Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Cullenovi v historii srdce Evropy od Vironey

05.07.2011 (14:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1379×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Poslední volba

I.

Přišli si pro ni.

A je to jen má chyba. Měl jsem již dávno z tohoto prohnilého města odejít. Kéž bych ji byl nikdy nepoznal! Přinesl jsem do jejího křehkého života tolik utrpení. Zasloužil bych si smrt. Ne, již mám něco mnohem horšího než smrt – mám celou věčnost! Přesto to není dost...

Ach, má nejdražší Markétko, přál bych si zemřít s tebou! Byl by to ten nejsladší odchod z tohoto zvráceného světa. Neváhal bych ani chvilku odejít s tebou na věčnost – odejít správně, tak jak to má být...

Smrti, krutá milenko, jež tolik miluješ svůj pocit viny! A přesto jsi mě již tolikrát odmítla. Tolik způsobů a žádný z nich mě do tvé tiché náruče nepřivedl. Vyzkoušel jsem je všechny.

Marně, nemohu zemřít. Nejsem živý, ani mrtvý – něco uprostřed. Ale ty, Markétko, můžeš zemřít... Ne, ty nesmíš zemřít! Tak krásná duše nesmí z tohoto světa odejít. Ale přece tě neodsoudím na věčnost? Věčně uvězněná mezi světem živých a mrtvých, nepatříc ani do jednoho. Dokázal bych být tak sobecký a udělat z tebe netvora, jen abych tě neztratil?

Ale co je horší? Jak si mohu zvolit mezi dvěmi možnostmi, když mne obé naplňují odporem? Jak si mohu zvolit, když jde o tvou smrt?

II.

Tolik nevýslovného úsilí mě stálo zkrotit své temné pudy a nyní je mi veškeré mé snažení k ničemu. Jaká krutá hříčka osudu mě zavedla oné osudné noci do té temné uličky? Proč jsem vůbec přišel do tohoto špinavého, ale přesto překrásného města?

Měl jsem zůstat v Paříži. Sorbonna mi byla almou mater, mohl jsem zde studovat a posléze přednášet dalších deset, patnáct let. Všechno by bylo jinak. Nebýt mé nenasytnosti. Chtěl jsem poznat celý svět, navštívit všechny věhlasné univerzity, vstřebat jejich vědění a předávat dál své vlastní poznatky z medicíny a filozofie, které by mohly zachránit spoustu životů. Tím bych alespoň částečně vykoupil svou duši, možná bych i časem našel způsob, jak ze světa odejít...

Ale ne, byl jsem tak hladový po poznání! Jak pošetilé, jakoby to něco znamenalo. Nestačila mi Paříž, musel jsem objevit Prahu.

Město, které v sobě snoubí tajemnou krásu a vznešenost s barbarskou živočišností a špínou.     Zamiloval jsem si toto město.

Nenávidím ho.

Přesto bych tu zůstal navěky, jen kdybych mohl mít po boku ji.

Markétka...

Božské stvoření, vtělená nevinnost a zároveň démonická pokušitelka, která mě málem odsoudila k věčnému zatracení. Zažehla ve mně oheň, kterému jsem málem podlehl. Nedokázal jsem se ovládnout. Nechtěl jsem. Vábení sirén bylo příliš silné. Do té doby jsem nepoznal nikoho, jehož krev by mě tak mocně vábila. Bylo to, jakoby mi sám ďábel našeptával: „Vezmi si ji!“

Tu noc jsem ji chtěl. Tu noc jsem chtěl její krev. A tu noc jsem se rozhodl, že ji budu mít.

Navzdory svému přesvědčení, navzdory veškerým svým zásadám. Jakmile jsem ji ucítil, vše odvanulo do nenávratna. Na ničem jiném v ten okamžik nezálaželo. Jen krev. Její krev.

Nevím co přesně to bylo, co mě zastavilo. Pohled jejích vyděšených očí? Zběsilý tlukot jejího srdce? Záchvěv jejích rtů? Nevím. Možná to byla nějaká božská síla, možná zvítězilo mě svědomí, možná zasáhl osud. Nemám ponětí. Ale zastavilo mě to. Jen na okamžik, rozkolísané zaváhaní...

Stačilo to, aby ji přemohl nejpřirozenější lidský instinkt.

Mohl jsem ji dohonit, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem se rozběhl na opačnou stranu, co nejdál od její vůně.

Věděl jsem, že nejrozumnější by bylo okamžitě opustit město. Ale nedokázal jsme to. Nevysvětlitelná síla mě táhla zpět k ní. Nemohl jsem to andělské stvoření opustit.

Byla mou Evou i jablkem prvního hříchu.

Dokázal jsem odolat její krvi, ale ne její duši. Bylo to chudé, nevzdělané děvče, služebná hradního konšela. Přesto v ní bylo víc krásy než v té nejurozenější vévodkyni.

Tajně jsem ji sledoval. Nejdříve zpovzdálí, ale jak jsem si zvykal na její vůni, ostrá bolest v hrdle se otupovala, zkracoval jsem vzdálenost mezi námi, až jsme se jednoho dne na tržišti střetli tváří v tvář.

Poznala mě, úlek jí přeběhl po tváři. Úlek vystřídal údiv, dívala se na mě rozšířenýma očima a lapala po dechu. Oslovil jsem ji a co nejzdvořileji se jí omluvil za své chování oné noci. Jak absurdní...

Zrudla a omluvu přijala. A usmála se. V tom úsměvu jsem utopil celou svou duši i srdce a v tu chvíli jsem věděl, že je vše naprosto ztraceno.

Každý dotek, každé pohlazení i každý nádech mi působil ukrutná muka. Přesto žádná muka nebyla dost silná, aby mě přivedla k rozumu. Žádná muka nebyla horší než odloučení. Uzurpátorsky jsem ji kradl pohledy každé ráno na tržišti, čekal jsem na ni v postranní uličce a zmocňoval se jejích rtů. V noci jsem ji tajně navštěvoval a vdechoval její vůni, která se mi stala opiem.

Jako smyslů zbavený jsem pro ni cestou trhal květiny a vkládal jí je do vlasů. Pošetile jsem se smál jejím rozpakům. Dychtivě hltal každé její slovo. Spaloval mě mocný žár. Ale už to nebyl jen oheň žízně, ale vzplanul ve mně ještě jiný plamen. Plamen, o kterém jsem si myslel, že zemřel se mnou mezi slupkami hnijících brambor.  Plamen, který mě spaloval jako choroba a který spaloval i ji.

Nejdražší Markétka. Odevzdala se neživému monstru a teď ji za to stihl trest. Pro svou bláhovou zaslepenost jsem nezpozoroval nebezpečí, které se s ničivou silou vkrádalo do našeho štěstí. Byl jsem tak neopatrný. Párkrát mě spatřili na slunci – jen záblesk, ale stačilo to. Spolu se svým vzezřením a učeností jsem se zakrátko dostal na černou listinu jezuitů. Byla to jen otázka času, než si pro ni přijdou.

Já hlupák – bystrozraký slepec klopýtající za svým andělem nevnímaje nic než jeho.

Odvedli ji uprostřed noci.

Zrovna jsem lovil v okolních lesích, abych se dostatečně nakrmil a nevystavoval Markétku většímu nebezpečí, než bylo nezbytně nutné.

Druhý den mi řekli, že byla obviněna z obcování s ďáblem a že si ji odvedla inkvizice. Ji, tu nejčistší duši v celém tomhle ničemném světě!

Už je to šestnáct hodin, co mi ji tak darebně vzali. Jistě ji mučí, aby jim o mně řekla vše, co chtějí slyšet. Jak dlouho vydrží? A nechají ji naživu, až jim všechno řekne?

Ne, nemohu ji nechat napospas těm bestiím. Ta představa mě sžírala mocněji než jsem si dovedl připustit. Věděl jsem, že jim má co říct – tušila, že nejsem člověk. Po své proměně jsem se za každých okolností snažil utajit svou pravou totožnost, svou podstatu. Cestoval jsem, měnil si jméno i povolání, vyhýbal se lidem. A lidé se vyhýbali mně. Má vlastní zrůdná tvář se mi stala cejchem, který všechny varoval, vábil, děsil, uchvacoval. Přesto jsem se snažil lidem pomáhat, naučil jsem své tělo, aby bralo sílu ze zvířecí krve, nikdy bych neokusil krev člověka. Nechci být větším monstrem než již jsem. Proto jsem zasvětil svou existenci lékařství. Studoval jsem po nocích spoustu let, objevil mnoho nových poznatků, extrahoval nové sloučeniny, které dokázaly vyléčit dosud neléčitelné nemoci. Díky tomu jsem dokázal získat důvěru lidí. V Paříži jako nadaný student William Thompson z Londýna, zde jako ctihodný Dr. Johann Feustel, rodák z rakouského Štýru.  Svou smrt jsem zasvětil lidskému životu. Nic mi nebylo svatější.

Ale vše mi nyní bylo lhostejné, jediné, co jsem dokázal ve své mysli vidět, byla její líbezná tvář zkřivená bolestí a strachem. Ten obraz mě přiváděl k šílenství! Ne, nesmím ji nechat zemřít, pohnu celým světem, abych ji zachránil! Zničím celé tohle město se všemi lidmi v něm! Proliji krev, když to bude nutné... Ještě není pozdě, nesmí být...

Má nejdražší, jdu pro tebe.

III.

Byla tam. V temné, zapáchající cele, zhroucená v okovech v nejšpinavějším koutě. Ucítil jsem krev. Stráže jsem zabil jediným úderem do krku. Železné mříže jsem vyrval z pantů a odhodil je za sebe.

Nehýbala se.

„Markétko...“ hlesl jsem a poklekl k ní.

Pomalu zvedla hlavu a upřela na mě oteklé oči.

„Johanne?“ zašeptala tak tiše, že člověk by ji neslyšel.

„Ach, Markétko, co ti to udělali?“ Zachvěl jsem se, když jsem zahlédl její zohavené ruce s třískami vraženými pod nehty. Roztřásly se mi ruce, když jsem viděl krev, která jí v tenkém pramínku stékala z rozbitých rtů. Dýchala slabě, přerývavě. Puls byl zrychlený, ale velmi slabý. Byla nahá. Po těle měla spoustu modřin, nejvíce v oblasti hrudníku. Zlomené žebro ji nejspíše probodlo plíci. Umírá. Musím jednat rychle.

„Neboj se, lásko, jsem u tebe...“ nevěděl jsem přesně, jak to provést, abych ji nezabil. Moje vědomosti ohledně proměny sestávaly jen z mého vlastního zážitku. Věděl jsem, že musím dostat jed do jejího krevního oběhu. Mně stačilo jediné kousnutí. Snad bude i jí. Snad dokážu přestat.

„Teď mě poslouchej, má lásko.“ řekl jsem naléhavě, již pevně rozhodnut. Ochable mi pohlédla do očí. Mluvil jsem rychle, tušil jsem, že nemám moc času. „Existuje možnost, jak bych tě mohl okamžitě vyléčit. Stala by ses tím, čím jsem já. Měli bychom pro sebe celou věčnost bez nemocí, bez utrpení, beze strachu ze smrti. Dřív jsem svou nesmrtelnost považoval za prokletí, ale teď, když ji strávíš se mnou...“

„Ne... Johanne, to nesmíš...“ zaprotestovala hlasem slabounkým jako letní vánek.

Zavrtěl jsem hlavou. „Markétko, ale ty umíráš! A jenom kvůli mně, nemohu tě nechat zemřít. Nemohu, rozumíš? Miluji tě a vím, že ty mě také, copak se mnou nechceš být navždy? Ach, ma nejdražší...“ líbal jsem její zuboženou tvář a blábolil jako šílenec. „Nabízím ti celou věčnost! Budeme spolu navždy, bok po boku, spolu...“

Bolestně se usmála. „Věčnost? Ach, Johanne, můj drahý Johanne, já přeci netoužím po věčnosti... Miluji tě víc než jsem kdy koho milovala, ale každý zde máme vyměřený čas, po jehož uplynutí musíme odejít. Tohle není správné a ty to víš. Víš to, sám jsi mi to řekl...“ rozkašlala se.

„Ne, ne, poslouchej mě, ty nesmíš zemřít, nesmíš!“ křičel jsem. Musí to přeci pochopit!

„Johanne... Pamatuješ... Jednou jsem ti řekla, že musíš být anděl. Tak laskavý, tak krásný, tak obětavý. Anděl, který nás zde bude věčně ochraňovat... A tys mi řekl...“ zadrhla se a znovu zakašlala.

„Řekl jsem, že leda tak anděl, který upsal duši ďáblu a teď je odsouzen k životu mezi živými, sám zachycen někde v mezisvětí...“ uvědomil jsem si, co jsem jí to vlastně tak horlivě nabízel.

„Odpusť...“ kdybych mohl, plakal bych. „Kéž bych mohl vrátit čas a ušetřit tě tohoto utrpení! Nikdy jsi mě neměla potkat... Lidské bestie! Najdu si je a pomstím tě, to ti slibuji!“

„Ach, Johanne, nic jsi nepochopil... Nelituji jediného okamžiku s tebou, Johanne, to si pamatuj! Nikdy nedopusť, aby ses stal tím, čím jsi vždy opovrhoval. Pomsta nic nezmění, jen tě svede na špatnou cestu...“ Zachvěla se v bolestivé křeči.

„Markétko!“

„Slib mi to, Johanne...“

„Slibuji... Prosím... Musím pro tebe něco udělat!“ zoufalství už mě naprosto ovládlo.

„Můžeš... Ještě jednu věc pro mě můžeš udělat, Johanne...“ vyhledala mě očima a slabě se usmála. Pochopení mě zasáhlo jako blesk. Ne, ne, tohle ne...  „Ta bolest je nesnesitelná... Prosím, ukonči to.“

„Ne, prosím, nežádej mě o to...“ pevně jsem ji objal a schoval svou tvář v jejích vlasech.

„Tohle nemůžu, nedokážu... Prosím, nechtěj to po mě...“

„Johanne...“ ztěžka zvedla znetvořenou ruku a pohladila mě po tváři. „Děkuji ti za všechno. Dal jsi mi víc, než v co jsem kdy vůbec mohla doufat. Nyní jsi mi dal možnost volby a já si zvolila. Teď tě jen žádám, abys urychlil mou volbu. Prosím...“

Políbil jsem ji. Něžně, křehce, naposledy. Zavřela oči a naposledy se nadechla, pak jsem jí zlomil vaz. Bolest mě náhle opustila, vše mě opustilo. Mysl jsem měl naprosto prázdnou. Nicota a prázdnota mě zalila tak nečekaně, jako bych skočil do ledové vody.

Měsíční svit zahalil její mrtvé tělo bledým světlem, tak chladným. Vypadala tak poklidně, smířeně. Měla pravdu, takhle to bylo správné. Přesto mi to správné nepřišlo.

Odešel jsem. Opustil jsem ji, toto město, tuto zem. Možná se sem někdy vrátím, teď ale musím pryč.

Jen tak mohu splnit slib, který jsem jí dal.

Vironey

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi v historii srdce Evropy od Vironey: