Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Cullenovi v historii srdce Evropy od Aalex

05.07.2011 (15:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 6× • zobrazeno 1751×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Cullenovi v běhu času – Konstantin a Metoděj nebo Edward a Carlisle?

862 n. l., Cařihrad

„Pane, naše zem žízní po víře, východofranským duchovním však nikdo nerozumí. Latinou hovoří jen hrstka nejvzdělanějších. Kníže Rostislav tě prosí, abys k nám vyslal duchovní, kteří by byli schopni vést bohoslužby ve slovanské řeči.“

Byzantský císař Mikuláš III. zamyšleně pozoroval na posla, sklánějícího se v úctě před jeho trůnem. Tak kníže Rostislav… Velkomoravská říše si tedy žádala jeho pomoc. Měl by zasáhnout? Vždyť vůbec netuší, jaký je stav těch končin. Na druhou stranu, pokud existoval způsob, jak tam vyslat své věrné, měl by ho využít. Zajistilo by mu to nezkreslené zprávy a zřejmě i podporu obyvatelstva. Rozhodně to byl způsob, jak zajistit, aby se Velkomoravská říše nepřidala k Východofranské říši.

Rozhodnutí padlo, a tak pokynul poslu a pevným hlasem prohlásil: „Splním vaše přání i přání knížete Rostislava. Nejpozději do jara dorazí mí kněží na Velkou Moravu.“

Posel se znovu uklonil a spokojen, že uspěl, se s velkými díky odporoučel. Jeho pán bude spokojený. Konečně dostanou do rukou meč proti nabubřelým východofranským kněžím.

* * *

Nad stolem se hrbili dva muži. Jeden světlovlasý, vlasy toho druhého měly zvláštně měděnou barvu. Do tváře jim nebylo vidět, ale jejich pohyby dávaly tušit, že jsou mladí. Zde v Cařihradu byli známi jako bratři Konstantin (ten s měděnými vlasy) a Metoděj (o pár let starší a světlovlasý), synové byzantského hodnostáře.

Jejich životy byly dlouhé navzdory jejich vzhledu, aby však předešli všetečným otázkám, většinu času jejich tváře maskovaly falešné plnovousy.

Pilně pracovali a nenechali se vyrušit ani příchozím, jehož kroky slyšeli už ve chvíli, kdy mu otevřeli vstupní bránu kláštera.

Metoděj si původně zvolil dráhu státního úředníka… a díky své píli a moudrosti to dotáhl až na místodržícího v Bíthii. Jeho mladší bratr Konstantin se věnoval studiu teologie, filozofie a literatury, po jehož skončení byl vysvěcen na kněze. Čas a zkušenosti však Metoděje přesvědčily, že kariéra není to nejdůležitější, a tak se svého povolání vzdal a odešel do kláštera Bíthijského kláštera, kam ho Konstantin následoval.

Díky své znalosti slovanského jazyka byli tihle dva teď pro císaře nedocenitelní. Jen oni mohli splnit náročné poslání, ke kterému se císař zavázal… a ten, kdo se je chystal vyrušit, to věděl. Byl jím sám arcibiskup.

Když vstoupil do místnosti, chvíli čekal. Ani jeden z bratří však nedal najevo, že by o jeho přítomnosti věděli, nebo je zajímala, a tak přistoupil blíže ke stolu. Zvědavě se zadíval na zvláštní značky, které bratři rychle zanášeli do řad za sebou, tvoříc slova a věty.

„Co to je?“ ukázal na arch papíru, který Metoděj právě odložil.

Bratři konečně na chvíli přestali pracovat a arcibiskup měl pocit, že až teď vzali jeho přítomnost na vědomí. Vyměnili si pohled, jako by předtím doufali, že ho jejich neotesanost odradí a on odejde.

Konstantin odpověděl místo bratra. „Nová abeceda, kterou jsem vytvořil pro zaznamenání slovanského jazyka. Ta latinská se pro tento účel nehodí, protože nedokáže vyjádřit specifické hlásky.“

Arcibiskup byl ohromen. „A co jí zaznamenáváte?“

Metoděj gestem obsáhl celou místnost, kde se po celé délce stěn táhly police, na nichž se vršily knihy. „Snažíme se přeložit liturgické texty a vše, co Slovanům usnadní pochopit víru.“

Léto 863, Velká Morava

Před bratry se uklonil moravsko-krumlovský prelát. „Bratři, je úžasné, jaké úspěchy slavíte za tak krátkou dobu. Lidé se pohanských zvyků vzdávají málem po stovkách.“

Konstantin se trochu zamračil a dál listoval v knize. Svému bratru věnoval jen krátký pohled, jako by se jím dorozumívali.

Metoděj diplomaticky pokynul prelátovi, aby usedl naproti němu. „Tvé uznání nás těší, bratře. Zřejmě ale nepřicházíš jen proto, abys nám ho vyslovil?“

Ačkoli byla věta vyslovena jako otázka, prelát měl pocit, že mu Metoděj vidí až do žaludku. Nejistě poposedl na své židli. „Ctihodný Metode, i když se k pravé víře hlásí čím dál více lidí, Budeč a její okolí působí jako otrávený šíp. Šíří kolem sebe pohanskou víru jako jed. Ta jejich škola a hlavně kněžka Esmeralda a její následovníci.“

Tvář preláta se zachmuřila a z očí mu sršely blesky. „Ta ženská je čarodějnice.“

Automaticky se pokřižoval a ani si neuvědomil, že ztišil hlas. „Dokáže rozkázat větru, přivolat krupobití, neúrodu, nemoc a prý ji poslouchá i smrt.“

Konstantin nespokojeně mlaskl. Právě takové povídačky jim jejich úsilí značně stěžovaly. To, že lid konečně svým kněžím rozuměl, bylo důležité, ale museli mít stále na paměti, že tady nejsou mezi vzdělanci. Tihle lidé věřili jen tomu, co viděli na vlastní oči, čemu rozuměli. Žádné dlouhosáhlé filozofické debaty o tom, co bude po smrti, je nezajímaly. Chtěli jednoduché věci – úrodu, zdraví své i svého dobytka, déšť anebo slunce - a pohanští bohové jim je dávali. Tady musel jejich Bůh, ten jediný pravý, bojovat proti zaslepenosti a hlouposti… a to byla bitva, která nikdy neustávala.

Metoděj si povzdychl – o Budči už slyšel, stejně jako jeho bratr. Opevněné hradiště, za jehož zdmi se vyučovaly různé formy magie a nad nímž prý držela ochrannou ruku sama Velká Matka. Tušil, že právě tam svedou největší boj, ale místo aby se bál, cítil se tam zvláštním způsobem přitahován.

Konstantin se nespokojeně zadíval na bratra – jeho myšlenky se mu vůbec nelíbily. Odložil tedy knihu a přešel ke stolu. Podíval se zpříma na preláta. „A co si představuješ, bratře,“ to slovo téměř vyplivl, protože bylo parodií na sourozeneckou lásku, kterou cítil k Metodějovi, „že máme udělat? Opustit město, vyučování slovanských kněží a vedení bohoslužeb a s křížem v čele a vojskem za zády napadnout Budeč?“

Prelát Konstantinův pohled nevydržel a sklopil oči. Přesně to chtěl, aby udělali. Jak to ale Konstantin mohl uhádnout? Uměl snad číst myšlenky?

Metoděj položil ruku na Konstantinovu, aby bratra uklidnil a směrem k prelátovi udělal smířlivé gesto. „Zkusíme zjistit, jak jejich pohanské smýšlení překonat. Děkujeme za tvou důvěru, bratře. Pokud se nám nepodaří získat povědomí o jejich slabinách do tří měsíců, sami požádáme knížete Rostislava o pomoc.“

Prelát ocenil Metodějovu diplomacii a zároveň si oddechl, že může tento důležitý a zároveň složitý úkol přenechat jiným. Povstal a s díky se rozloučil. Jeho úřad přestal ohrožovat nezdar. Pokud neuspějí tihle byzantští misionáři, umyje si nad nimi ruce. To hlavní – abecedu a knihy už přece má, nejsou tedy ani zdaleka tak nepostradatelní jako dřív.

Sotva za ním zapadly dveře, Konstantin se otočil na bratra. „Co to děláš? Víš přece, že tak rychle to není možné. Nedokážeme je přesvědčit. To je chceš nechat povraždit jen kvůli tomu, že zůstávají věrní víře svých otců?“

Budeč:

Pozdě v noci zdolaly ochranný val Budečského hradiště dva stíny. Byly tak rychlé, že kdyby náhodný pozorovatel zamrkal, nic by neviděl… a i tak se musel štípnout, aby se ujistil, že se mu to nezdálo. Kdo by se dokázal pohybovat takovou rychlostí? Jedině démoni nebo jiné síly temnot. A pokud to tak bylo, musí varovat Esmeraldu. A to hned.

Martin se otočil, aby se potichu rozběhl k jejímu domu, ale vzápětí se zarazil. S hrůzou sledoval muže, který stál sotva dva kroky od něj. Měl bronzové vlasy a podivně kočičí barvu očí. Jeho zuby se blýskly v úsměvu, který mohl být odzbrojující, ale když odrazily světlo hvězd, potvrdily hrozbu, kterou Martin cítil.

Než se odhodlal k varovnému výkřiku, druhý stín mu jednu ruku ovinul kolem hrudníku, čímž mu znehybnil paže a druhou mu zacpal ústa. Martin zíral s děsem v očích, jak ten první přistoupil až k němu. „Neboj se, nic se nestane ani tobě, ani jiným obyvatelům hradiště. Bohužel tu ale budeš muset zůstat - nepotřebujeme, aby Esmeralda věděla o naší přítomnosti dřív, než se ji o ní rozhodneme sami zpravit.“

Pak Martin ucítil tupou ránu a obklopila ho temnota a ticho.

Světlovlasý muž ho opatrně položil a starostlivě mu přitiskl prsty na krční tepnu, aby se ujistil, že ho druhý muž neuhodil příliš. Když se zvedl, ulehčeně zašeptal: „Za chvíli se probere. Nemáme moc času, abychom se tu porozhlédli, Edwarde.“

Edward přikývl. „Souhlasím, buď opatrný, Carlisle.“

A jako jeden se neslyšně rozběhli dolů z valu. Vybírali si stín, aby se neopakovala stejná náhoda jako s bdělým mužem na hlídce. Občas se zastavili, aby poslouchali, co se děje v domech, ale zvuky hovoru je neomylně vedly k nejhonosnějšímu z nich. Našli si vhodné místo naproti zvýšenému oknu, aby mohli nejen slyšet, ale i vidět.

Uvnitř právě probíhala debata.

Hromotluk s černými vlasy protestoval. „Potřebujeme více zbraní. Ty, co máme, stačí k lovu ale ne k obraně, pokud se opravdu rozhodnou zaútočit.“

Naléhavě se zadíval na ženu s kaštanovými vlasy – zjevně vůdkyni. „Esmé, tohle sami nezvládneme. Měli bychom požádat o pomoc…“

Kývla, ale pak ho velitelským gestem umlčela. „Ne, Emmette, vím, že to myslíš dobře, ale tohle musíme dokázat sami. Útok snad prozatím nehrozí, a i kdyby ano, koho bychom mohli požádat o pomoc? Nechci do tohohle konfliktu zatáhnout víc lidí, než je nutné. Pokud dostane příležitost rozum, obejdeme se bez násilí.“

Malá černovláska, sedící po její pravici, se na okamžik zadívala do nekonečna a pak se usmála. „Vidím dva, kteří by byli ochotni diskutovat. Možná skutečně je šance.“

Plavovlasý muž po jejím boku ji objal a zabořil tvář do jejích vlasů, aby vdechl jejich vůni. „Přeji si, abys měla pravdu, Alice.“

Vysoká, štíhlá kráska náhle nasála vzduch a otočila se, až její do pasu dlouhé, světlé vlasy zavlály. „Někdo tu je. Někdo cizí nás poslouchá.“

V mžiku byli všichni venku a rozhlíželi se. I tomu, kdo by neměl předem jediné podezření, by došlo, že těch pět není lidmi. Tak rychle se žádný člověk pohybovat nedokázal. Carlisle s Edwardem však něco podobného čekali. Cítili pach upírů už od chvíle, kdy se k Budči přiblížili. Nebáli se – sami byli totéž, rozhodně však přidali na ostražitosti.

Pětice domácích se obezřetně rozhlížela po okolí a nevynechávala ani místa, kam by se obyčejný člověk jen tak nedostal jako střechy a koruny stromů.

Netrpělivý Emmett potichu zavrčel. „Tak vylezte, vy dva! Postavte se nám, ať vidíme, s kým máme tu čest. Nebo se snad bojíte?“ dodal ironicky.

V tu chvíli se na střeše protějšího domu vztyčily dvě siluety. Byli tak synchronizovaní, že vypadali jako dvě těla s jednou duší. Společně seskočili jen pár kroků před Emmetta a ostatní, kteří se zatím stáhli k sobě, aby se mohli lépe bránit v případě, že by to bylo nutné.

Carlisle o krok postoupil a udělal uklidňující gesto směrem k výhružně se tvářícímu Emmettovi a partneru tmavovlasé Alice. „Nepřicházíme ve zlém. Chceme se domluvit.“

Žena s kaštanovými vlasy, kterou předtím Emmett oslovil Esmé, odstrčila své ochránce stranou a postavila se do čela své malé skupinky. Vpíjela se pohledem do Carlisleovy tváře. „Já tě znám. Ty jsi ten misionář… Metoděj! Co tu zrovna vy dva děláte?“

Překvapené pohledy všech ostatních létaly z tváře na tvář v touze pochopit pravdu.

Carlisle přikývl a její pohled opětoval. Její tvář ho okouzlovala. I když se skrývala za jiné jméno, věděl, že je to žena z jeho snů – ta, která ho vábila k cestě na Velkou Moravu.

Když zaslechl Edwardovo tiché odkašlání, probral se. „A ty jsi Esmeralda. Netušil jsem, odkud pochází tvá síla.“

Viděl, že si prohlíží jeho tvář, jako by ji znala. Když se zastavila pohledem na jeho očích, pochopil, že zkoumá jejich barvu. Váhavě se zeptala. „Živíte se krví zvířat?“

Carlisle přikývl. „Stejně jako vy. Měli bychom si promluvit.“

Emmett se postavil vedle Esmé dřív, než stihla odpovědět. Zamračeně si měřil oba neznámé upíry. „Myslíte, že vám uvěříme, že jste přišli mluvit? Určitě jste jen chtěli sesbírat informace o našem ležení, aby bylo co nejsnazší na nás zaútočit.“

Chybělo málo, aby se na ně vrhl a plavovlasý muž to poznal. Chytil ho za loket a upřeně se na něj zadíval. Všichni viděli, jak se z Emmettovy tváře vytrácí zuřivost jako mávnutím kouzelného proutku. Edward s Carlislem si vyměnili pohled – tohohle muže rozhodně nesměli podceňovat, ačkoli nebyl tak svalnatý jako Emmett. Nejspíš vlastnil velmi zajímavý talent, který by mohl snadno obrátit proti nim.

Tentokrát promluvil Edward. „Kdybys měl pravdu, nemuseli bychom vás vyhledávat, ani si tu teď s vámi povídat. Touhle dobou už jsme mohli být zpátky v Krumlově i se získanými znalostmi a plánovat, nebo dokonce vést útok. Jenže my tu jsme a chceme najít řešení. Vyslali nás sem, abychom šířili pravou víru. Přišli jsme na pozvání…“

Bylo vidět, že na většinu jeho slova udělala dojem, Emmett se na něj ale znovu utrhl. „Já nikoho nezval.“

I tentokrát zakročil plavovlasý muž. „Možná, ale náš kníže ano, na to pamatuj, Emmette.“

Esmé položila ruku na mužovo nadloktí a děkovně jej stiskla. Pak se opět zaměřila na Carlislea. „Je opravdu hodně, o čem bychom měli mluvit a tady není nejvhodnější místo. Pojďte dovnitř, věřím, že mé důvěry nezneužijete.“

Carlisle sklonil hlavu v úkloně, značící oddanost. „Máš mé slovo, paní.“

Vysoká krasavice vešla první a přidržela dveře v uctivém gestu. Za ní prošla Esmé, již následoval Carlisle. Když chtěl vejít i Edward, zastoupili mu cestu oba upíři. „Dej si pozor, budeme vás sledovat. Jediný krok špatným směrem a ranní vánek bude roznášet váš popel.“

Edward se ušklíbl a klidným hlasem podotkl: „Tvé výhružky jen chabě kryjí tvůj strach. Nikdo z nás neohrozí ani Esmé, ani tvou partnerku Rosalii.“

Zbývající tři se po sobě překvapeně a trochu vyděšeně podívali. Alice na okamžik ztuhla, a jakmile se probrala, zadívala se svému partnerovi do očí a vesele ho uklidnila. „Nic špatného, neboj se, Jaspere. Edward,“ kývla směrem k návštěvníkovi, „umí číst myšlenky. Není o nic víc čaroděj než já nebo ty.“

Edward se na ni usmál a sklonil hlavu v uctivém gestu. „Je mi ctí, vědmo.“

Alice se usmála a pokynula ke dveřím. „Měli bychom jít. Čekají nás.“

Edward přikývl a prošel dveřmi hned za ní. Na prahu ještě zaslechl Emmettovu navztekanou poznámku: „Horší novinku by mít nemohl? Už ani ve vlastní hlavě si nemůže být člověk jistý soukromím?“

Jakmile vešel Carlisle s Esmé dovnitř, kouzlo, které ho k ní táhlo, vyplnilo okolní prostor do posledního místečka. Esmé se mu podívala do očí a Carlisleovi došlo, že to cítí také. Pro jistotu každý zamířil na jinou stranu stroze vybavené místnosti, ale i tak vzduch mezi nimi během okamžiku zhoustl tak, že by se dal krájet.

Carlisle schoval ruce za sebe a několikrát je zaťal v pěst a zase povolil, aby trochu umenšil svou chuť překonat těch pár metrů, které je dělily a sevřít ji v náručí. Nechápal, co se to děje. Nic podobného ještě k nikomu necítil… a tím spíš k ženě, kterou zná sotva pár minut.

Esmé se zaleskly oči a pootevřela rty, jako by chtěla promluvit. Její pohled sklouzl z jeho očí níž a Carlisleovy rty mravenčily chtivostí ochutnat ty její. Už už svůj boj se sebeovládáním prohrával, když se do místnosti vrátila vysoká blondýna a vzápětí zvenku prošli i zbývající tři spolu s Edwardem. Oddechl si - ne, že by se síla, jež ho táhla k Esmé, zmenšila, ale jeho ego ani její ochránci by mu teď nedovolili, aby se k ní nepatřičně přiblížil.

Edward se na něj překvapeně zadíval a trochu se ušklíbl. Carlisle jeho pohled opětoval a v duchu ho požádal, aby si své pohoršení nechal pro sebe. Tohle nebylo nic, co by mohl pochopit. Nezažil to.

Slovo si vzala Esmé. „Vyhovuje vám toto soukromí lépe?“

Carlisle přikývl. „Velmi dobře. Esmeraldo, chtěli jsme…“

Esmé ho přerušila. „Esmeralda je jméno, které používám pro venkovní svět, pro nezasvěcené. V soukromí dávám přednost svému pravému jménu Esmé.“

Carlisle se nepatrně uklonil a s lehkým úsměvem se opravil. „Tak tedy Esmé. Krásné jméno. Už víte, že vystupujeme jako misionářští bratři Konstantin a Metoděj. Mé pravé jméno je Carlisle a toto je Edward,“ pokynul k „bratrovi“.

„Naše poslání je veskrze mírumilovné. Chceme umožnit Slovanům, aby rozuměli víře, kterou vyznává jejich kníže a prosazuje ji jako hlavní. Krumlovský prelát jde však ve svém poslání dál a prosazuje vojenský zásah. Chce vám víru vnutit jakýmkoli způsobem.“

Viděl, jak si Esmé s Emmettem a ostatními vyměnila pohled, ale dál pokračoval. „Abychom tomu předešli, navrhli jsme prelátovi, aby nám dal tři měsíce. Pokud se nám nepodaří přesvědčit vás, abyste přestoupili na víru dobrovolně, podpoříme jeho žádost o vojenský zásah.“

Emmett zavrčel a vykročil ke Carlisleovi. Opět ho zadržel vedle stojící Jasper. „Neukvapuj se! Ještě jsme je nevyslechli.“

Edward se postavil vedle Carlislea ve stejnou chvíli, kdy Emmett vykročil. Teď se mu zadíval do očí. „Má pravdu. Nechceme vás k ničemu nutit. Carlisle přišel s myšlenkou, že bychom si měli promluvit, abychom lépe pochopili vaše rituály a podstatu vaší víry. Možná zjistíme že máme hodně společného. Pohanská víra je minulost, křesťanství budoucnost. Pokud pohanští bohové by mohli splynout s naším jediným bohem, máme naději všichni.“

Carlisle přikývl a citoval Bibli. „Můj dům bude otevřený pro modlitby celého světa. … Křesťanství je náboženství lásky. Nechci, aby se v jeho jménu vraždilo.“

Krumlov, o tři měsíce později:

Prelát netrpělivostí nadskakoval na bohatě zdobené židli. Opravdu to dokázali? Nebyla to lež nebo past? Opravdu přinutili tu kněžku, aby mu přišla odevzdat srp a dýku, kterými vykonávala své pohanské obřady, na znamení přestupu na pravou víru nejen sebe sama, ale i obyvatel až dosud pohanské Budče? Nemohl se dočkat. Pokud to byla pravda, znamenalo by to jistý postup. Mohl by se stát biskupem a možná i něčím víc.

Jeho zrak se zamžil a tvář lačně zaplála. Misionáři, díky kterým se tento zázrak stal, seděli po jeho pravici. Vyměnili si pohledy a jako jeden pohladili své předlouhé vousy. Rozrazily se dveře a dovnitř vpadl udýchaný kněz, aby ohlásil hosty. Po úctě a bázni, kterou chtěl podle svých myšlenek vzbuzovat, nebyla ani stopa. Dokonce se mu trochu třásl hlas. „Pane, jsou tady. Kněžka Esmeralda a její doprovod přicházejí.“

Krása ženy, která vstoupila v doprovodu pěti svých následovníků, byla tak oslnivá, že prelát oněměl. Z místa, kde seděl bratr Konstantin, se ozvalo slabé zavrčení, které preláta vytrhlo z veskrze hříšných myšlenek. Ta žena je jistě ďábel, který ho přišel pokoušet. Jenže pokud opravdu přestoupila na víru…

Esmeralda se před ním uklonila, pak se otočila k tmavovlasému hromotlukovi po své pravici, který držel zdobenou skříňku. Když bolestně vzdychl, zadívala se mu do očí, jako by mu dodávala sílu. Pak odklopila víko a vyndala zlatý srp a dýku s bohatě zdobenou rukojetí. Oboje obřadně položila před preláta. „Pane, jakože je Bůh nade mnou, vzdali jsme se pohanských zvyků a přijali jediného Boha za svého. Požehnej, prosím, Budči.“

Sklonila hlavu a počkala, než se prelát vzpamatoval dost na to, aby jí prsty naznačil křížek na čele. Samozřejmě, že si neodpustil dlouhé kázání o hříchu a jeho vykoupení, nikdo ho však neposlouchal. Sotva totiž Esmeralda zvedla hlavu, zalétl její pohled k bratru Metodějovi. Jejich pohledy se našly a jiskřily tak, že nikdo krom mocí a vlastní důležitostí zaslepeného preláta a jeho uctivého služebníka, opájejícího se škodolibou radostí z vítězství Křesťanů nad pohany, nepochyboval, jak moc se milují.

Když těch šest prelát konečně milostivě propustil s přáním, aby šířili křesťanskou víru a nepolevovali v úsilí, bratři Konstantin a Metoděj je následovali.

Esmé se usmála. „Budeč je opět svobodná.“

Carlisle přikývl. „Jsem šťastný. Naše práce však pokračuje. Je toho ještě tolik…“

Esmé mu přiložila dlaň na tvář a vyzařovala tolik lásky, že nikdo krom nich dvou nedokázal ten pohled snést. „Jednou skončí. Za pár let… Lidský život je přece tak krátký. Počkám, Carlisle.“

Usmála se a Carlisle její pohled opětoval. Měla pravdu. Lidský život je krátký – co to je pár let odloučení ve srovnání se společnou věčností. Po Metodějově smrti je už nic nezastaví.

Otočila se a nechala ho tam stát. Odcházela i se svým doprovodem zpět do Budče, když jí k uším donesl vánek slova jejího milovaného. „Už jen pár let, Esmé. Miluji tě!“

œTHE END

Aalex

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi v historii srdce Evropy od Aalex: