Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Návrat

14.09.2011 (15:00) • twimaja • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 2901×

Ne že bych snad čekala něco jiného, ale vážně mě překvapila Charlieho neústupnost, co se týče Edwardových návštěv. Mít domácí vězení mi nijak nevadilo, Edward u mě stejně zůstával přes noc; vlezl do mého pokoje pokaždé, když jsem hlasitě bouchla dveřmi koupelny a ukázala se Charliemu s mokrými vlasy – tak, jak jsem to dělala na začátku našeho chození s Edwardem – a v odrbaném pyžamu, aby mu bylo jasné, že neuteču ke Cullenovým, poté jsem otevřela okno a on už ležel na mé posteli a čekal.

Přesně jako dnes.

„Jsi si vědom toho, že zítra je pondělí, tudíž konec jarních prázdnin a víkendu, což v překladu znamená, měl bys jí do školy…? Pokud tedy chceš znovu nastoupit.“ Tohle téma mě trápilo od té doby, co mě Edward požádal o ruku – ne že by to s tím souviselo, ale bude mi ve škole hrozně chybět. Bála jsem se ho opustit. Stačilo mi těch pár chvil, co jsem trávila s Charliem. Alice tedy dnes ráno tvrdila, že Charlie brzy povolí a dovolí Edwardovi navštěvovat náš dům jen v určenou dobu, ale já to stále viděla černě.

„Samozřejmě, že nastoupím,“ odvětil tiše a vytrhl mě tak z mých úvah.

Vydechla jsem úlevou. „Dobře. Můžu tě ještě o něco poprosit?“ zeptala jsem se s pohledem do jeho černých, žíznivých očí. „Dojdi si na lov. Victoria není v mé blízkosti a nikdo jiný mě ohrožovat nebude.“

Zamračeně se zamyslel. Evidentně se mu příčila představa být chvíli jeden bez druhého víc než mě. „Asi máš pravdu. Zítra půjdu něco zakousnout,“ řekl s úsměvem. „Ještě před vyučováním,“ dodal rychle.

Stulila jsem se do klubíčka a pevně se přitiskla k jeho boku. Dva dny, co jsme se vrátili z Itálie, dva poslední dny jarních prázdnin, jsem si musela nutně připomínat, že návrat Cullenových není pouhý výplod mé fantazie, není to sen, z kterého se nemůžu dlouho probudit, není to nic než realita. Edward a Cullenovi se vrátili. Zůstanou tu se mnou. A jednoho dne se stanu jejich členkou. Jako upírka, samozřejmě.

A i přesto jsem se musela každý večer přemlouvat, že nemám čeho se bát, když zavřu oči. Pořád tam bude se mnou a už mě nikdy neopustí. Vím, jsem hrozná, slíbila jsem si nedoufat, ale já už tak dál nemohla. Ale kdyby – což už se prý nestane, říká Edward a Alice to tvrdí také – mě zase někdy opustili, všichni, nebolelo by to. Necítila bych prázdnotu. Necítila bych nic. Protože bych umřela. Umřela bych a to by pro mě bylo největší osvobození, největší dar. Takže se vážně nemám čeho bát.

Vzdychla jsem rezignovaně a zavřela rozhodně oči. V mžiku jsem usnula.

Ráno Edward už v mém pokoji nebyl. Charlie mě přišel probudit, kdybych náhodou po prázdninách zaspala. Bylo mi jasné, že je to jen výmluva, aby mohl nepozorovatelně prostudovat můj pokoj a najít sebemenší záminku Edwardovy přítomnosti. Hledal cokoliv, co by mu patřilo. Nevím proč, ale nedůvěřoval mi. Sice právem, ale jak si asi myslí, že se Edward dostává ke mně do pokoje? Jelikož patří do nezasvěcených, tudíž o existenci upíru neví nic, nemůže si myslet, že Edward leze oknem. Okno do mého pokoje je příliš vysoko, aby se tam někdo dostal, pokud ovšem nemá žebřík. A já pochybuji, že by Edward nosil každý večer tento nástroj, aby se vyšplhal ke mně.

Ne, to si Charlie prostě nemůže myslet.

Snídani jsem do sebe naházela neuvěřitelnou rychlostí. Vše jsem zapila mlékem přímo z krabice a užuž se chystala vystřelit z domu jako raketa, když mě Charlie zastavil.

Věděla jsem, že mu je moje hyperaktivní chování podezřelé a že taky ví, proč se tak chovám, ale přesto se zeptal.

„Kam ten spěch? Hoří snad?“

Zavrtěla jsem nepřítomně hlavou. „Ne, jen se… nemůžu dočkat.“

„No jasně,“ zamumlal si tiše skepticky pod vousy, ale já ho stejně slyšela. Nechtěla jsem být na něj nepříjemná, vím, že to má těžké, a proto jsem mu popřála dobrou chuť a se slovy „uvidíme se později“ vypadla z domu.

Když jsem dojížděla na školní parkoviště, zaostřila jsem zrak a hledala červený kabriolet, stříbrný džíp, nebo v tom lepším případě stříbrné Volvo. Svěsila jsem koutky dolů a vytřeštila vylekaně oči, když jsem ani jedno zmíněné auto nespatřila. Chvíli jsem zhluboka dýchala a snažila se dát si všech pět dohromady, když mi došlo, že nemůžou přece všichni přijít a oznámit, že nastupují, musí tam jít rodiče. Takže Carlisle a Esmé.

Nadšeně jsem vyskočila z auta, když mi tahle myšlenka proběhla celým tělem a radostně mě rozechvěla. Kolem šel zrovna Mike a usmál se na mě.

„Dnes máš nějakou dobrou náladu,“ prohodil, když jsem s ním srovnala krok a mířila na první hodinu, španělštinu.

„Jo, to mám.“

Myslela jsem, že zešílím netrpělivostí, když jsem vycházela ze třídy, kde jsem měla šestou hodinu, a mířila na oběd s tím, že je a jeho za chvíli uvidím.

Jessica se se mnou od toho kina příliš nebavila, a já moc dobře věděla proč. Ale nestála jsem o její přátelství tak hluboce, aby mě to trápilo. Vyrovnala jsem se s tím docela rychle. I teď jsem čekala, že bude mlčet. Dnes kupodivu mluvila jinak. Tedy nemluvila přímo na mě, ale dost hlasitě na to, aby mi bylo jasné, komu ty řeči vysílá.

Seděla jsem zrovna vedle Angely u našeho obvyklého stolu a očima provrtávala polovinu stolu a tři židle, kde jsem sedávala s Edwardem a Alicí. Angela dojídala okurkový salát a četla si poznámky z angličtiny, kterou má po obědě – dnes jsem jí nezáviděla odpolední výuku, dřív bych za ni byla ráda, když pro mě bylo největším utrpení nemít co dělat a být doma sama – Eric s Mikem si povídali o nějakém časopisu o autech a já jen seděla, zírala na to místo a přemítala, kdy se konečně ukážou.

„Slyšela jsem to taky,“ ozval se najednou nepříjemný hlas jen kousek od našeho stolu. „Myslíš si, že je to pravda?“

Otočila jsem hlavu za majitelkou toho hlasu, ale hned, jak jsem ho zaslechla, mi bylo jasné, čí je. Lauren. Rychle jsem švihla hlavou zpátky a podívala se na Angelu.

„Tušíš, o čem to ty dvě mluví?“ zeptala jsem se jí. Když jsem o tom později přemýšlela, říkala jsem si, jak jsem byla pitomá, že mi to nedocházelo.

Angela zavrtěla hlavou. „Asi o výprodeji značkových bot.“ Angela zvedla hlavu a podívala se na mou reakci. Když viděla, jak se usmívám od ucha k uchu, usmála se též.

„To není prostě možné. Nevěřím tomu.“ Jessica, doprovázená klapotem svých kozaček, došla k našemu stolu a posadila se vedle mě. Lauren si kecla vedle ní a obě se na mě zamyšleně podívaly. Čekaly.

Nevšímala jsem si jejich pohledů a dělala, jako že jsem myšlenkami úplně na jiném místě. Před chvílí by to byla pravda, ale teď jsem s dychtivostí poslouchala jejich rozhovor a doufala, že není o ničem tak ubohém jako Angelinin návrh.

„Já ti nevím,“ řekla Lauren. „Možná je to pravda.“

Jessica se zvedla a odkráčela k vedlejšímu stolu, kde seděla Monica Moorová, maturantka stejně jako my, která sbírá hned druhé místo po Jessice ve zjišťování a rozhlašování drbů. Když – nebylo to však obvyklé – Jess nevěděla něco najisto, šla se zeptat právě jí. Dnes tomu nebylo jinak.

Něco si chvíli šeptaly a potom se Jessica vrátila s pyšným výrazem zpátky k nám. Lauren se nemusela ptát, aby uhodla, jak Jessica pořídila.

Ale Jessica ji ujistila triumfálním pohledem, který jakoby sám od sebe vypovídal „bylo to jasné jak facka“ nebo „jsem prostě dobrá“, i když její předchozí reakce akorát nasvědčovaly tomu, že v to nevěří. Ale v co?

„Je to pravda,“ řekla hrozně hlasitě, čímž si získala pozornost Mikea, Erica, Angely, mojí, samozřejmě, a právě přicházejícího Tylera a Bena, kteří spolu do té doby vesele klábosili. Nějak jsem tušila, že přesně o tohle jí šlo.

„Co se děje?“ zeptal se po chvíli Mike, když nikdo nic neříkal.

Jessica s Lauren se po mně podívaly. Čekala jsem, že Jessica začne povídat, jaký trapas jsem dnes udělala – přestože si na žádný nevzpomínám - ale byla to Lauren, kdo promluvil.

„Po škole se dneska vyprávějí zvěsti o jednom zázračném návratu,“ řekla kysele a já okamžitě pochopila, která bije. Návrat Cullenových, to bylo ono. No ovšem, taková podstatná věc, ale byla to asi příliš jasná a teď už samozřejmá věc, aby mi došlo, proč Jess s Lauren věnují ty svoje ošklivé, nenávistné pohledy zrovna mně.

Dívala jsem se na ně a poslouchala jako ostatní s jedním rozdílem - můj výraz nebyl překvapený.

„Andie Smallersová dnes ráno viděla pana doktora Carlislea Cullena a jeho ženu, paní Cullenovou, jak znovu přihlašují své děti v kanceláři,“ dodala k tomu Jessica a dala zvláštní důraz na to příjmení, aby bylo všem jasné, kdo že se to vrátil.

„Cullenovi jsou zpátky?“ zeptal se Mike s vykulenýma očima a šokovaně se po mně otočil. „Tak proto dneska tak výborná nálada?“

Přikývla jsem. Nic jiného jsem nemohla dělat.

„No,“ začala Lauren. „Prý nastoupí až zítra, dnes se byli jen oficiálně znovu přihlásit do školy.“

Jessica ode mě odvrátila pohled, kterým mě celou dobu provrtávala, a přikývla směrem k Lauren. „Jo, to je fakt. A Andie taky říkala, že její máma, zdravotní sestra na chirurgii, dnes viděla i doktora, jak si jde něco vyřídit do kanceláře ředitele. No, asi je nám všem jasné, co.“

Všichni ke mně stočili pohledy. Jessica s Lauren se tvářily škodolibě a opovržlivě, Eric s Mikem a Tylerem šokovaně a vyjeveně. Jen Ben s Angelou se usmívali a byli rádi, že jsem ráda. Takových lidí je hold málo.

Jess se otočila na svou kamarádku. „To je trapný pořád utíkat a vracet se,“ řekla schválně hlasitým šeptem, abych to slyšela. „Jen Bellu využívají.“

Lauren se zasmála. „Bellu? Prosím tě, to ona využívá je! Co by na ní viděli? Ona chce být slavná, a to má, když chodí s Edwardem, akorát na sebe poutá pozornost. Je to jasné, určitě je nějak přilákala zpátky, nějak… vyhrožovala.“

Nedokázala jsem dál poslouchat tyhle otravné řeči, vstala jsem a se vztyčenou bradou odešla od stolu. Akorát jsem vyšla z jídelny a mířila na parkoviště, když mě dohnala značně udýchaná Angela.

„Tedy, to koukám,“ poznamenala. „To jsi nemohla něco říct? Víš, že já umím udržet tajemství.“

„Nemohla jsem, Ang,“ řekla jsem rychle s úsměvem, aby se neurazila.

„Dobře. Isabello Swanová, ty jedna tajnůstkářko! No, jsem ráda, že jsi šťastná, i když… No nic.“ Bylo mi ale jasné, co chtěla dodat. I když mu dávat druhou šanci po tom, co ti tak ublížil, není zrovna chytré. Takhle nějak si to určitě myslela.

Rozloučila jsem se s Angelou a spěchala na parkoviště. Samozřejmě tam byl. V celé své kráse opřený o dveře svého stříbrného Volva, oči té nádherné zlatavé barvy, čerstvě po lovu. Usmíval se a nevšímal si studentů, kteří na něj šokovaně civěli. A za chvíli jsem se snažila i já si jich nevšímat, protože se podívali, kam směřuje Edwardův zrak, a hned pochopili.

Nemohla jsem jinak, než se rozeběhnout, běžet mu vstříc, abych byla co nejdříve v jeho kamenném objetí. Takže jsem přidala do kroku a za chvíli jsem letěla po parkovišti.

Skoro metr před Edwardem, jsem zakopla o svou vlastní nohu a málem jsem se natáhla jak dlouhá, tak široká, ale Edwardovy rychlé, bystré reflexy mě zachránily.

Když mě pevně držel, zaklonila jsem hlavu a políbila ho. Byl to nádherný okamžik… nebýt několika obdivných hvízdálků, tleskotu a slov jako „hezky“. Jemně mě od sebe s potutelným úsměvem odtáhl a otevřel mi dveře. Oplatila jsem mu úsměv.

„Ahoj.“

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě, obešel auto a usedl na místo řidiče. Ani jsem se neohlížela, jestli ještě pořád stojí na parkovišti můj náklaďáček. Bylo mi předem jasné, že se o něj někdo z Cullenových postaral a on teď stojí před naším domem.

Edward mi položil ruku kolem ramen a políbil do vlasů. Usmíval se jako malé dítě, které dostalo vytouženou hračku. A já byla také šťastná. Byla jsem zase s ním. Zase jsem měla v blízkosti Cullenovy. V životě už mi nic nechybělo. No, věděla jsem o pár věcech, ale o těch zatím s Edwardem mluvit nebudu. Do maturity.

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Návrat: