Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Návrat k minulosti III. část

Návrat k minulosti III. částIsabella Swanová, úspěšná pracovnice reklamní agentury, se po několika letech vrací do rodného městečka, aby opět utekla. Opět, zas a znovu. Útěky jsou řešením problémů, kterých nemá zrovna málo. Ale je to skutečně tak? Dá se všemu utéct? Isabella se setkává se svou minulostí, která ji děsí víc než cokoliv jiného. Je schopná smířit se s tím, co se stalo před lety, a jít dál?

 

Motto: Musí se vypořádat s minulostí, aby mohla čelit budoucnosti.

 

III. část

Jela jsem si do města, mamka si doma nechala kabelku. Celou. Nechápala jsem, jak se někomu může něco takového stát. Volala mi, jestli bych nebyla tak hodná a nedovezla ji, jestli se už cítím líp. A tak jsem sedla za volant a jela.

Bylo mi líp než včera. Horečka ustoupila, bolest v krku taky. Bylo mi jen nějak zima, takže jsem se pořádně oblékla. Menší problém nastal s jídlem. Od včerejška jsem nic nejedla a nemohla ze sebe nic dostat. K snídani jsem si připravila jen vločky s mlékem, ale asi půl hodiny jsem je v té tekutině topila a pak je vyhodila. Jen představa, že bych měla něco sníst, mi zvedala žaludek.

Zastavila jsem před obchodem, zanesla mamce tašku a pak chtěla jet rovnou domů, ale nebylo mi přáno.

„Bello,“ zavolal na mě Edward z druhé strany ulice, čímž na mě přivolal nechtěnou pozornost. Nejraději bych se zavrtala pod zem. „Ahoj,“ řekl, když ke mně došel.
„Ahoj.“ Co mám dělat? volala jsem v duchu o pomoc.
„Jsi v pořádku?“ ptal se hned.
„Ehm… jo.“
„Jsi nějaká bledá.“
„To nic není. Já… měla bych…“ Chtěla jsem utéct do auta a následně do bezpečí domu. Bála jsem se toho, jak by tohle mohlo skončit.
„Bello, počkej. Včera jsem u vás byl. Mělas tam auto…“ Věděla jsem přesně, co tím naznačuje. Měla jsem tam auto, takže jsem asi byla doma a prostě mu neotevřela. Nechtěla jsem, aby si to myslela, ale neznala jsem způsob, jak mu to vysvětlit, aniž bych mu řekla pravdu. „Jestli je ti to nepříjemné, stačí říct. Nebudu tě už otravovat.“

Chvíli vyčkával. Čekal na mou odpověď, ale co já. Nic, prostě jsem se zasekla.

„Tak… tak se měj hezky.“ Pak se prostě otočil a odcházel.

Dívala jsem se na jeho záda a cítila narůstající paniku. On byl snad jediný člověk, se kterým jsem si připadala normálně, se kterým jsem se dokázala smát. A navíc… navíc byl úžasný.

„Edwarde, stůj,“ vykřikla jsem náhle, aniž bych to měla v plánu. Zastavil se a pomalu otočil. „Já… prosím neodcházej.“

Usmál se, tak neodolatelně. Bezděčně jsem si povzdechla a prsty zaťala do dlaní.

„Bello…“ Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. „Nepůjdeme se projít?“ navrhl. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Připadala jsem si jako rybička v akvárku. Všichni na nás koukali. Dobrá, možná ne všichni, ale nebylo mi to příjemné.
„Mohli bychom jinam?“
„Jak si přeješ.“

Mým autem jsme dojeli k jezeru a ruku v ruce, Edward mě chytil a nedovolil mi, se vykroutit, takže jsem nakonec svých ubohých pokusů nechala, jsme šli lesíkem. Pěkně pomalu, žádný spěch.

„Nechci na tebe tlačit,“ promluvil náhle Edward a prolomil tak ticho, které do teď trvalo.
„Já vím, jen… prostě… já…“ nemohla jsem se vymáčknout. Koktala jsem jak idiot.
„To je dobrý. Řekla jsi to jasně, ale jak jsem řekl zase já, nevzdám to, takže tohle považuj za můj další pokus.“ Zastavil se, jednu ruku mi položil ze strany na krk, druhou mi ovinul kolem pasu a než jsem se vzpamatovala, políbil mě.

Překvapilo mě to. Opravdu hodně. Zůstala jsem stát jako solný sloup a nechala ho, ani na to, bych ho odstrčila, jsem neměla.

Když se zase spořádaně odtáhl, byla jsem úplně bez dechu.

„Snad to nevadilo,“ usmál se nevinně. Dívala jsem se na něj a rozhodovala se mezi útěkem a tím, že bych se na něj ráda pověsila a líbala ho tak, jako on mě ještě před chvilkou. Nakonec jsem se přinutila uvažovat aspoň trochu rozumně a neudělala jsem ani jedno z toho.

„Tohle vážně není dobrý nápad,“ vydechla jsem, když jsem konečně mohla mluvit.
„Opakuješ se, Bello. Něco novýho tam náhodou nemáš?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tak pojď.“ Opět mě vzal za ruku a šli jsme k jezeru a pak kolem něj.

Nemluvili jsme a já za to byla ráda. Užívala jsem si tu chvíli, kdy jsem s ním mohla být. Věděla jsem, že bych neměla, ale hodila jsem to za hlavu. Zítra budu zase poslouchat.

Edward mi pevně svíral dlaň a palcem občas přejel po hřbetu ruky. Bylo to uklidňující. Stejně jako jeho kradmé pohledy a pouhá jeho přítomnost.

Kdy se to stalo, že jsem se na něj začala takhle dívat? Už to nebyl jen kluk z města, kterého jsem náhodou potkala, ale kluk, který mě neskutečně přitahoval a nenechával mě klidnou.

Proč musím někoho jako je on potkat až teď? Teď už je pozdě.

„Můžu se na něco zeptat?“ prolomil ticho, když jsme seděli na vyvráceném kmeni stromu.
„Můžeš to zkusit,“ svolila jsem, „ale nezaručuju, že ti odpovím.“
„Dobře. Mám naději? Myslím, jestli mě prostě jen tak netrpíš.“ Tak tohle jsem nečekala. Nechtěla jsem, aby byl zklamaný nebo tak, ale taky jsem mu nemohla dávat falešné naděje.
„Edwarde…“
„Tak to zní blbě,“ usmál se. Pořád v dobré náladě.
„Dobře, líbíš se mi. Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Jenže je tu něco… prostě můžeme být jen kamarádi.“
„Kamarádi.“
„Ano, dokud…“
„Dokud mi nepodlehneš,“ mrkl na mě.
Zavrtěla jsem hlavou. „Dokud neodjedu zpět do Seattlu.“
„Tak se budeme snažit, aby to bylo za hodně, hodně dlouho.“

„Na stvrzení přátelství,“ vysvětlil, když jsem sledovala, jak se ke mně jeho obličej přibližuje.  A pak mě zase políbil. Jen krátce, takové ďobnutí, jako by mě nechtěl vylekat. Smůla. Byla jsem vystrašená jako malé zvířátko.

ᴥᴥᴥ

Snažil se opravdu hodně. Dostávala jsem květiny, čokoládu. Trávili jsme spolu skoro každé odpoledne, když jsem toho tedy byla schopná.

Byly dny, kdy mi bylo úplně normálně, dny, kdy jsem věděla, že je něco špatně a dny, kdy jsem sotva vstala z postele. Rodičům jsem se různě vymlouvala. Nastydla jsem, snědla jsem něco špatného. Pokoušela jsem se chovat normálně, nedat na sobě nic znát. Ještě, že chodili do práce. To byl čas, kdy jsem se pokoušela překonat sama sebe, a pak sejít na večeři jako každý jiný večer.

Ten den byl jeden z těch méně špatných. Opět jsem dostala teplotu. Měla jsem strašnou zimnici a hodně se potila. Šlo to. S tímhle se dalo žít. Ale i tak jsem doufala, že třeba Edward nepřijede. Nerada bych mu něco vysvětlovala.

Vím, že by bylo o tolik snazší říct mu pravdu, jenže jsem nechtěla. Nestála jsem o jeho lítost a účast. Chtěla jsem, aby mě bral tak jako do teď. Jako normální, možná lehce šáhlou holku, která neví, co chce.

Venku zatroubilo auto. Edward je tu.

Rukou jsem si prohrábla vlasy, štípla se do tváří, abych do nich dostala aspoň trochu barvy, která tam chyběla. Musela jsem si vytáhnout kalhoty, které mi spadly až příliš nízko. Poslední dobou jsem hodně zhubla. Jedla jsem jako vrabec. Máma se zlobila. Neměla jsem chuť, a když už jsem se najedla, tak jsem zvracela. Vlastně jsem zvracela, i když jsem nejedla. Přitáhla si svetr blíž k tělu, abych zakryla, co se dalo, a šla otevřít. Hlavně klid.

„Ahoj,“ pozdravil mě s tím svým zářivým úsměvem, který mi rozbušil srdce a dokázal převálcovat i zimnici, která mi vibrovala tělem.
„Ahoj.“ Zůstala jsem stát ve stínu dveří a doufala, že tak nic nepozná.
„Bello, co je ti? Jsi strašně bledá.“ Další neúspěch. Edward byl až příliš vnímavý.
„To nic není, jen zvýšená teplota. Zítra budu dobrá.“
„Opravdu? Nechceš odvést k doktorovi? Nevypadáš dobře,“ staral se.
„Je mi fajn.“ Abych potvrdila svoje slova, vyšla jsem na verandu a ležérně se opřela o dřevěný sloupek podepírající střechu.
„Když myslíš. Jsi si lehnout. Přijedu se na tebe podívat zítra.“
„Je mi to líto.“ Vážně bylo.
„Ale prosím tě, za tohle nemůžeš. Lidi občas onemocní.“ Občas.

Přes jeho protesty jsem ho šla doprovodit k autu a dívala se, jak odjíždí. Dívala jsem se za jeho autem, i když už mi dávno zmizelo z dohledu. Vyrušil mě až zvuk z protějšího domu.

Paní Johnstoneová kropila s hadicí v ruce keře okolo domů. Mě si nevšimla, nebo možná všimla, ale dělala, že tam nejsem.

Sledovala jsem ji, jen chvilku. Dostala jsem křeč do žaludku. Tak tak jsem stihla doběhnout aspoň k popelnici a vyzvrátit do ní vše, co jsem za den snědla, tedy rohlík. Žaludek byl prázdný, ale stejně protestoval. Dávila jsem se a modlila se, abych se propadla do země.

„Bello, panebože, jsi v pořádku?“ Objevila se vedle mě zničehonic paní Johnstoneová. Kývla jsem. Znovu ta křeč a dávení. Držela mi vlasy a počkala, až to přejde. Celá rozklepaná jsem se rukama opírala o okraj popelnice a snažila se zhluboka dýchat.

„Zvládneš dojít do domu?“ Opět přikývnutí. „Tak dobře, pojď.“ Jednou rukou mě vzala okolo pasu a vedla přes trávník k nám.

Nejdřív mě dovedla do koupelny, za což jsem jí byla vděčná, protože ta pachuť v ústech byla nesnesitelná. Pořádně jsem si vypláchla pusu a nakonec i vyčistila zuby. Pak mě posadila na pohovku a donesla mi sklenici vody.

„Jen malinko,“ řekla, když jsem se chtěla napít. Poslechla jsem. „Je ti už líp?“
„Ano. Je to dobré.“ Nebylo to nic moc, ale zvracet už nebudu, opravila jsem se v duchu.
„Nejsi nemocná?“
„Asi jsem někde chytla chřipku, nic to nebude.“
„Jsi strašně hubená, Bello. Co je s tebou?“ vyptávala se dál.
„Nic to není. Děkuju za pomoc. Nechci vás zdržovat, už to zvládnu sama.“ Nechtěla jsem být nezdvořilá nebo nevděčná, ale tahle situace byla divná.
„Dobře, jak myslíš. Radši si jdi lehnout. Ahoj.“

A odešla.

Nechápala jsem, co se teď stalo. Ta starost v jejím pohledu, v jejích gestech. Nebylo v tom nic, co jsem si pamatovala z dřívějška. Mohla jsem jen šokovaně vrtět hlavou a přemýšlet nad tím, ale bylo to nad mé síly.

Vzala jsem si její i Edwardovo doporučení k srdci a šla si lehnout. Vyspat se.

ᴥᴥᴥ

 

Bylo tak těžké držet si od něj odstup. Edward byl každým svým pohybem, proneseným slovem, neuvědomělým gestem, úsměvem a nenápadným dotykem na mé kůži okouzlující.

Podléhala jsem mu víc a víc, což nebylo dobré ani pro jednoho z nás.

Byli jsme spolu v kině, kde mě přeopatrně vzal za ruku a držel ji pak celý film. V restauraci, kde se naše prsty občas letmo dotkly, a on mi za ucho strkal uvolněný pramen vlasů.

Pokaždé, když jsme se loučili, mě políbil na tvář. Od té naší dohody mě nepolíbil jako poprvé. Jeho chování bylo galantní, rozhodně se nesnažil využít situace a já chvílemi přemýšlela, jestli jsem ráda nebo mi to vadí.

Byla to zapeklitá situace. Věděla jsem, že až odjedu, bude mě to hodně bolet. Nechtěla jsem si to přiznat, ale zamilovala jsem se. Zamilovala jsem se do Edwarda Cullena.

Seděli jsme u něj doma v obýváku. V krbu plápolal oheň a já byla ráda, že je mi dobře a můžu tu být. Být s ním. Povídali jsme si jako kamarádi, žádné nepříjemné tření.

Ruku měl položenou na opěradle za mou hlavou a prsty mi občas přejel po vlasech. Bylo to moc příjemné. Kdybych mohla, vrněla bych jako kočka. Mezi našimi těly bylo asi deset centimetrů. Pro někoho málo, pro jiného moc. Já si přála, zničit je, zmenšit tu mezeru. Přitisknout se k němu a vdechovat tu nádhernou vůni, která byla jen jeho. Nešlo to. Byl pro mě až moc vzdálený.

„Bello, posloucháš mě?“
„Co? Jo.“
„Tak co jsem říkal?“ zeptal se vyzývavě a pozvedl koutek rtů.
„No, že…“ Neměla jsem ani páru.

A pak se stalo několik věcí najednou. Dveře se rozrazily a do pokoje vběhla vysoká štíhlá elegantní a naprosto nádherná blondýna.

„Edwarde,“ vykřikla a vrhla se mu kolem krku.

Šokovaně jsem sledovala, jak jí objetí oplácí. A co mě dorazilo, byla pusa, kterou mu dala na rty. Krátká, normální, ale přesto pusa.

Utekla jsem. Zase.

Bylo to první, co mě napadlo.

To bylo pořád řečí. A já si připadala jako to špatná, když mu nemůžu vyhovět a teď… Snažila jsem se zadržet slzy aspoň, dokud nebudu bezpečně zavřená v autě a na cestě domů, ale nebylo mi dopřáno se do auta dostat.

„Kam letíš?“ Edward mě chytil za loket a prudce otočil k sobě.
„Kam?“ prskla jsem. 
„Jo, kam.“ On to nechápal? Ne.
„Domů.“
„A proč? Chtěl jsem tě představit a…“
„Tak tos uhodl. Nehodlám se seznamovat s tvou přítelkyní. Jak jsi mi to mohl udělat? Oblbuješ mě, nedáš mi chvíli pokoj, a když dosáhneš svého, tak…“ Vytryskly mi první slzy. Vztekle jsem je otřela hřbetem ruky.
„Dosáhl svého?“ Ten chlap je fakt natvrdlej. 
„Já kráva tě miluju,“ zakřičela jsem a znovu se dala na útěk.
„Cože?“

Hned stál u mě a držel mě za ramena.

„Zopakuj to, prosím.“
„Proč bych měla. Stejně je to jedno.“
„Není to jedno. Záleží na tom.“
„A komu?“ Proč mě prostě nenechá jít.
„Mně,“ zašeptal.
„Máš tam tu svou blondýnu,“ zašeptala jsem taky.
„To je moje sestra. Říkal jsem ti o ní.“ Zamračila jsem se. 
„Kdy?“
„Před chvílí. Já věděl, že mě neposloucháš.“ Zavrtěl hlavou ve stylu to-jsem-si-mohl-myslet.
„Sestra?“
„Ano. Moje sestra. Mohla bys mi prosím zopakovat, co jsi předtím řekla?“ požádal mě znovu. Tak tohle jsem nepostřehla. Jsem idiot. Chovala jsem se jako pitomá hysterka. Sakra.
„Edwarde…“
„Bello, prosím.“
„Miluju tě.“

Drtil mě v náruči. V jednu chvíli stál naproti mně, v druhé mě pevně svíral a hořečnatě mi šeptal do vlasů.

„Lásko, už jsem myslel, že to nikdy neřekneš. Miluju tě, strašně moc, Bello.“

Brečela jsem. Nešlo to zastavit.

Lehce mě od sebe dotáhl, ale jen pro to, aby spojil naše rty ve slaném polibku.

ᴥᴥᴥ

S Rosalií jsem se seznámila hned ten den. Připadala jsem si jako naprostý pitomec, ale už se nedalo nic dělat. Stejně jsem to nějak nevnímala. Na čem mi záleželo, byla Edwardova ruka, která pevně svírala tu mou a nedovolovala mi vzdálit se ani na okamžik. Rose se na nás culila a házela významné pohledy, kterých si ani jeden z nás nevšímal. Byla to milá holka. S rodinou žili v Evropě a prostě se rozhodla bratra navštívit. Zdržela se jen jeden den, pak se rozloučila a spěchala zpátky, prý za snoubencem.

Čas teď letěl přímo neuvěřitelně. Byla jsem pořád s Edwardem, i když jsem si říkala, že bych být neměla. Už jsem ten vnitřní hlas neposlouchala a užívala si to. Byla jsem neskutečně šťastná, jaká ironie, že jsem něčeho takového dosáhla až teď. Moje nálada se projevovala i na mém zdravotním stavu. Nevolnosti se ozývaly málo, a když už, tak jen v omezeném rozsahu. Sem tam jsem měla zvýšenou teplotu a občas mi párkrát káplo z nosu, ale to všechno se dalo vydržet.

Taky jsem stále častěji uvažovala nad tím, že bych Edwardovi měla říct pravdu. Co až jednou… a až mi bude tak zle, že nebudu ničeho schopná? Dřív, než k něčemu takovému dojde, jsem měla v plánu vrátit se do Seattlu. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl zlomenou a tak moc slabou.

„Ahoj, broučku,“ pozdravil mě Edward a hned mě vtáhl do své náruče. Políbil mě na čelo a prostě jen přitiskl k sobě. Bylo to tak příjemné. Nechat se objímat, na nic nemyslet. Žít jen pro danou chvíli. „Jsi nějaká horká,“ řekl znepokojeně.
„Nic mi není.“ Schovala jsem si obličej do jeho mikiny a pevně ho objala kolem pasu.
„Bello,“ nevěřil mi.
„Vážně, jsem jako rybička,“ usmála jsem se, a abych mu to dokázala, vytáhla jsem se na špičky a políbila ho.  „Půjdeme dovnitř, vypadá to, že bude pršet.“

Než jsme se stihli jen pohnout, přijel na protější příjezdovou cestu stříbrný sedan a k mé smůle z něho vystoupila paní Johnstoneová.

Bezděčně jsem ztuhla.

„Jsi v pořádku?“
„Ehm… jo.“ Odvrátila jsem se a chtěla se jít s Edwardem schovat před deštěm a možná i tak trochu před ní. Určitě si toho všiml jak Edward, tak i sousedka.

Edward mi to potvrdil hned, jak se za námi zavřely dveře mého pokoje.

„Udělaly jste si něco?“ Ušklíbla jsem se. Hloupá otázka. „Bello?“
„Jako bys to snad nevěděl,“ rozhodila jsem ruce.
„Povíš mi to?“ Prosebně se na mě zadíval. Sedla jsem si na postel a svěsila ramena. Ještě jsem o tom nikomu nevyprávěla. Všichni věděli, co se stalo, ale s nikým jsem o tom nebyla schopná mluvit. Podívala jsem se na muže, do které jsem byla tak moc zamilovaná, kterému jsem věřila a k té důvěře možná patří i nepříjemnosti v podobě tohoto rozhovoru. „Nechci tě k tomu nutit.“ Sedl si vedle mě a vzal mě za ruku.
„Hlídala jsem děti u Johnstoneů tak dlouho. Nejdřív kluky a pak i Christii. Měla jsem je ráda, bavilo mě to. Ten večer byl jako každý jiný. Johnstoneovi odjeli k přátelům a já zůstala s dětmi. Hrála jsem si s nimi. Všechno bylo v pořádku.“ Polkla jsem. Připadalo mi, jako bych vyprávěla cizí příběh, ne svůj. „Po večeři jsem si hrála s Christii, ale kluci se začali hádat a rvát, tak jsem je šla zastavit. A někdy v tu dobu se to stalo. Ona snědla skleněnou kuličku. Špatně jsem zavřela postýlku a Christie utekla. Už se nedalo nic dělat. Můžu za to, že umřela.“ Odmlčela jsem se a nechala poslední slova doznít. Přicházely ke mně z velké dálky, ale postupně jsem si je začala uvědomovat a já pocítila nával paniky.
„Bello, to není pravda, nemůžeš za to.“ Edward mě objal okolo ramen a políbil do vlasů. 
„Ale můžu, to já ji… zabila.“ Pak jsem se rozvzlykala a jeho utěšující slova splynula s návalem pláče.

Až po hodné chvíli jsem se uklidnila natolik, že jsem seděla úplně tiše a poslouchala bubnování deště, který se venku spustil.

„Bello, teče ti krev,“ řekl najednou Edward a celý vedle mě ztuhnul. Pomalu mě pustil a odsunul se, co nejdál to bylo možné.
„Krev?“ nechápala jsem a pak se mi na kalhotách rozpleskla červená kapička. Rychle jsem si dala ruku pod nos a utíkala do koupelny. Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale Edwardovy oči byly úplně černé. Hloupost.

Počkala jsem, až to přestane, umyla se a teprve pak se vrátila do pokoje. Stál u okna, ruce zatnuté v pěsti, lehce nahrbený. Přešla jsem k němu.

„Jsi v pořádku?“

Neotočil se.

Trochu jsem se bála, ale objala jsem ho kolem pasu a opřela se mu o záda. Potřebovala jsem cítit, že je tu se mnou.

Netrvalo dlouho a choulila jsem se v jeho náruči.

„Promiň mi to. Promiň,“ šeptal.
„Co ti mám prominout.“
„Je tak těžké se hlídat. Stačilo tak málo…“ Zavrtěl hlavou, jako by si něco takového nechtěl vůbec připustit.
„Co se stalo, Edwarde?“

Zadíval se mi do očí a mně přeběhl mráz po zádech. Tohle nebylo jen tak. Zavřela jsem oči a chvíli dýchala.

„Jsi… ehm… jsi v pořádku?“
„V pořádku?“ Napadlo mě, že je třeba nemocný. Už jsem si všimla, že je podivně studený, bylo to až nepřirozené.
„Edwarde, nejsi nemocný?“ zeptala jsem se přímo.
„Ne, Bello, nemocný nejsem. Nemůžu být. Možná by to tak bylo lepší.“ Tu poslední větu si zamumlal, takže jsem si nebyla jistá, zda jsem mu dobře rozuměla.
„Co se děje?“ Děsilo mě vidět Edwarda takhle. To on byl ten veselý, neustále sršící energií, sebejistý.
„Pořád jsem oddaloval chvíli, kdy ti to řeknu. Víš, bojím se, že tohle je poslední možnost držet tě v náruči.“
„Proč by měla? Edwarde, tak už mluv.“ Klepala jsem se. Ruce se mi třásly, jak jsem jimi držela ty jeho.
„Tohle asi nepochopíš, ale chci, abys věděla, že jsem to nemyslel nijak špatně, neřekl jsem ti to jen proto, že tě miluju a nechci o tebe přijít. Nechtěl jsem ti ublížit. Opravdu ne.“ Naléhavě se mi díval do očí. Ty jeho byly plné smutku. Zlaté hlubiny přetékající zoufalstvím. Pohladil mě po tváři a než jsem stihla něco říct, políbil mě.

Líbal mě, jako by to mělo být naposled. Mačkala jsem se k němu. Bála jsem se, že třeba odejde. A kdyby to udělal. Byl by to můj konec. On byl tím, proč jsem v tuto chvíli chtěla aspoň trochu žít.

Pustil mě, chvíli na mě zíral a pak pronesl slova, která mi vůbec nedávala smysl.

„Jsem upír, Bello.“

 

Čekala jsem všechno možné, jen tohle ne. Studovala jsem jeho tvář a čekala nějaký náznak pobavení, smíchu. Musel to přece být vtip, co jiného?

Nic. Jeho výraz byl pořád stejný. Jako by ho někdo mlátil a on čekal další ránu.

„U-upír?“ Kývnul.

Sedla jsem si na zem, jinak… co já vím. Nevěděla jsem nic. Pokoušela jsem si to nějak spojit. Upír, neexistující mýtická bytost a Edward. Šlo to špatně… ne, nešlo to vůbec. Tak ať už mi konečně řekne, že to byl jen žert!

Jenže, čas se prodlužoval a Edward nic neříkal. Vlastně se ani nehýbal.

Vzhlédla jsem k němu.

„Ty to myslíš vážně?“ Pořád jsem doufala, že to popře, ale hned jak jsem otázku vyslovila, jsem znala odpověď. „Do háje! To přece není možný!“
„Je to tak.“

Zase jsem vyskočila na nohy a tentokrát jsem to byla já, kdo se díval z okna. Venku bylo všechno stejné, jako před chvíli, tak jak je možné, že…

Otočila jsem se na patě a znovu se zeptala: „Je to pravda?“ 
„Naprostá. Je mi to líto.“

Schovala jsem si obličej do dlaní a po chvíli se začala smát.

„Bello?“ Asi se strachoval o moje duševní zdraví, protože jsem se prostě smála a nešlo to zastavit. Nevím, jestli to byl osud, díky komu jsme se tu takhle sešli, ale pokud ano, rád se bavil.

„Bello, asi to nechápeš,“ začal Edward.
„Myslím, že to chápu až moc dobře.“ Já byla nemocná, smrtelně, on byl upír sající krev. Zná někdo lepší vtip. 
„Bello, já jsem upír.“
„Já vím,“ vybuchla jsem, protože mě přestalo bavit, jak to opakuje pořád dokola. „A já jsem nemocná. Je mi to jedno!“
„Jestli jsi nemocná, proč neležíš? Říkal jsem, že jsi nějaká horká.“
„Tahle nemoc se nedá vyležet, Edwarde.“
„Jistěže dá.“
„Ne, možná by bylo lepší, kdybys mě tady vysál, nebo co to s lidmi děláte, stejně umřu,“ řekla jsem rezignovaně.
„Ne, ty neumřeš, Bello. Ani teď ani jindy. Já nezabíjím lidi a tobě bych nikdy neublížil. Zemřeš, až budeš stará.“
„Zemřu dřív, než si myslíš. Mám leukémii,“ zakřičela jsem na něj, protože mi přišlo, že mě neposlouchá. „Umírám.“
„Bello,“ vydechl šokovaně. „Ale to se dá léčit. Můžeš se uzdravit. Musíš!“
„Ne, já nechci. Jak to, že najednou mluvíme o mně?“ rozčilovala jsem se.
„Protože jsi nejdůležitější a to, co tu říkáš, jsou hlouposti.“ Chytil mě za ramena a mě v tu chvíli napadlo, zda by byl opravdu schopen mi ublížit. „Neboj se mě,“ zaprosil, když viděl, jak se tvářím. 
„Nebojím.“
„To ale není dobře.“
„Je to nejlíp, jak to jde, Edwarde.“ 
„Bello, tohle, všechno co se kolem mě děje. Viděla jsi sama. Stačí trocha krve a mohl bych ti ublížit,“ říkal, ale stále mě držel. Pevně, trochu to i bolelo, ale nechtěla jsem, aby mě pustil. Bála jsem se, že by pak odešel.
„Ale neublížil. Edwarde, já nechci být sama. Neopouštěj mě, prosím,“ špitla jsem a sledovala, jak emoce létají po jeho tváři a pak se tam usadila něha a láska. 
„Nikdy tě neopustím. Nikdy. Miluju tě.“ Přitáhl si mě do náruče a kolébal jako křehkou panenku. V jeho pažích jsem byla v bezpečí. Nic na mě nemohlo ani moje nemoc ne.

ᴥᴥᴥ

Edward mi o sobě řekl všechno. O svém lidském životě, který si příliš nepamatoval, i o svém novém, nesmrtelném. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Poslouchat to, mi přišlo jako pohádka na dobrou noc, trochu děsivá, ale jen pohádka.

Probralo mě, až když jsem něco z toho viděla na vlastní oči. Třeba Edward na slunci. Bralo mi to dech, ale bylo to reálné, viděla jsem to na vlastní oči. Nebyl to sen nebo výmysl. Byla to holá skutečnost.

Bohužel nebylo všechno tak růžové, jak bych si přála. Do našeho vztahu se dostaly i tmavé bouřkové mraky v podobě mé nemoci. Edward nedokázal pochopit, proč tak tvrdošíjně odmítám léčbu, když je možnost na uzdravení, a já mu to nedovedla vysvětlit. Jak mu říct, že si zasloužím trest. A tohle byl trest. Věděla jsem to už od okamžiku, kdy jsem to slyšela z doktorových úst. Věděla jsem, že by mě nepochopil, a tak jsme se hádali, ale pak taky usmiřovali, což byla ta příjemnější stránka věci.

Leukémie si dělala, co chtěla. Bylo to jako na houpačce, nikdy jsem nevěděla, jestli se právě objevím nahoře nebo dole a střídalo se to velmi rychle.

Edward chtěl trávit všechen čas se mnou a pomáhal mi překonávat jak návaly nevolnosti, tak zimnice a vše ostatní. Na jednu stranu jsem mu za to byla vděčná, na druhou jsem si nepřála, aby mě tak viděl.

V koupelně jsem si všimla, jak mi vystupují žebra. Bříško jsem měla propadlé a rozhodně to nebylo něco, o co bych stála. Doma jsem tedy chodila oblečená do více vrstev, aby si rodiče ničeho nevšimli, ale i přesto se máma pozastavovala nad hubeností mého obličeje a bledostí tváří. Říkala jsem, že to nic není, jen podzimní stres. Na to mi odpovídala, že doma jsem snad proto, abych si odpočinula. Slíbila jsem jí, že budu, ale hned druhý den jsem na sobě cítila její pátravý pohled.

Dostala jsem za úkol zajet na větší nákup, protože mamka musela zůstat déle v práci a po víkendu byly naše zásoby hodně ztenčené.

Zajela jsem k malému a jedinému supermarketu, který ve Forks byl, a s vozíkem se procházela uličkami. Byla jsem vybavena dlouhým lístkem a trvalo skoro půl hodiny, než jsem všechno posháněla. Už jen zaplatit a hurá ven.

Ten prostor mi nedělal dobře, snad už proto, že na mě všichni koukali.

„Pět dolarů nazpět,“ vracela mi peníze paní za pokladnou. Uklidila jsem peněženku a rovnala potraviny do tašek.

Venku jsem je položila na kapotu auta, abych mohla odemknout a konečně odjet.

Ucítila jsem to dřív, než skápla první kapička.

V kabelce jsem vyhrabala kapesník a snažila se zabránit ušpinění bílé mikiny.

„Ahoj, Bello.“ Paní Johnstoneová se vedle mě objevila úplně nečekaně.
„Dobrý den,“ řekla jsem překvapeně. 
„Na,“ podala mi čistý kapesník a ten špinavý vyhodila. Její chování mě naprosto vyvedlo z rovnováhy. „Chtěla bych s tebou mluvit.“
„Se mnou?“ Nebyla jsem si jistá, zda jsem jí dobře rozuměla.
„Ano, ale tady by to asi nebylo nejlepší. Mohla bys odpoledne přijít k nám?“ Vykulila jsem oči. Nebyla jsem u nich od…
„Je to důležité,“ dodala, když jsem neodpovídala.
„Dobře.“
„Budu tě čekat,“ řekla ještě a odešla do obchodu.

Víc šokovaná už jsem být nemohla. Čekala bych, že se může stát cokoliv, ale tohle? Co mi může chtít? Proč chce mluvit zrovna se mnou?

Odpovědí jsem se nedopátrala. Nezbývalo než počkat.

ᴥᴥᴥ

Bylo to tak těžké, přejít silnici na druhou stranu. Nebylo to jen pár metrů, ale celé kilometry. Po úzkém chodníčku jsem šla s žaludkem staženým a schody vystupovala rozklepaná jak ratlík. Asi pět minut jsem tam stála, než jsem zazvonila.

„Ahoj, Bello. Díky, že jsi přišla.“ Neměla jsem na to, abych jí odpověděla, tak jsem jen kývla a vstoupila dovnitř.

Bylo to jiné, nové. Dům jsem si pamatovala úplně jinak. Zjevně prošel v uplynulých letech určitými úpravami, ale kdo by se divil. Možná to tak bylo lepší, jednodušší, jak pro ně, tak pro mě.

„Posaď se.“ Paní Johnstoneová ukázala na křeslo potažené světlezelenou látkou s jemnými proužky.

Poslechla jsem ji a pak beze slova čekala, co se bude dít.

„Nedáš si třeba čaj?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou. Ať už přejde konečně k věci.

Očima jsem přejížděla po pokoji. Krb jsem si pamatovala, v zimě v něm hoříval oheň a já jim ho strašně záviděla. Na krbové římse byly vystaveny rodinné fotografie. Uviděla jsem Christii. Hrdlo se mi sevřelo. Několikrát jsem zamrkala, nechtěla jsem tu před ní brečet.

„Já vím, co ti je, Bello?“ řekla najednou. 
„Prosím?“ 
„Vím o tvé nemoci.“ Její hlas zněl klidně a věcně. Vyskočila jsem na nohy.
„Ale já nejsem nemocná.“
„Jsi a obě to víme. Moje matka zemřela na rakovinu. Jako bych ji před sebou viděla. Vím, že to není lehké. Řekni mi, že se léčíš.“ Jako by o to prosila, ale já jí nějak nedokázala lhát.
„Ne.“
„Musíš to říct rodičům. Oni ti pomůžou. Podpoří tě, vyléčíš se.“ Zavrtěla jsem hlavou a při tom pohybu mi vytekla slza. „Ale ano. Nedovolím, aby i oni ztratili dceru. Jediné dítě, které mají. Chápeš, jaká to pro ně bude rána?“ Na to nebylo co říct. Jen jsem tiše brečela. Slyšet to takhle nahlas… „Musíš jít za rodiči a pak k doktorovi, rozumíš?“
„Nemůžu,“ vzlykla jsem.
„Jistěže můžeš.“
„Ne. Je to tak správně. Celou dobu jsem na to čekala. Má se to stát.“ To co jsem říkala, asi nedávalo smysl, ale nedokázala jsem ze sebe dostat celistvou myšlenku.

Nic neříkala. Nevydržela jsem to a podívala se na ni.

„To já můžu za to, že už tu není. Nezasloužím si tu být.“
„Bello!“ vykřikla. „To není pravda. Nesmíš si to myslet. Nešla jsem zrovna tím nejlepší příkladem, ale bylo to tak těžké smířit se s tím, že už tu má holčička není. A pak jsem našla způsob, jak to potlačit. Zlobila jsem se, bylo snazší někoho vinit, mít na koho ukázat, mít to na koho svést. Odnesla jsi to ty. Mrzí mě, jak jsem se k tobě chovala. Ale bohužel už to nevezmu zpátky. Bello, nesmíš to vzdát. Kvůli sobě, kvůli vašim, ani kvůli Christii. Jsem si jistá, že by chtěla, aby ses uzdravila. Zasloužíš si to.“ Vrtěla jsem hlavou. „Ano. Zasloužíš. Bello, ty musíš!“

Nemůžu, chtělo se mi na ni zakřičet, ale z pusy mi nevyšel ani hlásek. Jen jsem seděla a brečela. Nešlo přestat. Bylo toho moc.

Paní Johnstoneová mě chytila za ruku. Držela mě pevně a pořád ke mně mluvila.

Jen těžko jsem si její slova připouštěla k tělu. Ale s postupujícím časem se ke mně dostávala blíž a blíž. Nedalo se jim odolat. Byla jsem z toho tak zmatená. Ona, která… povzdychla jsem si.

„Zvládneš to.“
„Já nevím.“
„Já ano. Máš přeci toho svého přítele.“ Vzpomínka na Edwarda mi vyvolala úsměv na tváři. Ano, mám Edwarda. „A rodiče. Všichni budou s tebou. Spolu to zvládnete. Pojď, chtěla bych ti něco ukázat.“

Nepouštěla mou ruku a vedla mě do haly a pak po schodech nahoru. Otevřela dveře, o kterých se mi tolikrát zdálo…

Pokoj zůstal tak jak byl. Postýlka s kolotočem, pod oknem ušák s taburetem. Starožitný houpací koník a bílá skříňka na oblečky, na níž seděla plyšová zvířata.

„Nikdy jsem nedokázala s tím pokojem nic udělat. Bála jsem se, že bych na ni pak zapomněla. Ale teď vím, že ji budu mít pořád tady.“ Ruku si položila na srdce. „Nějaký pokoj na tom nic nezmění.“ Natáhla se pro hnědého medvídka s červenou mašlí kokem krku a korálkovýma očima a podala mi ho. „Abys věděla, že tu byla a měla tě ráda.“ Nejdřív jsem to chtěla odmítnout, ale pak jsem si hračku vzala a přitiskla si ji na prsa. „Hlavně se neobviňuj. Život je příliš krátký na to, aby se takhle promrhal.“

A měla pravdu. Proč jsem si to uvědomila až v tu chvíli?

ᴥᴥᴥ

Drtila jsem Edwardovi ruku. Nejspíš to vůbec necítil, ale mačkala jsem ji, jako by to byla záchranná kotva. Stáli jsme u nás před domem a já se odhodlávala jít dovnitř. Rodiče na nás čekali. Sama jsem je požádala, jestli by měli chvíli, a když souhlasili, tak jsem to já, kdo váhá.

„Uklidni se. Bude to dobrý.“ Edward se na mě usmál. Byl nadšený z toho, že chci říct našim pravdu. Zdálo se mu to jako dobré znamení.
„Já nevím.“
„Ale já ano. Tak pojď.“ Doslova mě za sebou táhl a nepřipustil žádný odpor.

Nechal na mě, abych otočila koulí na dveřích a pak už zvesela zdravil mé rodiče.

Sedli jsme si v kuchyni, přišlo mi to tak míň formální, ale když jsme tam pak všichni seděli, kolem našeho kulatého stolu, zdálo se mi to ještě horší.

„Tak co je, Bello?“ zeptala se mamka. Byla zvědavá, jasně jsem jí to viděla na očích. A to jak přeskakovala pohledem mezi mnou, Edwardem a našima spojenýma rukama bylo dosti výmluvné. Kdyby tak věděla… Edward mi povzbudivě stiskl dlaň. Tak do toho.

„Mami, tati, měla bych vám něco říct…“

ᴥᴥᴥ

Doktorka Petersonová byla kapacita v oblasti onkologie. Byla to žena kolem čtyřiceti let se světlými vlasy a hranatými brýlemi. Při prvním setkání se mi zdála velmi milá. Už jen to, jak si poradila s mámou, bylo ukázkové.

Tak trochu proto jsem šla dnes jen s Edwardem. Chápala jsem, že jsou z toho rodiče vystrašení, ale já potřebovala klid. Mamka mě teď obskakovala, jako by sama nebyla schopná ani zvednou lžičku. Jenže, mohla jsem se jí divit? Asi ne.

„Připravená?“ zeptal se Edward před skleněnými dveřmi s nápisem Fakultní nemocnice Seattle. Přikývla jsem. Byla jsem odhodlaná a věděla jsem, že to dokážu.

První chemoterapie, první krok do krásné budoucnosti, první krok k uzdravení.

A žili šťastně až... to záleží jen na Vás.

 


A to je konec. Doufám, že se povídka líbila, a že se k ní někdy rádi vrátíte.

Chtěla bych Všem moc poděkovat za komentáře.:)


II. část ʓ SHRNUTÍ



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Návrat k minulosti III. část:

 1 2   Další »
19. Jana S
03.04.2014 [15:01]

Nádherná povídka

18. kiki11
23.07.2013 [18:12]

kiki11Nádherná povídka. Měla jsem slzy v očích a to se mi u povídek moc často nestává. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. Lucka
02.05.2012 [21:41]

Super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. Any12
11.12.2011 [14:28]

Any12Bezpochyby nejlepší část! Líbila se mi každá její část, to, jak Edward zastavil Bellu, jak ho ona požádala, aby neodcházel, jak si pak povídali a on jí dal pusu. Líbila se mi ta změna, jak si Bella najednou uvědomila, že ho má radši než kamaráda, a jak se Edward snažil. A překvapila mě paní Johnstoneová. Nečekala bych od ní takovou reakci, to, jak se zachovala k Belle bylo pěkné, i když přiznávám, že jsem měla ze začátku stejné pochybnosti jako Bella.
Jejich vyznání lásky? Senzační! Edward byl úžasný, jak ji pořád prosil, aby to zopakovala. A jak pak řekl, že už si myslel, že to nikdy neřekne... Nádherné... Emoticon Emoticon Emoticon A pak další zlomový okamžik, vlastně hned dva. Nejdřív mu Bella poví o Christii, potom se jí Edward svěří s tím, že je upír a Bella, že má leukémii. Bellina reakce byla skvělá! Líbila se mi ta scéna, strašně moc! Ani jsem se jí nedivila, že to brala jako ironii osudu...
A nakonec paní Johnstoneová. Tak to mě úplně dostalo, zachovala se strašně pěkně! A, ač to může znít divně, líbilo se mi, že Bellino rozhodnutí nezměnil Edward, ale právě ona. Protože kdyby to byl Edward, dosmrti by si to vyčítala. To možná bude i tak, ale přece jenomtrochu jinak...
Naprosto úžasná povídka, jsem ráda, že jsem si ji přečetla!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Marvi
28.11.2011 [17:37]

MarviNádherná povídka... Nevím co na to napsat, aby to dávalo smysl. Takže radši zůstanu o smajlíků Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. Twigirl
23.11.2011 [20:35]

Tak to byla asi nejlepší jednorázovka kterou jsem tady četla. Mrkala jsem, abych zahnala slzy, protože to bylo skutečně nádherné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Jula
20.11.2011 [18:43]

Přečetla jsem si to celé najednou až teď, povídka se mi moc líbila. I hudbu k ní jsi vybrala úžasnou, opravdu jsem si to všechno užila, díky Emoticon Emoticon Emoticon

12. mňamka
17.11.2011 [10:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. LadyDi
15.11.2011 [22:33]

LadyDi Emoticon Emoticon
Nechápu jak jsem to mohla přehlídnout. Pořád jsem klikala na Ruthii a tuhle jednorázovku nějak míjela.

Teda, musím říct, že ještě u žádné povídky tady na stránkách jsem neuronila slzu. Až teď. Uf. Christie. Emoticon
Bella. Emoticon
Nějak se mi nedostává slov. Musím to rozdýchat.

Otevřený konec byl nejlepší volba.
Dík za krásné počtěníčko.

Emoticon Emoticon

10. wera
15.11.2011 [15:10]

Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!