Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nejsem ta, pro níž jsi chtěl žít

Nejsem ta, pro níž jsi chtěl žítPředstavte si upíry, kteří se schovávají pod rouškou noci, sají krev mladým pannám a ze svých milenek, na kterých ukojí svou touhu po krvi, dělají neživé bytosti, nymfy, a své konkubíny…
Edward je jedním z těchto upírů, který se obklopoval ženami, dokud nepotkal Isabellu, která mu změnila život. Byla poslední ženou, jejíž náruči podlehl. Ale co když se do hry vrátí ta úplně první, láska jeho lidského života?
Bella má pocit, že svého Edwarda po dlouhých letech už nadobro ztrácí. Bude proti tomu bojovat, či se podřídí jeho rozhodnutí? A jak je to vlastně s Adrianou? Skutečně se Edwardova manželka vrátila?
Přeji příjemné počtení, snad se bude líbit.
Hanulka

 

 

Nejsem ta, pro níž jsi chtěl žít

 

 

Mladá dívka s bledou pletí kráčela kasinem k baru, kde si poručila jednu whisky a ztěžka se složila na barovou židli. Jakmile se před ní objevila sklenka zlatavého moku, vyprázdnila její obsah do svého suchého hrdla a s druhou skleničkou v ruce odešla. Nemohla si nevšimnout potutelného úsměvu tří žen, které stály opodál a bedlivě ji pozorovaly. Nepřekvapovalo ji to, s těmi ženami žila už přes tři sta let. S nimi a také s ním.

Kde byly časy, kdy se jí srdce divoce rozbušilo, jakmile ho viděla vstoupit do dveří? Teď, když prošel hlavními dveřmi do nitra svého kasina, se její srdce pokusilo o splašený kotoul, ale nic takového už dlouhá léta neumělo. Aby znovu mohlo zamilovaně bít, potřebovalo zpět jeho lásku a něhu… Sledovala ho, jak pomalu kráčí k ní, a do srdce se jí zapichoval tvrdý pohled, kterým ji propaloval. Proč už v těch nádherných očích není láska a vášeň jako dřív? Vytratila se?

Přistoupil k ní a ona vzhlédla k jeho očím. Byl o tolik vyšší než ona. Snad poprvé toho zalitovala. Možná, kdyby se jednoduše směla natáhnout pro polibek, veškeré napětí by zmizelo. Když se k ní pomalu sklonil, zadoufala snad, že ho napadlo to samé. Po kolika letech by to bylo? Už to přestala počítat… On jí ale místo sladkého polibku vytrhl z ruky sklenku a přičichl si.

„Zase piješ, Isabello?“ zeptal se posměšným, tvrdým hlasem.

„Edwarde,“ zašeptala bolestně a natáhla ruku, aby ho mohla pohladit po strhané tváři. On jí ale v její snaze zabránil. Pevně jí stisknul zápěstí, až bolestí ruku rozevřela. Do dlaně jí zpět vtiskl sklenku s whisky a otočil se k odchodu. Teskně se za ním dívala, ale vyděsila se, když z ničeho nic zkoprněl a zůstal stát. Došla pomalým krokem k němu a pohlédla do jeho tváře. Stiskla mu pevně paže a snažila se s ním hnout, snažila se, aby ji jedinkrát zase vnímal. „Edwarde?“ optala se ho, ale on nereagoval, pozoroval něco za jejími zády. Zprudka se otočila a spatřila blonďatou dívku, jak se nesměle ochomýtá u vchodu. „Co je to za ženu?“ optala se svého milého. Ten ji však nevnímal. S tichým jménem na rtech se vytrhl z jejího sevření a pomalým krokem se vydal k té blondýnce. Isabella se s očima plnýma slz otočila na patě a se jménem Adriana, které jí zvonilo v uších, odběhla do soukromých prostor kasina.

Jak mohla být tak hloupá a doufat, že snad procházejí jen nějakou krizí, obdobím, kdy jejich vztah čistě ochladl, ale vše se dá jistě brzy do pořádku? Ne, on si za ni našel náhradu… Utíkala ztemnělými chodbami a snažila se nevnímat zmatené pohledy zaměstnanců, kterými ji častovali. Napadlo ji jediné místo, kde by dnes našla klid a kde určitě nikdo nebude. Nikdy tam nebyla. Nedovolil jí, aby jeho kancelář navštívila. Dřív jí to nepřišlo podezřelé, prostě chtěl mít svou chvilku klidu, bez ní, bez kohokoliv. Až teď jí došlo, že ji tam nepouštěl záměrně. Co tam skrývá?

