Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » New Moon - Blouznění (1. část)

New Moon - Blouznění (1. část)Je to pokračování New Moon - konec:) Nevím jestli je to dobré, je to zatím první část:)Budu ráda za komenty:) Plánuju to na více částí:)Tohle je zatím jen nakousnutí, podle vás budu pokračovat:)

Po pár dnech mi to přece jen nedalo a vrátil jsem se ke své rodině. Myslel jsem, že u nich mi bude aspoň trochu lépe. Mýlil jsem se. Snažili se mi pomoct, přece jenom se jim to nedařilo. Každá věc, každá myšlenka mi ji připomínala. Proto jsem se opět rozhodl, po několika dnech strávených zalezlý v pokoji v domě pro hosty v Denali, odejít. Pořeboval jsem to. Nesnesl jsem myšlenky všech, jak mě litují. Potřeboval jsem být sám, soužit se se svou bolestí, nevědět nic, jen si připomínat všechno, co se týkalo jí a naučit se žít s tou bolestí, které proletěla mým tělem každou vteřinu, co jsem byl bez ní.

Vylezl jsem ze svého dobrovolného vězení, abych se rozloučil s rodinou. Esmé se opět rozplakala, Carlisle byl velmi zklamaný, ale chápal mě. Alice mě odmítala pustit. Soužila se skoro stejně jako já. Chyběla jí.

„Alice, nevyhledávej její budoucnost, vůbec nekoukej do jejího života, prosímtě o to. Ano?“ řekl jsem ve vchodových dveřích.

„Edwarde, já ji budu hlídat. Nechci aby se jí něco stalo- “

„NE! Alice, ne! Řekl jsem ne! Slíbila mi to! Nic neudělá! Prostě mí to slíbila, jasné?“ zavrčel jsem zuřivě a opět utekl.

Doběhl jsem k oceánu přesně, když zapadalo slunce. Kůže se mi slabě třpytila a mně se před očima objevil obraz Belly na naší louce, když jsem jí ukazoval sebe ve slunečním světle. Naší louky? My, nás, naší? Ne, to už neexistovalo. Nedokázal jsem skočit do vody a plavat, jak jsem měl v plánu. Musel jsem si lehnout a prostě se stočit do klubíčka jako zbabělec. Bolest byla intezivní, ohromující. Chuť otočit to a běžet zpět k ní mě málem přemohla. Co asi dělá? Myslí na mě? Bože, ne! Nesmí se kvůli mně trápit. Jako bych nikdy neexistoval. Ano, přesně tak se budu chovat. Ani to nebude tak těžké. Moje existence skončila přesně v ten okamžik, co jsem ji opustil. Už pro mě můj život nic neznamenal bez ní.

Nevím jak dlouho jsem tam ležel stulený, otřásajíc se vzlyky po celém těle. Bylo mi to jedno. Oblečení jsem měl promočené z deště, který se spustil. Bez jakékoli myšlenky jsem se zvedl a skočil do vody. Nevěděl jsem na co myslet. Nebylo na co. Bolest zaslepila naprosto všechno.

Plaval jsem pod vodou, bez dechu jak jinak.

Nemusíte dýchat? ptala se, když jsem jí vyprávěl o Carlislově příběhu. Pamatoval jsem si každičké slovo, každičký úšklebek, když prokoukla, na co jsem zamýšlel, každičký atom jejího těla, obličeje. A pamatoval jsem si i ten obličej, když jsem ji opuštěl. Nejjasnější a nejbolestnější vzpomínka. Pohled plný bolesti, utrpení a kdo ví čeho všeho. Já, právě já jsem jí ublížil! Ten, který se zařekl, že ji nikdy neublíží! Jak sobecký a bezcitný tvor to jsem. Bože, jak mi chyběla. Její vůně, její smích, její zvuk hlasu, její bušící srdce! Podle jejího srdce jsem žil, ono mi určovalo můj program dne. Teď jsem ztracený, můj vůdce je pryč, protože nejsem člověk.

Nevšímal jsem si ryb, co se okamžitě klidily pryč, jen co mě zahlédly. Potřeboval jsem něco udělat, něco rozbít, něco roztrhat. Zrak mi padl na žraloka dlouhého asi 4 metry. Prostě jsem po něm šáhl, na mojí rychlost neměl.

Trhal jsem, kousal jsem, kopal jsem. Snažil jsem se ze sebe dostat ten smutek, bolest, zuřivost. Nevěděl jsem, co přesně dělám. Nevnímal jsem se.

Vynořil jsem se a bolestně zakřičel na celý oceán. Opět jsem se rozplakal, díky vodě z oceánu jsem měl na tváři i slzy. Ne svoje. Protože NEJSEM ČLOVĚK!

Proč mě vlastně Carlisle přeměnil? 100 let žiji sám, svoji lásku jsem našel, bohužel ne tu, co je pro mě. Chci umřít. Moje možná existující duše umřela, tělo je bez vládce. Tak už to tělo někdo zabijte, protože tak ohromně bolí! Hlavně na tom místě, kde mám své ztvrdlé studené srdce.

Potřeboval jsem se nějak zaměstnat, nemohl jsem jen tak sedět a truchlit. Kdybych to tak udělal, bolest by mě pálila jako oheň. Plaval jsem a plaval. Nevím, kde jsem se to vynořil. Netušil, na jaké pevnině se ocitám. Bylo mi to prostě jedno. Před sebou jsem měl jen ji a neustále jsem šel za ní. Nepřibližovala se ani se nevzdalovala. Jen tak stála s tím bolestným pohledem a nevěřícně na mě koukala. Jak rád bych k ní došel, pohladil ji po tváři, zabořil nos do jejích vlasů, nasál tu líbeznou vůni, políbil ji!

Několik týdnů jsem strávil v lese, na pevnině. Zjistil jsem, že jsem v Anglii. Přeplaval jsem z Ameriky do Evropy. Dříve bych z toho byl našený, teď mi to bylo naprosto fuk. Týdny jsem se potloukal lesem a utíkal před bolestí. Marně. Stíhala mě stále, bez přestávky. Nebylo tu žádné místo, kam se schovat. Kam skrýt své tělo, aby nebolelo. Musel jsem s tím žít, ať jsem chtěl nebo ne.

Mé pevné rozhodnutí, že opustit ji byl nejlepší nápad, pustupně sláblo. Začal jsem pochybovat, že jsem udělal správně. Ale jak bych s ní mohl být? Ikdyby mi třeba odpustila, jak bych s ní mohl žít, když vím, že se mnou nebude mít normální lidský život? Když vím, že ji nemůžu dát nic z toho, co si ještě nezažila? To, co si může prožít s kterýmkoliv chapcem!

Bloumal jsem lesem, divil jsem se, že nevrážím do stromů. Nebo jsem do nich možná vrážel, ale já to necítil. Nakonec i bloumání mě přestalo zabavovat, opět jsem se stulil na zemi. Objal jsem si pažemi kolena a rozplakal se. Po kolikáté už? Přestal jsem počítat třetí den na pevnině. Ze svého lidského života si tyto pocity vůbec napamtuji. Nevím, co jsem cítil jako člověk. Za to jsem věděl, co cítím teď. Takový smutek jsem ještě nikdy nepoznal. V životě jsem nikdy nenaplakal tolik, jako tyto týdny. Jak dlouho tohle bude pokračovat? Jak dlouho tohle vydržím? Přece se musím jednou uklidnit! Ne, mýlil jsem se. Moje láska k ní je tak silná, ani čas ji nepřemůže. A já toho času mám spoustu. Přesně řečeno, věčnost. Takže věčně budu muset žít s tímto smutkem, bolestí? Přesně tak.

Musel jsem opět změnit místo nebo bych se tam upálil. Nebyl jsem dlouho na lovu, tak jsem si vyšel pro jídlo. V Evropě moc velký výběr nemají, ale soby jsem našel. Ani jsem nevnímal to příjemné proudění té sladké tekutiny do mého žaludku, jako dříve. Myslel jsem, že aspoň nějaká úleva tam bude. Nebyla.

Přemýšlel jsem, že bych se měl taky někdy vydat mezi lidi. Ale nechtěl jsem. Ikdyž to byla nutnost. Nevzal jsem si telefon nic a měl bych se ozvat své rodině. Rozběhl jsem se k nejbližší vesnici či městu, až jsem na ně narazil. Nějaké město, ani nevím, jak se jmenovalo. Neuvědomoval jsem si, jak vypadám, dokud mě myšlenky ostatních na to neupozornily.

Kdo je to? Vypadá jak bezdomovec. Tak ztrhaně...

Jde do města a ani se pořádně neobleče? Co je to za člověka? Nestyda...

Neměla bych mu pomoct? Vypadá, že trpí...

Takové a spousty dalších jsem si musel vyslechnout. Bylo mi to fuk, jak jsem vypadal. Bezmyšlenkovitě jsem šel k telefoní budce, pár mincí jsem měl po kapsách, ikdyž nevím, kde se tam vzali a zatelefonoval domů. Zvedla to Alice.

„Edwarde? Jsi v pořádku? Měsíc a půl nevíme, co je s tebou!“ vyhrkla do telefonu. Vážně měsíc a půl? Mně to přišlo jako dva týdny.

„Alice, jsem v pořádku,“ řekl jsem. Naprosto bez citu. Nic.

„Aha. Jsi v Anglii, že?“ snažila se Alice, ikdyž jsem cítil skoro stejný podtón v jejím hlasu, jako byl ten můj.

„Jsem. Pozdravuj ostatní,“ odpověděl jsem a položil telefon. Nechápal jsem to. Jako by to bylo, že když jsem opustil Bellu, vyrvala si sebou naprosto všechno. I mou rodinu.

Po dlouhé době jsem na ni pomyslel jako na Bellu. Vyslovit její jméno, i když jen v mysli, bylo šílené! Šíleně děsivé a bolestné. Nešlo to vydržet, do hrudníku mi naráželo miliony kamenů a hloubilo obrovskou díru. Jako by si šly pro mé nebijící srdce. I když jsem necítil jeho bušení, věděl jsem, že tam je. A to díky Belle. Studené neživé srdce, ten proklatý orgán, který jsem už pár let nevyužíval, patřilo do jejích rukou! Nevědomky!

Ignoroval jsem opovrhující mysl ostatních a sedl si na bobek v budce. Složil hlavu na kolena a těžce oddychoval. Ne, já nechci znovu plakat!

Tělem mi opět roztřásly trhavé vzlyky. Nešlo to zastavit. Dech jsem popadal, jak jen to šlo, přesto jsem se nedokázal pořádně nadýchnout. Tělo se mi třáslo bolestí, touhou jí vidět. Čím víc jsem trpěl, tím víc jsem na ni vzpomínal. Na mysli mi okamžitě vystanula její dokonalá tvář, její úsměv. Bolest byla přímo zdrcující. Nechápal jsem, že po takové době může mít bolest takovou sílu. Stále a stále byla silnější.

Měl bych se zabít, bliklo mi hlavou. Pro co vlastně žiju? Pro Bellu těžko, ta už mi nepatří. Vlastni mi nepatřila nikdy. To já patřil jí! Ovšem, teď už jsem nepatřil nikomu. Svět, moje existence pro mě přestala něco znamenat. Tak proč jsem se ještě nezabil? Proč jen neudělám tu samou hloupost jako Romeo? Mám odpověď. On byl člověk.

Jak jsem jen mohl Romea nenávidět? Sám si prožívám ten samý příběh. Skoro. Ta moje Julie skončí, narozdíl od té jeho, dobře. Nezabije se. Slíbila mi to.

Ano. Ten jeden jediný slib mě stále držel na světě. Měl pro mě cenu duše.

Copak už bezdomovci spí i v budkách? Vyrušila mě něčí myšlenka. Spánek. Kéž by mě dostihl spánek, a já se mohl odprostit aspoň na chvíli od té bolesti. Prostě jen snít.

Rychle jsem se zvedl a rozběhl se lidskou rychlostí k lesu. V lese jsem zrychlil na svou ryhlost. Běžel jsem na útesy a tam se opět svalil. Ne do klubíčka. Lehl jsem si na záda a sledoval oblohu. Začínalo se stmívat. Dnes má být úplněk. Nový měsíc. Když je nový měsíc, nemělo by být i vše ostatní nové? Tak proč je všechno při starém?

Měsíc jsem v podstatě neviděl. Byl to Bellin obličej. Tentokrát mě to nebolelo. Ale byla to úleva. Viděl jsem ji usmívat se na mě, jako bych jí vůbec nikdy neublížil. Přesně ten obličej, který měla, když byla kdykoliv se mnou. Když byla šťastná.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek New Moon - Blouznění (1. část):

 1
1. BellaEdward
20.07.2011 [16:37]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!