Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Šťastní do konce existence?

Šťastní do konce existence?Takže lidičky, je tady to vytoužené pokračování Radost & smutek?. Doufám, že se bude líbit a prosila bych zase hodně kritiky. Chci vědět, co zlepšit. (Ale za normální komentáře budu taky ráda.) Pěkné počtení. blotik

Šťastní do konce existence?

NIKDO:

Dívka stála na louce a viděla svého milovaného. Nevěřila, že je to on. Měl jiné oči i plěť. Pleť byla bílá, že i čerstvě napadlý sníh by se mohl stydět. Oči červené. Karmínově červené. Jako krev. Čerstvá krev.

Stále se k němu přibližovala a ptala se, jestli je to on. On však ani jednou neodpověděl.

Stál na místě. Nechtěl ji zabít. Stal se z něj upír. Proto byl tak odtažitý. Byl novorozený upír starý pouze pár dní. Svoji žízeň, svou touhu po lidské krvi, ovládal dobře na novorozeného. To ano. Ale její krev ho tak přitahovala a jeho instinkty byly tak silné. Pral se s nimi ve svém nitru. Avšak cítil, že ho pomalu ovládají. Jsou silnější. Nemohl tak slouho odolávat. Pouze chvíli. A ta chvíle končila.

Byla to ale dost dlouhá chvíle na to, aby ona v jeho karmínových očích zahlédla bolest. Dost dlouhá chvíle, aby on mohl pohlédnout do jejích očí a spatřit v nich, že se v nich skrývá láska, šťěstí, beznaděj a strach. On měl strach o její život a ona zase o jeho. Byly dokonalým párem. Kdysi.

Ona se nebála smrti. Bála se o svou lásku. Byla ráda, že ho našla. Ale i když ho viděla před sebou, měla o něho strach. Že se něco stane. Že se mu něco stane. Al on si ublížit nemohl. Aspoň ne fyzicky. Byl přece upír. Byl rychlejší, chladnější, silnější, s lepšímy smysly. Ale s jednou slabostí. Lačnil tak strašně po její krvi. Tak neuvěřitelně mu voněla.

Poslední, co stačil říct, byla omluva. Omluva za to, co ji udělá. A taky vyznání lásky.

„Promiň mi to, lásko. Vždy jsem tě miloval.“ To byla jeho poslední slova, která ona mohla slyšet. Aspoň on si to myslel. Když tyto slova vyřkl, dívka vnímala už jenom bolest. Bolest na krku. A poslední, co spatřila, než zavřela oči, byl anděl. Anděl se zlatými vlasy, jak si ona myslela. Anděl, který se tak moc podobal její lásce. Anděl, který se lišil pouze v jedné věci. V očích. Měl je na rozdíl od její lásky zlaté. Rozteklé zlato.

„Nééééé.“ Zakřičel ten anděl, a pak už dívka upadla do temnoty a strašných bolestí. Už nevnímala svět kolem sebe. Vnímala jenom tu bolest, která se rozlévala celým jejím tělem. Nic jiného ani vnímat nešlo. Neviděla nic, co se stalo po výkřiku toho anděla. Myslela, že je to její smrt. Ale ten anděl se zlatými vlasy odtrhl její lásku od jejího krku. A to byla zásadní chyba, která jí změní její život. Později už neživot.

 

EDWARD:

Byl jsem tak vděčný. Vděčný za to, že mě Carlisle odtrhnul od ní. Od mojí lásky. Od Belly. V jeho myšlenkách bylo provinění. Ale neměl důvod. Já jsem všechno zavinil. Otočil jsem se na něho, abych mu poděkoval.

„Děkuji ti mnohokrát, Carlisle. Jak bych se ti mohl odvděčit?“ zeptal jsem se. Bylo to jako v nějakých blbých pohádkách.

Zapomněl jsem asi říct, co se stalo a jak jsem se vlastně stal tím, čím jsem. Zrůdou. Upírem.

Můj příběh se spojoval s Bellou, dokud mě neodvedli na vojnu. Vezmu to zkratkou.

Minulost

Když pro mě tehdy přišli, tedy jenom dopis, byl jsem úplně na dně. Nemohl jsem se tam složit před Bellou. Už tak to měla těžké. A navíc mne otec vždy učil, že chlapi nebrečí a neukazují svoji slabost. Přišl jsem jeno k Belle a podal ji dopis. I když jsem na sobě tolik nedával znát, že mě to zasáhlo, myslím, že to poznala na mých očích. Skrývat jsem to mohl, ale ne v očích.

Utěšoval jsem ji, říkal, že to bude dobré, a že se brzo vrátím. Ale nevěřila mi. A vlastně ani já jsem sám sobě nevěřil.

Na vojně jsem ji psal dopis každou volnou chvíli, kdy to bylo možné. Musel jsem o sobě dám vědět. Musel jsem ji dát vědět, že jsem na živu, a že na ní pořád myslím. Že ji pořád miluju. Už při tom dopise to nezvládala. A já nechtěl přilévat další olej do ohně. A navíc jsem podle jejích dopisů viděl, že je beze mne stracená. Každý dopis byl zdoben aspoň jednou slzičkou. Tak nerad jsem ji viděl plakat. A už vůbec ne, kvůli mne. I když jsem ji neviděl.

Nebyl jsem vedle ní, ale cítil jsem její bolest.

Už pár týdnů, byl to skoro měsíc, jsme bojovali. Našel jsem si na vojně kamarády, ale láska k Belle byla pořád větší a vetší. Odloučení na tom nic neměnilo.

Když jsme jeden den byly na výcviku, který se konal v noci v lese, bodlo mne u srdce. Ani nevím proč a jak je to možné. Svalil jsem se na zem. Kamarád se mě ptal, jestli nepotřebuju pomoc, ale já s díky řek ne. Zůstal jsem tam ležet ani nevím jak dlouho. Když jsem se zvedal ze země, slyšel jsem za sebou kroky. Když jsem se otočil, byl tam nějaký člověk. Člověk s puškou. Nebyl od nás.

„Kdo jste a co tady chcete?“ zeptal jsem se nebojácně.

„Já jsem někdo, kohož jsméno tě nemusí zajímat.“ řekl tajemně. Tedy spíš chtěl, aby to zaznělo tajemně.

„Ale tady nemáte co dělat.“ oponoval jsem znova.

„Mám tu práci.“ řekl s úšklebkem. Pak mě nečekaně střelil do nohy. Doufal jsem, že aspoň přiběhne nějaký můj kamarád, ale asi už byli moc dlouho. Asi jsem tu ležel příliž dlouho. Nemohly mě slyšet.

„Hele, kdo tě poslal?“ ptal jsem se. Ale ten chlap se jenom zasmál hrdelním smíchem. Neodpověděl. Už na druhou mojí otázku.

Ten chlap mě táhnul do lesa. Hlouběji do lesa. Pak se zase usmál a vyšla další střela. Po tom výstřelu jsem jenom cítil bolest na hrudi. Před očima se mi zatmívalo. Už bylo černo a já myslel, že je to můj konec. Pak už zbývala jedna věc.

„Miluju tě Bello.“ zašeptal jsem do větru a snažil se nahmat dopis, který jsem chtěl poslat po tomhle cvičení. Ale už bylo pozdě. Když se mi to povedlo, cítil jsem jenom pálení na krku. To pálení se rozlévalo po celém mém těle. Pak jsem ucítil něčí chladné ruce pod mým tělem a hlas, který se omlouval. Nevěděl jsem kdo to je a za co se omlouvá. Vždyť on mě nezabil. Tedy doufal jsem, že to není on. Pak jsem cítil, že mě ten člověk položil na tvrdé cosi.

Toto pálení jsem vnímal dlouho. Nepočítal jsem dny, hodiny ani minuty. Ale po velmi dlouhé době se bolest začala shrmomažďovat do srdce. Dokonce jsem i bití svého srce slyšel. Běželo jako o závod. Naposledy mi takhle běželo, když jsem poprvně spatřil Bellu. Stále jsem slyšel buch... buch...buch. A stále to zrchlovalo. Nevěřil jsem, že mé srdce může bít tak rychle. Párkát i vynechalo. Nakonec bouchlo jednou, dvakrát, třikrát. Pak chvíli ticho a potom jsem slyšel poslední bouchnutí. A ticho. Potom jsem se probral. Viděl jsem každé smítko prachu. Každou rýhu, byť sebemenší, na stěně. A cítil jsem pálení v krku. Potom jsem se podíval kolem sebe a spatřil jsem nějakého člověka. Moment, mu nebije srdce. Moment, já neslyším ani svoje srdce.

„Kdo jste a co tady dělám?“ zeptal jsem se trochu polekaně.

„Já jsem Carlisle. Jsem doktor a zachránil jsem vás.“ řekl. Doufám, že mi to odpustí. Ale já byl tak sám. Potřeboval jsem někoho, s kým si budu moci promluvit. Slyšel jsem pořád jeho hlas, ale rty se mu ani neohly.

 

„A co bych vám měl odpouštět. Co jste mi provedl?“ zeptal jsem se a ten muž, Carlisle, se na mě udiveně podíval. On mě slyšel? Asi čte myšlenky.

„Co jste mi teda udělal. A jak to myslíte, že čtu myšlenky?“ zeptal jsem se ho zvědavě.

Potom mi Carlisle všechno vysvětlil. Že je upír, a že teď jsem jím i já. Že se živí jenom zvířaty a ne lidmi, a že byl dlouho sám a potřeboval společnost a já jsem umíral.

Byl jsem na procházce a taky přemýšlet. Musel jsem jít pročistit si hlavu. Novorozeným, jak mi Carlisle řekl, jsem byl už asi 10 dní. Nejvíc jsem ale litoval toho, co Carlisle napsal mojí lásce. Mojí Belle. Napsal ji dopis, který bych já nikdy nenapsal. Rád bych věděl, co to s ní udělalo. A rád bych ji teď měl ve svém náručí a líbal se s ní. Stálo v něm:

Bello, vím, že se to nehodí, ale už tě nemiluji. Z vojny už mě pustili a doufám, že tě uklidní aspoň fakt, že jsem na živu. Prosím nehledej mne.

Edward

 

Ani jsem nedával pozor na cestu a pak jsem ucítil nějakou lahodnou vůni. Živil jsem se zvířaty, jak chtěl Carlisle, ale tohle bylo něco nádherného. Bežel jsem za svými instinkty a když jsem doběhl, všiml jsem si, že jsem doběhl na naši louku. Na moji a Bellinu louku. Na louku, na které jsme zažili hodně krásného. Ona ležela uprostřed louku. Když jsem udělal špatný krok a ona ho slyšela. Otočila se prudce ke mně, čímž způsobilato, že rozvířila vůni své krve ještě víc a to ve mně probudilo pudy té zrůdy.

Přítomnost

Viděl jsem, jak leží uprostřed louky a Carlisle mě uklidňoval, jak nahlas, tak i v mysli. Prý jsem za to nemohl. Ale mohl jsem za to, byl jsem zrůda. Až teď jsem si vzpomněl, že mi něco nehrálo, když jsem se díval na Bellu. Nemohl jsem ji číst myšlenky. Z místa, kde byla, jsem slyšel jenom ticho. Jako kdyby tam nebyla.

Po chvíli jsem uslyšel svištění. Když jsem se otočil nevěřil jsem svým očím. Vedle Belly byla díra. Přišel jsem k ní a v díře byl meteorit. Z něho vycházela zelená záře. Která se přesouvala na Bellu. Plula vzduchem, jakoby ji gravitace Země nic neříkala. Čím víc se ta záře blížila k Belle, tím víc začala modrat. Chtěl jsem ji nějak ochránit. Kdo ví co by to s ní udělalo. Ale jakmile jsem se postavil mezi tu zář a Bellu záře zmizela. Díval jsem se zmateně kolem sebe a ta záře se objevila za mnou. Udělal jsem to znova, ale dopadlo to úplně stejně. Jako kdyby si ta záře Bellu prostě vybrala a byla tvrdohlavá. Nikoho jiného nechtěla. Nic jiného, než nečinně přihlížet, mi nezbývalo. I když... Zkusil jsem ji vzít ke Carlislovi. Vzal jsem ji do náruče a odnášel pryč. Ale ta záře byla stejně rychlá, jako já. Dokonce bych řekl, že se přibližovala.

Tak teď jsem to opravdu vzdal. Položil jsem Bellu na Carlislův stůl a čekal co se stane.

Po chvíli se záře přiblížila k Belle asi na 1 mm a potom začala zářit i Bella. Myslel jsem, že se ještě něco stane, ale pak Bella dozářila a bylo po všem. To bylo opravdu divné. Za jenom 2 týdny se mi staly takové divné věci, že normální člověk by jim neuvěřil.

O 3 dny později

Bella se začala probouzet. Tedy aspoň myslím, protože se začala hýbat. Její myšlenky jsem nesylšel. Bylo to divné.

Za chvilku otevřela oči a podívala se na mě. Bylo to ještě podivnější. Její oči byly místo červených šedé. Šedé, jako myška.

„Bells, lásko.“ řekl jsem ji opatrně. Ona se jenom za zvukem mého hlasu prudce otočila, jakoby se lekla.

„Edwarde?“ ptala se nevěřícně. „Jsi to ty?“ ptala se stejným hlasem, jako na louce. Jenom s tím rozdílem, že teď měla hlas, jako vítr jemný a jako rolničky nádherný.

„Jsem to já. Miluju tě a už tě nikdy nechci opustit.“ řekl jsem, a už jsem byl u ní a objímal ji. Nemohl jsem se nabažit její vůně. A jejích očíc. Ale počkat. Její oči těď měli růžovou barvu.

„Lásko?“ Řekl jsem opatrně a její oči se změnily zase na šedou.

„Děje se něco?“ zeptala se vystrašeně.

„Já jen, že ti toho musím tolik říct.“ odpověděl jsem, protože jsem ji nechtěl strašit ještě víc. Její oči se změnily na zelenou. Jejich barva vypadala skoro stejně, jako moje oči za lidského života. Takže se jí oči mění podle toho, jakou má náladu. Ona je nejúžasnější na světě.

Potom jsem ji začal vyprávět o všem. O tom, co se z ní stalo, spíš, co jsem z ní já udělal. O tom, čím se živíme a kdo je Carlisle. Při vyprávění hltala každé moje slovo. Kdybych tak mohl slyšet, co si myslí. Měl jsem tento dar jen pár dní a už jsem si na něho tolik zvykl.

Ze začátku tomu nechtěla uvěřit, ale když se pořádně podívala na mě, uvěřila. Potom ji začalo pálit v krku, jako mě, a proto jsme se vydali na lov. Byla dobrá. Zašpinila se míň, než já. A to byla v podstatě víc novorozená. Šel s námi samozřejmě Carlisle. Mít v domě dva novorozené upíry, to asi nebyla procházka růžovým sadem.

O měsíc později

Za dva dny jsme se měli stěhovat. Už jsme svou žízeň ovládali celkem dobře. A u Belly jsme zjistili pár dalších darů. Myslím, že ten meteorit, který ji skoro zasáhl, udělal své. Měnila se ji barva očí. To už jsme zjistili. Šedá, když měla strach nebo se lekla. Zelená, když měla dobrou náladu a byla v klidu. Čím více zelené, tím větší klid. Růžová, když byla se mnou. A oranžová, když ji něco trápilo, nebo byla neklidná. Často jsem ji přistihl s oranžoou barvou v očích. Řekla mi, že se ji stýská po rodičích a po Angele. Prý byla jediná, se kterou si povídala, když jsem byl já pryč.

Další schopnost byl štít. Měla psychický štít, který byl silný. A taky měla slabý telený štít.

A poslední schopnost byla, že se kolem ní vznášely věci. Ne všechny, ale jenom věci, které byly z pravého zlata. Mělo to výhodu. Mohla poznat pravé zlato.

Naštěstí ji mohla částečně zeslabit svým štítem.

Carlisle nám vyprávěl, že až budeme mít lepší sebeovládání, můžeme chodit do škol. Na vysoké i na střední. Zaplatí nám ty nejlepší školy. Byl jsem rád. Vždy mě bavilo vzdělávání.

Už jsem měl skoro stejné oči, jako Carlisle. Jenom po krajích byla ještě červená. Ale člověk by si ji nevšiml. Dokonce jsme už chodili mezi lidi. Ale jenom mezi málo lidí. Byl jsem ale rád, že má Bella psychický štít. Nemusel jsem poslouchat myšlenky všech lidí, kteří byli poblíž. Zvládali jsme to.

V den stěhování jsme ještě neměli zabaleno. Ale díky naší rychlosti jsme měli zabaleno do 2 minut. Stejně jsme si brali jenom to, co jsme považovali za pro nás nejduležitější. A já považoval Bellu, ale za těch pár týdnů jsem si neodpustil vzít i knih.

Jeli jsme směr Aljaška. Prý tam měl Carlisle známé. Podle jeho myšlenek jsou všichni milí, tak doufám, že i ve skutečnosti budou. Carlisle byl totiž ke každému milý. Všechen život, i neživot, byl pro něj posvátný.

Byl jsem rád, že se stěhujeme. Už jsem to místo znal dokonale. Díky své upíří paměti. S Bellou jsme se šli naposledy rozloučit se svou loukou. A trochu jinak, než pouhopouhé „Ahoj.“. Ale to vám popisovat nebudu.

Za hodinu jsme už bohužel museli jít, protože jsem začal slyšet Carlislovy myšlenky, že se k nám blíží. Šel pomalu, jak ohleduplné.

Za asi dvě minuty k nám přišel a spolu jsme se pomalu, lidským krokem vraceli zpátky. Museli jsme si to nacvičit.

Doma jsme se rozloučili všichni už normálně a jeli.

Jeli jsme asi hodinu, když jsem zachitil něčí myšlenky. Byly tak žalostné. Tak srdceryvné. Byla to žena a přišla o své dítě. Stála na kraji útesu a chtěla se zabít. I z jejich myšlenek jsem cítil tu bolest. Měla mít syna a přišla o něho. Matka přišla o své dítě. Co horšího si přát?

„Carlisle, stůj.“ křikl jsem.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptal se udiveně.

„Na útesu stojí žena, která chce skočit. Musíme ji zachránit. Přišla totiž o svého syna.“ Jen jsem to dořekl, Carlisle zastavil kočár a vyběhl upíří rychlostí ven. Bežel jsem za ním.

„Carlisle, ona už skáče.“ řekl jsem smutně. Nevím proč, ale Carlislovu úctu k živým, hlavně, jsem sdílel s ním. Zrychlili jsme ještě víc a za chvíli ucítily čerstvou krev.

„Bello, Edwarde, zůstaňte tady. Zkusím ji pomoct, ale nechci riskovat.“ řekl omluvně, a tak jsme se s Bellou zastavily.

 

NIKDO:

 

Dvě postavy, dva upíři, se zastavili dál od útesu. Od místa, kde skočila matka bez dítěte. Jmenovala se Esme a Carlisle se do ní na první pohled zamiloval. Ale skok z útesu ji poranil na tolik, že by ji už ani nemocnice nepomohla. Nebylo tedy jiného zbytí. Anděl prokousl svými zuby Esmino hrdlo a když se odtáhl, šeptal ji slova útěchy a omluvy. Odnášel ji zpátky ke dvěma upírům, kteří jen nečinně přihlíželi. Nic jiného dělat nemohli.

Mladík s bronzovými vlasy se nabídnul, že bude kočírovat a Carlisle vzal Esme dozadu, do kočáru. Rozjeli se vstříc novému životu, neživotu. Byli tu už dva páry. Kdo ví, jestli se Esme vyrovná se strátou svého syna, a jestli se zamiluje stejně tak do Carlisla. Jeli na Aljašku. Bude jich sice víc, ale možná o jeden pár šťastnější. Ale to je už jiný příběh.


Radost & smutek?

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Šťastní do konce existence?:

 1
15.01.2012 [12:10]

teresaterka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!