Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Forever Together od Vilinka

Vilinka - Forever Together

Nohy se jí stále bořily do hlubokého sněhu. Nevěnovala tomu pozornost a drala se sněhem dál a dál, i když by bylo snazší vyhoupnout se do korun stromů a přeskakovat z jednoho na druhý.

„Nač si ulehčovat práci.“ Zarytě pokračovala dál v cestě neohlížejíc se za sebe. „Své ovoce to stejně nepřinese,“ zavrčela vztekle a srazila k zemi vysoký smrk, který jí stál v cestě.

„Sestro…“ oslovil ji její bratr, který ji i se svou rodinou celou cestu následoval. Nemohla se na ně podívat, protože ji spalovala nenávist. Nenávist ke štěstí, které oni měli a ona o něj musela přijít. Nemohla se smířit s tím, co se stalo. Proč zrovna ona musela čelit takové nespravedlnosti?

„Co chceš, Edwarde?“ zeptala se jej a odolávala touze podívat se mu do tváře. Zvládnu to vydržet, říkala si.  

„Vím, jak je to pro tebe těžké, ale…“ Nenechala jej domluvit.

„Nevíš, tohle prostě vědět nemůžeš!“ Následně si uvědomila, že mu křivdila, ale nic neřekla a Edward také nechtěl, aby se o tom mluvilo víc, než bylo potřeba…

Zadívala jsem se na svou lásku. Ležel v naší posteli a nepřítomně sledoval zasněžené údolí. Jeho bolestný výraz mě doslova ubíjel. Nedokázala jsem si ani představit, jak velkou bolest musí kvůli našemu bratrovi podstupovat. Kdyby s ní ten zabedněnec zůstal a nesnažil se jí vrátit její normální lidský život, pravděpodobně by se nám všem teď žilo líp. Avšak Edwardovi se domluvit nedalo, neustále si stál za svým, že bez něj bude Isabelle nejlíp. Bez něj už nebude vystavena nadpřirozenu a bude moct žít opět normální život. Těžko mu vysvětlovat, že to už nikdy nepůjde.

Z jeho pokoje se náhle ozvalo zavrčení. Jistě, opět nemá lepší věci na práci, než poslouchat mé myšlenky.

„Ztichni, Edwarde,“ zašeptala jsem. Mohl si za svou situaci sám, tak se teď nemá podivovat nad tím, co si o něm myslím.

„Klid, Alice,“ usmál se na mě můj manžel. Milovala jsem jeho úsměv. Byl tak povzbudivý a milující… Pokaždé mi dodal radost do života, ať už jsem na tom byla jakkoli. „Má to těžké, tak ho nech být,“ domlouval mi a pokynul, abych přišla k němu. Nestačila jsem se divit. Jasper kvůli němu trpí a ještě dokáže říct něco takového. Uvelebila jsem se na jeho hrudi a symbolicky nás přikryla peřinou.

„Já vím, ale o tebe mám větší starost. Jak moc špatné to je?“ zeptala jsem se starostlivě a pevněji se k němu přitiskla.

„Posledních několik dní je to horší, než kdy dřív. Neuvěřitelně mu chybí, měl by pochopit, že bez Isabelly žít nedokáže.“

„Jenže ten náš tvrdohlavec si neustále prosazuje svou,“ povzdechla jsem si. Nezáleželo na tom, kolikrát jsme mu to za ty měsíce stačili říct. Nikdo mu nedokázal vymluvit, že Belle bude bez něj údajně líp.

„Mysleme na něco jiného, Alice. Máme pro sebe celou noc,“ zašeptal mi do ucha a já rázem přestala na svého bratra myslet…

„Fajn, dělej si, jak chceš, ale tahle neustálá sebe tyranie ničemu neprospívá, uvědom si to, Mary Alice!“ zařval na ni její bratr vztekle. Nebyl to jeden týden, ani jeden měsíc, co Jasper odešel za jinými. Byl to už skoro rok a ani ten nestačil, aby se Alice rozhodla jít dál. Pořád měla za to, že by se jednoho dne mohl zjevit u dveří a omluvit se, že ji nechal tak dlouho samotnou.

„Snad… Kdybych se změnila, znovu by mě chtěl,“ zašeptala. Zoufale uvažovala nad tím, jestli by lidská krev něco změnila. Možná by pro něj byla lepší partnerkou, kdyby brala lidské životy, tak jak to on sám dělal dlouhé roky.

„Nemůžeš měnit to, kým jsi jen kvůli lásce,“ ozvala se Edwardova manželka. Její zvonivý hlas se rozléhal všude kolem.

„Zrovna ty ses změnila poměrně dost,“ přeměřila si ji pohrdavým pohledem a opět se otočila zády k nim. „A on se taky změnil… Kvůli mně,“ zašeptala po chvíli.

„Netuším, jestli to zvládnu,“ povzdechl si Jasper jednoho časného rána. Zabodla jsem do něj svůj pohled. Slunce už pomalu vycházelo nad obzor a ve světle jemných paprsků slunce vypadal ještě krásněji, než obvykle. Zatajil se mi dech, stačila chvíle, abych se do něj zamilovala…

„Tohle neříkej, určitě to zvládneš,“ snažila jsem se ho přesvědčit a přejela prsty po jeho tváři.

„Nevím, Mary Alice,“ vzal mě za ruku. „Nemám tak silnou vůli jako ty,“ přiznal a zadíval se mi zpříma do očí.

„Je to jen o odhodlání a víře, Jaspere Whitlocku,“ usmála jsem se na něj.

„V tom případě budu věřit ve vás, má krásná Alice…“ Políbil mě na hřbet ruky a po chvíli mě vtáhnul do vroucného objetí.

Tohle bylo to nejkrásnější, co jsem za svůj krátký upíří život slyšela. Naše vzájemná víra v toho druhého nás dovedla až ke Cullenovým, a i když měl Jasper i poté problémy se sebeovládáním, nepřestával věřit…

„Aspoň jsem se snažila doufat, že to tak je…“ zašeptala. Těžko uvěřit, že po tom všem, co spolu zvládli, ji opustil kvůli starému způsobu života. Nebyla schopna mu bránit v jeho rozhodnutí, ale zranilo ji to.

„Mrzí mě to, teto,“ řekla svým jemným hlasem její neteř Renesmé. Pořádně celé situaci nerozuměla, ale došlo jí, že něco není s Alicí v pořádku.

„Jo, to mě taky.“ Pokusila se o úsměv, aby tu malou holčičku ještě víc nerozesmutnila, avšak spíš se na ni zašklebila.

„A budeš zase v pořádku?“ zeptala se jí Renesmé na něco, na co Alice odpověď znát nemohla. Může se její zlomené srdce někdy slepit dohromady? Sama tomu nedokázala věřit.

„Budu, zlatíčko, neboj se,“ zalhala jí, aby zmírnila holčiččiny obavy.

„To si pak spolu zase budeme hrát,“ zatleskala drobnými dlaněmi a rozeběhla se ke své tetě, aby ji mohla obejmout. Alice ji nechala. Ta malá byla pro ni velkou útěchou. Vždy zabořila obličej do jejích dlouhých vlasů a vdechovala vůni dětské nevinnosti a štěstí.

„Určitě, holčičko moje,“ pohladila ji po vlasech. Podívala se na její rodiče, kteří sledovali, jak jedno dětské objetí spraví to, co nikdo jiný napravit nedokáže. I když jen na okamžik.

„Bude zase jako dřív,“ podívala se Isabella na svého muže. „I když to ještě chvíli potrvá a nebude to lehké,“ připustila.

„Kdo by si ještě před pár měsíci myslel, že nám takové malé stvoření změní od základu život,“ kroutil hlavou Jasper. I já tomu jen těžko uvěřila. Bylo to něco nového, hlavně dosti nečekaného.

„Ale změní nám ho určitě k lepšímu, co myslíš?“ Chytila jsem ho za ruku a společně jsme přeskočili řeku. Dál jsme šli lidskou rychlostí, nikam jsme nespěchali a já měla lidské tempo ráda.

„Jen k lepšímu. Všechny si omotala kolem prstu a naši rodinu připoutala o trochu blíž k sobě,“ usmál se a objal mě.

„A já myslela, že už to blíž ani nejde,“ zašeptala jsem…

Jednu chvíli byla rozhodnutá jít dál, po čase zapomenout na tu bolest, ale když dospěla k tomuto rozhodnutí, nešlo to… Nadlidskou rychlostí, i s dívkou v náručí, běžela zpět k obrovskému sídlu, jež obývala její rodina. Neohlížela se za bratrem a sestrou, měla za to, že ji budou následovat, i když nedokázali pochopit, co se stalo. Alice to sama nevěděla. Nedokázala popsat, co tak nejednou, jen by ráda ještě naposled spatřila jeho. Co na tom, že už má novou rodinu, že už nechce ji a právě z toho důvodu odešel. Stála o prosté rozloučení.

Tenkrát se vypařil tak náhle, že jí nestačil říct jediné slovo. Tentokrát k tomu bude mít prostor. Ať už to bude jakkoli ošklivé. Snad se chtěl svým brzkým odchodem právě tomuto rozhovoru vyhnout. Stejně jako ona se celý rok vyhýbala přiznání, že jí chybí vysvětlení.

Prudce rozrazila domovní dveře, až se sklo málem rozsypalo. Nedbala na to, neměla času nazbyt, a tak své matce věnovala kajícný pohled, aby jí dala najevo, že to opravdu nebylo v plánu.

„Pozor, sestřičko, málem jsi způsobila škodu,“ spustil okamžitě její starší bratr Emmett. Alice měla s jeho vtipy mnohdy svatou trpělivost a vždy se ho snažila chránit před hněvem rodiny, avšak teď ho zpražila káravým pohledem. Emmett se okamžitě umlčel, věděl, že to bude vážné, když se jeho sestra nezasmála. Jakmile dorazil i Edward s Isabellou, Alice spustila.

„Jedeme do Volterry,“ prohlásila rázně, avšak najednou její pohled znejistěl. Budou vůbec ochotni ji následovat až k vládcům? K těm, kteří jim už způsobili tolik škody?

„Holčičko, jsi si jistá? Nechci, abys byla nešťastnější, než jsi byla kdy předtím,“ řekla starostlivě Esmé, její matka, a zastrčila jí jeden nezbedný pramen vlasů za ucho. Smutná tvář z kamene na ni rozpačitě upřela svůj pohled bez života.

„Nevím, netuším,“ povzdechla si bezradně upírka a vzala Esmé za ruku. „Ale chci vědět proč.“

„Potom tedy pojedeme s tebou, nechceme, aby se ti něco stalo,“ přidal se do debaty Carlisle a přistoupil blíž.

„Konečně správné rozhodnutí!“ vykřikl Emmett znenadání, načež zatleskal svými obrovskými dlaněmi, až se to rozléhalo po celých horách.

„Klid, Emme,“ tišila svého muže Rosalie, kdežto malá Renesmé se smála.

„Ale, Rose, té malé se to líbí,“ ukazoval Emmett na svou neteř a natahoval své ruce, aby si ji mohl převzít z Aliciny náruče.

„Kdy můžeme vyrazit?“ zeptala se Alice.

„Co nejdříve, stačí jen zajistit letenky a pasy,“ odpověděl Edward. Jakoby slyšela Jaspera. O tyhle záležitosti se vždy staral on a teď to bude muset někdo zvládnout za něj. Bylo to zvláštní, nemít ho tu. I když to bylo skoro rok, co odešel, celá rodina měla občas pocit, že tu je s nimi i nadále.

„Dobrý večer, paní Cullenová, jsem Jason Jenks, velmi mě těší,“ představil se mi postarší pán, který s Jasperem už dlouhá léta spolupracoval.

„Mě také těší. Máte to, oč vás můj muž žádal?“ přešla jsem hned k věci. Nebylo proč to protahovat, byla to ryze pracovní schůzka.

„Jistě, všechno je tady v obálce.“

„Rodné listy, vysvědčení, řidičské průkazy, pasy…“ začala jsem vyjmenovávat a on přikyvoval.

„Ano, všechno na čem jsme se s panem Jasperem domluvili. Vy pod jménem Lidia Bagiński Lynch a váš muž jako Roger Lynch. Vše v pořádku?“ ujišťoval se opatrně. Bál se. Nepotřebovala jsem Jasperovy schopnosti, abych to poznala, šlo mu to jasně vyčíst z tváře. Pochopila jsem, že s naší rodinou neměl úplně dobré vztahy. Jasper si vždy zakládal na tom, aby se ho lidé, kteří alespoň minimálně tušili, že není normální člověk, báli. Zabíralo to, nikdy si nic nezkusili.

„Samozřejmě, děkuji moc,“ usmála jsem se na něj. Obálku jsem opatrně sebrala ze stolu a nenápadně vložila do kabelky. Nemuseli jsme všechny upozorňovat na to, že tu provádíme nelegální obchody.

„Mohu se zeptat proč taková jména?“ oslovil mě po chvíli opatrně.

„Utíkáme od starého života a k tomu jsou potřeba úplně odlišná jména,“ zažertovala jsem. Pochopil, ale na víc se neptal. Víc jsem mu také zodpovědět nemohla. Nesměl vědět, proč to tak skutečně je. „Ráda jsem vás poznala, pane Jenksi,“ vstala jsem a podala mu ruku.

„Já vás taky, paní Cullenová,“ potřásl mi rukou a mile se usmál.

ϗϗϗ

Procházeli letištní halou ve Florencii, odkud byla Volterra vzdálena pouhou hodinu cesty. Alice si celou cestu letadlem rozmýšlela, co Jasperovi řekne. Nebyla si jistá vůbec ničím, netušila čím začít.

„Nech to tak, Alice. Však ono z tebe nakonec něco vypadne,“ ujišťoval ji Edward, který se musel celou dobu potýkat s jejími myšlenkami.

„Já vím, ale začínám mít pocit, že to celé nebyl dobrý nápad,“ přiznala celé své rodině.

„Jasper není tak zlý, aby tě poslal pryč a ani trochu nevysvětlil své chování,“ snažila se ho hájit Rosalie. Alice ji chápala. Taky nechtěla věřit, že by byl schopen jí něco takového říct. Zvlášť, když za ním jela z druhého konce světa, avšak jednou už to udělal.

„Už jednou to udělal, Rosalie. Nevidím důvod, proč by to neměl zopakovat.“ Tvář se jí zkřivila do bolestné grimasy, když si vzpomněla na tu noc, jež jí totálně rozbořila její dokonalý život.

S úsměvem na rtech jsem vešla do naší ložnice. Lov s Emmettem byl úspěšně za mnou a já si chtěla opět užít alespoň kus z mého manžela, který mě nechal napospas našeho šíleného bratra.

„Ahoj, miláčku,“ pozdravila jsem a namířila si to rovnou do koupelny, kde podle všeho byl. Stačil mi jeden pohled na něj, abych poznala, jak je smutný. Nechápala jsem z čeho, nestalo se nic divného. Nic jsem ve svých vizích neviděla.

„Co se děje?“ zeptala jsem se starostlivě, když tam jen tak dál seděl a ani ke mně nezvedl hlavu.

„Nestarej se, prosím.“ Probodl mě pohledem, který byl najednou plný bolesti a zlosti. Překvapilo mě to, protože takovým pohledem se na mě ještě nikdy nepodíval. Vždy byl plný lásky a něhy, nešlo mi do hlavy, proč taková změna.

„Co…“ nechápala jsem. Šel ke mně a do rukou mi vložil bílou obálku. Pohladil mě po vlasech a to bylo všechno před tím, než zmizel pryč. Dlouhou dobu jsem tam jen tak stála, než jsem se rozhodla otevřít dopis, který měl navždy poznamenat můj život. Zatím jsem však netušila jak moc…

Drahá Alice,

už nemůžu dál…

To bylo vše, co mi k tomu kdy řekl. Nemohla jsem pochopit, proč náš dlouhý vztah ukončil těmito slovy. Proč mu stačila tři slova a pak odešel. V hlavě se mi stále dokola promítala vize, kterou jsem měla už dávno. Jak Jasper vyskakuje z okna a mě nechává zkroušenou v koupelně. Copak jsem mohla tušit, že to znamená odchod na věčnost?

„Pojď, Alice, už tam skoro jsme.“ Edward ji vzal kolem ramen a vedl ji k obrovské bráně hradu, kde čekali dva vysocí upíři. Emmett okamžitě přistoupil dopředu, aby mohl svou rodinu chránit před nebezpečím. Oba upíři se narovnali, aby působili statněji, což Emmettovi nadzvedlo koutky úst. Moc dobře věděl, že působil hrozivě a i dva volterrští upíři z něj měli patřičný strach. Najednou byla Alice vděčná za to jakou má rodinu. Záleželo jí na všech letech prožitých s Jasperem, ale celá rodina byla to nejcennější, co teď měla. Musela si vážit toho, co jí zbylo.

„Pánové,“ pokynula hlavou k upírům, kteří okamžitě otevřeli bránu a nechali je vstoupit.

„Pan Volturi vás již očekává,“ promluvil vyšší upír a vedl je dlouhou šedou chodbou k recepci, kde je očekávala neznámá sekretářka.

„S Giannou to asi nemělo dlouhého trvání,“ zašklebila se Rosalie. Nikdo její poznámku nekomentoval, všichni si mysleli to samé.

„Dobrý den,“ pípla vystrašeně slečna za stolem a neobratně se postavila, aby upírům projevila dostatečnou úctu. Nikdo k ní ani nepohnul hlavou, prošli kolem ní, jakoby neexistovala a ona se usadila zpět ke stolu. Na takové chování byla zvyklá. Nemohla čekat, že se k ní tvorové, kteří byli fyzicky a psychicky nadřazeni nad jejím lidským druhem, budou chovat s úctou.

„Pán není v dobré náladě, tak se chovejte slušně,“ upozornil je člen gardy a otevřel obrovské dvoukřídlé dveře, aby mohli vstoupit do Velkého sálu.

„Stejně nejdeme za ním,“ prohlásila sladkým hlasem malá Renesmé. Všichni měli velký problém s tím, aby se nerozesmáli, Renesmé byla úžasné dítko. Isabella pohladila svou dceru po vlasech a políbila ji na čelo.

„Buď hodná holčička, ano?“ domlouvala jí tiše. Holčička přikývla.

Sálem se rozléhal mohutný hlas Arova bratra, který však náhle utichl, jakmile je všichni spatřili. Za trůny stály dvě postavy v černých pláštích a pokorně se dívali na mramorovou podlahu. Ani Cullenovi nemohli spatřit jejich tvář, i když je zajímalo, kdo je Arovým novým objevem.

„To je mi překvapení!“ zvolal Aro nadšeně a v momentě stál před rodinou. „Krásná Alice v čele a za ní celá její početná rodina. Copak tě přivádí, má milá, snad by ses k nám nechtěla přidat…“ začal svůj obvyklý monolog, avšak Alice ho přerušila.

„Ne, nechtěla,“ odpověděla tvrdě s kamenným výrazem ve tváři.

„Tak co tu tedy hledáš?“ ošil se vládce a na okamžik směřoval svůj pohled k postavám za trůnem, doufaje, že Cullenovi nějakým záhadným způsobem jeho pohled nepostřehli. Edward následoval jeho pohled, avšak něco mu zabránilo v dalších činech. Jeho emoce najednou něco úplně ovlivnilo. Bylo to tak silné, že padl na kolena. Zaplavila ho velká vlna smutku, nenávisti a dalších hrůzných emocí, které snad ani slovy nejde popsat. Neměl sílu to ustát…

„Stačí!“ utnul to najednou Marcus a vše jako zázrakem přestalo. Nikdo ani nemuknul, i když měli o Edwarda strach. Isabella přes něj natahovala štít, jak jen mohla, avšak stejně nic nefungovalo. Na tento dar byl i její psychický štít krátký.

„Tak co jsi chtěla?“ Arova změna emocí všechny překvapila. Už tu nebylo očekávání a zvláštní radost ze znovu shledání se starými přáteli. „Nemám na to celý den…“

„Přišla jsem za Jasperem,“ prohlásila Alice silným hlasem a probodla Ara nenávistným pohledem.

„Za Jasperem?“ ujistil se.

„Ano.“

„V tom případě… Jaspere,“ oslovil osobu v černém plášti. „Pojď za námi. Pokud o to stojíte, můžete si jít promluvit mimo sál. Až tak budu velkorysý,“ řekl Aro povýšeně a osoba v černém plášti se s Alicí v závěsu vydala pryč z Velkého sálu.

„Aro,“ oslovil ho Caius ještě před tím než odešli. Nebyl spokojen s jeho rozhodnutím. Považoval to za krajně nevhodné.

„Klid, bratře,“ pověděl Aro a zadíval se na dvojici u dveří. „Vy dva běžte, já si zatím popovídám s vaší rodinou.“

Jasper vedl Alici spletitými chodbami, aby se dostali co nejdál od Velkého sálu. Nechtěl, aby někdo slyšel, co své ženě řekne. Potřeboval, aby to výhradně jen mezi nimi.

„Alice, je mi to tak líto,“ přiznal se, když byli dostatečně daleko. „Takhle jsem to nechtěl.“

„Toto mě nezajímá, Jaspere,“ odpověděla naštvaně Alice, ze které najednou spadl veškerý strach a jediné oč stála, bylo, že chtěla znát pravdu. „Stačí mi říct, proč jsi to udělal.“

„Musel jsem.“ To pro Alici nebyl důvod, nespokojeně zakroutila hlavou.  „Někdo se musí obětovat pro blaho rodiny,“ přiznal.

„Nechápu, proč jsi to musel být zrovna ty,“ zavrčela a podívala se mu na okamžik do očí.

„Nebyl jsem to jen já. Před lety, když od nás Edward často odcházel a vracel se s rudýma očima… Šel sem, avšak teď už má taky rodinu, muselo to padnout na někoho jiného. To je daň za to, jaký život žijeme,“ vysvětloval Jasper Alici, jak se situace má. Zuřivě zakroutila hlavou. Nechtěla věřit tomu, že jí celá léta unikalo něco, co měla přímo před nosem.

„To ale nejde,“ nepřipouštěla si to.

„Bohužel, Alice,“ pohladil ji po tváři a nadzvedl její hlavu tak, aby si hleděli zpříma do očí.

„Takže jsi mě neopustil, protože jsi chtěl?“ zeptala se ustaraně.

„Ne,“ odpověděl a pohnul se směrem k ní, aby jí mohl věnovat polibek.

„A pořád mě miluješ?“ pípla.

„Samozřejmě,“ zašeptal před tím, než spojili rty ve vášnivém polibku, který si museli celý dlouhý rok upírat. Přestali vnímat vše kolem sebe, protože teď to byli jen oni dva. Byli spolu teď a tady a to je zajímalo. Ne to, co bylo včera…

„Vrátíš se?“ zašeptala, když pomalu nastával čas, kdy se měli vrátit zpět.

„Určitě, a už to nebude dlouho trvat,“ slíbil jí. „Ty si teď hlavně pamatuj, že budeme navždy spolu, ať už se nás pokusí rozdělit cokoli,“ domlouval jí, aby na tuto skutečnost nezapomněla.

„Navždy spolu…“ zopakovala po něm s úsměvem.