Horlivě tiskla tlačítko výtahu a čekala, až se konečně ten krám dokodrcá. Když se dveře s tichým cinknutím rozevřely, vběhla dovnitř a vyhledala tlačítko s názvem suterén. Jakmile se výtah pomalu spustil do nižších pater, cítila, jak jí srdce těžkne obavami. Když se výtah s houpnutím zastavil a dveře se otevřely, měla chuť ihned vyjet zpět. Bude naštvaný, pokud zjistí, že tady byla. Ale to už jí mohlo být vlastně jedno, podváděl ji, ztratil o ni zájem… Rozhodným krokem vyšla z výtahu a zamířila tmavou chodbou až na její konec, kde se skrývaly jediné dveře. Pomalu stiskla kliku a s tichým zavrzáním těžkých dveří vešla dovnitř. Opatrně za sebou zase zavřela a teprve potom zašátrala na stěně po vypínači. Jakmile se v místnosti rozžhnula všechna světla, Isabella se vydala do středu místnosti, aby si vše pečlivě prohlédla. Přemýšlela, co tady vlastně hledá. Důkaz o tom, že ji podvádí už delší dobu? K čemu jí to vlastně bude?

Styděla se za sebe, že takhle vnikla do jeho soukromí, ale měla na to přeci plné právo. Byla jeho partnerkou po desítky let a musela vědět, co před ní skrývá. Ve chvíli, kdy už se odhodlávala k odchodu, zklamaná, že nic nenašla, všimla si těžkých rudých závěsů na stěně. Zvědavě k nim přešla a pomalu je odhrnula.

Zalapala po dechu, když spatřila jemnou blondýnku v brokátových šatech vymalovanou na obraze ze 14. století, jak si vyčetla v rohu. Neušla ji výrazná podoba se ženou, která sotva před pár chvílemi vstoupila do kasina a rozbořila všechny Isabelliny naděje na obnovu vztahu s jejím milovaným Edwardem.  Důkladně si prohlížela obraz a neušlo jí, jak je už léty omšelý. Je možné, že ta osoba na obraze a ta žena nahoře nejsou jedna a tatáž?

Isabella se svezla podél zdi k zemi a po tvářích jí pomalu kanuly slzy. Bylo jedno, jestli na obraze je jedna a táž žena jako nahoře v kasinu, důležité bylo, že jí lhal. Lhal jí i přesto, čeho všeho se kvůli němu vzdala. Isabella zavřela těžká víčka a představila si chvíli, kdy poprvé přijela na jeho hrad.

 

Slunce se tehdy sklánělo k obzoru a kočár se konečně dokodrcal k temně vzhlížejícímu hradu. Isabella vyhlížela nesměle z okénka na ty hradby vysoce se tyčící k nebesům. Stiskla v ruce křížek, který jí visel na krku, a modlila se k Bohu, aby jí dopřál štěstí. Vzdálený přítel její matky byl jediná naděje na střechu nad hlavou, která jí zbývala. Poté, co ztratila oba své rodiče, neměla jinou možnost, než se rozloučit se svým bratrem, který setrvával mezi mnichy, a vydat se za ním.

Jakmile se kočár zastavil a lokaj otevřel dveře, aby Isabelle pomohl ven, srdce se jí rozbušilo stonásobně rychleji. Pomalu vylezla z kočáru, do rukou si vzala malý kufřík, ve kterém si uchovávala své nejmilejší cennosti a jedny další šaty, a zabušila kovovým klepadlem na dveře. Ty se bez cizího přičinění otevřely a vylekaná Isabella vešla opatrnými krůčky dovnitř. Ocitla se v prostorné hale, která byla osvětlená jediným svícnem, který stál v rohu. Uchopila ho tedy do roztřesených rukou a vydala se prozkoumat rozlehlou halu.

„Je tady někdo?“ zavolala do nitra hradu, když zaslechla podivné šustění. O chvíli později spatřila tři ženy v nařasených fialových šatech, jak jí kráčí v ústrety. Na nic se jí neptaly a přistoupily přímo k ní. Isabelle těžce bušilo srdce, když viděla úlisné pohledy těch žen. Bedlivě si prohlížela jejich tváře a nemohlo jí uniknout, jak jsou nezdravě bledé. „Směla bych mluvit s vaším pánem?“ optala se roztřeseným hlasem.

„Nemusíte se bát, drahoušku,“ zašveholila jedna falešným hlasem, „pán za chvíli dorazí. Ukažte,“ poručila a vytrhla jí z rukou její kufřík. Druhá jí z ramen sejmula kabátek a z hlavy klobouček. Třetí k ní přistoupila a pořádně si ji prohlédla.

„Tohle nebude potřeba,“ pousmála se a sejmula Isabelle z krku její křížek. Pak se ozvalo bití hodin a dámy se začaly vzdalovat.

„Počkejte,“ volala za nimi Isabella a polekala se, když jí na rameno dopadla těžká ruka. Zděšeně se otočila a přitiskla si ruku na ústa. Jakmile spatřila mužskou tvář s jemným úsměvem, oddechla si. „To jsem se vás lekla,“ vydechla šeptem. „Omlouvám se, že jsem tak vtrhla do vašeho domu, ale myslela jsem, že můj příjezd očekáváte.“ Muž oproti ní se lehce zamračil, ale pak se mu tvář rozjasnila pochopením.

„Ty jsi Isabella, nemýlím-li se.“

„Ano, pane. Jsem velice ráda, že jste mi dovolil zůstat pod vaší střechou. Neměla jsem se kam uchýlit.“

„Maličkost,“ odbyl tuto záležitost mávnutím ruky. Chvíli ji bedlivě pozoroval a pak pomalu natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Isabelle okamžitě tváře zrůžověly studem a sklonila pohled od jeho uhrančivých očí.

 

 

Isabella otevřela oči a znovu se dívala do šera Edwardovy pracovny v kasinu. Už tehdy mu propadla. Stačil jediný pohled a její srdce se rozhořelo láskou k němu, k Edwardovi, který jí ochotně nabídl střechu nad hlavou, aniž by ji pořádně znal. Pak už to šlo vše v rychlém sledu za sebou. Jednoho večera měli dostaveníčko v zimní zahradě, druhého večera se konal skvostný ples a třetí den věděla, že její srdce bude už navždy patřit jemu. Byl tak pozorný, laskavý… Lehké motýlí polibky, kterými ji těšil, kde v dnešní době jsou?

Tolik toužila, aby jejich rty znovu splynuly, aby ji vzal do své široké náruče a tiskl ji pevně k sobě… Teď bez sebe trávili většinu času a ji to už tolik netrápilo jako tenkrát, kdy po nocích mizel, aniž by jí řekl, kam šel a kdy se vrátí. Trávila veškerý čas v klidu svého pokoje, nebo s jeho společnicemi, které vtipkovaly o její odhalené šíji. Tehdy ještě netušila, co ty řeči znamenají.

To se změnilo až v době, kdy hrad navštívil její bratr Steven.

 

Seděla ve svém pokoji a náhle uslyšela hlasy. Edward se vrátil, problesklo jí hlavou. Okamžitě vstala z křesla, v němž si četla, a v lehkých bílých šatech, které jí nedávno věnoval, vyběhla z pokoje rovnou ke schodišti, aby zase mohla být v jeho přítomnosti. V půli schodiště jí došlo, že tam Edward není sám, poznala ten vlídný hlas, z kterého nyní čišela zlost.

„Stevene!“ zvolala radostně, seběhla posledních pár schodů a vběhla do rozevřené náruče svého bratra.

„Sestřičko,“ šeptal Steven a hladil ji po vlasech. „Přišel jsem si pro tebe.“

„Co prosím?“ zeptala se zmateně a zadívala se do jeho tváře.

„Vrátíš se se mnou do Londýna. Sehnal jsem tam pro tebe malý byt…“

„Ale já se nechci vrátit zpět,“ skočila mu roztřeseně Isabella do řeči. Vytrhla se z jeho objetí a přešla k Edwardovi, který ji k sobě pevně přitiskl a políbil ji do vlasů. „Chci tady zůstat s Edwardem.“

„Bello?“ zašeptal nevěřícně Steven.

„Cožpak nevidíš, že se tvá sestra zamilovala. Nepřeješ jí lásku?“

„To jistě ano, ale ne s ním!“

„Stevene!“ zděsila se Isabella.

„Ty to nevidíš, sestřičko? V okolí umírají mladé dívky a ženy a prsty v tom má právě on! Je to vrah!“

„Jak o něm takhle můžeš mluvit?“ šeptala nevěřícně a vyšla k němu. Steven se ale uchýlil ke krbu, nad kterým visely dvě zkřížené dýky. Jednu uchopil do ruky a namířil ji proti Edwardovi.

„Zabiju tě!“ zařval.

„Kéž by,“ pousmál se Edward a roztáhl paže, aby dal Stevenovi prostor k jeho srdci. Ten se s rykem rozběhl a zabodl Edwardovi dýku do břicha.

„Ne!“ vykřikla Isabella a rozběhla se k němu. On ji ovšem zarazil a dýku, na které nespočívala jediná kapička krve, vytáhl z těla. Isabella zalapala po dechu a vyděšeně se na Edwarda podívala.

„Mě nemůžeš zabít, jsem nesmrtelný,“ promluvil Edward směrem k Stevenovi. Ten se na něj jen vyděšeně díval a tiskl si dřevěný kříž, který mu visel u pasu, k srdci. Isabella ani nestihla vykřiknout, když jedna z Edwardových konkubín přiskočila k jejímu bratrovi s dýkou v ruce a zabodla mu ji do prsou.

„Stevene,“ vzlykla a poklekla vedle svého bratra. Jemně jej pohladila po tváři a snažila se mu nějak pomoci, jenže nevěděla jak. Steven se natáhl pro její třesoucí se ruku a Bella tu jeho pevně stiskla ve své.

„Sestro, nedbej zlých slov mých, hřešit z lásky, není hřích… Doufám…“ Steven se naposledy trhaně nadechl a jeho ruka v Isabellině dlani ochabla.

„Bello,“ zašeptal Edward a pomalu přešel k ní. „Je mi to… líto.“ Isabella k němu zvedla uslzené oči a nechala se, aby ji znovu postavil na nohy. Zvedla ruku a pohladila ho po jemné tváři, pak se natáhla na špičky a dlouze jej políbila na jeho měkká ústa. Když rty sklouzl k jejímu obnaženému hrdlu, zašeptala jediné slůvko.

„Prosím.“

 

 

A tak se stala tím, čím je dnes. Jeho nymfou, konkubínou, kterou možná zprvu miloval, či ji měl alespoň trochu rád, ale i ta drobná láska, kterou k ní zprvu cítil, po čase ochladla. Zvedla se ze země jeho pracovny a s posledním pohledem upřeným na podobiznu té mladičké blondýnky ji opustila. Ne, pro něj už neuroní ani slzičku…

 

 

Nevěřil tomu zázraku, který se stal… Když ji spatřil vcházet do nitra kasina, měl pocit, že se mu znovu rozbušilo srdce. Je možné, že Bůh, ten, který na něj uvalil to strašné prokletí, je přeci jen trochu milosrdný? Vrátil mu snad zpět mezi živé jeho milovanou kněžnu, jeho Adrianu? Pomalu ani nevnímal slabé ruce Isabelly, které se mu usadily na pažích a jemně s ním třásly.

„Adriano,“ zašeptal, vytrhl se z Isabellina sevření a šel pomalu k ní. Vypadala stejně jako před lety. Lesklé blonďaté vlasy, pomněnkové oči, které sledovaly okolní prostor zpod dlouhých řas, malý nosík a půvabně vykrojené růžové rtíky. Jediné, co jí chybělo, bylo malé vzdouvající se bříško, v kterém nosila pod srdcem jejich syna. Když k ní přišel, neodolal a natáhl se po její drobné ručce. „Věděl jsem, že se ke mně jednou vrátíš, Adriano,“ zašeptal a ruku jí políbil.

„Odkud znáte mé jméno, pane?“ podivila se a jemně se usmála.

„Směl bych vás na něco pozvat?“ zeptal se okouzleně místo odpovědi. Adriana s lehkým úsměvem přikývla a vyšla k baru. Edward jí položil ruku na kříž a lehce se k ní naklonil, aby ho v nose zašimrala její ovocná vůně.

 

O pár hodin později seděl ve své pracovně a lehce se usmíval. Našel ji. Po tolika letech zase mohl spatřit ty krásné oči, dotknout se její jemné kůže, poslouchat její zvonivý smích… Ač to nebyla jeho Adriana, která zemřela spolu s jejich potomkem při porodu, byla jí natolik podobná. Konečně se zase cítil úplný, šťastný… Vrátila se mu, konečně spolu mohli prožít celý život, tak jak to mělo být před stovkami let.

Jakmile si vzpomněl na to, že až se kasino zavře a všichni návštěvníci se vrátí do svých příbytků, tak se Adriana vrátí, bylo mu krásně. Chtěl jí všechno říct, chtěl jí říct, že na ni čekal tolik dlouhých let, byl si jistý, že jí může slíbit více než šťastnou budoucnost, a byl si jistý, že ona ji přijme.

Na ubohou Bellu, která jej po léta milovala a stála mu po boku si v tu chvíli ani nevzpomněl. Snad jen v koutku duše cítil jakýsi pocit provinilosti, že nedělá dobrou věc...

 

Mezitím, co Edward seděl ve své pracovně a těšil se na brzké shledání, blonďatá dívka, ke které se upínaly všechny jeho myšlenky, stála v temné uličce vedle kasina a čekala na Petera, kvůli kterému tohle všechno podstupovala. Slíbil jí, že když tohle pro něj udělá, budou si konečně žít v přepychu.

„Saro?“ ozvalo se za ní a Sara se polekaně otočila.

„Vyděsil jsi mě,“ přiznala, když se jí jeho paže obtočily okolo pasu a rty se přitiskly k jejímu odhalenému rameni. „Už bys mi mohl konečně vysvětlit, proč tohle všechno děláme?“

„Pro peníze,“ odpověděl jednoduše Peter.

„Proto se mám vydávat za jeho mrtvou manželku Adrianu? Vždyť tomu člověku jen ublížíme…“

„Jenže jeho manželka žila ve 14. století podle toho obrazu, který má ve své pracovně,“ přerušil ji Peter.

„Cože?“

„To není důležité,“ odbyl ji Peter a vážně se jí zadíval do očí. „Je důležité, aby ses tam po půlnoci vrátila tak, jak jste se domluvili, a zjistila o něm, co je zač.“

„Dobře,“ přikývla po chvíli Sara.

„Hodná holka, zašeptal Peter a políbil ji.

 

Isabella seděla na posteli ve svém pokoji a čekala na dobu, kdy bude v kasinu pomálu návštěvníků, aby se vyhnula zvídavým pohledům na její uslzené tváře. Když už se blížila čtvrtá hodina ranní, vstala z postele a pomalým krokem se plížila po chodbách až do kasina, kde si sedla na bar a objednala si pití.

„Je mi líto, paní, ale už zavíráme,“ omlouval se barman.

„Nevadí, obsloužím se sama.“ Barman pokrčil rameny, uklidil poslední dvě skleničky a odešel. Isabella přešla za bar a natáhla se pro celou láhev. Nač umazat nádobí… Svezla se za bar na zem, kde tiše pila a plakala nad svým zpackaným životem, když zaslechla dva hlasy. Jeden hlas patřil Edwardovi, tím si byla jistá, a ten druhý přisuzovala té blonďaté káče, která jí jednou provždy odvede Edwarda. Chvíli tiše poslouchala, o čem si ti dva povídají, a když zaslechla Edwardova vyznání lásky, hluboce si zavdala z láhve. Taková sladká slůvka dřív šeptal jí, když spolu leželi v posteli a láskyplně se objímali…

„Edwarde, já… nejsem ta, za kterou mě považuješ,“ ozvala se po chvíli ta blondýnka a Isabella zpozorněla.

„Vím, že nejsi ona, ale tolik podobností, to jméno…“

„Nejmenuji se tak,“ přiznala tiše. „Lhala jsem…“

„Saro!“ ozvalo se ode dveří. „Co to děláš?“

„Nejsem jako ty, Petere, tohle nedokážu.“

Isabella vyjeveně poslouchala, jaký zvrat dostala tahle schůzka.

„Vy jste mě podvedli,“ zašeptal tiše Edward, ale v jeho hlase zněla hrozba, z které šel mráz po zádech. Isabella se napnula, tohle nedopadne dobře. Najednou Edward hlasitě zavrčel a kasinem se nesl vystrašený jekot Sary. Bella vyskočila zpoza baru zrovna ve chvíli, kdy se Edward skláněl nad jejím hrdlem a pak se už ozval jen výstřel.

„Edwarde!“ vyjekla a rozeběhla se k němu. Sara se mezitím vytrhla z Edwardova sevření a společně s Peterem vyběhli zbaběle z kasina pryč. Edward se sesunul k zemi a držel se za pravý bok. „Jsi v pořádku?“ ptala se ho vystrašeně a po tváři jí kanuly slzy. Ač si myslela, že už by pro něj nikdy neuronila ani slzičku, stále ho milovala a strachovala se o něj.

„Nic mi není,“ odpověděl tiše a převrátil se na záda. Isabella se pousmála a pohladila ho po bledé tváři. Edward pod jejím dotykem přivřel oči, ale když je zase otevřel, byl v nich zase ten tvrdý pohled, až Bella ucukla rukou. Pomalu vstal a chvíli těžce oddechoval. Pak se otočil na Bellu, která stále klečela na zemi a pozorovala jej se slzami v očích.

Když spatřil její uplakaný obličej, jeho výraz zjihl a sklonil se k ní, aby jí pomohl na nohy.

„Tak moc jsem ti ublížil,“ zašeptal.

„Lhal jsi mi,“ vzlykla. „Proč jsi mi lhal? Tolik jsem ti toho obětovala.“

„Já vím, já vím. Je mi to tak strašně líto… Napadá mě jen jediný způsob, jak alespoň z části odčinit, co jsem ti provedl. Jsi volná, Bello. Nemusíš už tady žít zavřená, nechci tě tu už víc držet proti tvé vůli.“

„Edwarde, co to říkáš?“

„Není důvod, proč bys tady měla zůstat. Venku pomalu svítá…“

„Ne, to přeci neuděláš! Nemůžeš vyjít na slunce! Nemůžeš zemřít!“

„Proč bych neměl? Vše jsem ztratil. Svou dávnou lásku a teď i tebe.“

„Mě jsi přeci neztratil,“ zašeptala tiše Bella a pohladila jej po tváři.

„Zasloužíš si někoho lepšího, než jsem já.“

„Přestaň s tím,“ prosila ho. Edward se na ni jen smířlivě usmál, sundal její ruce ze svých paží a otočil se ke dveřím. „Ne, prosím,“ šeptala zoufale, ale Edward ji neposlouchal. „To odejdeš bez jediného slova rozloučení,“ chytila se posledního stébla naděje. Edward se zastavil a pomalu se k ní otočil.

„Sbohem, Bello.“

„Ne!“ vykřikla rozhodným hlasem a přeběhla k němu. „Miluji tě, nesmíš mě tu nechat. Buď zemřeme spolu, nebo nezemře nikdo.“

„Bello, nedělej to těžší, než to je.“

„To ty to ztěžuješ!“ vztekala se.

„Jsi roztomilá,“ pousmál se a pohladil ji po tváři. Isabella zachytila jeho ruku a přitiskla ji ke svým rtům.

„Miluji tě.“ Pak si stoupla na špičky a přitáhla si blíž jeho rty, aby je mohla spojit v polibku. Nemusela ho dlouho pobízet, aby se zapojil do její hry. Již za chvíli ji k sobě pevně tiskl a vroucí polibky jí náruživě oplácel.

„Spolu?“ optal se mezi polibky.

„Spolu,“ přitakala Bella. Chytila ho pevně za ruku a oba vykročili ke dveřím, za nimiž se rozprostíralo spásné sluneční světlo, které je jednou provždy vysvobodí z tohoto světa. Zastavili se před dveřmi a naposledy se na sebe podívali. Bella se smutně pousmála a nechala jej, aby ji naposledy měkce políbil. Pak otevřeli společně dveře a slunce, které neviděli stovky let, je zahalilo do svého zlatavého hávu.

Poslední slova, která Belle zněla v uších, byla prostá. „Promiň mi.“

 


Věnováno všem mým adminčatům. :)

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem ta, pro níž jsi chtěl žít:

 1
11.07.2011 [22:05]

BlotikHani, je to nádherné. Na tom muzikálu jsem vyrůstala a stále si jeho písničky pouštěla, takže to znám. Líbí se mi, že jsi konec trošku pozměnila, nebyl tam ten hon atd. Každopádně se mi líbilo všechno. Ke konci, když se tam opíjela, a já to viděla přímo před nosem, jsem fakt brečela. Píšeš úžasně a tak strašně realisticky. Když s tím spojím ten muzikál, vychází z toho překrásná povídka hodna všeho obdivu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!