Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Otevři oči a pusť mě k sobě od PeTi

24.12.2010 (11:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1868×

PeTi

Otevři oči a pusť mě k sobě

Když jsem bývala malá, chodila jsem každý den do lesa, kde byla zvířata a stromy. Jenže časy se mění, stejně jako lidé. Já jsem se změnila a o hodně více, než kdokoliv jiný. Změnila jsem se v poloupíra. Od té doby nesnáším Vánoce a všechno kolem nich. Byl to zrovna Štědrý večer a já se šla projít po okolí. Tak jsem to dělávala každý rok.

Dalo by se s nadsázkou říci, že jsem měla skvělý život. Neměla jsem si na co stěžovat. Najednou se mi život obrátil vzhůru nohama.

Zase se blíží ta doba Vánoc. Doba, kdy jsem všechno nenávratně ztratila.

Od té doby jsem byla více ostražitá a nikoho si k tělu nepustila. Nikdy jsem se s nikým nechtěla bavit. Po mé přeměně jsem se přestěhovala více na sever států. Musela jsem udělat totálně velkou změnu. Putovala jsem do Forks.

Šla jsem pěšky několik dní. Bylo to tu opět. Zima a velká vánice. Jak já tohle všechno počasí nenáviděla. Procházela jsem lesy a spatřila to, o čem jsem ve snu snila. Byla to velká dřevěná vilka se spoustou oken.

Divila jsem se, že zde nikdo nebydlí, ale řešit jsem to zásadně nechtěla. Proto jsem se ihned vydala k hlavním dveřím. Problém byl v tom, že bylo zamčeno. Nechtěla jsem nic ničit, protože to nebyl můj majetek a navíc jsem to nevlastnila. Proto jsem se snažila nějakým trikem odemknout. Když se mi to podařilo, tak jsem konečně vkročila do nekonečně velkého prostoru, který se přede mnou rozprostíral.

Byla všude tma a zima. Zkoušela jsem rozsvítit, ale nešlo mi to. Elektrika tu snad měla být. Proto jsem nelenila a začala hledat sirky a svíčky. Naštěstí jsem je po delší době našla. Na zdech byly mističky a v nich svíčky. Každou z nich jsem zapálila. Zjevila se přede mnou naprostá nepopsatelná krása. Souznění s přírodou. Dřevo, kůže a mnoho dalšího se tu objevovalo v přírodních barvách.

Začala jsem prohlídkou domu. Jako první byla na řadě kuchyň. Ale bohužel v ní nebylo žádné jídlo. Posmutnila jsem, ale jakmile jsem spatřila za okny les… bylo rozhodnuto. Šla jsem si před lovem prohlédnout vilku. Byl to naprostý úžas. Jen mi nešlo do hlavy, proč odtud lidé zmizeli.

Když jsem skončila prohlídkou domu, tak jsem si povšimla toho, že tu žilo více lidí. Bylo tu hned několik pokojů. Avšak jeden větší jak druhý. Naprosto mě uchvátila velká místnost, kde bylo jen holčičí oblečení. Nemusela jsem do města pro nějaké další oblečení.

Avšak do oka mi ze všeho nejvíce padl jediný pokoj. Byl menší, ale bylo tam vše. Tedy jedinou věc jsem postrádala a tou byla postel. Musel zde bydlet nějaký student, protože jsem zahlédla hned několik knih a hudebních CD. Pokoj měl i malý balkonek, ze kterého byl krásný výhled na zdejší okolí.

Dostala jsem po chvilce hlad, a tak jsem se rozhodla jít ven na lov. Zamknout jsem vilku nezamkla, ale doufala jsem v to, že když je dostatečně daleko od lidí, tak ji nikdo nezná a neví, kde leží.

Nadechla jsem se a ucítila moji oblíbenou vůni… jelena. Rozběhla jsem se pro mě zdaleka normální rychlostí a skolila ho. Nemohla jsem si na jeho krev stěžovat, ale zapomněla jsem na to, že když se napiju krve, tak ihned potřebuji i lidské jídlo. To byl další problém.

Jelikož byla noc, tak jsem nevěřila, že by ve zdejším okolí bylo otevřeno. Neváhala jsem a utíkala opět zpět k vilce. Zahlédla jsem garáže a s malou nadějí na to, že by v ní byla nějaká auta, jsem se do ní vydala. Avšak opravdu byla tam auta. Černý mercedes, červené BMW a stříbrné Volvo. Byla tu další pochybnost, proč zmizeli bez tak cenných aut… Tedy, jestli jsem si to nevymyslela a oni někam nejeli… To by byl pro mne problém, který jsem nemusela v té době řešit.

Otevřela jsem dveře auta, které bylo ke mně nejblíže. Jen co jsem nasedla, tak senzor zaregistroval pohyb a garážová vrata se otevřela. Neváhala jsem a ihned odjela po cestě, která vedla od vilky.

Rozjela jsem se dál, až jsem se dostala do městečka. Jela jsem neustále rychle a neohlížela se po tom, že nemám peníze. To jsem začala řešit tehdy, kdy jsem přijela před obchodní centrum. Šmátrala jsem rukama v kapsách, ale nikde nic. Nezbývalo mi nic jiného, nežli se podívat v autě. Naštěstí majitel auta zde měl všechno. Doklady a peníze. Čapla jsem tedy peníze se špatným pocitem a vydala se nakoupit nějaké jídlo na další týden…

Jen co jsem vyložila nákup z auta, tak jsem si vzala dotyčného doklady a začala je prohlížet. Dozvěděla jsem se snad všechno… Jmenoval se Edward Cullen, ale nevypadal více jak na osmnáct let. Otočila jsem další stránku dokladů a hned jsem ztratila mysl. Zahlédla jsem jeho fotku. Na jeho vizáž snad neexistovala slova, která by ho dokonale popsala. A pak začalo mé šílenství.

Chtěla jsem vědět, o jakého člověka se jedná. Chtěla jsem vědět vše a zároveň nic. Přála jsem si, abych ho třeba jednou potkala a lepého poznala. Byla jsem do něho totálně zahleděná, že jsem přemýšlela nad nemožným. Nikdy jsem toho cizince neviděla a najednou jsem se mohla po něm zbláznit. Přála jsem si, abych ho mohla poznat a dozvědět se hlavní důvod proč vlastně odjel.

Vytáhla jsem jeho fotku z dokladů a vzala si ji. Dívala jsem se na něho hodiny a přemítala si v mysli, jaké by to bylo, kdybych měla někoho jako je on. Zajisté i s jeho vlastnostmi. Z hlouby duše jsem po něm prahla, ale bylo to tak pitomé, protože nikdy jsem tak zblblá do někoho nebyla. A na to všechno stačila jen jediná fotka.

Celé to záhadno kolem celé téhle události mě užíralo. Přemýšlela jsem nad celou situací a nic. Chtělo se mi spát a tak jsem se raději vydala do horního pokoje, kde nebyla postel. Lehla jsem si na celkem měkoučkou pohovku, která měla výhled z okna na krajinu.

Zdálo se mi o tom, jak jsem potkala Edwarda a ihned jsme se zakecali a nevšímali si okolí. Sen to byl krásný, ale skutečnost byla drastická.

Spalo se mi velice krásně… Jen ráno bylo velice chladnější. Utíkala jsem do obývacího pokoje, kde byl krb, zapálit dřevo. Po chvilce mě zahřál ten žár, který vycházel z toho ohně. Udělala jsem si k snídani teplé jídlo, které mě dostatečně zahřálo.

Najednou mi bylo lépe. Jen při pohledu ven mě zamrazilo… Všude bylo bílo a já na tohle počasí byla háklivá. Každým dnem jsem se přibližovala době, kterou pomalu každý miloval a já ji nesnášela.

Šla jsem ven do bílého pekla. Chtěla jsem si jen tak projít zdejší okolí a podívat se po nějakém zvířeti. Tentokrát to nebylo z důvodu hladu, ale jen poznání. Neměla jsem co na práci a pozorování zvířat mě velice přitahovalo. Došla jsem na zasněženou loučku, kde bylo krásně. Uprostřed bylo pár srn, které mě zpozorovaly, ale neutíkaly a to už bylo dosti divné.

Přišla jsem k nim blíže. Klepaly se zimou a nejspíše měli hlad. Nebály se mě. Mohla jsem si je i pohladit. Netušila jsem, co taková srna jí, ale snažila jsem se jim nějak pomoci. Ve vile jsem měla několik jablek. Utíkala jsem pro celou mísu mého ovoce a zeleniny.

Jen co jsem doběhla na louku, spustila se velká chumelenice. A přesto zvěř byla neustále hodná. Dala jsem jim to jídlo a s chutí se do toho pustily. Strávila jsem s nimi více jak den. Zaměstnali mě natolik, že jsem nestačila přemýšlet nade mnou a Edwardem, kterého jsem znala jen z fotky. Takhle jsem za srnkami chodívala každý den.

V polovině týdne jsem odpočívala na louce a přišla ke mně cizí srna. Skoro jsem ji nespatřila… Byla totiž albín. Tu jsem si oblíbila ze všech nejvíce. Měla mě ráda stejně jako já ji.

Od té doby, co jsem chodila za srnkami, tak jsem více jezdila do města pro seno a ovoce. Nemohla jsem od té chvíle ublížit jedinému zvířeti v lese. Vytvořila jsem si k nim pouto. Občas se jim povedlo zabloudit i ke mně před vilu. Takhle se mi předvánoční doba líbila nejvíce ze všeho.

Ve vilce jsem si hověla více jak týden. Byly tak dva dny před Vánocemi. Sněhu bylo opravdu požehnaně. Seděla jsem v obývacím pokoji před krbem a snažila se meditovat. Přehrávala jsem si scény, kdy jsem byla ještě dítě a měla rodiče. To bývaly Vánoce opravdu svátky klidu a pohody. Po chvilce jsem ale zaregistrovala šum. Vylekala jsem se a ohlídla se ke dveřím, kde byla chodba.

Někdo se snažil odemknout, ale nešlo mu to. Rozbušilo se mi srdce. Měla jsem strach ze všeho, co se stane. Otevřely se dveře a já spatřila nějaké lidi… Ale jen co jsem se nadechla, tak jsem zjistila, že to lidé nebyli. Pro mě to byl velký průšvih, neboť jsem se právě ocitla ve společnosti upírů. Srdce si jakoby razilo cestu ven z hrudníkového koše. Začala jsem se strachy klepat.

Blonďák mě spatřil jako první a se zajímavostí se na mě podíval. Musela jsem, co nejrychleji utéct. Rozběhla jsem se do patra pro mikinu. Upíři se mezi tím dostali do prostoru domu. Přiložila jsem ucho na dřevěné dveře a zaslechla jsem, jak někdo kráčí po dřevěných schodech. V tu ránu mnou pronikla panika.

Dotyčný zaklepal na dveře. Nečekala jsem na nic a odběhla ode dveří. Nechtěla jsem mít potyčku s někým, kdo by mě mohl zabít. Rozutekla jsem se k balkonku a před ním se zastavila. Přemýšlela jsem, jestli budu moci skočit. Ale nic mi v tom nebránilo.

Dveře se otevřely a já se ohlídla, kdo do nich vstoupil. Byl to nejspíše Edward. Až moc se podobal fotce, kterou jsem si vzala z jeho peněženky. Podíval se na mne a do toho ticha zašeptal: „Prosím, stůj. Neodcházej, nikdo ti nechce ublížit…“

Nevěřila jsem ničemu. Šel stále blíže k balkonku, ale já se rozhodla skočit. Před tím, než jsem stačila skočit, tak se dotkl mé ruky, na které jsem měla náramek od babičky. Bylo na něm i věnování. Skočila jsem a náramek mi zmizel ruky. Pochopila jsem, že se mi vytrhl.

Neohlížela jsem se po náramku a utíkala, co nejrychleji k místu, které jsem dobře znala. Doufala jsem v to, že mě nebudou hledat, protože pro mě opravdu Vánoce nejsou svátky klidu. Sedla jsem si ke kraji loučky a odpočívala sama v klidu, v chladnu. Něco se mi otřelo o rameno. Se strachem jsem vyjekla a otočila se. Byla to jen srnka Iris. Bílá a neposkvrněná jako všechno kolem.

Jemně mi skousla prsty u rukou a jakoby mě táhla pryč. Zvedla jsem se a následovala ji. Zavedla mě kamsi do lesa, kde jsem to neznala. Všechno bylo zamrzlé. Voda se zastavila… Velký vodopád tvořil přenádherné zmrzlé království. Bylo tam hned několik bílých srn.

S velkým úžasem jsem si zakryla ústa a vyjeveně se dívala po všem, co mé oči mohli spatřit. Iris mi oblízla prsty. Začala jsem ji hladit a ostatní zvěř se na mě dívala s překvapením. Odvážili se přijít blíže. Najednou bylo okolo mě obrovské stádo srn. Vycítili, že nejspíše mrznu, a tak se ke mně více přitiskli. Nikdy jsem nedoufala, že mohou být tak inteligentní a pomoct někomu jako jsem já. Už jen to, že neodběhli, se zdálo divné, neboť já jsem částečné monstrum.

Iris byla ke mně nejblíže.

Byla celkem mrazivá noc. Cítila jsem to jen z okolního vzduchu. Když jsem se tak dívala kolem, pochopila jsem to, co jsem celou dobu dělala. Zabíjela jsem svým zlým já tyhle bytosti. Bylo mi jich najednou líto. Stejně jako já jsem před několika lety ztratila rodinu na Vánoce, tak jsem ji brala jim.

Začala jsem mít strach o každého tvorečka. Protože tu bylo hned několik upírů. Nevěděla jsem přesně, kolik jich bylo, ale celá rodina se musí nějak živit. Problém byl v tom, že jsem jim nemohla v ničem zabránit. Musela bych jen nečinně sedět a přihlížet, co dělají. Kdybych jen něco udělala, mohla jsem počítat taktéž s tím, že by mi mohli něco udělat…

Ráno jsem se probudila a opět kolem mě bylo velké stádo. Iris se zatřepotala a opět mě někam táhla. Dívala jsem se na nohy. Nevěděla jsem opět, kam mě to vede.

Zastavila se až na místě, kde bylo nějaké jídlo. S nechápavostí jsem ho tedy snědla. Nešlo mi do hlavy, jak by mohli sehnat lidské jídlo. Natolik snad nebyli inteligentní. Musela jsem neustále nad tím přemýšlet. Jenže když sním jídlo, musím ihned na lov. Proto se moje nohy ihned rozeběhly k místu, kde leželo už skoro zmrzlé zvíře. Napila jsem se z něho a uhasila tak začínající bolest v krku. Láhev, kterou mám vždy u sebe, jsem naplnila krví, na horší čas. Pak nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět.

Skoro celé odpoledne jsem se zabývala jen Iris. Hrála jsem si s ní. Ale pak jsem dostala opět hlad. Jakoby to znovu vycítila. Vedla opět na nějaké místo, kde záhadou bylo jídlo. Sedla jsem si na studený pařez a ona si lehla k mým nohám. Jedla jsem velice pomalu, ale co mě dostalo ještě více, tak zde byl i velikánský hrnek s horkým čajem. Na tom mi už něco nehrálo. Cítila jsem velice zvláštní vůni, ale nemohla jsem ji k ničemu přiřadit. Věděla jsem, že je něčemu velice podobná, ale scházel mi klíč k odemknutí toho kódu.

Dívala jsem se zřetelně okolo sebe a poslouchala okolní zvuky. Nedaleko odtud jsem ucítila upíří vůni. Zalekla jsem se, že se vydali na lov a chtějí někoho ze zdejší zvěře zabít. Nechtěla jsem jim to mít za zlé, protože za tohle mohlo jejich zlé já. Kdyby mohli, určitě by se živili tak jako já. Vlastně si vybrali tu lepší cestu. Lepší zvěř jak lidé.

Pohledem jsem se zasekla na nedalekém křovisku. V rukou jsem svírala teplý hrnek. Viděla jsem tam něčí obrys, ale přes padající vločky, jsem nemohla zaregistrovat, kdo to vlastně je. Nejspíše si mne taktéž všiml. Vystoupil z křoviska. S nechápavostí jsem se na něho dívala a přemýšlela, zdali nemám ihned utéct. Zvedla jsem se. Iris ihned zpozorovala, co se děje. Schovala se za mé nohy.

Byla jsem si snad stoprocentně jistá, že je to upír. Vystrašeně jsem se na dotyčného dívala a zjistila jsem, že by to měl být Edward. Srdce se mi rozbušilo. Couvala jsem o několik kroků do zadu.

„Prosím, tentokrát neodcházej,“ poprosil a já stejně udělala několik kroků vzad. Narazila jsem do stromu a upustila teplý čaj, který se následně rozlil. Pod tou sílou spadal sníh z nejnižších větví, přímo mě za krk.

„Brrrr,“ zanaříkala jsem a oklepala se. Edward se neustále přibližoval ke mně.

„Nech mě být a odejdi… já… já se tě bojím,“ zajíkla jsem se a pod náporem strachu klesla více k zemi. Objala jsem si nohy a doufala, že uposlechl a odešel. Jenže poté, co mi někdo mákl na rameno, jsem už byla přesvědčená, že jen tak nezmizí.

„Opravdu se neboj… Mám jen pár otázek a navíc si myslím, že ti něco schází,“ pověděl klidně, ale mě to vůbec nepomohlo. Otevřela jsem tedy oči a dívala se do těch jeho fascinovaných.

Sice jsem se vždycky chtěla normálně bavit s každým, ale bála jsem se zrady. Vůbec na tom nepřidávaly nadcházející svátky.

Zvedla jsem se ze země. A po očku pozorovala dotyčného.

„Pojď, půjdeme si někam sednout a všechno si řekneme… A hlavně se neboj. Neznamená, že já jsem upír, tak musím jen zabíjet,“ objasnil mi situaci, ale moc mě neuklidnil. Raději jsem to nechala být a nevšímala si ho. Šel přede mnou.

Byla velká chumelenice a já sotva viděla na krok. Došel k nějaké jeskyni a zapálil jednu louči. Doufala jsem, že nepůjde dál. Před týdnem bych si přála ho osobně poznat, ale dnes jsem se tomu chtěla zásadně vyhnout.

Sedla jsem si do jednoho výklenku. On si sedl naproti mně.

„Takže, jak bych jen začal… jsem E…“

„Edward Cullen, ano to již vím,“ skočila jsem mu do řeči. Sice to bylo neslušné, ale ustál to.

„Jak… jak to víš?“ zeptal se zoufale.

„Pročítala jsem si tvoje doklady a…“

„A to tys mi vzala fotku?“ skočil zase do řeči on mě.

„Ano vzala a teď by bylo nejspíš dobré vysvětlit, proč jsem ti jí vzala, ale to ti nepovím. To ti tu fotku raději dám, než abych…“ usekla jsem svoje objasňování a vytahovala fotku z kabátku.

„Tohle tedy přeskočíme, ale přeslechl jsem tvé jméno.“

„Bella,“ odpověděla jsem po chvilce. Mihlo se mu na tváři vyjasnění.

„A odkud se tu tedy bereš, Bello… Tedy jestli ti nevadí, že se mi tu se vším vyzpovídáš, protože já jsem velice zvědavý tvor. Také bych rád věděl, co si dělala v naší vile… Zajisté se nemusíš bát odpovědi, protože já ti opravdu nechci ublížit. Včera jsme si s tebou chtěli v klidu promluvit, protože poloupíra jsme v životě neviděli, víš… Tak jestli bys byla tak ochotná a pověděla něco o sobě,“ pobídl mě a já se tedy rozhodla něco stručně povědět.

„Dobře… Před několika lety na Vánoce mě proměnil někdo v to, co teď jsem. Od té doby nesnáším Vánoce, protože se mi na ten den všechno zbortilo. Rodinu jsem od té doby neviděla, vlastní mít nemůžu a bojím se jen s někým mluvit, protože čekám další zradu. Bojím se všeho, co je okolo mě. Nemám k nikomu důvěru, proto jsem před tebou včera utekla.“ Chytla jsem se za ruku, kde býval babiččin náramek. „Na vaší vilku jsem přišla náhodně. Chtěla jsem se ukrýt před chladem a mít tak nějakou šanci na přežití v téhle zimě.“ Snažila jsem se jen pravdivě objasnit.

„Dobře a teď bych ti měl nejspíše něco dát, je to tvoje,“ dopověděl a z kapsy vytáhl onen náramek po babičce. Oči se mi náhle rozzářily.

„Děkuji,“ vyjekla jsem a ihned jsem si je od něho vzala.

„Mám otázku,“ začala jsem. Přikývl a já se tak mohla začít ptát.

„To jídlo dneska, to jsi přinesl ty?“

„Ano… přinesl jsem ho já,“ jednoduše odpověděl.

„A proč si mě vlastně sledoval, vždyť… nevím jak bych to jen řekla… neměl jsi důvod.“

„Ne? A kdo by ti potom dal náramek? Ty by sis na to zajisté nevzpomněla. Prosím pojď k nám domů. Zde je zima a jen tak se neudržíš při životě. Nechala sis tam několik věcí. Hlavně se neboj,“ pořád mi nabízel pomoc, ale bála jsem se.

„Dobře, ale pak odejdu. Nechci vám kazit Vánoce,“ smlouvala jsem, ale nevypadal na to, že by to tak nechal být.

„Nemusíš nikam odcházet, jsou přeci Vánoce a každý by měl být s někým. Tak se nenechej pobízet a pojď…“

„Ty asi opravdu nejsi normální upír co?“ zeptala jsem se už o trochu uvolněji. Usmál se krásně, ale jakoby chtěl ještě něco povědět, ale neřekl to.

„Z čeho tak usuzuješ?“

„Vážně? Já ti tu říkám, že u vás nebudu na Vánoce a ty bys mě tu přemlouval? Ještě ti něco vlastně dlužím.“ Dopověděla jsem a sáhla do kabátku. Ač nerada, tak jsem vyndala z kapsičky jeho fotku a podávala jsem mu ji.

„Nech si ji. Vím, že se ti líbí.“ Jen co jsem to zaslechla tak jsem se zasekla nad tím, co to vypustil z pusy. Vztáhl ruku a přibližoval se s ní ke mně. Skrčila jsem se a ruce si dala na hlavu.

„Bell?“ uslyšela jsem nad sebou a tak jsem se na něho podívala.

„Otevři oči,“ promluvil pomalu s naléhavostí na každé slovo. Opět spustil ruku a podával mi ji, zkusila jsem tu svou natáhnout, ale jako by v ní něco bylo a bránilo to k pohybu. Soustředila jsem se jen na tu ruku. A na jednou jsem pocítila pokrok. Odsunula jsem ji z hlavy a pomaloučku s ní směřovala k Edwardově ruce.

Pěvně, ale jemně ji stiskl a pomohl mi na nohy. „Opravdu není, čeho by ses měla bát. A tu fotku si opravdu nech. Jinak jestli jde o peníze z mé peněženky, tak to taktéž nech plavat…“ pověděl a mě začínalo být trapně.

„Jak…? Vždyť mě bylo trapně si brát peníze od tebe… musím ti za to něco dát… Já, jen co budu vydělávat, opravdu ti to vrátím. Nechci mít problémy za své dluhy. A jestli ti něco chybělo tak se omlouvám.“

„Bell, opravdu se nic neděje. Jsme upíři a k penězům se dostaneme opravdu jednoduše. Teď se prosím nenechej pobízet a následuj mě.“ Stiskl mi ruku a do své druhé vzal louči. Šli jsme lesem, až jsme se dostali na louku, kde jsem poprvé viděla srny.

„Mně se ještě nechce domů… Snad ti to nevadí. Tohle je místo, které jsem si tady ze všeho nejvíce oblíbil,“ pověděl do dokonalého ticha. Sledovala jsem okolí a periferním viděním uviděla Edwarda, jak se na mne neustále dívá.

„Co je?“ zeptala jsem se neklidně. Trochu se ošil.

„Já ani vlastně nevím,“ jednoduše odpověděl a lehl si na zem. Chytl mě po druhé za ten den za ruku a svou sílu použil na to, abych taktéž ležela ve sněhu.

„Jak si mohl vědět, že se mi líbí tvá fotka?“

„To nebylo tak těžké uhodnout. Stačilo se na tebe podívat, jak mi jí s těžkostí dáváš. Ty gesta a to všechno dohromady… Bylo to jasné už od začátku.“

Chvilku jsme tak leželi bez jediného slova. Dívala jsem se na hvězdy a padající sníh, který se snášel z oblohy. Byla sice zima, ale zatím mi to nevadilo. Jediné co mi vadilo, tak to bylo to, že se na mne Edward neustále díval a nechtěl říct pravý důvod.

„Bell,“ začal po chvilce.

„Budeš s námi na ty Vánoce… Prosím. Mně by to zajisté nevadilo. Alice, má sestra by byla taktéž ráda. Carlisle by mohl někoho vyzpovídat, protože opravdu, jak jsem ti prve říkal, tak jsme se s poloupírem nikdy nesetkali. On hrozně rád zkoumá něco nového, ale nemusíš se ho bát. Nikomu bychom nikdy neublížili. Žijí si všichni skvělý život…“

„Pročpak si řekl, všichni si žijí a nepoužil si, žijeme?“

„Víš, ono to není tak lehké říct nahlas… kord s dívkou jsem o tom nemluvil a zvláště, kdyby sis vzala mojí situaci… tak já ti to zkusím trochu nastínit.

Všichni žijeme jako rodina. Mám adoptivní mamku Esmé, taťku Carlisle a sourozence, kteří s někým žijí. Moje sestřička Alice žije s Jasperem, jsou manželé a Rosalie má za muže Emmetta a já? No, to asi vidíš… Někdy si tam připadám jako páté kolo od vozu. Proto vždycky někam uteču.“

„Aha… Tak to máš asi těžký co? To jsi utekl i teď, když jste tu nebyli a všichni se tě vydali hledat?“ Chtěla jsem už vědět ten hlavní důvod, proč nikdo nebyl u nich doma více jak dva týdny.

Edward se tomu trochu zasmál, ale naštěstí se rozpovídal.

„Ne, to opravdu ne. Až tak daleko bych nezašel. Občas se vydáváme na více týdenní lovy, pryč ze států. Chceme mít pestřejší stravu.“

Náhle se zvedl a upřeně se na mne díval. Pozvedla jsem jedno obočí a trochu s sebou zatřásla. Sklonil se a podal mi ruku. Přijala jsem a on mě vyzvedl.

„Pojď, musí ti být zima. Celá se klepeš.“ Objal mě a rukou, kterou měl na mých zádech, pohyboval jí, aby mě zahřál. Celkem to pomáhalo.

„Děkuji,“ pověděla jsem do ticha.

„Spíš bych měl já poděkovat, jsi takový malý dárek k Vánocům,“ odvětil a já se nad tím zamračila.

„Hele, nedělej si z toho srandu, ano? Neznamená, že když jsem souhlasila, tak i taky zůstanu.“ Pustila jsem do éteru větu, která vyvracela tu minulou.

„To bys mi neudělala,“ posmutněl.  Raději jsem to nechala plavat a pokračovali jsme dále v cestě.

Byli jsme tak uprostřed cesty a v tom náhle Edward zvolal jednu větu do ticha.

„Bell, podívej. Padá hvězda, honem… něco si přej.“ Podívala jsem se na padající hvězdu. Neváhala jsem a ihned zavřela oči a představovala si mé přání. Přála jsem si, abych měla po dlouhé době krásné Vánoce, na které nikdy nezapomenu. Chtěla jsem na ně konečně vzpomínat v dobrém.

„Tak nevím, tohle je celkem těžké přání,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. Edward nelenil a ihned se ujal slova.

„A já bych ti ho nemohl splnit?“ optal se vážně, ale nedoufala jsem v to, že mě přemluví, abych mu to vyžvanila.

„Edwarde, je to přání, nemůžu ti to povědět. Copak nevíš, že se to nemá vyslovovat nahlas. I sebemenší náznak by to zkazil. Rozhodně když se zeptám já tebe, tak taktéž nevěřím tomu, že bys mi to řekl… Nemám pravdu?“ Obrátila jsem jeho otázku proti němu a on neměl kam utéct.

„Jasně… asi ne, neřeknu. Všechno to chce jen spoustu času. Tak jdeme, nebo mi tu umrzneš a naši tě ani neuvidí. A musím ti znovu něco zopakovat. Hlavně se neboj.“

Šli jsme za velké chumelenice a svitu úplňkového měsíce. Bylo to prostě fantastické. Sice jsem neviděla tu jejich rodinku, ale podle popisu se mi všichni zdáli jako pohodáři. Nikdy jsem nečekala, že by upíři mohli být tak přátelští.

Došli jsme před vilku. Edward mi otevřel dveře a já tak mohla vkročit do jejich chodby. Slyšela jsem v domě šum. Zaposlouchala jsem se a opravdu tam byli všichni.

Musela jsem dojít až do obývacího pokoje a pak jen čekat, než se všichni seběhnou. Jako první přiběhla malá černovláska a vedle ní postával vyšší muž. Držel jí okolo pasu a mě si se zájmem prohlížel, ale nemyslela jsem si, že by to mohl být Carlisle. To se později z poschodí ozval veliký hluk a po schodech dolů se kutálel obří vazoun, který se po nárazu horlivě smál.

V tom jsem poznala Emmetta.

Pak to šlo až moc rychle a já seděla naproti celé rodince. Všichni směřovali pohledem jen na mne. Nikdy jsem nebyla zvyklá pozornosti a tenkrát mi to připadalo velice nezvyklé.

Každý se mě vyptával na několik otázek. Připadala jsem si jako u výslechu. Byla jsem tam více, jak čtyři hodiny pod dozorem cizích upírů, kteří mě s údivem pozorovali. Avšak já začala po nějaké době hladovět, ale nechtěla jsem to nikomu říkat. Připadalo mi to v jejich přítomnosti blbé. Jenže mladá paní jménem Esmé si toho všimla a ihned mě vyzvala, abych šla s ní do kuchyně.

Neváhala jsem a ihned se šla rozejít do kuchyně. Sedla jsem si naproti ní a dívala se, jak rychle pracuje na pozdní večeři. Chvilku jsme si nezávisle povídali, až z ní něco vypadlo.

„Bello, opravdu zde nechceš být na Vánoce? Já jen, že nám by to určitě nevadilo. Dokonce někteří z nás by byli smutní,“ pověděla mi upřímně do očí, až mi bylo líto toho, že jsem jí tak trápila, i když jsme se vlastně nějak moc dobře neznali. Uznala jsem za vhodné, zvážit moji odpověď.

„Když já ti nevím. Opravdu mi to přijde nevhodné vám takhle narušovat každoroční tradici a opravdu bych byla nerada, kdybych vám tu jakkoli překážela,“ mlela jsem si svou, ale více jsem to nespecifikovala.

„Dobře, ale prosím promysli si to. I když tě moc neznáme, tak nám už teď na tobě záleží,“ dopověděla a ihned mi podala lidské jídlo. Bylo velice vynikající. Po jídle jsem se šla na chvilku dívat z okna, které bylo mezi patry. Přišla tam za mnou Alice. Několik málo desítek minut jsme si tam skvěle povídali. Ale já zapomněla, že když sním lidské jídlo, tak musím mít i zvířecí krev.

Proto jsem se nedivila, že jsem se rychleji unavovala a poté jako následek únavy i omdlela. Bohužel jsem to nikomu z rodinných příslušníků neřekla, a tak nevěděli, co se to se mnou vlastně dělo.

Probouzela jsem se za tlumeného světla, které vycházelo z nějakého zdroje. Ihned jsem se vzpamatovala a pomaloučku si sedala. Podepřela jsem se rukama a ucítila, že jsem na posteli. Nepamatovala jsem si, jak jsem se tam dostala, tak jsem si promnula oči a podívala se okolo. Vedle postele seděl na proutěném křesle Edward a v ruce držel sklenku s krví.

„Konečně ses probrala,“ oddychl si, i když jsem zcela nechápala, o co se mohl bát. Dívala jsem se více okolo sebe a všimla si, že to byl vlastně Edwardův pokoj. Ale přebývala tam postel s nebesy.

„Nač ta postel?“ optala jsem se jednoduchou otázkou a pozvedla obočí. Edward se zavrtěl na křesle.

„No, víš… Nějak jsem počítal s tím, že bys tu mohla s námi být. A jen co jsme dodělali tu postel, tak jsi omdlela a nikdo nevěděl, co se to s tebou vlastně děje. Já… ač se to zdá divné… Měl jsem o tebe strach.“ Divila jsem se tomu, jak to řekl… tak, jinak.

Ano, že by se mé skromné přání začalo pomaloučku plnit? Nějak jsem v to nedoufala, ale malé náznaky toho, že se něco přeci jen děje, tak to mi neuniklo.

„A proč ses o mne bál? Vždyť nebyl důvod,“ pokračovala jsem nechápavě. Šlo vidět na něm, jak je nervózní.

„Protože tohle je nenormální Bello. Nikdo nevěděl, jak tě z toho dostat. Pak jsem zkusil tu krev, na kterou tak koukáš a dal ti napít ze sklenky a ty ses pomalinku probrala. Nechtěla bys mi to vysvětlit, proč si tak najednou omdlela?“ optal se mě a tentokrát jsem musela zase já odpovídat. Ne že by mi bylo do řeči, ale bylo to slušné.

„Když sním něco lidského, tak to musím ihned zapít krví…“ nemohla jsem to ani dopovědět, protože v tu ránu přišli všichni obyvatelé domu. Sice v nezvyklou hodinu, ale přišli.

„Bello, vítej mezi námi,“ vykřikl Emm. Najednou mě objímalo několik paží. Bylo až neskutečné, že si mě za tak malou chvilku oblíbili a já přesto budu chtít do týdne odejít. A v tom okamžiku dívčí paže stiskly, až jsem skoro nemohla dýchat. Hledala jsem majitele, těch rukou, ale nemohla jsem pořádně zaostřit.

„Alice, co to děláš?“ zakřičel Edward.

„Nic, to mě nevysvětluj, já za týden odejít nechci,“ odpověděla nabroušeně a pustila mě. Nevěděla jsem, jak na to přišla. Byla jsem z toho úplně mimo. Z ničeho nic skoro celá rodina odešla… Zajisté až na Edwarda.

„Proč pořád myslíš na to, že odejdeš? Vždyť se koukni, jak tě mají všichni rádi, Bello,“ oslovil mě a jeho slova se mi zařezávala více do svědomí.

„Já nevím, nechci vám tu překážet.“ Sice to byla ta nejubožejší věta, kterou jsem kdy mohla vypustit z úst, ale stalo se tak.

„Věř mi, že zde nikomu nepřekážíš. A kdyby přeci ano, tak bych mu to vysvětlil…“ Položil sklenici na stůl. Vstal a odcházel potichounku z pokoje. Stačila jsem při jeho odchodu zaregistrovat jeho tiché „Budu o tebe bojovat.“ A poté jsem usnula.

Celkem časně ráno jsem vstala. Bylo mrazivé ráno a s ním i Štědrý den. Opět ten smolný den v mém životě, ale tenkrát to bylo jiné. Celkem jsem se na něj těšila. Jako bych očekávala nějaký dárek, který bude pro mne cenný, ale nikdo mi ho nebude muset koupit.

Rychle jsem vstala a se svými úvahami odešla do kuchyně, kde jsem si připravila snídani. V domě bylo celkem ticho, ale zvenčí se ozýval hluk. Jako vždy… tak mi to nedalo a já se chtě nechtě musela vydat ven v kraťasech a tílku, jen abych zjistila, co se děje.

Avšak celá rodinka hrála před jejich vilkou baseball. Bylo zábavné je pozorovat, jak utíkají v tom sněhu. Chtěla jsem se na ně dívat a přitom snídat. Ale uvědomila jsem si, že stojím v mrazu skoro nahá a to by v mém případě nevěstilo nic dobrého.

Utíkala jsem plnou rychlostí domů, ale zpoza velké hroudy na mě něco vybaflo. Já se lekla a následně spadla do toho ledového sněhu. Byla mi hrozně velká zima. Stačila jsem ještě zpozorovat utíkajícího Emmetta. „Tak to ti nedaruju!“pomyslela jsem si. Hned se mi v hlavě jaly plány, co mu provést, ale pak mě napadlo, že by to vlastně nemělo cenu, protože on čeká na moji reakci.

Raději jsem odešla zmrzlá do kuchyně, kde jsem si ohřála jídlo a připravila si skoro vařící krev, kterou jsem hodlala všechno zapít. Ale než jsem stačila cokoliv udělat, tak jsem uslyšela tiché kroky v kuchyni.

Byla to Alice. Nečekala bych, že se jde stravovat taktéž do kuchyně. Proto jsem jí udělala v kuchyni místo a sedla si na židli. Ale ona nad tím jen zakroutila hlavou. Posadila se naproti mně a upřeně mě pozorovala.

„Bell, moc mě mrzí, co to Emm vyvedl. Nikdo by to od něho nečekal. Prosím, neber si to osobně, že tě chce vystrašit, abys odešla. On je prostě takový,“ snažila se mě přemluvit. Ale mě ani jednou za tu dobu nenapadl útěk.

„Alice, zatím jsem nad tím neuvažovala, ale věř mi, že jednou budu muset odejít. Neříkám dnes ani zítra…“ Nechala jsem doznít větu v prázdnu, protože jsem nechtěla Alice přesvědčovat v tom, aby mě hlídala a následně tak čekala, kdy zmizím.

Chtěla něco podotknout, jenže v kuchyni se objevil Edward. Alice na nic nečekala a pomalounku odcházela, jen se zastavila ve dveřích a ohlédla se na mne.

„Bell, kdyby sis to rozmyslela, tak mi prosím dej, co nejdříve vědět. A ty brácho… držím palce.“ Poslední větu, kterou směřovala k Edwardovi, jsem nepochopila, ale dělala jsem, že jsem nic neslyšela. Stravovala jsem se tak klidně dál.

Edward byl celkem nervní. Pochodoval neustále po kuchyni. Stejně jako u Alice jsem věděla, že nebude jíst. Vyzvala jsem ho k tomu, aby se posadil a řekl mi své problémy. To on byl, který mě neustále přemlouval k tomu, abych bydlela u nich a neodcházela. Hodlala jsem mu tedy pomoct.

„Edwarde, pověz mi, co tě trápí?“ optala jsem se ho nejprve na tu nejzákladnější otázku. Ruce si položil volně na stůl a před odpovědí se plně nadechl.

„Ty mě trápíš,“ odpověděl zahanbeně, což jsem v tu dobu nechápala a nehodlala pochopit.

„V čem tě trápím?“ Další otázkou jsem ho zasypala. Zdálo se mi, jako by ji nečekal. Vyjeveně se na mne díval. V jednu dobu to vypadalo, že ani nebude odpovídat.

„Je to velice složité a pro tuhle dobu a pro tvůj nynější stav nejspíš nesmysl.“

„Řekni to stručně a rychle, však já to pochopím.“

„Dobře, dobře… Jak bych jen… Potkal jsem tě teprve nedávno a podívej… Jsme kamarádi, pokud se tedy nemýlím.“ Odkývala jsem mu, že se rozhodně nemýlí a já ho považuji za kamaráda.

„A jako bych cítil něco o trochu víc. Víc než kamarádství. Je to takový další krok za tím, avšak nevím, jak se tomu kroku říká. Chápeš?“ Pokoušel se mi to snadně vysvětlit, ale já byla ta tam. Přiblbě jsem mu to odkývala, ale zjevně mu to nestačilo.

„Takže jsi to nepochopila. Dosnídej a pak přijď za mnou do obývacího pokoje. Tam ti to vysvětlím. A nediv se, když nikoho v domě neuslyšíš. Všichni odjeli na lov, ale není se čeho bát,“ ujistil mě a před tím než se zvedl ze židle, mě krátce pohladil po tváři.

A to už jsem začínala něco málo tušit. Chtěl mi tím pohlazením něco naznačit, ale nemohla jsem přijít na to, co to bylo. Bádala a zkoumala jsem v paměti. Při tom jsem rychle jedla, chtěla vědět, co se to tu mezi námi děje.

Po jídle jsem jen umyla nádobí. Ihned jsem se vrhala do obývacího pokoje. Jenže z něho se linula překrásná vůně orchidejí. Orchidejí, které jsem měla vždycky ráda a navždy mít budu. Rozevřela jsem pomalinku dveře a spatřila jakoby jiný svět.

Byly zatažené rolety a rozsvícená jemná světélka, která osvěcovala měkkým světlem celou místnost. Na podlaze bylo několik set květů různě barevných orchidejí. Celé to na mě působilo překrásně. Edward seděl celkem nedočkavě na koženém křesle. Když mě spatřil, mírně se usmál a stoupl si. Ukázal mi, abych se posadila na sedačku a já tak učinila. Sedl si naproti mně a pomalounku začal v tom, v čem chtěl.

„Víš, já jsem ti chtěl jen říci. Že i když tě znám jen velice krátkou chvilku, tak jsi na mne udělala velký dojem. Avšak já nevím, jak bych to jen přesně řekl, ale… Mám tě čím dál tím víc rád… A je to ze mě venku. Opravdu se ti omlouvám, jestli jsem ti tím zkazil další naplánované činnosti…“ pověděl za stálého ticha a nyní byla odpověď jen na mě.

Měla jsem zavřené oči a přemýšlela nad formulací následné věty. Musela jsem zareagovat a celkem slušně. Nečekala jsem, že by mi tohle kdykoliv pověděl. Líbilo se mi, jak najednou z ničeho nic začal a vše vypověděl. Nádech a výdech.

„Otevři oči a pusť mě k sobě blíže,“ zaslechla jsem šeptajícího Edwarda. Následně jsem tedy otevřela oči.

„Ehm… když já…“ chtěla jsem mu to trochu tížit, ale nechtěla jsem ho zase mučit. Stačil mi jen ten vyděšený pohled a hned mě to opustilo.

„Dobře, jak bys tedy, milý Edwarde zareagoval na to, že jsem na tom celkem podobně jako ty. Že tě svým neobvyklým způsobem mám ráda a den ode dne radši. Že jsi vlastně ten pravý důvod, kvůli kterému se přemlouvám, abych neodešla a nakonec toho nelitovala…“ Mlela bych si to dál, ale Edward mě umlčel prstem, který mi dal na rty.

Postřehla jsem, jak se krásně usmíval. Zářili mu oči. Nikdy jsem ho v téhle podobě neviděla. Kdybych mohla, tak bych si udělala momentku a nechala si ji zarámovat.

„Takže jsme na tom stejně?“ optal se na ujištěnou. Musela jsem přikývnout, ale pořád mi nedocházelo to okolo, co se tu s námi dělo. Sundal ruku z mých rtů a objal mě.

„A kdybych se tě zeptal, zdali bys se mnou chtěla být? Odpověděla bys mi dneska?“ Tak to se mi zdálo, že na to jde až moc rychle. A to jsem si chtěla rozmyslet a to pořádně. I když zase by si to protiřečilo s předcházejícím rozhovorem.

„Co kdybych ti to řekla až zítra ráno?“ To už nevypadalo, že se mu to líbí, ale chtě nechtě, musel souhlasit. Poté aby doufal v pozitivu, jsem ho políbila na nos a ruce mu dala na ramena.

„Dobře, zřejmě nemám na výběr,“ vzdychl a pomalu se odtahoval ode mne. A to mi došlo, že i když ho vlastně skoro neznám a objímal mě velice krátkou dobu, tak i to mi už chybělo. Prahla jsem po tom, aby mě objal více a intenzivněji. A tak bylo rozhodnuto.

Procházel dveřmi a já mu stejně zapomněla poděkovat.

„Edwarde!“ zakřičela jsem mírně. Zastavil se a s nadějí v očích se otočil.

„Děkuji za tohle všechno.“ Jen kývl hlavou a zřejmě odvodil, že ze mě nic nevypadne, tak už opět odcházel. „A ještě něco nevýznamného ti musím povědět.“ Otočil se celkem pomalu.

„Obejmi mě!“ zašeptala jsem. Mohla jsem tak náhle vidět tu jeho změnu. Radost a samé úsměvy se činily na jeho tváři a to já si za tu dobu oblíbila.

Pospíchal ke mně, aby mne objal. „Rozmyslela sis to? Tak ne zítra, ale dneska?“ vyzvídal, jak jsem se rozhodla. Věděla jsem, že kdybych byla na jeho místě, tak bych to nejspíše nevydržela. Proto jsem ho políbila na tvář. Pokrčil jeden koutek úst.

„Dneska… A musím jen souhlasit…“ I kdybych chtěla dále mluvit, tak by mě už neposlouchal. Určitě si v hlavě přehrával jen to jednoduché slůvko, kterým jsem mu řekla, že s ním chci být. Nepřemýšlela jsem nad tím, jak se dlouho známe a co o sobě víme.

Edward se sklonil, aby mne mohl políbit do vlasů. Jak úžasné byly tyhle začátky. To oťukávání, letmé dotyky.

Avšak jsem měla problém. Byla doba Vánoc. Štědrý večer a já neměla pro svého Edwarda nic. Mrzelo mě to, protože jsem mu chtěla něčím udělat radost.

Stáli jsme neustále v objetí a on vypustil to, nad čím jsem přemýšlela. „Bell, jak já se těším, až ti dám dáreček pod ten stromeček.“ Ta věta mě tak neuvěřitelně naštvala, protože jsem byla smutná z toho, že já pro něho nic nemám. Smutně jsem si povzdychla a hlavu si položila na Edwardovu hruď. Pohladil mě po vlasech a usmál se na mne.

„Copak je zlatíčko?“ Chtěl mě utěšit, ale nemohl.

„Copak je? Ty se ptáš? Máš pro mne dárek a já pro tebe nic. Jak moc mě mrzí, že ti nic dnes už nemohu koupit. Vždyť si vezmi, že to bude vůči vám nefér.“ Stěžovala jsem si.

„Bell, ale ty pro mne přeci dárek máš.“ Usvědčoval mě o nepravdivém. Zamyslela jsem se nad tím, co bych pro něho vlastně mohla mít, když jsem mu nic nedala. Nevěděla jsem. Edward si všiml mého zamyšlení a tak neváhal mi to povědět.

„Dnes máš Štědrý den. A dnes si mi řekla, že chceš být se mnou. Co víc bych si mohl od tebe přát. Tohle je tvůj dar. Mně stačí jen tvoje láska ke mně, která bude vzájemná. Mám tě prostě pod stromeček a uznej, že třeba jednou budeš na Vánoce ráda vzpomínat.“ Opět měl pravdu. Nejspíš se Vánoce naučím mít ráda a to jen kvůli Edwardovi.

„Něco podobného jsem si přála, když padala hvězda. Abych zažila Vánoce, na které budu velice ráda vzpomínat a to se i dnes stalo.“ Usmíval se a pomalu se nade mne skláněl, aby mne mohl políbit. Tak jsem vyčkala a následně zažila náš první polibek, který se uskutečnil v ten vánoční čas.

Celé to odpoledne jsme se připravovali na vrcholné zakončení dne. Přeci byl Štědrý den a každého v domě čekalo ráno rozbalování dárečků. Jen já nemohla nikomu nic darovat, neboť nebyl už čas sehnat některé dárky.

Večer u Edwarda probíhal až moc v klidu. Jen Emm se mi snažil přivodit více vánoční atmosféru. Upekl linecké a perníčky. Divila jsem se, že mu to tak šlo. Opravdu nic nepokazil a každý se v rodině divil.

Nikdo tou dobou nevěděl, co se mezi námi odehrávalo. Jenž divný pocit mi napovídal, že Alice na tom bude jinak nežli ostatní. I když jsme to zatím nikomu neřekli, tak Alice nás brala jako pár a snažila se, aby nikdo na ní nepoznal, že to ví.

Večer si šel každý lehnout, ale trochu jinak nežli já. Zatímco jsem se pokoušela usnout, tak v domě probíhal podivuhodný šum. Edward mě utišoval, že to nic není a já mu pro svůj klid duše věřila.

Ráno když jsem se vzbudila, uviděla jsem ihned usmívajícího se Edwarda. Vstal z křesla. Já se mezitím zkoušela vyhrabat z postele, ale zamotala jsem se do peřin. Proto jsem se nedivila, když se mě usmívající Edward snažil vytáhnout z nich.

„Bando, jsou Vánoce!“ zakřičela Alice na celý dům a to svědčilo, že nastane čas rozbalování dárečků.

V županu jsem se rozeběhla po schodech. Z nich jsem viděla obývák ve vánoční dekoraci. Pod stromkem bylo mnoho zabalených dárků.

Každý si s každým dal dárek a divila jsem se, že i já jsem dostala od členů rodiny dárky. Opravdu nešlo na první pohled poznat, že jsou to upíři.

Po delší době jsem dostala dárek od Edwarda. Každý se na mne díval.  Připadal jsem si, jako bych byla nová porcelánová panenka za výlohou. Pomaličku jsem rozvázala červenou mašličku, která byla obvázaná okolo dárku. Nadále stačilo jen ladně roztrhnout balicí papír.

Poté jsem zahlédla bílou krabičku. Když jsem ji otevřela, musela jsem se ihned nadechnout.

Po tváři mi steklo několik slz. Celá rodina se divila, co se to semnou děje, ale já k tomu měla své důvody. V krabičce byl nádherný náramek ze stříbra, který měl na sobě písmenka, která tvořila jedno slovo a to bylo Miluji tě.

Pohlédla jsem na Edwarda, který se na mne smutně díval. Jako by si myslel, že se mi to nelíbí. Jako důkaz lásky k němu a i jako dík, jsem ho políbila na rty. Polibek jsme o trochu prohloubili, načež se rodina divila.

Odtáhla jsem se od něho a podívala se opět na ostatní. „Včera jsme si všechno vyříkali a zde je výsledek,“ pověděla jsem, aby měl každý jasno. Pak mi Edward do ouška zašeptal „Miluji tě.“ Oplatila jsem mu to a ještě jednou ho políbila.

Byly to opravdu neskutečně krásné Vánoce, které mi každým rokem už více jak deset let připomínají, jak jsme se s Edwardem dali dohromady. Někdy prostě je velká změna i v dobu, kterou přímo nesnášíte a později si ji dokážete zamilovat…

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Otevři oči a pusť mě k sobě od PeTi: