Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Mrtvé srdce, ale co láska?

Mrtvé srdce, ale co láska?Ahojky, jsem tu s další jednorázovkou. Dostala jsem nápad a chtěla ho napsat. Přibrala jsem posilu.
A co jsme s KacenQa.Cullen daly dohromady?

A o čem, že to bude?


Bella a Edward jsou manželé nějaký ten pátek. Bella poznala, že věčnost, kterou si vybrala, není pro ni to nejlepší. Rozhodla se navštívit svého dlouho neviděného kamaráda. Jacoba Blacka. Jak Jacob zareaguje na upírku, která si vzala jeho srdce do věčnosti s Edwardem? Jak bude reagovat na svého údajného nepřítele, kterým se stal, když ona byla přeměněna. Příběh, který svým způsobem zapadá do konce Rozbřesku. Jen s jednou výjimkou, není žádná Renesmé a žádný otisk. Příběh, který se stane na konci roku. Jak se nakonec Bella rozhodne? Edward nebo Jacob…

„Také tě miluju, ale nebudu tě nutit do něčeho, co nechceš!“ Pohladil mě hřbetem ruky po tváři. Uvnitř mě se rozlil zvláštní pocit. Pocit, který jsem dlouho necítila. Odcizení a touha. Touha po něčem, co jsem ztratila, když probíhala má přeměna. Jeho horké tělo, které mě neustále objímalo. Dlouhé vlasy, které mne šimraly.

Až budu mít opravený počítač, přidám dodatečně trailer k povídce. Jestli bude zájem. :)

Příjemné čtení přeje Torenc s Kačenkou.

Kalendář ukazuje konec prosince. Venku vypukla sněhová vánice. Posadila jsem se na lavičku, která stojí pod oknem. Sledovala jsem vločky, které padaly na střechy domů a ulici. Pozorovala jsem každou z nich, protože jsem je viděla. Všímala jsem si jejich záhybů, hladkosti a té samé dokonalosti, co mám já a má nová rodina. V den, kdy jsem se stala nesmrtelnou a vdala se za Edwarda se něco změnilo.

Nedalo mi to a já otevřela okno, které se s hlasitým řevem otevřelo. Všechno kolem bylo zmrzlé. Natáhla jsem svou sněhově bílou ruku z okna a čekala… Doufala jsem v to, že mi tam nějaká přistane – dočkala jsem se. Vlastně jsem nemusela čekat ani moc dlouho. Snesla se z nebe a usadila se přesně uprostřed dlaně. Neroztála. Proč by měla? Měla jsem stejnou teplotu jako ona. I když jsem nějakou dobou upír, stále si nemohu zvyknout. Něco uvnitř mi pořád chybí. Připadala jsem si tak… prázdná, osamocená. Proč? Mám přece Edwarda, rodinu. V tu chvíli mi to došlo. Když jsem byla člověk, milovala jsem dva. Edwarda a Jacoba. Jacob… Jacob Black. Kde je mu konec?!

„Co to děláš, lásko?“ vytrhl mne z přemýšlení Edwardův medový hlas.

„Jen přemýšlím,“ špitla jsem a vzhlédla k nebi.

„Bello, co se děje? Tohle nejsi ty! Už nějakou dobu…“ řekl naléhavý hlas. Byl ustaraný a mé srdce to lámalo na malé kousíčky. Edward přistoupil blíž. Stoupl si vedle mne a chytil můj pas.

„Když jsem byla ještě člověk, mohla jsem si vybrat,“ hlas klesl a já nechtěla pokračovat.

„Měla jsi na vybranou. Ale vybrala sis mojí rodinu a mě. Přeměnil jsem tě, jak jsi chtěla. Nevím, co víc ti dát, než sebe a věčnost, kterou si tolik chtěla!?“ chrlil jednu větu za druhou. Věty, které byly pravdivé, ale bolestivé.

„Já vím,“ řekla jsem sklesle. Okno jsem zavřela a šla ke svému manželovi. Podívala jsem se mu do očí a zhluboka se nadechla. „Miluju tě, víš to?“ špitla jsem a políbila ho na rty. Nereagoval.

„Také tě miluju, ale nebudu tě nutit do něčeho, co nechceš!“ Pohladil mě hřbetem ruky po tváři. Uvnitř mě se rozlil zvláštní pocit. Pocit, který jsem dlouho necítila. Odcizení a touha. Touha po něčem, co jsem ztratila, když probíhala má přeměna. Jeho horké tělo, které mě neustále objímalo. Dlouhé vlasy, které mne šimraly.

Zamyslela jsem se. Co by se stalo, kdybych se před ním objevila. Stala jsem se jeho nepřítelem číslo jedna. Zklamaně jsem se podívala na zem. „Půjdu si číst, nevadí?“ zalhala jsem. Edward pochopil a zmizel ve dveřích, které se v tichosti zavřely.

Z knihovny jsem popadla nějakou knížku, která mě ani nezajímala. Položila jsem se na postel, která tam byla jen do počtu. Rozevřela na nějaké stránce a začala číst.

 

Pohled vypravěče

Vidím dívku, která přemýšlí, co má udělat. Znechuceně si čte knížku, která jí absolutně nezajímá. Její oči se hbitě pohybují a hltají písmenka. Písmenka, jejíž význam nedává žádný smysl. Po několika minutách knížka letí vzduchem a padá na kraj postele. Vzdychne si a vstane.  Rozmýšlí se, jestli má udělat to, co celou dobu chce nebo si hledět svého. Hlavou jí běhalo tolik pro a proti, ale vyhrála zvědavost. V rychlosti vběhla do šatníku a vyšla krásně oblečená a upravená. Tmavě fialový top bez ramínek, saténové kalhoty v bílé barvě a růžovou bundičku. Nesmí chybět ani elegantní botičky.

Vlasy natočila do jemných lokýnek, nechala je dělat si co chtějí. Podívala se do zrcadla a použila pár líčidel, které podtrhly její krásu. Už tak byla velmi krásná. Zatočila se a pousmála. Jakmile jí došlo, co se chystá udělat, úsměv na tváři pohasl.

„Omlouvám se. Nesmíš se zlobit, lásko!“ špitla a doufala, že jí nikdo neslyší.

„Také tě miluju,“ procedil skrz zavřená ústa upír, který seděl na stromě u jejího pokoje. Sledoval jí. Ne, že by ji nevěřil, ale aby věděl, že se neplete. Nohy, které měl na nejsilnější větvi  - posunul na další pod ní. Posadil se a svoji tvář schoval do dlaní. Dlaní, které tlumily jeho tiché a bolestné výkřiky.

Nevěřil tomu, že by žena, která tvrdila, že ho miluje, odešla za jiným. Kvůli své lásce porušil zákon. Prozradil svoji existenci…  A nakonec ji proměnil. Miloval ji natolik, že jí nemohl vyčítat její stesk po bývalém příteli. Dívka se otočila a ze zásuvky vyndala malý přívěšek, připomínajíc talisman. Upír, jenž se pohupoval na větvi, moc dobře věděl, co je ten talisman zač.

Živě si vzpomínal, kdy ho jeho milá dostala a za jakých okolností. V té chvíli si myslel, že mu nikdy nemůže utéct a nemůže ho přestat milovat. Mýlil se. Dívka políbila talisman a zašeptala: „Pořád tě miluji, jen se ta láska schovala hluboko ve mně.“ To byla pro upíra rána do mrtvého srdce.

Několikrát si promnul oči a doufal, že tam jeho milá stále bude stát. Spletl se… Běžela upíří rychlostí do La Push.

Slezl dolů a posadil se pod korunu stromu. Lehce zdvihl obličej a pozoroval oblohu, po které běhaly mráčky. Jeden byl rychlejší, než ten druhý, předháněly se. Jeden ten mráček se jmenoval Edward, druhý Jacob a modrá, krásná obloha mezi nimi, byla Bella.

 

Pohled Belly

Bála jsem se, co bude říkat Jake. Bála jsem se reakce vlkodlaků. Bála jsem se svojí reakce. Bezmyšlenkovitě jsem se vydala tím směrem, který mi před několika lety byl zapovězen. Byla jsem bláhová, když jsem se rozhodla, žít bez svého přítele – platonické lásky. Nedosažitelné lásky.

V tu dobu jsem byla slepě zamilovaná do Edwarda.  Jeho krása, hlas, tělo… Ale čas ukázal své. Den, co den moje mrtvé srdce zpívalo žalem a toužilo po teplé náruči, teplých rtech a jeho objetí. Blízkost jeho těla byla tak… příjemná.

Už jsem se blížila k hranici. Ucítila jsem menší zápach, který jsem dokázala snést. Zastavila jsem dva metry před hranicí, když se přede mnou objevil černý vlk s naježenou srstí. Z jeho tlamy vycházelo hlasité vrčení.  Lekla jsem se. V očích se mi odrážel strach, ale pokoušela jsem se zachovat klidnou hlavu. V ruce jsem svírala talisman, který měl zahnat zlé sny. A v duchu volala Jacoba.

„Same, nech ji být,“ zaznělo z křoví. Po pár vteřinách vystoupil Jake. Ach… bez trička. Musela jsem spolknout tlustý knedlík, který mi uvízl v útrobách. Sam se na mě podíval, jeho oči nebyly takové, jaké jsem dřív znávala. Byly plné zlosti a nenávisti. Jeho postoj sám o sobě říkal své.

„Same,“ zavrčel Jake. Sam sklopil hlavu a nakonec se ukázal v lidské podobě. Naštvaně na mě pohlédl.

„Je to Cullenová,“ vypustil jen tak do vzduchu.

„Jo,“ sklopil hlavu Jake, „ale moje přítelkyně,“ zakřičel, když zdvihl hlavu a sebral odvahu.

Neřekl to zrovna vlídně, ale pořád se mi líbilo, že mě neodvrhl natolik, aby mi řekl ‚pijavice‘, jak rád říkával Cullenovým.  Sam nic nenamítal, přeměnil se a odběhl někam do lesa. Jake si stoupl naproti mně a chladně mi pohlédl do očí.

„Nic jsme neporušili, ani jsme neublížili nikomu z vašeho klanu. Nepřekročili jsme hranici, nemáte záminku sem vůbec lézt,“ pronesl úsečně.

„J-á nepřišla jsem kvůli dohodě nebo hádkám,“ zamumlala jsem.

„Ne, tak kvůli čemu?“ Hleděl mi do očí a přitom mě sjížděl pohledem. Já jsem taky neotálela a koukla po svalech, které se za ta léta vytvarovaly. Byl opravdu krásný. Obličej měl trochu zarostlý, menší strniště, ale pořád jsem v něm našla toho starého Jacoba.

„Přišla jsem za tebou,“ zašeptala jsem. V jeho očích se objevila něha. Něha, která ve mně vždy vzbudila touhu a škubání v podbřišku. Srdce se mi mohlo kdysi rozběhnout na sto honů a pořád mohlo pod nátlakem jeho zraku zrychlovat. Dnes jsem jen tiše žasla nad jeho krásou a nádhernýma očima.

„Za mnou? Proč? Nemyslíš, že jsem si bolesti užil dost?“ To bylo to, co mě tížilo. Věděla jsem, že jeho poslední reakce na moje odpovědi při tanci ho hluboce ranily. A nejen to… dávala jsem mu falešné naděje. Ba co víc, dokonce jsem ho políbila. Donutila jsem ho políbit mě, když šel na smrt s novorozenými. Marně, stejně odešel.

„Jacobe, já jsem ti kdysi nechtěla ublížit, nebyl to záměr. Ale teď, když jsem tě dlouho neviděla, stýská se mi po tobě. Potřebuji tě. I když nejsem člověk, moje srdce po tobě prahne. Mám tě ráda a můj život nebude úplný, když v něm nebudeš ty,“ mluvila jsem pravdu. Tato řeč byla od srdce, nikoli lží.

„Pojď,“ pokynul mi rukou a vedl mě přes hranici. Jak jsem ji překročila, cítila jsem se lehčí a šťastnější. Chytil mě za ruku a táhl mé tělo za sebou… Rozeběhla jsem se do hloubky lesa s ním a následovala ho. Sevřela jsem jeho dlaň ve své. Chybělo mi to. Musím si to přiznat.

Doběhl na útes, kde byl krásný výhled na vlny narážející na skály. Zastavil se a já stanula vedle něj. Své ruce si stáhl k sobě a chviličku koukal před sebe. Během chviličky vrátil svůj pohled na mě a zahleděl se mi do očí. Znovu vzal mé ruce do svých a jemně je třel. Zavřela jsem oči a představila si toho starého Jacoba, dřívější Bellu, jak se drží za ruce a povídají si jako přátelé. Stojící proti sobě a něžně hledící do očí, přičemž se na sebe krásně usmívali. Každý měl něco na srdci, ale ani jeden se neodhodlal vyřknout to nahlas.

„Bello, proč jsi sem přišla a pravdu, prosím,“ prolomil to krásné ticho a vzpomínky, které se mi v mysli promítaly, rozplynuly se a zmizely někde ve vzduchu. Otevřela jsem jantarové oči a podívala se Jacobovi do očí. Zvedla jsem ruku a přiložila ji na jeho tvář a snažila se ignorovat ostré chloupky. Jeho kůže hřála, sálalo z něj teplo. Teplo, které kontrastovalo s mojí chladnou teplotou.

„Už jsem ti odpověděla, za tebou,“ zašeptala jsem s lehkostí. Šeptala jsem, protože jsem se bála, aby mě nikdo neslyšel. I stromy mají uši, o to jsem přesvědčená.

„A co Edward?“ Rána! Na toho jsem v jistý moment vůbec nepomyslela. Zůstal v domnění, že si čtu v pokoji. Když jsem si vzpomněla, jak jsem bojovala za proměnu a věčnost s ním, je mi do pláče. Tolika lidem okolo sebe ubližuju. Co asi řekne na to, až mě v pokoji neuvidí? Bude si myslet, že jsem odešla na nákupy, nebo se projít ven? Asi těžko!

„Nic,“ odvětila jsem lhostejně, ale věřte, nebylo mi to jedno. Trápilo mě to. Jacob na to nic neřekl, posadil se na plochý kámen, který byl pokrytý jinovatkou a hleděl na hladinu moře.

„Je nám tak podobné,“ zašeptal do vzduchu, který se mísil s našimi výdechy. Tázavě jsem zvedla jedno obočí a posadila se vedle něho.

„Moře. Jeho vlny se vrací v přílivu a s odlivem se zas ztrácí do neznáma. Břeh čeká, než ho zchladí další náraz mořské vody. Ty jsi ta voda, já jsem ten břeh,“ zakončil řeč. Jeho oči byly skelné. Pohlédl na mě a po obličeji se mu kutálely slzy velké jako hrách. Dostala jsem strach.

Naposledy jsem ho tak zničeného viděla, když se mnou naposledy tančil a dotazoval se na můj budoucí život. V ten moment bych si nikdy nepomyslela, že budu od Edwarda utíkat za přítelem, který mi tak nesnesitelně chybí. Ty slzy, co se mu kutálely po tváři, nebyly z lítosti, ale z nenávisti. Nenávisti ke mně a Edwardovi.

Setřela jsem jednu slzu a zvedla jeho obličej, abych mu viděla zpříma do očí. Tlukot srdce se mu zrychlil, tlouklo jako o závod. Utíkalo se schovat, zmizet v nedohledu… utíkalo přede mnou!

„Ne, prosím,“ zaprosila jsem tichým hláskem. Byl tak nesmělý. Podíval se na mě a lehce se pousmál.

„Já nepláču,“ postavil se a přišel blíže ke mně, „já se raduju,“ chytl mě za ruku a přitáhl si mě blíž k sobě. Cítila jsem jeho horký dech na své holé šíji. Venku bylo možná deset stupňů pod nulou, ale já byla tak rozehřátá, že jsem to vnímat nemohla.

„Jsem rád, že jsi mě nezavrhla. Víš, jak jsem se cítil, když jsi odešla a nechala mě stát na tom mizerném místě pod stromy? Odešla jsi v jeho náruči a mě jsi ignorovala. Byl jsem jen syčení v tvých uších… Pravým jsi mě přijala, levým vypustila. Nesmířil jsem se s tím.“ Jeho slova mě ranila. Ublížila jsem mu. Když jsem to slyšela přímo od něj, tak jsem se hanebně zkroutila do jeho náručí a hladila jeho paži, kterou mě objal. Přitiskl si mě na své tělo. Jak mi tohle chybělo…

 

O týden později

Už celý týden jsem navštěvovala rezervaci La Push a smečku. Nejdříve se na mě všichni koukali skrz prsty, Leah mě ze všech nenáviděla nejvíc. Jen mi vždy dala najevo, že tu nejsem vítaná a odešla. Dalo se to přejít jen mávnutím ruky. Smečka mi svou společností připomněla, že ve mně je ještě schovaný kousek lidskosti, jen je potřeba ho dostat ven.

Každé dopoledne jsem se vytratila z domu a běžela svou přirozenou rychlostí za smečkou. Milovala jsem naše vtípky, vylomeniny a jízdy na motorkách. Ty byly nejlepší. Když jsem zas po letech nasedla na kožené sedlo, připadala jsem si jako prkno. Svaly jsem měla ztuhlé. Potřebovala jsem znovu pocítit tu dávku adrenalinu. Byla jsem si jistá, že jsem pořád ta stará Bella, jen nerozbitná. Žádná porcelánová panenka, která si rozbije hlavu, když spadne na zem.

Naposledy jsem se srazila se Sethem. Chudák, utrpěl pár zlomenin a pohmožděnin. Omlouvala jsem se, styděla jsem se, ale on se nedal obměkčit. Stál si za svým a jen se nesměle usmíval nad mými chabými omluvami. Byl během chvíle zas zahojený a tropil další neplechu.

Dnešní den jsem si chtěla užít. Jake mě požádal, jestli bych mu neukázala, jak lovíme my upíři. Prý by si se mnou zašel rád na lov, kdo je rychlejší, zručnější a obratnější. S úsměvem jsem prošla okolo červené garáže a pozorovala Jaka.

„Co tam lovíš?“ zašeptala jsem. S lehkostí se otočil a usmál se. Přeběhl vzdálenost mezi námi a objal mě.

„Čekám na tebe. Můžeme vyrazit? Mám hlad jako vlk,“ zažertoval.

„Můžeme, ty můj vlku,“ dala jsem mu pusu na tvář a otočila se k němu zády. „Kdo bude rychlejší.“ Vystřelila jsem směr les jako neřízená střela. Okolo mě se míhaly stromy, rostliny a drobná zvěř. Po chvíli jsem uslyšela šustění listů a pak hnědé tělo Jacoba.

Zavětřila jsem pumu a namířila si to za ní, připadala jsem si jak smyslů zbavená. Pořád jsem se trochu držela, abych neublížila Jacobovi, nebo někomu z okolí, ale více méně jsem byla omámená zvířecími instinkty. Puma si s lehkostí kráčela po zasněžené krajině, svými tlapky tvořila malé stopy a ostražitě si hlídala okolí kolem sebe. To ovšem netušila, že jí v patách jde nejhorší tvor na světě. Já!

„Teď se dívej, jak loví mistři,“ zašeptala jsem. Poslala jsem mu vzdušnou pusu a skočila na větev a rozhlížela se po okolí. Musela jsem čekat na správný okamžik, abych mohla skolit pumu, aniž bych si zamazala růžovou mikinu, nebo skončila s rozházenými vlasy.

Zrovna si přestala dávat pozor na své okolí a to byla moje šance! Ba co víc, možná i poslední. Skočila jsem ladným pohybem na krk pumě a chvíli si s ní hrála. Její kůže byla plná barev a dominovala s okolím. Pohlédla jsem ke stromu, kde stál Jake a vlídně se usmíval. Mrkla jsem na něj a hbitě se zakousla do krku pumy.

Do útrob se mi nalila vlna červené tekutiny a já byla v ráji. Její chlad mi ochladil můj krk a já mohla racionálně přemýšlet. Když už jsem měla pumu vysátou, zahrabanou pod hlínou, hledala jsem Jacoba. Nebyl nikde. Jako by se po něm slehla zem. Zalila mě vlna zklamání. Určitě odešel, protože nemohl být v blízkosti takové zrůdy, jako jsem já.

Sklesle jsem se posadila a rozhlížela se. Nikdo nikde!

„Hledáš mě?“ ozval se za mnou jeho hlas. Chlupy na krku se mi postavily. Otočila jsem se čelem k němu a hleděla mu do černých očí. Byli jsme si tak blízko. Jeho blízkost… mě znervózňovala. Pomalu, ale jistě se ke mně začal sklánět a na obličeji jsem cítila jeho horký dech. Hleděl mi zamilovaně do očí a svými rty se jemně otřel o ty mé.

Odtáhl se a přidržel si můj obličej dál od svého. To se mi moc nelíbilo. Chtěla jsem víc. Nejdřív mě navnadí, a potom si couvne?

„Chceš mě opravdu políbit? Nebudeš toho litovat?“ zeptal se opatrně. Místo odpovědi jsem se postavila na špičky a políbila jsem ho já. Jeho rty byly horké, hebké a krásné. Nemohla jsem se jich nabažit. Polibek začal nabírat na intenzitě a já jsem ráda Jacobovi vycházela vstříc. Omotal mi ruce kolem pasu a já jeho vískala ve vlasech.

„Ehm,“ odkašlala si Leah. „Ty vaše nechutné hrátky si nechte někam jinam, tady se člověk snaží najíst,“ poznamenala nevrle a odběhla do lesa. Kdybych byla člověk, červenala bych se, ale ne. Jen jsem sklonila zrak a pohladila Jaka po tváři. Už jsem tu dnes byla dlouho. Je na čase odejít domů.

„Jaku, to bychom neměli, já… Musím jít, měj se,“ zašeptala jsem a zmizela. Běžela jsem rychlostí blesku domů. Chtěla jsem si lehnout a přemýšlet o tom, co jsem udělala. Já jsem podvedla svého manžela. Já jsem podvedla celu svojí rodinu. Hlavou mi běhaly ty nejhorší myšlenky. Jsem špatná!

Na verandě už mě vyhlížela Alice. Postavila jsem se vzpřímeně a kráčela k ní. Snažila jsem se neprojevit žádné emoce, ale teplota mých rtů nebyla zrovna lichotivá.

„Smrdíš,“ odvětila znechuceně Alice, „a nejen zápachem, ale i zradou a nevěrou.“ Měla pravdu, nemohla jsem jí oponovat. Žádnou vizi neměla, vlkodlaky nevidí, ale pořád má ještě čich, který prozradil, co se ve skutečnosti stalo.

„Alice, já…“ špitla jsem.

„Ne, ty nic. Pořádně se, Bello, rozmysli, jak chceš žít. Trápíš sebe, Jacoba a Edwarda nejvíce.“ Přísně se na mě podívala a odešla dovnitř. Sedla jsem si do sítě a koukala na zachmuřené nebe. Musím si promluvit s Edwardem.

Vyšplhala jsem do prvního patra a nahlédla do okna. Edward seděl na posteli a v ruce držel naši svatební fotku. Hladil mojí osobu a tiše šeptal: „Vždycky jsem tě miloval, a pokud tě činí šťastnou přítomnost Jacoba, nechám tě jít.“ Jeho slova mi trhala srdce. Svezla jsem se dolů a opřela hlavu o dřevěný sloup, který držel altánek v prvním patře. Musím se rozhodnout, nemůžu mít oboje, musím mít jen jedno!

Ale co? Rozhodnout se -  těžká volba. Buďto budu mít svého přítele, potažmo milence, nebo zůstanu s Edwardem a jeho rodinou. Musím si přiznat, že nechci ani jednoho ztratit, ale když jsem viděla Edwarda, jak lítostivě vzpomíná, a když si vybavím naší první svatební noc, která skončila pohromou a bílé peřím okolo nás… Musím se té představě smát. Já bez něj nedokážu žít! Já Edwarda miluji, a to se nikdy nezmění. Je na čase ukončit ten můj románek s Jacobem, na stálo! Trápím všechny. Jsem sobecká. Nedokážu se vzdát nikoho, a však musím!

Sebrala jsem všechnu odvahu a hnala se opět do La Push, tentokrát naposledy ve svém životě. Překročila jsem hranice se vzpřímenou hlavou a nemusela chodit daleko, Jake stál blízko smrku hned pár metrů od hranice.

„Přišla jsi znovu,“ usmál se a hnal se ke mně. Chtěl mě obejmout, ale nedovolila jsem mu to. Odtáhla jsem se a udělala omluvný obličej.

„Bello, děje se něco?“

„Ano,“ přitakala jsem, „v poslední době se toho děje spoustu.“

„Jestli myslíš ten polibek, tak…“

„Ne, myslím všechno. Jacobe, já s tebou nemůžu žít. Nemůžu potajmu chodit sem a za zády lhát Edwardovi, že tě nenavštěvuji. Stejně zná celou pravdu. Ubližuji mu a mě to bolí. Musíme se rozloučit, jinak to nejde,“ pohlédla jsem mu do očí, které jasně vypovídaly o tom, že to myslím smrtelně vážně. Žádná sranda to není!

„Bolí tě to? A co já? Zajímá tě, jak se budu cítit já? Víš, kolik jsem toho riskoval, že jsem ti jako Alfa dovolil vejít na naše území? Opět jsi s námi vycházela a ty to zahodíš?“ Ohrnul ret.

„Ano… nezlob se.“

„Proč od něj neodejdeš? Odejdi a buď tu se mnou, nevadí, že jsi upír, já to snesu a ostatní taky. Budou muset,“ upřel na mě psí pohled. Za jiných okolností bych roztála jako led, ale za této ne. Já Edwarda miluji a hluboce toho lituji, že jsem kdy překročila tyto hranice jako upír. Byla to obrovská chyba, kterou už nikdy neudělám.

Přistoupila jsem blíž k Jakovi a tvrdě mu pohlédla do očí. „Nenuť mě vybrat si, protože pak bych tě hluboce ranila. Vždycky, vždycky bych si vybrala jen jeho. On je moje láska, on je můj život, on je moje všechno. Je mi to líto. Mám ráda všechny, kteří patří do tvé smečky – na výjimky, ale je na čase, abych se sebrala.“ Přemístila jsem se za hranici a hleděla na raněného Jacoba. „Někdo se objeví v tvé blízkosti a ty na mne zapomeneš!“ řekla jsem omluvně.

Ano, bylo mi to líto, měla jsem výčitky svědomí, ale ještě víc jsem měla výčitky kvůli Edwardovi. Ranila jsem ho a je na čase to napravit. „Sbohem, Jacobe Blacku,“ pronesla jsem chladným hlasem a odkráčela pryč. Nedělalo mi to veliké problémy, protože láska vítězí a já vím, nebo jsem si uvědomila, že jedinou láskou mého života byl, je a vždycky bude Edward!

Netrvalo mi moc dlouho a vbíhala jsem k potůčku, který dělil les a naši vilu. Vzhlédla jsem do okna, byla tam Alice. Stála a nenávistně mě sledovala. Chápala jsem jí. Ničila jsem celou rodinu svým hloupím počínáním. Nepatrným pohybem zvedla svoji hlavu, dala ruce na hruď - naposledy se na mě podívala a zklamaně odešla.

Doufala jsem, že je Edward stále v pokoji. Vyhoupla jsem se pomocí větve do pokoje, kde jsem ho sledovala. Seděl tam. Nepřítomně sledoval stále tu samou fotku, kterou měl v ruce. Svatební fotku. Tehdy jsem byla ta nejšťastnější holka na světě. Dostala jsem svého prince ve stříbrném Volvu a rodinu, za níž bych byla schopná zemřít. Opravdu jsem tak zblbla a byla schopná překousnout to, co staletí nešlo změnit? Nenávist dvou různých druhů… klanů… Nestvůr, jak by řekl Edward, než mne přeměnil. Stoupla jsem si do okna a vystoupila, aby mne viděl.

„Nemiluji Jacoba, Edwarde… ale tebe!“ vyšel ze mne omluvný tón. Edward vzhlédl a smutně mi pohlédl do očí. Nenacházela jsem ta správná slova, kterými bych ho obměkčila.

„Ale…“ začal, ale jeho proslov jsem zarazila dřív, než mohl skončit.

„Vím, že jsem pokazila všechno, co jsem mohla. Ale to, jak jsem odešla… připadala jsem si, že můj život nedostal vše, co mohl. Proto můj mozek asi zkratoval. Zachovala jsem se jako největší sobec pod sluncem. Miluju tě, prosím, odpusť mi!“ žadonila jsem. Opravdu ho miluju, ale tahle chyba. Jediná chyba v mém dlouhém životě asi nebude jediná.

Edward vstal a položil naši fotku na stůl, kde před tím stála. Lehce se zamračil, ale tuhle grimasu vystřídal laskavý úsměv. Pomalým až ba dokonce loudavým krokem se přisunul ke mně. „Je jedno, jestli se stalo to nebo to. Ale hlavní je, že konečně víš, ke komu doopravdy patříš. Kdyby sis vybrala Jacoba, nechal bych tě jít. Byla bys šťastná a já bych si nějak poradil,“ řekl s úlevou v hlase. Já na něj vycenila své sněhově bílé zuby a udělala smutný kukuč.

„Vím…“ Políbila jsem ho na čelo. „Vím, že celou věčnost budu patřit jen tobě!“ zašeptala jsem mu do ucha a on se ošil. Musela jsem se nad tím pousmát. Nevtíravým tempem jsem ho líbala od krku až po bradu. Pak jsem se zarazila. Edward se na mě nechápavě podíval.

„Proč jsi přestala?“ zaškemral. Pohlédla jsem mu do očí a nechala se unášet jen naší láskou, která překoná i největší chyby celé věčnosti.

„Miluju tě!“ zašeptali jsme sborově a poddali se své touze. Touze po tom druhém.

The End

TorencCullen and KacenQaCullen




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvé srdce, ale co láska?:

 1
2. Luky GubijackSuper
29.03.2018 [21:15]

Super Emoticon

06.02.2012 [12:09]

SharkenNedalo mi to a přečetla jsem si to. A jsem ráda!
Ze začátku mi to připadalo, že Bella skončí s Jacobem. Nejsem jeho tým, tak se musím s hanbou přiznat, že jsem jeden nebo dva řádky přeskočila… :D
Ale pak si Bella konečně zase uvědomila, že prostě musí být s Edwardem! Jinak to prostě nejde… :D:D
Nebyla by to ona, kdyby se zase nerozhodla stoprocentně, zase dostala ten záchvat. Touhu po Jakovi. Která ji naštěstí opustila… :D:D

Škoda, že tam nakonec není Renesmé, ale co…
Pro mě je hlavní E+B.
Navíc se mi strašně líbila Alice. To smrdíš, nejen zápachem, ale i nevěrou, bylo božské!!!

A líbilo se mi strašně to přirovnání.
Jak Edwarda přirovnával sebe, Bellu a Jaka k obloze a Jacob sebe a Bellu ke břehům omývaném mořem. Prostě krása. Achchchch.

Rozhodně to bylo krásné a sladké. Jdu na ten trailer… :D:D

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!