Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pravda bolí, lži zabíjí

25.05.2013 (17:00) • Danca11 • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1900×

Psaním celé povídky mě provázely písničky od Florence + The Machine, Lindsey Stirling a Nightwish - vřele všechny tři interprety doporučuji nejen k téhle jednorázovce.  

Už devět měsíců, tři týdny a dva dny jsem byla upírem.

Už devět měsíců, tři týdny a dva dny jsem si užívala nový život, v němž jsme disponovala rychlostí a silou, o které se mi nikdy ani nesnilo.

Už devět měsíců, tři týdny a dva dny jsem měla dokonalé smysly, díky kterým jsem vnímala naprosto vše kolem sebe. Cítila jsem pach každého v okolí, slyšela sebetišší zabzučení zářivek nad mou hlavou, dokonce i těch ve vedlejší místnosti, viděla každé zrníčko prachu poletující ve vzduchu. Dokonce jsem vnímala i nepatrné poryvy vzduchu, které ty mikroskopické částečky držely nad zemí.

Už devět měsíců, tři týdny a dva dny byl celým mým životem lov. Vše se točilo kolem nocí, kdy jsem mohla vyrazit do setmělého města, skákat po střechách budov a vyhlížet své kořisti. Nebyl sladší pocit, než když jsem zabořila zuby do měkkého krku své oběti dřív, než si stihla něco uvědomit, a do úst mi začala proudit horká krev tišící tu neovladatelnou žízeň. Čas mezi těmito mými nočními výpravami by možná mohl být také zajímavý, ale ne ve společnosti, ve které jsem se nacházela.

Už devět měsíců, tři týdny a dva dny jsem se nemusela ničeho a nikoho opravdu bát.

Až doteď.

Stejně jako ostatní jsem stála v pozadí a téměř se tiskla ke stěně, poprvé opravdu vyděšená. A stejně jako ostatní jsem nevěřícně zírala na Rileyho stojícího pod schody vedoucími k dokořán rozraženým vchodovým dveřím v uvolněném postoji. Na záda mu dopadaly sluneční paprsky, lehce se odrážely od jeho černé kožené bundy, prosvětlovaly mu světle hnědé vlasy a jeho kůže… svítila.

Paprsky mu dopadaly na krk, tváře a dlaně, které jako jediné neměl zakryté černým oblečením, a vypadalo to, že se od něj prostě odráží. Jako kdyby byla jeho kůže z broušeného skla nebo nepatrných úlomků diamantů, světlo se na ní lámalo a vytvářelo kolem něco podobného duze. Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale ani na okamžik jsem nepochybovala o tom, že v příštím okamžiku se musí Riley rozkřičet bolestí.

I když nás v místnosti bylo dvacet jedna a většinu času, který jsme trávili zavření společně uvnitř, jsem měla dojem, že přes ten hluk neslyším ani vlastní myšlenky, najednou všichni zarytě mlčeli, spousta z nich ani nedýchala. A nikdo už vůbec neměl odvahu, aby cokoli řekl. Pouze jsme s hrůzou vepsanou ve tvářích hleděli na Rileyho a čekali, kdy ho pohltí plameny.

„Vidíte? Dnes nám nic nehrozí. Slunce nám neublíží,“ pronesl Riley povzbudivě do ticha.

Očividně čekal nějakou reakci. Možná počítal s tím, že se přestaneme krčit ve stínech jako vyděšené děti. Nesjpíš byl přesvědčený, že někoho z nás po jeho ujištění přemůže zvědavost a odhodlaně jej bude následovat ke dveřím.

Nikdo mu ale nebyl tak slepě věrný, aby třeba jenom na okamžik zvažoval téměř jistou sebevraždu. Dokonce ani já. 

Rileyho povzbudivý úsměv zakolísal, když nás přelétl pohledem a viděl v našich obličejích, že mu nikdo nevěří. Když se pohledem zastavil na zlomek vteřiny na mě, cítila jsem se hrozně za to, že jsem takový zbabělec a nedokážu se odhodlat k tomu, abych jej podpořila, postavila se vedle něj, ať už měl v plánu cokoli.

Měla jsem. Chtěla jsem. Ale nemohla jsem.

„Podívejte se na mě. Zdá se vám, že hořím? Že trpím nesnesitelnou bolestí? Vysvětloval jsem vám to – pro tento den nám nic nehrozí. Věřte mi a nebojte se.“

Shelly a Steve se nebáli, napadlo mě. A taky skončili jako dvě hromady popelu.

Opět se nedočkal žádné výrazné reakce, ale viděla jsem, jak si několik členů Raoulova gangu vyměnilo kradmé pohledy. Nebyla to ale němá otázka, jestli se tedy odváží vystoupit, byl to pohled myši chycené v pasti.

Nikdo mu stále nevěřil.

Kristie se krčila u stěny tak, že omítka kolem jejích ramen začínala praskat a drolit se. Její vlastní následovnice neměly o nic víc odvahy než jejich vůdkyně a já nepochybovala o tom, že by raději všechny ostatní vyhodily do denního světla, než aby tam ony samy měly vstoupit.

Pořád ale byly semknuté ve skupině, na rozdíl ode mě. Já si připadala samotná v rohu nejdále od dveří zoufale nechráněná.   

„Víte,“ pokračoval Riley mírně a zdálo se, že zvolil jinou taktiku, „říkal jsem si, kdo z vás bude nejodvážnější. Měl jsem pár tipů, ale zdá se, že jsem se pletl.“

Rychle jsem při jeho slovech střelila pohledem po Raoulovi, který ale při takové výzvě nehnul jediným svalem a tvářil se, jako kdyby Rileyho neslyšel. Nebyla jsem přitom jediná, kdo se na toho blba díval v naději, že zareaguje. Zdálo se, že strach ze slunce má do mozku vypálený stejně jasně jako my ostatní a ani jeho výbušnost jej nedokáže otupit.

Na Rileyho tváři už nebylo ani stopy po úsměvu, když i tenhle pokus selhal, a vydal ze sebe přidušené zasyčení. V příštím okamžiku se pohnul tak rychle, že si to nikdo z nás nestihl včas uvědomit, a popadl Kevina za paži.

Raoulův komplic zaječel a prudce sebou škubnul ve snaze vykroutit se Rileymu. Ozvalo se zaskřípění upíří kůže a také podstatně hlasitější trhání látky, ale Kevinovi se povedlo osvobodit se a uniknout do davu, ze kterého předtím vyčníval, zatímco Rileymu zůstal v sevřené pěsti roztržený rukáv jeho trika. 

Zdálo se, že našemu vůdci došla trpělivost. S hlasitým zavrčením mrštil cár látky na zem, otočil se a začal po schodech stoupat do ještě prudšího světla. 

Nechoď tam, prosím tě, nechoď tam, naříkala jsem v duchu skoro plačky, když jsem jej sledovala, jak prochází dveřmi a mizí někde venku.

Myslela jsem si, že si jsem pro jednou jistá svými emocemi. Že mě třeba v tomhle novém supermanovském životě potkalo i něco dobrého, když ten starý byl už od začátku jeden velký průser. A vážně jsem chtěla, aby to věděl ten jediný člověk, na kterém to záleželo.

V náhlém popudu jsem se odlepila od stěny a napřímila se. Pohledy všech v místnosti se na mě unisimo upřely a já toho okamžitě začala litovat. Někteří se tvářili, jako kdyby mě viděli poprvé v životě, jiní mě bezesporu považovali už dlouho za psychopata, což se jim právě potvrdilo. 

V ten okamžik jsem si více než kdy jindy uvědomovala, jak všechny ty pitomce nesnáším. Jak mi vadí ty jejich hloupé hádky o ničem, uřvané videohry, které neustále hráli, o nic méně protivná dunící hudba, neustálé rvačky končící trháním rukou a nohou a někdy dokonce i něčí smrtí. Vadilo mi, jak jsem byla snad jediná, kdo se řídil Rileyho příkazy a ve výsledku po nich pokaždé uklízel.

Chtěla jsem jim ukázat, o kolik jsem lepší.

Vlasy jsem měla stále ještě částečně mokré z plavání na loď, již jsme i s vyvražděnou posádkou potopili stejně snadno, jako by byla z papíru. I tak jsem si je prudkým zavrtěním hlavou přehnaně teatrálně přehodila přes ramena a udělala první krok k širokému pruhu světla na podlaze pod schody.

Pokud bylo ticho v okamžiku, kdy stál ve světle Riley, hrobové, tak pro to, které panovalo, když jsem pomalu drobnými kroky překonávala vzdálenost mezi mým rohem a druhou stranou místnosti, neexistuje pojmenování.

I přesto, že jsem byla upír a moje mysl byla rychlá, výkonná a neomylná, v ten okamžik se točila v kruhu. Levá noha před pravou – nezastavovat se – pravá před levou – jít dál.

Riley musel zaslechnout, že se uvnitř někdo dal do pohybu, protože se vzápětí objevil ve vchodových dveřích, aby viděl, kdo z jeho svěřenců se jako první odhodlal.

„Hodná holka, Evo*,“ usmál se na mě povzbudivě. Od tváře se mu odráželo světlo a mě napadlo, že ještě nikdy nevypadal nádherněji.

Hodná holka… mluví se mnou, jako kdybych byla pes. "Hodná Eva. Sedni, Evo. Dej pac, Evo. Šikula, a teď… aport!" Mohla jsem se jenom v duchu pozastavit nad tím, že kráčím vstříc něčemu neznámému, co mě mohlo i zabít a můj mozek stále ještě zvládá těžký sarkasmus.     

Nešlo mu to ale zazlívat. Vlastně jsem mu snad nikdy nedokázala dávat cokoli za vinu. I když to byl on, kdo mě našel, zmlácenou a na dně, a víceméně odvlekl k ní. Dal mi tenhle nový život, kde jsem konečně byla někdo. Spalující bolest, kterou jsem musela tři dny trpět, mi nezpůsobil on. Naopak při mně byl, když ustala, vzal mě na první lov a vysvětlil mi to hlavní, ačkoli jsem jej v té chvíli sotva dokázala vnímat pod náporem všech těch nových dojmů kolem mě.

Zaváhala jsem až, když jsem byla pouhý krok od schodů a tím pádem i od slunečních paprsků pronikajících do místnosti. Vzhlédla jsem k Rileymu, který mě napjatě sledoval, a definitivně se rozhodla na poslední chvíli neucuknout.

Věřila jsem mu. Věděla jsem, že by mě takhle nenavedl přímo na smrt. Byla jsem si jistá, že by mi neublížil.

I přesto jsem měla svaly napjaté jako ještě nikdy, byla jsem připravená s řevem uskočit při sebemenším náznaku bolesti dříve, než bych stihla vzplát jako pochodeň.

Vkročila jsem do světla a v tomtéž okamžiku se moje kůže rozzářila stejně jako ta Rileyho. Nemohla jsem si pomoct a fascinovaně si neprohlédnout své třpytící se předloktí, o které se neškodně lámalo a odráželo světlo. Cítila jsem to teplo, když na mě dopadaly sluneční paprsky a já díky nim zářila jako skleněná socha vybroušená do dokonalých detailů, ale víc nic.

Žádná bolest ani pálení nepřicházely a já se s o to větší jistotou vydala po schodech. Moje tempo bylo pořád srovnatelné s váhavou lidskou chůzí, ale Riley se usmíval a s každým mým krokem se zdál být spokojenější. Na tom mi záleželo mnohem více než na pohledech ostatních, kteří čekali, kdy přesně mě pohltí plameny. 

Riley ustoupil, když jsem se ocitla na vrcholu schodiště, a já po krátkém nádechu vyšla dveřmi ven do přímého slunečního svitu.

Byla jsem v pokušení alespoň letmo ramenem zavadit o jeho paži, když jsem kolem něj procházela, ale to, co u lidí bylo běžné, upíři jednoduše nepraktikovali. S mou perfektní rovnováhou, koordinací sebemenších pohybů a hlavně přirozenou novorozeneckou odtažitostí od ostatních mého druhu nešlo ani tak nevinné a nenápadné gesto skloubit.

Protáhla jsem se kolem něj a v okamžiku, kdy jsem vystoupila na nekrytou verandu, kde mě před sluncem nechránilo už vůbec nic, se moje kůže rozzářila ještě jasněji.

Zvedla jsem hlavu ke slunci, které si našlo cestu nad vrcholky stromů, a nemohla se ubránit nevěřícnému úsměvu. Po devíti měsících v temnotě a pod umělým osvětlením jsem měla dojem, jako kdybych se ocitla v jiném světě.      

Se zájmem jsem zvedla pravou ruku před obličej a prohlížela si svou vlastní kůži, která mě ještě nikdy tak nefascinovala. A taky ještě nikdy nevypadala lépe, než když zářila jako posetá diamanty.

„Vidíte?“ ozval se za mými zády Riley. „Je to bezpečné.“

Otočila jsem se a viděla, jak se dole Raoul začal pomalu plížit ke schodům. Oproti jeho slimáčímu tempu se i moje pomalá chůze zdála jako běh a já viděla, jak Riley stojící pár kroků ode mě ztrácí trpělivost.

Vrhla jsem po něm stísněný pohled a udělala krok dozadu pro případ, že by se rozhodl vybít si zlost na mě. Už jsem zažila bolest při utržení ruky v rameni a poslední, co jsem chtěla, bylo zopakovat si to.

Naštěstí se zdálo, že Raoul nějak získal odvahu, kterou obvykle neměl, pokud za ním nestáli jeho kamarádíčci a nekryli mu záda. Vystoupal po schodech do slunečního světla následován členy svého gangu a já se mu raději odklidila z cesty, když kolem mě procházel.

Následovali je další, poháněni především Rileyho nadávkami a provokacemi, které byly to jediné, co dokázalo dostat z domu i Kristie a její nejvěrnější.

Reakce se lišily – někteří okamžitě zase couvali do stínu a na světlo vystrčili pouze ruku, aby viděli, co se stane, pár jich se zavřenýma očima prostě vystoupilo na světlo a čekalo, jestli začnou hořet. Raoul se při pohledu na své ruce hloupě rozchechtal a jeho gang jej okamžitě napodobil.

Já zvedla pohled k Rileymu, který procházel davem užaslých svítících upírů vzrušeně mumlajících jeden přes druhého. Málokdy projevoval emoce, ale já měla dost času, abych se naučila poznat jeho náladu. A teď nebyl spokojený, ačkoli všechny dostal tam, kam chtěl.

Pohled mi padl opět na mé (ne)přátele.

Tohle není žádná armáda.

 Nikdy jsem sice žádnou neviděla, ale z filmů a vlastního rozumu jsem měla docela jasnou představu – armáda byly tisíce lidí se zbraněmi, kteří neváhali obětovat vlastní život ve prospěch toho, za co bojovali. Byly to tisíce vojáků, dokonale sehraných a vycvičených, připravených na vše a všechny.

Žlutookých mělo být pouze sedm. K poražení takové hrstky nás tisíce být nemusely, ale podle Rileyho to byli skvělí a nadaní bojovníci, kteří by chybu kohokoli z nás odměnili smrtí. My za sebou sice také měli několik nocí zinscenovaných bojů pod Rileyho taktovkou, ale pochybovala jsem, že se někdo z nás může rovnat několik století starým upírům.

A vojáci jsme už teprve nebyli. Téměř polovina z nás nebyla starší než tři měsíce. Byla jsem si jistá, že jejich disciplína (a to jsem vážně pochybovala, že ji vůbec mají) bude pryč, jakmile zahlédnou prvního žlutookého, a zapomenou na všechno, co se nás Riley snažil v omezeném čase naučit.

Riley se překvapeně otočil, když za sebou zaslechl kroky. Světle hnědé vlasy mu v slabém měsíčním světle matně zářily stejně jako křídově bílá kůže. Oba jsme vypadali ve tmě spíše jako nehmotné světélkující přízraky.

„Evo?“

„Nechtěla jsem se za tebou plížit,“ ujistila jsem jej a pokusila se o provinilý úšklebek. „Promiň.“

Zdálo se, že moje omluvy jej nějak nezajímaly. Udělal dva kroky ke mně a rozhlédl se po ztemnělém lese, aby se ujistil, že jsme sami. „Děje se něco?“

„Myslíš, že žlutooké porazíme?“ zeptala jsem se jej tiše.

„Toto ti dělá starosti?“ zeptal se a málem se rozesmál nahlas. Nevadilo by mi to – nesmál se často a já jej ráda viděla spokojeného a pobaveného. „Je nás třikrát víc než jich. Nezáleží na tom, jak jsou staří, nebo co umí. Rozdrtíme je.“

„To asi jo,“ souhlasila jsem. „Ale kolik nás po tom boji zůstane?“

Riley zvážněl a trochu se zamračil. „Ve válce jsou vždycky oběti. Oni na Seattle nemají žádné právo, a přesto nám jej chtějí sebrat. Jsou ochotní kvůli tomu jít přes mrtvoly. Přes naše mrtvoly. Zdá se ti to fér?“

„Ne, to ne.“

Neušlo mi, že mi vlastně vůbec neodpověděl. Možná, že ještě před pár dny bych si toho ani nevšimla. Před pár dny tady ještě ale nebyla hrozba v podobě nepřátelských upírů visící nám všem nad hlavami jako ostrý meč, která mě přiměla myslet jasněji a účelněji.

„Ty to nebudeš. Jsi jedna z nejlepších a nejchytřejších. Tím můžeme vyhrát, když už ne Raoulovou destrukcí všeho v okolí.“

Nebyla to vyloženě pochvala, a už vůbec ne kompliment. Já si ale byla jistá, že od mého probuzení se to bylo to nejhezčí, co mi řekl, a v duchu se hrdostí vznášela pár stop nad zemí.

„Neřeš to. Raději bys měla zamířit do města, než se rozední. Nebo nemáš žízeň?“

Krk mi zachvátily neviditelné plameny ještě, než domluvil. Najednou jsem sotva dokázala vnímat, kde jsem. Nebylo to podstatné – v okolí nebyl jediný člověk, kterému by tepnami kolovala teplá, sladká krev.   

Beze slova jsem přikývla a vyřítila se lesem jako neřízená střela směrem zpátky k městu. 

„Žlutoocí,“ začal Riley zvýšeným hlasem a okamžitě si získal pozornost všech, „o těchto dnech vědí. Ale netuší, že i my víme, že můžeme být dnes venku. Využijeme toho a zaútočíme na ně. Nebudou nás čekat a my je hravě porazíme.“

Ozvalo se souhlasné mručení především od Raoulových přívrženců, kteří už celé dny umírali touhou vyrazit a zabít každého, kdo se jim dostane do cesty. Taky o ničem jiném nemluvili a já už přestala doufat v to, že se do nich kvůli toho Kristie a její skupina pustí. Bojová nálada se přenesla i na ně a dokonce i já se začínala na nadcházející bitku těšit.

Naráz se rozhostilo ticho, když Riley z vnitřní kapsy bundy vytáhl známý uzavíratelný sáček s rudým zmuchlaným uvnitř.

„Ta dívka bude s nimi. Zapamatujte si její pach,“ zdůraznil nám a hodil sáček Jen, která stála nejblíže. Dychtivě jej otevřela a zhluboka se nadechla, než sáček štítivě podala Caseymu.

Když sáček došel ke mně, zhluboka jsem nasála pach lidského mazlíčka žlutookých. Perfektně jsem si tu květinovou vůni její krve pamatovala už z doby, kdy mezi nás Riley nechal ukradené tričko kolovat. Nic to ale neměnilo na faktu, že i když jsem byla po největším lovu svého života, při nádechu se mi v krku opět probudily k životu plameny žízně. Sice skomíraly, ale byly tam.        

Hodila jsem sáček Sáře a sledovala, jak dál putuje rukama ostatních. Při pohledu na volné místo za Warrenem se mi prudce zvedl žaludek a já okamžitě odvrátila pohled a snažila se potlačit náhlou nevolnost.

Na chvíli mě napadlo, jak to bude mít Zrůda Fred i drobná Bree, kterou si vzal pod ochranu, s touhle svojí odpudivou silou v bitvě směšně jednoduché.

Právě Bree vystoupila zpod jejich neviditelné bariéry, aby si oba mohli ještě jednou přičichnout k nabízené stopě. Freda jsem neviděla a ani se nepokoušela na něj zadívat – jednou jsem to zkoušela a skončila jsem na všech čtyřech, zatímco můj nefunkční žaludek se mi v těle svíjel jako klubko hadů a cpal se až do krku.

Ostatní už byli na tento výjev docela zvyklí, ale pořád se našlo několik, kteří usilovně mžourali, jak se snažili prohlédnout nehmotné něco, co ty dva chránilo, a vzápětí se rychle otáčeli pryč a bojovali proti dávicímu reflexu.

Já si jeho schopnost – dar, jak tomu říkal Riley – představovala jako jakousi neviditelnou kopuli, která jej obklopovala a skrývala před zraky ostatních, a když to nepomohlo, vystřelila proti dotyčnému. Údajně to sice nemělo být nic fyzické, pouze psychická simulace, ale to se mi nedalo vysvětlit, když už jsem jednou účinky jeho daru pocítila na sobě. Byla jsem si jistá, že to bylo více než skutečné.

Raoul byl poslední a na chvíli se zatvářil, že se sáčku ani nechce vzdát. Když ale Riley ohrnul rty a odhalil zuby v jasné výzvě, vrazil mu jej do nastavené ruky.

Sotva měl tričko opět u sebe, pokračoval. „To nejlepší jsem si nechal naposled… kdo tu holku najde první, ten si ji může nechat.“

Ze všech stran se ozvalo vrčení a prskání a já se k němu připojila, i když mírněji než ostatní. V krku jsem opět cítila palčivou žízeň, kterou ještě posílilo kolování sáčku s dívčiným pachem. Nezáleželo na tom, kolik lidí jsem ulovila na lodi, žízeň tady byla znovu a neméně prudká než jindy.

„Pamatujte – Raoul vede přímý útok. Kristie a její skupina zaútočí z boku. Jste připravení vzít si zpátky naše město?“

Odpovědí mu bylo sborové hluboké vrčení, které bylo mnohem hlasitější a děsivější než jakýkoli pokřik. Na okamžik jej všichni viděli jako svého vůdce. Jako neohroženého velitele, který je povede do bitvy, kterou vyhrají, a kde uhasí svoji žízeň po pravém boji i krvi.   

„Tak je pojďme zničit!“ zařval Riley a vyběhl jako první.

Ostatní se vyřítili za ním v jakémsi nedomluveném uspořádání – jako první se hnal Raoulův gang, následovala jsem já s několika dalšími, kteří se nemohli hlásit ani k jedné skupině, zatímco Kristie s ostatními se drželi spíše vzadu.

S tím, jak jsme letěli lesem, se ale hranice začínaly smazávat a já najednou postřehla, že se všichni naráz prodírají dopředu a já se propadám se svým neměnným tempem dozadu.

Při představě, že skončím úplně na konci s nechráněnými zády, jsem přidala a prosmýkla se opět do středu našeho malého vojska.

O necelou minutu později jsme narazili na to, co každý toužil najít jako první – náznak květinové vůně, která se dala sledovat lesem jako cesta z drobků, a která nás spolehlivě nasměrovala správným směrem.

Nebyla jsem jediná, kdo zavrčel, když ji zachytil – všichni se s nově probuzenou žízní v krku a vyceněnými zuby rozeběhli ještě rychleji a rázem bylo po jakékoli organizaci. 

Kličkovala jsem mezi stromy, několikametrovými skoky zdolávala vše, co se mi dostalo do cesty, a razila si cestu až k nováčkům, kteří se šíleným tempem hnali před všemi ostatními. Cítila jsem škodolibou radost, když jsem probíhala kolem zuřivě prskajícího Raoula a ostatních jeho tupců a viděla, že jsem zjevně jediná, kdo dokáže s nejmladšími upíry alespoň trochu držet tempo.

„Raoule! Drž formaci!“ zařval odněkud zezadu Riley, ale odpovědí mu bylo jenom silnější vrčení. „Kristie, teď! Oddělte se!“

Sakra!

Riley mi jasně určil, že mám být v Kristiině družstvu a zaútočit na žlutooké ze strany. Já se ale místo toho hnala spolu s Raoulem přímo proti nim, navíc jsem běžela téměř v první linii.

Vypadla jsem z tempa a na okamžik měla dojem, že se mi mozek v panice zbláznil, jak se snažil přijít na to, co mám udělat.

I malé zaváhání stačilo k tomu, aby ten náskok, který jsem před většinou Raoulova týmu měla, zmizel. Někdo do mě zezadu praštil, aby si mě odklidil z cesty, a já vyletěla do vzduchu jako hadrová panenka. Zády jsem tvrdě narazila do kmene stromu, který se pod silou toho nárazu zlomil, zatímco já v explozi třísek dopadla téměř neslyšně na nohy.

Obě skupiny byly dávno z dohledu a já se po vteřině uvažování rozeběhla směrem, kterým zmizela Kristie.

Už o několik set metrů dále jsem narazila na bezhlavé tělo Carly zhroucené na mechu. Nezastavila jsem se ani na setinu vteřiny, abych udělala dobrý skutek a alespoň našla její blonďatou hlavu, a přeskočila širokým obloukem nehybnou upírku.

Ona pro mě nikdy nic neudělala a ve stejné situaci by do mě leda tak kopla.   

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem dokázala po stopě, až do okamžiku, kdy jsem mezi stromy zahlédla temnou postavu.

Moje tělo zareagovalo automaticky – téměř smykem jsem zastavila, abych se ani na zlomek vteřiny neocitla zády k neznámému, a s vyceněnými zuby se nahrbila do obranného postoje.

Cizí upír, kterého jsem měla za žlutookého lovícího zbloudilce, se prudce otočil a můj čich a zrak jej poznaly v ten samý moment.   

„Riley?“ Překvapeně jsem se narovnala. „Říkal jsi, že budeš s Raoulem.“

Nebyla jsem jediná, koho překvapilo naše nečekané setkání, ale nedával to na sobě tak znát jako já. „Já vím. Ale vypadá to, že naše stvořitelka má problémy. Musím ji najít,“ vysvětlil mi spěšně.

„Půjdu s tebou,“ rozhodla jsem se během vteřiny a vydala se k němu.

„Ne.“

Zarazila jsem se uprostřed kroku pod jeho ostrým tónem. „Chci pomoct.“

„A já pomoc nepotřebuju. Utíkej za Kristie,“ přikázal mi a já měla dojem, že tam místo Rileyho stojí nějaký cizinec v jeho oblečení a s jeho tváří.

Nikdy se ke mně nechoval vyloženě mileji než k ostatním, ale taky jsem mu nikdy nedala důvod křičet na mě nebo mi utrhnout ruku. Teď se na mě ale díval jako na úplně cizího člověka a jeho téměř nenávistivý tón mi uštědřoval jednu ránu za druhou, až jsem si připadala jako štěně, do kterého kope jeho vlastní pán.

„Na co čekáš? Padej!“ zařval na mě, když jsem další dvě vteřiny stála bez hnutí a nedokázala nic jiného, než jej šokovaně sledovat.

Další slova, která bolela víc, než jsem myslela, že je to možné. Další rány, které jenom povzbuzovaly ten zvláštní tlak v mých očích.

Spolu s bolestí se ale probouzel primitivní reflex, který mi velel ránu oplatit. Oplatit, jak nejtvrději dokážu.

„Víš, že tě nesnášejí, že? Možná tě poslouchají, ale myslíš, že si z tvých zákazů dělají těžkou hlavu? Až bude Seattle jejich, už si na nikoho hubu neotevřeš. Protože v okamžiku, kdy jo, oni ti urazí hlavu a znovu ti ji připojí, aby to mohli udělat znovu a pak zas, dokud je to bude bavit,“ ujišťovala jsem jej mrazivě a můj hlas při vykreslování těch představ byl sotva víc než šepot.

„Důvod, proč to neudělali už teď, stojí přímo před tebou. Takže na mě ještě jednou zkus zvýšit hlas a už se v té tvojí pitomé armádě nenajde nikdo, kdo by sebou pohnul, až by tě zaživa upalovali.“

Na okamžik, který sotva trval déle než setinu vteřiny, jsem v jeho očích jasně zahlédla šok a strach z mých slov. Ne ze samotného sdělení, jako spíše z mého tónu a otevřenosti, s jakou jsem o tom mluvila. Ten kratičký moment slabosti ale vzápětí zmizel stejně rychle, jako probleskl na povrch.

Když znovu promluvil, znělo to, jako kdyby se dostal ke slovu úplně jiný člověk, než který na mě ještě před chvílí ječel. „Evo, ztrácíme tady čas. Utíkej za Kristie, já ji najdu a přijdeme vám na pomoc.“

„Ty jí věříš? Co pro nás kdy udělala? Ani jsi nám neřekl, jak se jmenuje, nikdy ji nikdo neviděl… jak víš, že prostě neutekla před bitvou?“ vyprskla jsem.

„To by nikdy neudělala,“ vyhrkl na její obranu okamžitě Riley a jeho výraz napovídal, že si tím je jistý. „Znám ji a záleží jí na mně i vás. Udělala z vás upíry, zapomnělas? Bez ní bys dál byla jenom nějaká feťačka, co přespává v baráku určeném k demolici.“

Jeho připomínka mého mizerného lidského života by se mě dotkla, kdyby na jeho slovech nebylo něco víc. V první okamžik jsem byla tím, jak horlivě ji brání, jenom překvapená, ale potom mi začaly kousky skládačky zapadat na správná místa. Jeho výraz, tón, viditelné přesvědčení, prudká reakce, když jsem se odvážila naši stvořitelku zpochybnit, noční pochůzky neznámo kde…

Jemu na ní záleží.

Možná ji i miluje… určitě ji miluje.

Hlavou mi vířila jedna myšlenka za druhou, všechny stejně šokované a ublížené.

Nikdy nebude žádné já a on, on chce ji…

Záleží mu na ní, stará se o ni mnohem víc, než se kdy zajímal o mě…

Nikdy jsem neměla sebemenší šanci, už od začátku byli ti dva spolu…

Idiot, idiot… byla jsem slepý a hluchý idiot!

Žádný šťastný konec, pro mě ne…

Moje vytřeštěné oči se setkaly s těmi jeho nechápavými přimhouřenými v lehkém podezření, a já se během okamžiku rozhodla. Otočila jsem se a vyřítila se na východ – směrem, kam vedl pach osmi upírek, které byly v Kristiině týmu.

Běžela jsem jako ještě nikdy, nohy mi kmitaly rychlostí, o které jsem předtím leda tak snila. Nechtěla jsem myslet, protože to bolelo, nehorázně to bolelo, ale moje výkonná mysl mi neumožňovala soustředit se jen na sledování stopy, která byla stejně výrazná, jako kdyby za sebou skupina nechávala neonové šipky označující směr, kterým se řítili.

Letěla jsem lesem a spolu s lítostí se ve mně probouzel vztek. Prudký, stupňující se vztek na celý pitomý svět, ve kterém jsem musela žít, a především na lidi v něm.

Neměla jsem věřit. Neměla jsem doufat. Neměla jsem cítit jakoukoli emoci. Neměla jsem se tak brzo dostat z opojení krve a nového úžasného světa.  

Dorazila jsem k řece, kde jsem se odrazila od ohlazeného kamene vyčnívajícího nad hladinu pár kroků od břehu, a širokým obloukem několik metrů téměř průzračnou vodu přeletěla.

Přistála jsem až téměř dvacet metrů od břehu a okamžitě nasadila opět tempo, které by se dalo srovnávat se schopnostmi právě probuzeného nováčka.

Ve svém lidském životě jsem přitom udělala tu samou chybu – věřila špatné partě lidí, zamilovala se do špatného kluka, začala dělat špatná rozhodnutí… a skončila jsem přesně tak, jak Riley říkal. Jako troska na úplném okraji společnosti, která nakonec neměla absolutně nic.

K uším mi začaly téměř neslyšně doléhat zvuky bitvy, která zuřila už jenom o několik set metrů přede mnou. Konečně mi z mysli něco vystrnadilo bolestivé myšlenky a úvahy. A nejenom je – jako tsunami vidina boje smetla úplně vše, kromě boje samotného.

Vrčení, výkřiky, skřípění trhajících se upířích těl a hluboké hrdelní zvuky, které vydávali nejspíše naši protivníci, sílily a já potěšeně ohrnula rty v něčem mezi zavrčením a nedočkavým úsměvem.

Nikdy jsem více nechtěla někomu ukopnout hlavu a trhat, dokud bude co. Měla jsem dojem, jako kdyby mi zrak zakalil nějaký narudlý filtr nebo možná mlha, ale viděla jsem stále více než ostře siluety probleskující mezi stromy.

Byla jsem tak blízko…  

Několik dlouhých kroků a ocitla jsem se v centru dění, kde jsem zůstala ohromeně stát na místě.

Prohrávaly jsme. Kusy zdánlivě nezničitelných těl mých spolubojovnic byly rozházené po trávě po celé mýtině. Několik kroků od sebe jsem zahlédla něčí utržené zápěstí, jehož prsty se stále pohybovaly, pátraly po zbytku těla, kam by se měly připojit.

Vrčení. Nadávky. Výkřiky bolesti. Dokonce i prosby. To vše se mi zabodávalo do uší a jako v ozvěně se rozléhalo hlavou.  

Co bylo ale mnohem, mnohem horší – naši protivníci nebyli žlutoocí upíři. Nebyli to vůbec lidé.

Stála jsem na místě ohromená šokem sotva déle než polovinu vteřiny, ale i ten okamžik stačil na to, abych viděla, jak obrovská světle šedá bestie sráží tváří k zemi vřískající Jen. Upírka rukama zkroucenýma za zády svírala chomáče dlouhých šedých chlupů, které vyrvala vlkovi z plece, ale její snahy osvobodit se vyšly na prázdno. Její křik, ve kterém se mísily nadávky s vrčením, se změnil ve vysoký, neartikulovaný vřískot, když se její hlava ocitla v čelistech plných dlouhých, ostrých zubů, pro které nebyla ani upíří kůže sebemenším problémem.

Stříbrošedá příšera prudce škubla hlavou a s hlasitým zaskřípěním zbavila Jen té její. Hlava mé nepřítelkyně opsala ve vzduchu vysoký oblouk a poté padla na zem, někam mezi změť bojujících.

To není boj, to jsou jatka, problesklo mi hlavou znechuceně při pohledu na Sáru ležící na zádech, chabě odvracející kopanci chňapání a dorážení mohutného temně hnědého vlka. Pahýlem levé ruky se marně pokoušela dosáhnout na svoji pravou paži ležící stále dobrých třicet centimetrů mimo její dosah.

Nikdy jsem neviděla blonďatou ledovou princeznu držící se Kristie jako její stín projevit sebemenší náznak slabosti. V ten okamžik ale ležela na zádech, přidušeně vzlykala a plačtivým hlasem kňourala, že nechce bojovat.

Ostatní na tom nebyli lépe, ale i přes ten výjev, který se mi naskytl, jsem se nedokázala přimět vyběhnout jim na pomoc. Obzvláště ne, když si mě vzápětí obrovitá příšera podobná zrůdně velikému vlku všimla a s odhalenými zuby se přikrčila k útoku.    

Můj boj začal a těm cizím jsem okamžitě přestala věnovat pozornost.

Vlk krčící se ke skoku několik kroků ode mě výškou připomínal spíše koně, mohutností zase medvěda. I přes dlouhou hustou stříbřitou srst jsem viděla, že na těle nemá ani gram tuku – pouze svaly a šlachy, které mu dávaly sílu srovnatelnou s tou mojí. Pohled se mi zastavil na silných tlapách zakončených chodidly s dlouhými drápy, kterými zvíře rozrývalo měkkou hlínu pod sebou. Oproti tlamě plné vyceněných zubů ostrých jako dýky to ale vypadala stejně nebezpečně jako drápky drobné laboratorní myši.   

Pamatovala jsem si každé slovo, které kdy Riley řekl, obzvláště pečlivě jsem pak vnímala jeho instrukce pro boj. Jak jsem ale měla bojovat s oživlou hororovou bestií, která byla nejméně dvakrát tak velká a těžká jako já?

Riley… kde vlastně sakra je? Kde je naše stvořitelka, která nám měla přijít na pomoc? Stvořitelka, ve kterou tak neochvějně věřil.

Udělala jsem první krok a pokusila se proklouznout za vlkova záda, ale tlama scvaknutá naprázdno několik centimetrů od mého předloktí, mě zahnala zpět.

Kde jsou všichni? Raoul s ostatními? Ti už musí být se žlutookými hotoví…   

Na okamžik mě napadlo otočit se a dát na zběsilý útěk, ale instinkt mi velel nespouštět oči z bestie bojující proti mně. A nastavit jí nechráněná záda?

Pokud nás tady ti parchanti nechali…

Tentokrát to byl vlk, kdo zaútočil až s děsivou silou. Viděla jsem, jak se mu svaly napínají ke skoku, ale do poslední chvíle jsem nebyla schopná poznat, kam se vrhne.

Tentokrát jsem se smrtonosným zubům vyhnula ještě těsněji, ačkoli vlk přeletěl přese mě, když jsem se na poslední chvíli vrhla k zemi.

Riley by nás tady nenechal… slíbil to, slíbil to nám všem. Řekl, že se vrátí. Slíbil to před chvílí i mně.

Byla jsem opět na nohou a s divokým zavrčením se vrhla po obrovité šelmě, dokud ještě sbírala rovnováhu po doskoku.

Narazila jsem do těžkého teplého zvířecího těla a srazila jej k zemi s ranou, která zněla jako prasknutí zlomené kosti. V mém těle už nebyly téměř rok žádné kosti, které by se mohly roztříštit na kusy.

Nepřijde. Je jedno, co kdy řekl, on prostě utekl. S ní. Jinak by tady už dávno byl, aby nám alespoň pomohl získat čas k útěku.

Nestihla jsem vlkovi zasadit jedinou ránu, jelikož se v příštím okamžiku vyškrábal na nohy a shodil mě ze sebe, jako kdybych nevážila víc než vzduch.

Ocitla jsem se na zádech a na poslední chvíli se rozmáchla pěstí, abych dostala ty zrůdné zuby od svého obličeje.

Neměla jsem mu věřit. Neměla jsem věřit nikomu.    

Během našeho boje zvuky bitvy slábly, ale v tom okamžiku definitivně utichly, když i poslední vzdorující skončila roztrhaná na kusy. Periferním viděním jsem viděla, jak se vlci doteď zaměstnaní bojem téměř líně blíží k místu, kde já bojovala s jejich druhem.

Pokud doteď byla jakákoli šance, že z tohoto vyváznu, teď byla definitivně pryč.

Riley, do čeho jsi mě to dostal…

* Eva v této povídce se čte takto: [íva]. Není to česká „Eva“ ani anglická „Eve“, ale variace tohoto jména použitá i ve stejnojmenné písničce skupiny Nightwish. 

Moje zatím nejdelší a asi i nejpochmurnější jednorázovka... sama nevím, co si o výsledku myslet, proto bych ocenila jakékoli komenty včetně konstruktivní kritiky. Vím, že dialogy ani děj se detailně nedrží knihy, ale představa možnosti pohrát si s příběhem upíří armády byla až příliš lákavá.  

Obrázek k povídce je dílem mé mladší sestry - už nejsem zdaleka technicky nejzdatnější člověk v rodině. :D Děkuji, Ufíku. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pravda bolí, lži zabíjí: