuňkla jsem. Za tu
dobu jsem si na tvořící puchýře ani nevzpomněla, byla jsem poněkud zaneprázdněná vymýšlením
odpověďmi pro Edwarda. Nic mě nebolelo. Zatím…

„Jak nemocná? Nevidím tě kašlat ani smrkat. Nemáš ani horečku.“ Nevím, jak mohl poznat, že
nemám horečku… Tak jo, Bello, zadívej se mu do těch mystických očí a bez jediného mrknutí řekni
svou nemoc. Nenech se ovládat studem či strachem. Skvělý, teď už sama sobě napovídám…

Au,“ hlesla jsem.

„Bello, co se děje?“ vyhrkl starostlivě a zatarasil mi cestu. Najednou, jako sepnutím neviditelného
spínače, se bolest objevila. A ne ledajaká. Měla jsem pocit, jako by se nohy měly oddělit od pasu,
hrudníku a hlavy. Zadek mě pálil, jako kdybych seděla na rozpálených kamnech, nemohla jsem
vydržet stát. Jako by se má kůže stahovala, jako by byla politá žíravinou.

Začala jsem se všemožně kroutit, slzy se vynořovaly z tajemných hlubin očí a já trpěla. Bylo to
neskutečně bolestivé. Jako když sedíte na trnech a nemůžete si odsednout z růže nebo nemůžete
ony trny vyndat.

„Bello, mluv se mnou,“ zatřásl se mnou Edward, takže se i mé ruce začaly obmotávat zuřícími
plameny.

„Pusť, to bolí!“ zařvala jsem bez ohledu na to, jak moc jsem se do něj zbláznila. Zamrzla jsem
uprostřed bolestivého stahu. Zbláznila? Cože? Podívala jsem se znova do jeho očí, teď už jsem ani
nerozeznávala onu barvu, na jeho stresem ztuhlý obličej, postavu. Srdce se zase rozběhlo rychleji, tep
bláznil, snažila jsem se alespoň na chvíli bolest ignorovat.

Asi jsem se fakt zamilovala…

Sakra, Bello, a to sis slíbila, že nikdy nedopadneš jako ty holčiny ze seriálů, které se bezhlavě a na
první pohled zamilují… U nás to ale bylo na druhý pohled, vyčetla jsem si. Brr, Bello. On tě přece
nemiluje, prostě tě jenom potkal na procházce, jsi pro něj nic, jsi pro něj jenom smítko prachu. Jsi nic,
snažil se o nápravu mých zamilovaných myšlenek můj sarkastický a realistický vnitřní hlas… Nejsi pro
něj nic…

Bolest se opět ozvala. Pod tak silným návalem jsem se prohnula v zádech a padala neznámo kam…

*Edward*

„Nech ji spát, Edwarde, víš, že potřebuje odpočívat,“ řekl mým směrem Carlisle a zaplul do jiného
pokoje. Kolem mě se rozhostilo ticho přerušované pouhým pípáním přístrojů. Před chvílí odešel
její otec, byl smutný a obličej měl strhaný. Jako by se na něm všechny ty roky podepsaly tvrději a
nespravedlivěji než na komkoliv jiném.

Bella ležela v mrtvolně bílých nemocničních peřinách, její kůže neměla odstín o moc lepší. Její kůže
byla obvázána několika obvazy, ležela na boku, poškozena byla právě její zadní partie. Opuchlé oči
byly zavřené, rty vyschlé jako by je právě dobýval sibiřský vítr, vlasy slabé a roztřepené, bez života.
Ona byla bez života, vypadala jako nechybná socha z kamene.

Ale byla nádherná. Hned, jak jsem ji viděl poprvé, jsem měl podivný pocit. Její čokoládový pohled mě
odzbrojoval, cítil jsem to ohnivé napětí mezi námi, to spojení, které se mělo postupně dotvářet…

Zvuk jejího tepajícího srdce mě utvrzoval o jejím životě. Srdce tlouklo zdravě a silně, krev, která mě
tolik lákala, zurčela nadále cévami… Žila, to bylo hlavní.

Položil jsem si hlavu do dlaní. Tíha mé předchozí chyby na mě padala. Proč jen jsem to nezjistil dřív?
Proč jsem to nezjistil již při první hodině biologie, když jsme se spolu setkaly? Proč mi nikdo neřekl, že
má tak závažnou nemoc?

Proč jsem ji neochraňoval? Proč jsem se s ní jen tak vedl za ruku a neuvažoval nad tím, že by ji to
třeba mohlo bolet? Tohle si nikdy nemůžu odpustit. Ona mi neodpustí…

Nemoc motýlích křídel, jak mi oznámil Carlisle, když jsem ji okamžitě po jejím pádu odvezl do
nemocnice. Všechno ji může zranit, jakýkoliv dotek, tření s látkou, nesmí jíst tuhou stravu, aby si
nepoškodila jícen…

Byl jsem zmatený. Na jednu stranu jsem ji strašně chtěl poznat a stát se její ochranou, podporou
v jejím neradostném životě. Ale jak by mohla být se mnou? Se zrůdou, která by ji mohla i tím
nejjemnějším dotekem zranit? S někým tak tvrdým, necitným. Ona byla jemná, křehká. Ona byla
peříčko a já žula. Naprosté protiklady…

„Edwarde?“ Zahuhlala Bella a její mandlové oči se pomalu jakoby nervózně otevíraly. Spatřil jsem ten
slabý lesk, když mě uviděla, to bylo podnětem pro mé další jednání.

Přisunul jsem si k ní blíž plastovou židli, na které jsem seděl. Škádlivý zvuk zazněl místností a já jsem
byl u ní. U Belly.

„Bello, ani nevím, jak moc mě to mrzí.“ Musel jsem se jí alespoň částečně omluvit, i když jsem si byl
plně vědom, že musí zase spát.

Podívala se na mě pohledem, který jsem ještě nikdy nespatřil. Tak osobitý, city přeplněný. Bál jsem
se, že když se do těch hnědých očí budu dívat jen o milisekundu déle, uhodí mě proudem tak silným,
že už se od Belly nikdy nebudu moc odpoutat. A tak jsem se díval…

„Edwarde, nemůžeš za to, že jsem se začetla do knížky, a sama si způsobila puchýře na zadku. Bože,
to je teda dost úchylné,“ zasmála se a já se usmál s ní. Její smích mě hřál u srdce…

„Co já bych si bez tebe počala, kdybys v tom lese nebyl? Nedostala bych se odtamtud už vůbec. To
já bych ti měla děkovat,“ řekla, zírajíc na mě až skoro zbožně. Nechápal jsem její úhel pohledu, vždyť
jsem jí ublížil.

„Ne, Bello, ublížil jsem ti. Podívej se na své ruce.“ Opatrně jsem jí pozvedl rukáv nemocniční košile a
spatřil jsem společně s Bellou silné podlitiny, místy malé puchýře. Zase mě přepadl ten pocit. Pocit, že
bych se nejraději zabil, že jsem způsobil bolest tak křehké bytosti jako ona.

„Tohle nic není, nebolí mě to. Je to jen důkaz toho, jak moc ses o mě bál,“ řekla a stále mě sledovala.
Hypnotizovala mě a já se rozpadal. Nedokázal jsem racionálně uvažovat…

„Nevím, co se to děje, Bello. Nejspíš jsem se do tebe zamiloval, bezmezně a na první pohled,“ vyznal
jsem se, sám překvapen tímto dialogem. Bylo to něco, co jsem musel říct, co jsem cítil. Byly jsme dvě
duše, které byly spleteny poutem. To pouto jsem jenom musel stvrdit slovy.

Bellino srdce nasadilo nejvyšší rychlost a slzy jí začaly stékat po hedvábných tvářích. Ztuhnul jsem.

„Co se děje, Bello? Bolí tě něco?“ vychrlil jsem ze sebe, dech nenacházejíc.

„Jsem prostě šťastná. Je toto vůbec možné? Já jsem do tebe zamilovaná jako malý kluk do svojí
učitelky, ty do mě očividně taky. Já jsem… šťastná. Teď už mě nic nebolí, necítím to špatné, co jsem
vždycky cítila. Přesně tohle jsem asi potřebovala. Důvod žít. Tebe.“ Mluvila Bella, připadalo mi, jako
by si i ona sama třídila myšlenky.

Nevěřil jsem tomu, co řekla. Její láska hoří stejným plamenem jako ta moje. Srdce se pokusilo o
oživení, city se zmocňovaly mé ochranné kovové slupky. A já je nechal projít. Nechal jsem osvítit můj
pochmurný svět. Nechal jsem do něj proniknout ji. Lásku.

„Ty můj malý blázínku. My blázni,“ zašeptal jsem a pomalu se přibližoval k Belle, k nynějšímu důvodu
mého bytí. Naše rty se střetly, pokoušel jsem se co nejjemněji ji líbat, nechtěl jsem tento jedinečný
okamžik pokazit… Pak mi dala ruce kolem krku a já nenávratně spadl do propasti lásky. Já, který jsem
si myslel, že nic takového mě nikdy potkat nemůže.

*O pár týdnů později - Bella*

Louka byla pokrytá závěji ledového sněhu, vytvářela až pohádkovou atmosféru. Miliony dalších
vloček se snášely z oblohy a obalovaly koruny stromů. Stála jsem uprostřed tohoto kouzla. Užívala
jsem si jemný, zimní vánek, sněhové hvězdičky, které mi jemně dopadaly na obličej. Cítila jsem to
kouzlo Vánoc, ten nepopsatelný pocit, který se mě zmocňoval. Byla jsem plná štěstí, života, lásky.

Edward mě zezadu objal okolo pasu a já se k němu obrátila čelem. Zase jsem div nevyletěla
z kůže jako při každém pohledu na tohoto boha. Zlaté vlasy byly přímým útočištěm pro sněhovou
nadílku, sníh se usazoval i na jeho dlouhých řasách. Oči mu zářily štěstím a mě zahalovaly pláštěm
zamilovanosti. Úsměv se mu rýsoval na dokonale plných rtech a já měla co dělat, abych se udržela na
nohou. Jeho pevné paže mě podpíraly, abych náhodou o něco nezakopla, jak mám ve zvyku.

Věděla jsem, že je upír. Věděla jsem, co to obnáší s ním být. Ale jsem s tím smířená. Jsme dvě

naprosto odlišné bytosti, které se zkrátka museli potkat. On upír, který se zamiloval do lidské dívky.
Já, ona zmíněná lidská dívka, která k tomu trpí nevyléčitelnou nemocí plné bolesti.

Ale Edward je můj lék. Jeho hlas, oči, přítomnost mě léčí, dostává mě z depresivních stavů. On mi
rozzářil život, vnesl do něj potřebné světlo.

Užíváme si jeden druhého, užíváme si každou sekundu společného bytí, protože oba víme, jak umí
být život pomíjivý.

„Veselé Vánoce, Bello,“ zašeptal mi můj anděl do ucha, když se na nás snášelo čím dál větší množství
vloček.

„Měli bychom se vrátit domů do údolí, budou na nás čekat s dárky,“ prohodila jsem a brala se
k odchodu.

Edward si mě otočil zpět k sobě, já se přizpůsobila a schoulila se mu do náručí. Vdechovala jsem jeho
úžasnou vůni a rázem mi byly dárky úplně fuk. Hlavní je, že jsme spolu. Tady, na naší louce, kterou
nám nikdo nevezme.

Pohlédli jsme si vzájemně do očí, mrazivý pocit mi přeletěl po páteři. Jemně, jako když se pírko
něčeho dotkne, mě pohladil po tváři. Tohle je dotek lásky, dotek, který nebolí. Naopak hřeje…

„Pojďme,“ promluvil po několika minutách ticha a ruku v ruce – on tu svoji jako ze žuly, já tu svoji
křehkou jako skořápka – jsme se vydali do údolí a ponechali tuto louku o samotě.

Věřím na kouzlo Vánoc. Věřím, že ono mi přihodilo do cesty Edwarda. Dokázalo spojit dva odlišné lidi.
Dvě odlišné bytosti. Spojit tak pevně, že by to nikdo jiný nesvedl. Jen ty Vánoce…

„Miluju tě, Edwarde,“ dnes už poněkolikáté jsem mu zašeptala do ucha ty důležitá slova. Slova lásky…

NatyCullen

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Zázraky se dějí od NatyCullen: