Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Torn heart

Torn heartDá se říct takové pokračování jednodílné podívky Přijď si pro ni, temnoto. Měla docela úspěch a tak jsem napsala tuto povídku - v překladu Roztržené srdce. Je též z Alicina pohledu a tentokrát vypráví o Alicině vizi, kdy Bella skáče z útesu. Samozřejmě budu ráda za každý komentář - pochvalu i kritiku. :)

Stála na samém okraji útesu a v její tváři nebyla ani stopa po strachu. Jediné, co svým obličejem dávala najevo, bylo odhodlání. Titěrné kapičky deště jí slepovali vlasy a nedbali na snahu mírného vánku, jenž toužil hnědé kudrlinky opět vyfoukat do sucha. Naposledy se zadívala k obloze. Voda snášející se z baculatých mraků ji poslušně omývala obličej, když se její špičky prolomily pod váhou celého těla. Její úsměv se každým okamžikem zvětšoval. V jejích očích byla vidět radost, pochopení a vítězství, když se sebevědomě odrazila od ostrého okraje, na němž celou dobu setrvávala. Užívala si volný let, ruce měla rozpřažené, jakoby se toužila vyrovnat ptákům, kteří kolem ní klouzali po obloze. Byla pár stop nad klidnou vodní plochou, když se jí z úst vydral radostný výkřik. Její tělo neslyšně zajelo pod hladinu, při čemž se na nekonečně nazelenalé ploše vytvořilo tisíce malých koleček, jenž se rozběhli do všech světových stran. Temná voda si s ní pohrávala jako s papírovou lodičkou. Dno ji nebezpečně táhlo na ostré hrany kamenů, které se na něm nacházely, když vzdala záchranu sebe samotné. Nechala se unášet mořskými proudy čím dál hlouběji a dále od bezpečného písčitého pobřeží. Už se nevynořila...

Nepřítomně jsem seděla na pohovce vedle Jaspera, který se marně snažil získat mou pozornost. Byla jsem si vědoma silného stisku, ve kterém se nacházela moje ruka, mysl však nebyla schopná zareagovat. Moje oči i nadále civěli na Bellinu blízkou budoucnost. Věděla jsem, že je pozdě, nedokážu ji zachránit, přesto jsem musela do Forks, malého městečka na Olympijském poloostrově ve státě Washington. Nevěřícně jsem zatřásla hlavou, aby se mi alespoň částečně podařilo vrátit se zpět do reality. Ze všech stran mě probodávali zmatené a zároveň zvědavé pohledy.

„Bella,“ zašeptala jsem tichým, zlomeným hlasem. Cítila jsem, jak se atmosféra v místnosti napjala. V tuto chvíli jsem se nedokázala podívat do očí ani jednomu z nich. Jasper se marně snažil dostat náladu v pokoji pod kontrolu, proto jsem pokračovala: „Ani ne za deset minut skočí z útesu v rezervaci La Push.“ Napětí povolilo. Nezdálo se, že by mě pochopily. „Skočí a už se nevynoří,“ objasnila jsem. Chvíli trvalo, než jejich mozek zpracoval to, co jsem na ně před okamžikem vychrlila. Všichni na mě nevěřícně zírali. Přece to není tak dávno, co byla Bella součástí naší rodiny. Všichni ji považovali za sestru, i když s námi momentálně nebyla. První se vzpamatoval Emmet.

„A to jako kvůli němu?“ Poslední slovo téměř zasyčel.

„Nevím. Neviděla jsem, kvůli čemu...“ odpověděla jsem monotónním hlasem. Nemohla jsem čekat. Možná tam už k ničemu nebudu, ale alespoň můžu pomoci Charliemu. Bude to pro něj jistě tvrdá rána.

„Jazzi, můžeš na chvíli?“ zeptala jsem se a nečekajíc na odpověď ho táhla otevřenými dveřmi dál do hustého lesa. Když jsem zastavila, v očích měl tisíc otazníků. Ani na jednu otázku se však nezmohl.

„Jedu do Forks...“ vydechla jsem. Otevřel ústa, aby mohl mi mohl říct svůj nesouhlas, ale začala jsem mluvit dřív, než dostal šanci cokoliv namítnout. „Vím, že tam asi nic nezmůžu, Bellu zachránit nestihnu, ale můžu alespoň pomoci Charliemu. Víš, jak to pro něj bude tvrdé. Za několik minut zjevně ztratí svou jedinou dceru.“ Nedokázala jsem určit, na co myslí. Jeho tvář byla bezpečně schována pro tvrdou, kamennou maskou.

„Alice, neměla by jsi tam jezdit. Charlie to zvládne sám.“ Vysoukal ze sebe po několika tichých vteřinách. „A navíc, Edward...“

„S Edwardem nejspíš v životě nepromluvím,“ odsekla jsem a tím ho vyrušila jeho proslovu. Hněvu v každém mém slově bylo asi více, než bylo nutné. Najednou jsem cítila štěstí. Věděla jsem, že tento cit nepochází z mé hlavy. Moje černající oči se zabodly do Jasperova obličeje a prolomili tak mramorovou masku na jeho obličeji. Bohužel to nic nezměnilo na mé náladě. Štěstí mě obtékalo jako hustý sladký med. „Nech toho!“ Okřikla jsem ho. Vlna příjemného tepla naráz zmizela a já znovu pocítila příliv chladného smutku a bolesti.

„Alice, ty nemůžeš odjet,“ zkusil své štěstí znovu. Ovšem, zase neúspěšně, jak jinak.

„Ty nevíš co pro mě znamenala. Zůstaň tady a dej pozor na Rose, aby neudělala nějakou hloupost. Znáš ji. Vysvětli všechno Carlisleovi, až se s Esme vrátí.“ Vysypala jsem na něj své prosby. Stále stál nehnutě, jako socha vytesaná z mramoru. Slabě, ale nuceně přikývl.

„Zavolám, jakmile to bude možné.“ Nečekala jsem na odpověď. Rychle zkontrolovala svou kreditku a zamířila na letiště. Cesta netrvala dlouho. Větší problém bylo zakoupení letenek. Paní se dvěma ubrečenými holčičkami se nejspíš setkala se starou přítelkyní a považovala za životně důležité zdělit jí nejnovější drby a pomluvy. Na mě nebrala ohled, jelikož její letadlo mělo dvě hodiny zpoždění, mohla vesele mluvit dál.

„Ehm,“ ozvala jsem se po několika několika minutách. „Chci si pouze koupit letenku, potom nebudu obtěžovat.“ vysvětlila jsem rychle, jelikož mě obě spražily nepříjemným pohledem.

„To si piš, že nás necháš na pokoji.“ zamumlala paní za pultem s vědomím, že ji neslyším. Rozhodla jsem se ji ignorovat. Přece jen by mě další konverzace mohla stát cenné minuty. „Tak tam to bude?“ zeptala se starší dáma a neobtěžovala se skrýt svou nabručenou náladu, na které mělo nejspíš podíl i moje vyrušení.

„Port Angels, Washington“ odpověděla jsem a rychle jí přes přepážku podala nutné doklady spolu s částkou peněz.

„Prosím,“ vrátila mi je i s příslušnou letenkou. „Letadlo je přistaveno tamhle,“ mávla rukou směrem obrovským letištním hangárům, za nimiž se krčilo malé letadýlko. „Odlétá za několik minut, tak si raději pospěšte.“

Vyrazila jsem směrem, který mi ukázala. Nemohla jsem riskovat prozrazení, tak jsem se musela spokojit s lidským krokem. Byl to boj se vteřinami. Naštěstí lidská všímavost nyní přišla vhod. Jeden z techniků si všiml mého spěchu a přiměl svého kolegu počkat se zavíráním dveří. Fakt, že jeho nálada se pohybuje na stejných příčkách jako paní v pokladně, jsem nebrala moc vážně. V tuto chvíli jsem byla vděčná za jediné – že na mě počkali – a jeho nálada mě upřímně nezajímala. Nebylo těžké najít pohodlnou pozici v měkkých, sametových křeslech první třídy. Uvelebila jsem se a zahleděla opět do Belliny neexistující budoucnosti. I přesto, že jsem nevěřila, doufala jsem, že neskočila. Hledala jsem nějaké známky jejího života – marně. Za celou cestu jsem neviděla jediný její obraz...

Minuty se pomalu vlekly a já přemýšlela proč to všechno dělám. Věděla jsem, že mě Charlie nepřivítá zrovna s otevřenou náručí, ale cítila jsem potřebu být znovu v našem domově, vždy zeleném a promáčeném Forks. Toužila jsem se vrátit tam, kde jsem našla svou nejlepší kamarádku, která se zabila pravděpodobně díky kvůli nám. Nevnímat okolní svět nebylo těžké. Zabořená v měkkém křesle jsem jsem předstírala spánek až do té doby, než cizí hlas v reproduktorech oznámil cíl. Když jsem otevřela oči, okamžitě jsem poznala krajinu mého domova. Slunce bylo – jako obvykle – bezpečně zahaleno do šedo-bílého baldachýnu; lesy zářily tím známým odstínem příjemně vyhlížející zelené barvy.

Cesta z letiště ke garážím netrvala déle než pět minut. Zůstalo to všechno jako dřív. Edwardovo Volvo vyčnívalo na kraji; vedle se blyštil Rosaliin červený kabriolet po boku s velkým – Emmetovým – Jeepem. To, co jsem hledala – Carlisleův černý Mercedes – se nevinně choulil na druhém kraji velkého obdélníkového prostoru. Úsměvem jsem poděkovala vrátnému, jenž měl zrovna službu a za doprovodu hlasitého kvílení pneumatik jsem se hnala do černé noci.

Pamatovala jsem si to zde přesně. Menší bílý dům na okraji města pohlcovala černo černá tma. Zaparkovala jsem stejně temné auto u příjezdové cesty a do domu jsem pokračovala po svých. Sebrala jsem klíč, který ležel jako vždy na dveřním rámu. Za několik vteřin už jsem seděla ve světlém a nepohodlném křesle.

Topila jsem se ve vzpomínkách, když před domem zastavilo hlučné auto, které jsem okamžitě identifikovala – Bellin starý náklaďáček. Pár setin poté, co motor utichl s hlasitým řevem opět naskočil a odjížděl pryč od domu. Byla jsem zmatená. Moje vize ukazovali na dalších pár minut pouze černo černou tmu. Nevím, jak dlouho jsem stála bez pohnutí, když mi v hlavě problikl Bellin obrázek, jak se váhavě blíží k domu. Bylo to poprvé, co jsem nevěřila mým vlastním očím. Z mého prohledávání budoucnosti mě vyrušil až řvoucí motor vracejícího se náklaďáku.

Stála jsem jako opařená na konci chodby a civěla ke dveřím, které se pomalu otevírali. Dívka stojící uprostřed nich se nečekaně zarazila; její ruka byla jen pár milimetrů vzdálena od vypínače. Čekala jsem, ale její tělo se nepohnulo. Nepřítomné oči upírala do temné chodby. Nemohla mě vidět. Bojácně jsem sáhla k vypínači na mé straně.

Stála tam, stejné jako ten den, kdy jsem ji viděla naposled. Její výraz vyjadřoval zmatenost pouze setinu vteřiny. Poté jí po tváři přejel úžas a překvapení.

„Alice, ach Alice“ vyhrkla a vrhla se mi kolem krku. Zdálo se, jako by zapomněla na naši kůži. Vrazila do mě a málem se jí podlomily kolena.

„Bello?“ Moje pocity se točily kolotoči. Byla jsem šťastná, že moje sestřička žije. Děkovala jsem za každý okamžik v jejím obětí i přes hladovějícího netvora v mém těle, se kterým jsem bojovala. Zároveň jsem byla zmatená. Nechápala jsem nic...

Oddělovač
TIP: Přečti si i mé ostatní povídky!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Torn heart:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!