Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žít dál

27.11.2012 (15:00) • smile • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 2146×

Seděla jsem u jeho postele. Neklidně sebou škubal a občas vykřikl. Obličej měl zkroucený bolestí a ruce pevně svíral v pěsti. Pohladila jsem ho po tváři. Byl nezdravě bílý a studený. Umíral.

Já ho ale nechtěla ztratit. Naše láska sice rozkvetla teprve nedávno, ale byla silnější než vše, co jsem zatím poznala. Náš vztah kypěl životem. Byl plný radosti a zábavy. Nyní je tomu jinak. Smutek a strach zavládl v mém srdci.

Začalo to před více než dvěma měsíci. Potkali jsme se v parku. Já si četla a on chodil se svým psem na procházky. Už jsem ho viděla párkrát předtím. Byl krásný a něčím mě přitahoval. Do té doby jsem s ním nepromluvila. Jednoho dne ke mně přiběhl jeho pejsek.

„Ahoj," pozdravila jsem ho a poškrábala ho za ušima. Za chvíli přiběhl jeho udýchaný páníček.

„Omlouvám se, utekl mi," vyhrkl on a já se zasmála.

„To nevadí," řekla jsem a pejska pohladila.

„Buddy, neotravuj a pojď," popoháněl pejska. Mile se na mě usmál a pomalu kráčel dál. Ještě jednou se otočil a znovu se usmál.

Od té doby jsme se vídali stále častěji a častěji. Nebyl den, kdy ke mně nepřiběhl Buddy a nenechal se podrbat za uchem. Nebyl den, kdy jsme se neviděli. Postupně zůstával u mé lavičky déle a déle. Později si sedal vedle mě. Pořád a pořád jsme nacházeli nová témata a nikdy jsme se nenudili.

Jednoho dne ale nepřišel. Ani druhý den, ani ten třetí. Začínala jsem se o něj bát. Už jsem si nedokázala představit, že bych mohla mít den bez něj. Čtvrtý den přišel jako dříve s Buddym a tvářil se, jako by se nic nestalo. Ptala jsem se ho, kde byl, proč nepřišel. Řekl jen nech to být. A tak jsem to nechala být.

Dny plynuly. Začali jsme chodit do kina, do divadla, do kaváren. Skvěle jsme se bavili. Byli jsme zamilovaní a naše láska se stále prohlubovala.

Pomalu na něm ale byla znát únava, vyčerpanost. Byl bledší a studenější. Přestával jíst. Moc jsem se o něj bála, ale on opakoval jen to své nech to být.

Časem nemohl ani chodit, jen ležel v posteli a nehýbal se. Každý den jsem proseděla u jeho postele.

Jeho nehybnost se začala měnit v křečovité pohyby, jeho mlčenlivost se změnila ve křik. Mnoho nocí jsem probrečela, mnoho nocí jsem probděla. Jeho stav se zhoršoval a já s tím nemohla nic dělat. Jak mi to mohl udělat? Proč mi nic neřekl? Pomohla bych mu. Teď tu jen oba trpíme. Tak málo času jsme spolu strávili.

Uplynuly dva měsíce a on znehybněl. Jeho srdce přestalo bít. Byl mrtvý.

Ze začátku jsem to nedokázala pochopit. Jak mohl umřít? Přitom byl tak mladý. Pak mě zavalila vlna smutku. Nakonec přišel příliv zlosti, který se znásobil po tom, co jsem zjistila, že jeho tělo zmizelo z márnice. Nedokázala jsem pochopit, jak mohla taková velká věc zmizet. Takže nebyl ani pohřben.

Časem jsem si na svoji bolest zvykla. Moc mi chyběl, ale snažila jsem se žít dál. Každý den jsem chodila číst knihu na svoji lavičku a doufala. Čekala jsem na den, kdy se objeví a Buddy přiběhne ke mně. Já ho pohladím a pak přijde páníček. Sedne si vedle mě a budeme si povídat dlouho do noci. On ale nikdy nedorazil.

Po nějaké době jsem začala být i paranoidní. Viděla jsem ho sedět na stromě, stát za autem, projít za lavičkou. Vždy, když jsem zavřela oči a pak je otevřela, ale zmizel. Jednou, když jsem ho znovu zahlédla, rozhodla jsem se jít za ním a nespustit ho z očí. Byl tam pořád. Stál tam a nehýbal se. Došla jsem až k němu. Odděloval nás jen jeden metr. To není možné, to není možné, opakovala jsem si dokola. On tam pořád stál. Dotkla jsem se ho a on tam pořád byl, nerozplynul se. Stál tam v celé své kráse. Vlastně ještě krásnější. Až na ty oči, na ty rudé, strašidelné oči.

Nevěděla jsem co dělat. Promluvila jsem na něj. Nereagoval. Nakonec jsem ho obejmula. Začal se hýbat. Jeho hruď se zvedla, z čehož jsem dostala radost. Myslela jsem, že se stal zázrak a on žije. Už jsem se připravovala, že ho políbím, když se mi něco zařízlo do krku. Vykřikla jsem. On mě pevně stiskl. Snažila jsem se utéct, ale on mě držel dál a své tesáky měl zabořené v mém krku. Už jsem ztrácela vědomí. Umírám, proběhlo mi hlavou. Umírám rukou toho, koho jsem tak milovala. Taková ironie. Moje tělo se svezlo na zem a moje vědomí začalo upadat. Zavřela jsem oči a už nic necítila.

***

Probudila jsem se do šera. Takhle vypadá nebe?

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v prázdné místnosti, jen v rohu někdo seděl. Šla jsem k němu.

„Jdi pryč," ozval se neznámý.

„Kde to jsem?" chtěla jsem vědět.

„Jdi pryč nebo ti zase ublížím," řekl znovu. Tentokrát jsem poznala jeho hlas.

„Edwarde?"

„Jdi pryč," opakoval.

„Jak to, že jsi naživu?" divila jsem se.

„Neumřel jsem. Vlastně jsem nebyl ani nemocný. Měnil jsem se jen na to, co jsem teď. Na upíra. A ty také," řekl zhnuseně. Moc jsem to nechápala. Asi si všiml, že nic neříkám, a tak mi to vysvětlil.

„Kousl jsem tě, a tak budeš za dva měsíce také upír. Omlouvám se, ale neovládl jsem se. Chtěl jsem tě jen obejmout, ale ta žízeň mě přemohla," litoval. Mně ale bylo jedno, jestli jsem upír nebo člověk. Hlavně že jsem byla s ním.

„Já nelituji toho, že jsi mě kousl," odporovala jsem, „chci být s tebou." Přišla jsem k němu a pohladila ho po vlasech. Podíval se na mě. V jeho očích se zračila láska.

„Bello," vzdychl.

„Edwarde," zašeptala jsem.

A tak to začalo. Nebo vlastně skončilo? Od té doby jsme byli vždy spolu.

Pozn.: Pro lepší příběh trvá přeměna v téhle povídce dva měsíce. Omlouvám se za možný zmatek. :-)

Shrnutí

Autor: smile (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žít dál: