Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » New moon - Konec

BD


New moon - KonecKapitola z New Mooon z pohledu Edwarda. Asi víte, že je to rozcházecí scéna. Ani nevím, proč jsem ji napsala. Měla jsem chuť okusit trochu z Edwarda. Doufám, že se to bude líbit:) Asi to není nic moc:)

Když Bella konečně usla, začal jsem přemýšlet. Přemýšlet, proč stále, pořád dokola ji vystavuji nebezpečí, když by mohla mít normální, šťastný, lidský život. Beze mě. Já jsem špatnost, krerá ji v životě potkala, ale ona je pro mě přesný opak. Buď se budu chovat jako největší sobec a jednoho dne se opět znovu stane, co se stalo dnes večer, s tím rozdílem, že to může být horší, nebo jí dám prostor na to, aby si aspoň zkusila prožít svůj život. Lidský. Beze mě.

Jsem dost silný na to, abych ji opustil? Nevím. Sakra! NEVÍM! Musím být! Copak ona si tohle zaslouží? Ne! Ona je pro mě příliš dobrá, já si ji nezasloužím! Co bych dal za to být člověkem! Zaprodal bych i svou duši, ikdyž si myslím, že žádnou nemám! Daroval bych život, jen abych byl člověkem a dopřál jí tak šťastný, normální život. Ale není mi to dáno. Já nejsem člověk. A už jím nikdy nebudu. Jsem upír. Jsem nejvíce sobecký tvor na světě, jak jsem jen mohl dopustit to, aby se do mě zamilovala? Jak mě vlastně může milovat? Jsem monstrum. Proč se nezamilovala do Erica nebo Mika nebo do jakéhokoli jiného LIDSKÉHO kluka? Měla by to o to jednodušší. Já k ní nepatřím. Ne! Vlastně nepatřím ani do tohoto světa. Neměl bych existovat.

Bella se ze spánku velmi chrula. Asi se nevyspala moc dobře. Podle mě jí bolelo ruka, kterou si díky nám poranila. Vlastně díky mně.

Nad čím se vlastně rozhoduji? Nebylo toto znamení, že nejsem pro ni nic dobrého? Neříkal jsem si přece, že jakmile se jí něco stane, díky mně a mé rodině, není to čas na to ji opustit? Neříkal jsem, že pokud to pro ni bude dobré, budu tady? Teď to pro ni dobré není. Proto musím odejít. Bylo to rozhodnuto už dnes večer ani jsem o tom nevěděl. Tiše jsem vstal z její postele a vyskočil jsem z okna. Běžel jsem k nám.

Nechci odejít, nemůžeme ji opustit, spustila na mě okamžitě Alice. Viděla mé rozhodnutí.

„Pojďte všichni prosím do jídelny,“ řekl jsem tiše. Ignoroval jsem ji. Bolest, kterou Alice cítila ze své vize, byla jen maličký kousek z toho, co jsem cítil já.

Co se děje?" ptal se Carlisle.

Je tak ztrhaný, pomyslela si Esmé. Všichni byli velmi zmateni. Já sám jsem byl zmatený, ale jednu věc jsem věděl jistě. Musíme odjet. Musíme jí dát prostor pro normální život.

Usadili jsme se okolo stolu a já chvíli rozmýšlel, jak začít.

„Edwarde, já se moc omlouvám. Nechtěl jsem...“ začal Jasper.

„V pořádku Jaspere. Nic vážného se nestalo. Ale právě kvůli tomu vás tu chci všechny,“ přerušil jsem ho. Podíval jsem se postupně na všechny. Emmett se tvářil zaujatě, Rose byla stále naštvaná, Alice měla oči plné bolesti, Jasper byl zklamaný sám ze sebe, Esmé měla stažené čelo starostmi a nakonec Carlisle. Poznal, co chci udělat. Můj obličej jsem zahlédl v jeho očích. Nepoznával jsem se. Byl to cizí, mrtvý obličej, plný bolesti.

„Začni, Edwarde...“ pobídl mě Carlisle.

„Nic ti nezazlívám Jaspere, ale otevřel si mi oči. Proto, ikdyž nerad, vám musím oznámit, že musíme odjet. Pro Bellu není tento život dobrý, proto jí musíme pro vždy zmizet ze života. Už jsme víc než dost zasáhli do lidských životů, proto necháme Bellu, ať si prožije svůj lidský život, tak jako normální člověk. Omlouvám se, že kvůli mně musíte odjet všichni, ale je to pro Bellu.“ Když jsem skončil, projel jsem opět jejich obličeje, všechny postupně. Pak jsem upřel zrak do prázdna a snažil se nevnímat jejich myšlenky. Aliciny byly nejvíce slyšet. Vzlykala bez slz.

Proč musíme odjet, nic se jí nestalo. Zvládli jsme to, Edwarde! Potřebuješ ji a ona tebe! A já ji potřebuji! Miluješ ji, ona tebe! A já vás! Neber mi ji! Prosím! neustále opakovala Alice. Snažil jsem se nic nevnímat. Nešlo to. Jejich myšlenky, až na pár vyjímek, byli skoro stejné jako Aliciny. Bolest, co začala skličovat moje tělo, byla nesnesitelná.

„Edwarde. Jsi si tím jistý? Jsi si jistý, že je to nejlepší rozhodnutí? Není tu jiné, méně bolestivé řešení?“ promluvil Carlisle po dlouhé, bolestivé chvíli ticha.

„Ne. Bella potřebuju normální život. My jsme špatnost, která velmi ovlivnila její život. Musím vše napravit. Musíme zmizet,“ odpověděl jsem bez citu v hlase.

„Nechci se stěhovat. Libí se mi tady,“ řekl Rosalie, poněkud klidně na její povahu.

„Vím a moc se omlouvám. Je to nutnost.“ Nastala opět chvíli ticha. Chěl jsem utéct. Potřeboval jsem utéct. Ale kam? K Belle? Ne. Bývalo to moje jediné útočiště, tam kde jsem se citíl nejlepé. S ní. Teď na to místo musím zapomenout. Není mi souzeno být s ní.

„Dobře, synu. Jestli je to opravdu podle tebe nejlepší řešení. Začněme balit. Pojedem k našim přátelům, do Denali,“ rozhodl Carlisle. Přikývl jsem a byl jsem mu velmi vděčný.

„Nechci se stěhovat,“ zopakovala Rose.

„Rose, je mi líto, ale budeme muset. Je pravda, že nemůžeme zasahovat Belle do života,“ otočil se na ni Carlisle. Rose začala trochu zuřit. Její myšlenky mi moc nepomáhaly.

Já jsem říkala, že to dopadne špatně. A teď se kvůli ní musím stěhovat, z místa, které pro nás bylo naprosto ideální a konečně jsme žili normálně? Ne. Není to moje věc. Jestli Bella má přožít normální život, neměl do něj Edward vůbec zasahovat. Já to říkala. Takže já se stěhovat nehodlám.

„Já se nestěhuju.“ řekla nahlas.

„Rosalie...“ vydechl jsem přikrceně.

„Ne, Edwarde. Mě nezajímá, že Bella potřebuje normální život, neměl ses do něj vůbec míchat. Já jsem konečně našla místo, kde se citím i se svým manželem téměř jako člověk. Je to tvoje věc, mě do toho nemíchej a vyřeš si to sám.“

„Rose, klid. V Denali je taky hezky,“ chytil ji Emmett kolem pasu a v očích měl tolik lásky. Já jsem se na to nemohl koukat. Její slova mě zasáhla. Věděl jsem to. Neměl jsem zasahovat do jejího života. Má pravdu.

„Přesně tak, Rose. A za pár let, až se Bella třeba odstěhuje na vysokou školu nebo se vdá, se můžeme vrátit,“ dodal Japer. V tu chvíli si uvědomil, že ta slova nebyla moc vhodná. Odstěhuje se. Nebo se vdá. Slova mě zasáhla jako oheň. Ale co vlastně čekám? Tohle je přece ten normální život, který si pro ni přeju. Tak proč mám pocit, že mi někdo rve z těla všechno, co v něm mám?

„Dobře, budu rád, když začnete balit. A ještě jedna laskavost. Už nechoďte do školy. Omluvte mě.“ řeknu a vyběhnu ven. Stále je noc. Ale musím se vrátit k Belle. Ještě pár dní s ní budu, než zařídíme všechny věci. A potom ji naždy opustím. Pro její dobro.

Chvíli jsem ještě pobíhal po lese. Nebyl jsem ještě připravený se vrátit k ní a zatím se tvářit normálně. Jak moc ji to zasáhne? Čas všechno vyléčí. Lidem čas pomáhá. Mně ale nepomůže nic. Ale nesmím myslet na sebe, jde tu o Bellu.

Nakonec jsem se k ní vrátil, těsně předtím, než se vzbudila. Nedokázal jsem se tvářit normálně a ona to poznala. Věděla, že se něco děje. Tušila to. Proto jsem ji radši rychle políbil na čelo a vyskočil z okna směr domov. Vlastně ne. Domov už ne.

V našem bývalém domě jsem se rychle převlékl, snažil jsem se vyhnout všem z mojí rodiny, ale nepovedlo se. Alice si mě ochytila. Dnes večer měli všichni odjet do Denali. Kromě mě.

„Ty víš, že jí to ublíží!“ strčila do mě.

„Alice, ubližuju jí už od samého začátku. Jak jsem si jen mohl myslet, že bych mohl být s ní? Ne! Nech mě prosímtě být, Alice.“ Zbaběle jsem utekl od jejích myšlenek. Trpěla. Ale ona nevěděla, jak jsem trpěl já.

Čekal jsem na Bellu na školním parkovišti. Když jsem viděl přijíždět její náklaďáček, nedokázal jsem si představit, že už za pár dní bych ji měl opustit. Proč? Proč jen je to tak složité? Vím, že na ni nemám právo. Ale jenom její samotná osoba, její vůně, její hluboké dokonalé oči, mi teď působily nesnesitelnou bolest.

Dojela ke mně a já jí otevřel dveře.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se.

„Parádně.“ zalhala. Neuměla to. Proč se snažila přestírat, že se nic nestalo? O to víc jsem práskl dveřmi od jejího auta. Chudák, celá se přikrčila. Mlčky jsme šli směrem ke škole. Bylo vidět, že by se nejradši zeptala na spoustu otázek, ale neodvážila se.

Většinu času jsem se od ní držel trochu dál. Musel jsem si zvykat. Touha k ní přiběhnout a sevřít ji v náruči mě málem přemohla. Dva hlasy si ve mně protiřečily. Jsi s ní jen posledních pár dní, běž a užívej si její přítomnost, dokud to jenom jde, říkal první hlas. Ne! Už tu budeš jen pár dní, proto se musíš držet dál, aby to měla lehčí, říkal druhý. Sledoval jsem ji, občas jsem se ji zeptal na ruku a ona odpověděla vždy stejně. V pohodě.

Cestou na oběd Bella okamžitě hledala Alice. Čekal jsem to.

„Kde je Alice?“ zeptala se zmateně a úzkostně. Podíval jsem se na tyčinku, kterou jsem drtil mezi prsty. Musel jsem zalhat.

„Je s Jasperem.“

„Je Jasper v pořádku?“ zeptala se znovu. Ona měla starost o Jaspera. Ach bože, to si snad neuvědomila, že jí hrozilo životní nebezpečí? Proč vždy reaguje jinak?

„Odjel na nějakou dobu pryč.“

„Cože? Kam?“ vyhrkla. Snažil jsem se být nenucený. Pokrčil jsem rameny.

„Nikam zvlášť.“

„A Alice jela s ním,“ dopověděla zoufale. Věděl jsem, že ona Alice také milovala. Udělal jsem dobře, že jsem jí nedovolil jít do školy. Bella by to snášela o to hůř.

„Ano. Bude nějakou dobu pryč. Snažila se ho přesvědčit, aby jeli do Denali.“ Tohle až zas tak velká lež nebyla. Jeli do Denali. Belle sklesly ramena a tvářila se velmi rozrušeně. Vypadala snad i provinile. No to snad ne?!

„Bolí tě ruka?“ zeptal jsem se znepokojeně.

„Komu záleží na mojí pitomé ruce?“ zabručela a položila si hlavu na stůl. Chtěl jsem ji obejmout. Nenáviděl jsem, když se trápila. Projela mnou bolest a bodala do mě neustále, pořád dokola.

Mlčeli jsme celý den. Byl jsem celkem rád. Potřeboval jsem přemýšlet, potřeboval jsem se soustředit na to dobré. Na to dobré pro Bellu. Na to, že opustit jí je sice bolestný, ale správný skutek.

„Přijdeš později dnes večer?“ zeptala se mě Bella, když jsem ji vyprovázel k jejímu autu.

„Později?“ překvapilo mě to.

„Musím do práce. Musela jsem si prohodit směnu s paní Newtonovou, abych měla včera volno.“

„Aha.“ zamručel jsem. Úplně jsem zapomněl, že jde dnes do práce. Bella začínala být trochu nejistá, netušila, co se ve mně odehrává.

„Ale přijdeš, až budu doma, viď?“ zeptala se nálehavě.

„Jestli chceš.“

„Vždycky chci.“ naléhala opět. Kdyby jen věděla, co mi tou naléhavostí a tím „Vždycky chci“ způsobila. Bolest, touhu, lásku... Ne!

„Tak dobře,“ odpověděl jsem lhostejně. Byl jsem dobrý herec. Ale políbení na čelo jsem si neodpustil a rychle za ní zavřel dveře. Potom jsem se vydal ke svému autu. Sedl jsem si do něho a opřel si hlavu o opěrku. Bude to těžké. Budu ji muset ranit. Budu ji muset říct ty nejtvrdší slova. Bude ji to bolet. Bude to bolet mě. Ale je to tak nejlepší. Nelituju toho, co jsem s ní zažil. Ona bude věčně ta jedinná. Ta jedna, co mi prosvítila svět a učinila mě šťastného. Bohužel nám láska nebyla souzena. Ne. Mně nebyla souzena. Jí ano. Prožije ještě svou lásku, s nějakým lídským mužem, bude mít rodinu. Bude mít vše, to, co já jí dát nemohu. Ano. Přesně tak. Rozhodl jsem správně. Zapomene na mě.

Nemohl jsem dýchat, ikdyž jsem to nepotřeboval. Cítil jsem spalující bolest. Bolest z toho, že by na mě měla zapomenout. Vždyť ona mě také milovala. Ale je pravda, že člověka čas vyléčí. Může někdo vyrvat srdce upírovi? V tuto chvíli, jsem si myslel, že ano.

Rozjel jsem se do domu. Bývalého domu. Nikdo tam nebyl. Téměř vše bylo pryč. Pusto, prázdno. Stejně tak jako v mém mrtvém srdci, jako v mé duši, která stejně podle mého neexistovala.

Rozhodl jsem se počkat na Bellu u nich. Byl doma jen Charlie, koukal na zápas.

„Aaa, ahoj Edwarde. Bella ještě není doma. Počkáš na ni tady?“ pozval mě dál.

„Dobrý večer, jistě, jestli nebudu rušit. Koukáte na zápas?“ odpověděl jsem.

„Právě jsem ho zapnul. Budeš koukat semnou? Bella na tohle není, ale společník nikdy není k zahození, že?“ zažertoval.

„Jistě.“ Usmál jsem se suše. Sedli jsem si do křesel a mlčky sledovali obrazovku. Zanedlouho jsem uslyšel Bellin náklaďáček a za chvíli i zahlédl světla, jak příjížděla na cestu k domu.

„Tati? Edwarde?“ okamžitě volala.

„Tady jsme,“ zavolal Charlie. Vydala za námi do obýváku. Moje oči na obrazovce ji zaskočili. Viděl jsem to periferním viděním.

„Ahoj,“ hlesla.

„Ahoj, Bello,“ odpověděl otec, aniž se na ni podíval. „Zrovna jsme si dali studenou pizzu. Myslím, že je kousek ještě na stole.“
„Dobře,“ odpověděla. Nešla hned. Čekala. Čekala, že se zvednu, tak jako vždycky a půjdu za ní. Chtěl jsem jít, měl jsem se sebou co dělat. Nakonec jsem se na ni otočil s poněkud zdvořilým úsměvem.

„Přijdu hned za tebou.“ A opět jsem se otočil k obrazovce. Belle se zadrhl dech. Cítila změnu. Šla rychle do kuchyně a sedla si. Až ke mně zavál její zrychlený dech. Bylo to úzkostné dýchání. Pochopila to. Začala něčímsi listovat a povzdechla si. Opět začal něčím listovat. Asi albem, zahlédl jsem ho cestou do obýváku. Za chvíli se něčemu uchychtla. Kéž bych jen pár myšlenek dokázal zachytit. Najednou se vydala do svého pokoje. Čekal jsem, co se stane. Čekaly nás zlé časy. A já už si jednou stranou mého já přál, abych to měl za sebou.

Po dlouhé chvíli se Bella vrátila s foťákem a zaostřila. Na mě a Charlieho. Nereagoval jsem. Když pořídila snímek, oba jsme se na ni otočili. Belle přeskočilo srdce, když zahlédla můj pohled. Pořídila pár dalších snímků, což se Charliemu moc nelíbilo. Požádala mě, abych je vyfotil spolu. Nakonec, požádala Charlieho, aby vyfotil nás dva. Ta fotka nebude moc hezká. Bella na ni bude určitě jako vždy dokonalá, ale můj výraz jí to zhatí.

„Už bych měl jít domů,“ prohlásil jsem, po dlouhé době, co jsme se koukali opět na televizi.
Charlie nevzhlédl od reklamy. „Tak ahoj.“

Bella se neohrabaně zvedla. Seděla na zemi. Šla mě vyprovodit ke dveřím, ale já se vydal přímo k autu.
„Zůstaneš tu?“ zeptala se bez stopy naděje v hlase.
„Dnes v noci ne.“
Neptala se na důvod.

Projížděl jsem se nocí, nevěděl, kam jít, co dělat. Proč to vlastně už neukončím? Proč tu stále ještě jsem. Vím proč. Ještě jsem nebyl připraven.

Druhý den ve škole proběhl navlas stejně, jako ten včerejší. Mlčeli jsme. Jen jednou jsem promluvil, poradil jsem jí při angličtině.

Bella měla starosti. Trápila se. Trápila se kvůli mně.

Foťák, který si dovezla do školy, dala Jessice, aby jí pořídila fotky ze školy pro svou maminku. Po obědě jsem ji opět doprovodil k autu a ona odjela do práce.

Dnes k ní nepojedu. Nesmím. Vím, že se díky tomu bude ještě více trápit. Ale lépe to udělat neumím. Cítil jsem se jako troska, co čeká jen na to, aby do ní někdo kopl, a ona se složila k zemi. Ale už to nebude mít dlouhého trvání. Zítra. Byl jsem téměř připravený, ale ještě jednu věc jsem musel udělat. Zničit důkazy. Zničit důkazy o mojí existenci.

Bella nespala dobře, vypadala unaveně. Tím mi to moc neulehčila. Napětí, které jsem cítil v každém atomu svého těla, se stupňovalo každou odbytou hodinou. Ve škole jsme opět mlčeli a Belle to začínalo lézt na nervy.

Po škole jsem ji opět doprovázel k autu.

„Nevadilo by ti, kdybych dneska přišel?“ zeptal jsem se, ještě než jsme došli k autu. Věděl jsem, že mi chtěla říct něco první, ale raději jsem to nechtěl vědět.
„Samozřejmě že ne.“
„Teď hned?“ zeptal jsem se naléhavě a otevřel jsem jí dveře.
„Jasně,“ snažila se o lhostejný tón. „Jenom jsem chtěla cestou domů hodit do schránky dopis pro Renée. Potkáme se doma.“

Tlustá obálka na sedadle spolujezdce. Fotky. Důkazy. Promiň Bello. Sáhl jsem přes ni a popadl tu obálku.

„Udělám to,“ řekl jsem tiše. „A stejně u vás budu dřív.“ Pokusil jsem se o zářivý úsměv. Věděl jsem, že to byl chabý pokus.

„Dobře,“ odpoveděla bez úsměvu. Když jsem se otočil, zkřivil se mi obličej bolestí. První krok, důkazy. Obálku jsem neodeslal. Byly tam fotky i semnou. Dal jsem je do přihrádky v autě a vydal jsem se k domu Swanovým. Rychle jsem vběhl do jejího pokoje a našel dárky, co od nás dostala. Sebral jsem se a rychle odnesl do auta. Vrátil jsem se, a prolistoval album. Fotka, kde jsem byl s Bellou na oslavě a ta, co byla vyfocena včera, měly naprostý rozdíl. Já jsem byl naprosto jiná bytost. Na oslavě jsem byl šťastný. Ach ta pitomá oslava.

Sebral jsem všechny fotky a hodil je do přihrádky k ostatním věcem. Vystoupil jsem z auta a čekal. Teď přijde ta nejhorší část. Už teď se mi kroutilo tělo bolestí. Tou zuřivou bolestí.

Když přijela, šel jsem jí otevřít. Vzal jsem jí batoh a strčil ho zpět na sedadlo spolujezdce. Nechápavě se na mě podívala.

„Pojď se se mnou projít,“ navrhl jsem lhostejným hlasem a vzal ji za ruku. Poslední dotek na její dokonalé kůži. Nemluvila. Tušila, že je to zlé. Vedl jsem ji k východní straně zahrady, k lesu. Zastavil jsem se kousek na pěšině, stále byl vidět dům. Nechtěl jsem, aby musela potom bloudit a hledat cestu zpět. Stěží jsem pustil její ruku a opřel jsem se zády o strom. Zadíval jsem se na ni. Chtěl jsem si pamatovat všechno o ní, její hlas, vůni, její obličej, její oči. Vše. Nedovolil jsem bolesti, aby mě ovládla. Nasadil jsem naprosto dokonalou masku.

„Dobře, tak si promluvíme,“ řekla statečně. Hluboce jsem se nadechl. Nechtěl jsem to říct. Ale MUSEL jsem.

„Bello, odjíždíme,“ řekl jsem. Držel jsem na tváři svou masku ničeho. Ona se zhluboka nadechla.

„Proč teď? Příští rok-“

„Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde,“ přerušil jsem ji. Zdála se být zmatená?! Upřeně na mě koukala, snažila se mě pochopit. Doufal jsem, že můj pohled byl chladný, přestože moje tělo hořelo. Bolestí, úzkostí, hrůzou.
„Když jsi řekl odjíždíme…“ zašeptala.
„Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu,“ řekl jsem co nejvíce rázně. Musela to pochopit. Byla to pro ni rána. Zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Byl jsem trpělivý, musela to nějak vstřebat.
„Dobře,“ řekla po chvíli. „Půjdu s vámi.“ Nepochopila to. Bude to přesně tak těžké, jak jsem myslel. Budu muset lhát.
„To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme… není to pro tebe vhodné místo.“
„Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty.“ Měl jsem co dělat, abych udržel svůj dech v normálu. Neměl jsem kudy ventilovat bolest, která byla tak intezivní, krutá, bolestivá.
„Já se k tobě nehodím, Bello,“ řekl jsem tvrdě.
„Nebuď směšný. Ty jsi v mém životě to nejlepší.“ Ne, jsem přesný opak, Bello.
„Můj svět pro tebe není,“ řekl jsem nesmlouvavě.
„To, co se stalo s Jasperem – to nic nebylo, Edwarde! Nic!“
„Máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Bylo to přesně to, co se dalo očekávat.“
„Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!“
„Pokud to pro tebe bude to nejlepší,“ opravil jsem ji.
„Ne! Tady jde o mou duši, nebo ne?“ křičela plna zuřivosti, slova z ní přímo vybuchovala – přesto to pořád znělo jako nářek. „Carlisle mi o tom říkal, ale mně je to jedno, Edwarde. Mně je to jedno! Můžeš mít mou duši. Já o ni bez tebe nestojím – už je tvoje!“
Zhluboka jsem se nadechl. Je čas být krutý. Nasadil jsem ještě tvrdší masku a pohlédl upřeně na ni.
„Bello, nechci, abys se mnou odešla.“ Raním ji. Nejraději bych se zabil. Chvíli trvalo než se vzpamatovala.
„Ty… mě… nechceš?“ řekla tiše. Za co? Za co mě kdo trestá? Copak si nepamatuje, co jsem říkal? Miluju ji celou svou existencí. Když jsem se nadechoval, abych vyslovil to slovo, bolest mnou projela jako kulka tělem člověka. Skrz na skrz. Velká díra, byla právě teď v mém hrudníku a neustále se zvětšovala a požírala mě zaživa.
„Ne.“

Viděl jsem to. Viděl jsem tu bolest. Tím víc jsem měl chuť vše popřít, říct jí že ji miluju! Ne. Jsem zrůda a ona si zaslouží víc.

Vpíjela se mi do očí a hledala v nich sebemenší pochyby. Nenašla je. Moje maska byla naprosto dokonalá. Jenže to je tak všechno, co mi zbylo. Ta maska. Pod ní, už nebylo nic.

Kolíkrát jsem jí říkal, že ji miluji? Kolikrát jsem jí řekl, že můj život bez ní je nic? Že bez ní, je pro mě svět nedůležitý a raději bych se zabil? A přesto mi uvěřila. Vím, že je to dobře. Aspoň lépe zapomene, ale mě to ranilo. Brutálně ranilo.

„No, tím se věci mění,“ promluvila překvapivě klidně. To mě ranilo ještě víc. Nechtěl jsem se na ni koukat, nevěděl jsem, jak dlouho bych vydržel s upřeným pohledem na ni, anichž bych ji nemohl pohladit či obejmout. Musím lhát, vymýšlet si.

„Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk.“ Ano. Jsem upír. Upír, který je odsouzen soužit se věčně v bolesti.

Podíval jsem se zpět na ni.

„Nechal jsem to zajít až příliš daleko, a teď mě to mrzí.“
„Ne,“ vydechla. Teď jsem opět zahlédl bolest. V jejích očích byla neskutečná bolest, nevěřícnost.

„Nedělej to.“ Ani neví, jak rád bych ji poslechla. Nemohu. Kvůli ní. Je pozdě. Chci, aby žila normální život.
„Nehodíš se ke mně, Bello.“ Takové blbosti! Já se nehodím k ní. Je pro mě moc dobrá, je pro mě jako nedosažitelný anděl, na kterého se budu koukat jen přes své vzpomínky.

Bolest se zmocnila celého mého těla. Byl jsem otupělý.
Chtěla něco říct, ale zase si to rozmyslela. Nakonec to jen ještě zkusila.
„Jestli… to takhle chceš…“ Ne. Nechci.
Přikývl jsem.

Bolest. Bolest v jejích očích. Takže opravdu už je konec. Poslední pohled na ní. Co když se jí něco stane? Nedokázal jsem si představit svět bez ní. Být bez ní, ale vědět, že někdě spokojeně žije, ten pocit už jsem si tak nějak představit dokázal. Protože jsem tu bolest právě cítil, ale že by tu nebyla vůbec? Že by neexistovala? Ne! Na chvíli přes moji masku propluly pravé emoce. Všimla si toho.
„Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš.“ Nasadil jsem opět masku.
„Cokoliv,“ slíbila. Upřeně jsem se na ni zadíval. Chtěl jsem, aby žila, aby byla zdravá. Cokoliv, to slovo pro mě bylo skoro útěchou. Bude na sebe dávat pozor. Na okamžik jsem se cítil trochu lépe.
„Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého,“ nakázal jsem. Musí mě poslechnout. Copak já můžu být ve světě, kde ona neexistuje?

„Rozumíš tomu, co říkám?“
Bezmocně přikývla. V duchu jsem si oddychl a nasadil opět svou masku. Měl bych už jít. Dlouho tohle nevydržím, bolest se drala ven. Chtěl jsem křičet, chtěl jsem plakat. Jak skličující pocit.
„Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor – kvůli němu.“
Znovu přikývla. „Dám,“ zašeptala. Děkuju. Aspoň něco. Bello, dávej na sebe pozor! Kvůli mně! Uff. Teď jsem na řadě já.
„A já ti na oplátku taky něco slíbím. Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval.“

Patrně se jí zatočila hlava. Působil jsem ji bolest, právě jsem dělal to, co jsem si zapřísáhl, že nikdy neudělám. Že ji neublížím. Teď jsem ji ubližoval. A ubližoval jsem i sobě. Ale musel jsem to dotáhnout do konce
Jemně jsem se usmál.

„Neboj. Jsi člověk – tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány.“
„A co tvoje vzpomínky?“ zeptala se. Znělo to jako by se dusila. Co já jí to dělám? Vzpomínky? To je jediné, co mi zbyde. A bude je mít jako ve škatulce. Nikdy na ni nezapomenu. Nikdy ji nepřestanu milovat.
„No,“ na kratičkou vteřinku jsem zaváhal, „já nezapomenu. Ale my… my si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení,“ usmál jsem se. Nebyl to upřímný úsměv, byl nucený. Konec. Musím jít.
Ustoupil jsem od ní o krok.

„Tak, myslím, že to je všechno. Už tě nebudeme obtěžovat.“
„Alice se nevrátí,“ došlo ji. Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil.“
„Alice je pryč?“ zeptala se nevěřícně bezvýrazným hlasem.
„Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší.“ Bella byla zmatená. Chtěl jsem vyhladit ty její vrásky na čele, ten smutek z očí jí odstranit. Však jednoho dne, všechno jednou zmizí. Až najde toho správného. Ale já teď musím jít.
„Sbohem, Bello,“ rozloučil jsem se tím tichým, klidným hlasem.
„Počkej!“ natáhla ke mně ruku. Chtěl jsem ji obejmout, chtěl jsem ji políbit. Naposledy. Nemohl jsem, kdybych to udělal, nedokázal bych odejít, nebo by mě na místě upálila bolest. Chytil jsem ji za ruku a vrátil jí je k bokům. Naposledy jsem přitiskl rty k jejímu čelu a vdechl její vůni. Teď už byla maska pryč. Cítil jsem své srdce, to mrtvé srdce, které se už staletí neozývalo. Teď bolelo. Jakoby se roztříštilo na milion kousků a ty se pálily v ohni. Už jsem dál nemohl.
„Dávej na sebe pozor,“ vydechl jsem a utekl od ní pryč. Utíkal co jsem jen mohl. Nemohl jsem popadnout dech. Nevnímal jsem nic. Jen jsem běžel, snažil utéct své bolesti, která mě stálé stíhala a zasahovala stále víc a víc.

Nevím, jak dlouho jsem běžel. Dorazil jsem k nějakému cizímu lesu. Skácel jsem se na zem, objal pažemi kolena a položil si na ně hlavu. Stále jsem nedokázal popadnout dech. Přál jsem si umřít. Moje srdce vážilo snad 1000 tun. Nevěděl jsem co dělat. Takovou bolest jsem ještě nikdy nepoznal. Bylo to horší než přeměna. Jakoby mé tělo ovládal někdo jiný. Vzpomněl jsem si na tu první hodinu biologie. Na den, kdy jsme si vyjasnili vztah, na náš první polibek.

Tělem mi roztřásly vzlyky. Plakal jsem. Poprvé v životě. Bez slz.

„Edwarde....“ vydechla Alice, která se zde objevila.

„Ach Edwarde!“ přidala se ke mně ve vzlykání. Objala mě. Potřeboval jsem to ze sebe dostat. Ale něco jsem zjistil. Tohle ze sebe nikdy nedostanu. Tohle už budu mít věčně. Seděli jsme tam s Alice několik hodin. Moje vzlyky se nedaly utišit. Neustále jsem popadal dech a srdce mě táhlo k zemi. Tohle asi nedokážu. Alice se mezitím uklidnila.

„Pojď, pojedeme k nám ano? Odvezla jsem ti od nich auto,“ řekla smutným hlasem. Nevěděl jsem, co dělám. Nevěděl jsem, jak jsem se dostal do auta, jak jsem se ocitl v Denali. Esmé, jakmile mě uviděla, rozplakala se taky. Nedokázal jsem vydržet jejich myšlenky. Všichni soucitíli a mysleli na Bellu. Ne. Nechci být s nimi. Potřebuju být sám.

„Je mi to líto, potřebuju být sám,“ řekl jsem a utekl. Slyšel jsem ještě Esmé, jak se rozplakala daleko více a Alice to samé. Nedokázal jsem normálně uvažovat. Běžel jsem a to bylo jediné, co jsem věděl. A ještě jednu věc jsem věděl. To, že ji miluju a nikdy nepřestanu. Navždy.

 

Shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek New moon - Konec:

 1
10.08.2011 [18:50]

VampE4BTa to bylo naprosto úchvatné, chtěl jsem také napsat z Edwardova pohledu jejich rozchod, ale když jsem si teď přečetla tohle... tak tebe bych nepřekonala ani za nic. Myslím si, že na tuhle část z tvého pohledu nikdo nemá! Je to naprosto úžasné a já prostě už nemám víc slo, stále to musím rozdýchat!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.06.2011 [22:34]

InomaTak jsem se tak a nudila a říkala si, že bych si přečetla nějakou tvoji starší tvorbu. A nelituji. Místo toho bulím jako želva. Tohle bylo neuvěřitelně uvěřitelné. Tohle byl ten pravý Edward, ten, který si myslí, že nemá duši a právě tím, že chce Bellu ochránit, nám dokazuje, že ji má. Napsala jsi to dokonale. Dochází mi kapesníky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!