Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Minulé životy - Victoria

14.01.2012 (16:00) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1680×

Minulé životy

Victoria

Plížila se temnou ulicí. Už se setmělo a zhasínači lamp zažehli ohně, které ale byly hned nato sfouknuté silným větrem v lampách.

Srdce jí bušilo a oči jí nervózně těkaly po obou stranách ulice. Tušila, že tam někde jsou, že tam na ni čekají...

Ohlédla se a málem vyskočila děsem. Za ní se objevil nějaký člověk. Hrůzou se jí zpotily ruce a ona si zandala neposlušný mastný pramen vlasů za ucho. Rychle se rozhlédla kolem sebe a pak zalezla do spáry mezi domy sotva dýchajíc.

Kroky se přibližovaly. Slyšela, jak tomu dotyčnému vítr trhá jeho šatstvo, a otřásla se. Doufala, že je to někdo, kdo je do té věci nezasvěcen...

Už skoro hrůzou nedýchala. Šál si přitáhla blíže k tělu...

Osoba kolem ní prošla bez povšimnutí. Až když té neznámé odezněly kroky v hluku větru, tak si konečně oddychla. Opatrně vykoukla a rozhlédla se.

Srdce jí strachem a nejistotou bušilo v hrudi. Pomalu a opatrně vylezla z úkrytu a snažila se splynout se stíny. Potichu našlapovala na zem a obcházela louže od deště, který před chvílí ustal.

Při každém zašustění listí po zemi, při každém hlasitém vzdechu větru sebou vždy trhla. Cítila je za sebou a věděla, že jsou těsně za ní. Jen se musela dostat na okraj lesa, který lemoval tuto část města.

Procházela kolem domů, v nichž svítila přítulná světla. Plameny plápolaly v krbech a dělaly zajímavé stíny z oken dobře viditelné.

I když by ale ona neměla v patách ty, kteří ji hledají, nemohla by si dovolit vtrhnout do nějaké rodiny, aby jim ukradla kousek tepla. Zachvěla se zármutkem, ale stále sebevědomě kráčela dále.

Šaty jí ve větru povlávaly, ale už se je nesnažila uhladit. Krátké vlasy na její hlavě byly rozcuchané a neposedně jí stále padaly do očí. Kožené boty, kdysi velice kvalitní, se jí na nohou držely jen díky popruhům, které si obvázala kolem bot.

Zase se ohlédla. Svýma duhově zelenýma očima prohlédla okolí za sebou, ale nikoho nespatřila. Její instinkt jí však říkal, že na cestě jsou minimálně dva lidé, kteří kráčejí v jejích krocích.

Neslyšela nikoho, jako sotva zaslechla sebe. Občas se zatřásla hrůzou, když k sobě pustila myšlenku, že by ji chytili... To už by se nikam na toulky nevydala.

Malou brašnu si pohodila na rameni, přičemž její obsah tiše zacinkal. Potichu zaklela, nemohla si dovolit, aby se prozradilo to, co nese.

Znovu se ohlédla. Malé ostrůvky světel vydávající lampy, které ještě nezhasly, se v dálce třpytily v loužích. Ještě pevněji sevřela brašnu a kráčela o to rychleji.

Sice si nevšimla žádného stínu, ale byly tam rovnou tři, které ji pronásledovaly. Ti dotyční věděli, kým ona je, ale vždy jim unikla... Nikdy, nikdy neměli šanci ji i jen zahlédnout.

Vždy jen přišla, vzala to, co měla, a zase se vypařila... Ale nejhorší na tom bylo to, že i když se ji snažili chytit již nesčetněkrát, ona jim vždy unikla.

Už vycítila jejich blízkost. Dostali se k ní blíže než normálně, ale tolik to neřešila. I když měla strach, přeci jen byla jednou z nejlepších zlodějů v okolí.

Temnota lesa se vzpínala nedaleko a ona se pousmála. Srdce jí začalo bušit, protože věděla, že už není daleko. Skoro radostně poskočila, když sledovala, jak se jí stromy přibližují.

Trojice mužů, několik desítek metrů za ní, zaklela. Věděli, že nemají šanci. Kdyby se rozeběhli, tak jí akorát pomůžou rychleji pod příkrov keřů a nízko visících větví.

Ona mezitím vstoupila do změti kapradin a křovin pod ochranu prvních stromů lesa. Konečně je setřásla, i když dnes měla namále. Nikdy nebyli dostatečně blízko...

Její kroky vedly sebevědomě po ztracených stezkách vyšlapaných zvířaty. Vyznala se tady, les byl její domov.

Dlouho pokračovala cestou, až stromy začaly řídnout. Věděla, že už je blízko. Ještě o kousek dále se les otevíral v malou mýtinku, na které se skvěla malá chaloupka, její základna, jak si to pro sebe nazývala.

Střecha z otepů vysušené trávy jemně zářila v nočním svitu. V rámech připomínajích okna visely kusy zvířecích kůží, aby udržely teplo v domečku. Zpod nich občas zasvitlo světlo ohně, když plameny vyskočily výše.

Dostala se ke dveřím, které opatrně otevřela. Kdyby si nedala pozor, byly by naprosto vylomené, ale protože tu žila již několik měsíců, věděla, jak se tu chovat.

Setřásla přebytečné kapičky ze svého šálu a zavřela za sebou dveře na petlici. Šál si přehodila přes jednoduchou židli, aby mohl proschnout, a sama si sedla na stoličku k ohni.

Chatička se skládala pouze z jedné místnosti. Jednu stranu z většiny zabírala postel s přikrývkami, které jí byly věnovány za dobře provedenou práci. Na opačné byla malá vestavěná skříň, kde měla svých pár svršků. Zároveň se v té dřevěné zdi skrývala spíž na jídlo. Další strana byla zpola zabraná ohništěm a v rohu se skrýval kbelík na vodu. Poslední zeď měla v sobě dveře a dvě malá okénka.

Emilie se natáhla pro polínko dřeva a vhodila jej do ohně. Ten zapraskal a vysvitl trochu výše. Úlevně si oddechla, byla ráda, že tuto práci má za sebou.

Prohrábla si své krátké vlasy barvy ebenu a snažila se co nejlépe uvelebit na stoličce. Natáhla si nohy před sebe a pak zavřela oči. Nechala se velice rychle unést vánkem spánku a snů...

*   *   *

Do snů se jí vkrádaly zvuky. Byla právě s někým neurčitým na velkolepé svatbě, když se tam začínalo ozývat bouchání. Ve svatebních šatech se rozhlížela, kdo ruší její nejkrásnější část života takovými ošklivými zvuky...

Procitla. V ohništi zbylo jen pár žhavých uhlíků a zpod kůží zakrývající otvory oken se do místnosti táhlo mírné šero. Protáhla se, široce zívla a pak se zamračeně podívala na dveře, odkud se ozývaly hlasité rány z jejího snu.

Naštvaně se zvedla a připochodovala ke dveřím. Zvedla petlici a jemně, na škvírku, otevřela.

„Konečně!" zavrčel zpoza nich mužský hlas a dveře jí téměř vytrhl z rukou. Leknutím popošla několik kroků zpátky, než se zase vyrovnala do svého klidu.

„Co tu děláte?" zeptala se, když jí muž ve středních letech napochodoval dovnitř. Kabát na hubené postavě měl celý zasypaný jehličím a listy, jak se prodíral lesem, ale vypadalo to, jako by se nechal tím vším zasypat. Zrzavé vlasy měl rozcuchané a ze štvané tváře na ni hleděly zelené oči s jasným leskem.

„No... Mám si tu vyzvednout zásilku. Ale nečekal jsem, že se sem potáhnu takovou dobu..." Otočil se k ní zády a začal prozkoumávat a hodnotit její bytí.

Neposlouchala ho. Jak se někdo dokázal dostat sem? Vždycky ona odevzdávala to, co si její zákazníci říkali... O tomto úkrytu neměl nikdo vědět. Ale proč ji potom intuice nevarovala? Vždy tak skvěle fungovala... Asi byla fakt unavená, jinak si to nedokázala vysvětlit.

„Tak kde to máte?" ptal se a oči mu hořely nedočkavostí a žádostivostí. Před jeho pohledem uhnula. Měla strach. Našel ji... A to se ještě nikomu nepodařilo.

„Pro co si sem jdete?" Intuice jí začínala pomalu napovídat, že on rozhodně není ta správná osoba... A že by tu neměla déle zůstávat.

„Jdu si pro to, co chce můj pán. A ten pán mi nařídil, že bez toho se nemám vracet... Takže... Kde to máš?" V mysli věděla, pro co si jde. Ale na venek dávala znát jen paniku a nerozhodnost.

„Co máte na mysli?" optala se tiše. Očima kmitala ze strany na stranu a hledala východisko. Ona byla blíže dveří. A když se jí to povede...

„To víš moc dobře, ženská..." zavrčel a pak se začal hrabat v její posteli. To byla jediná šance... Rychle vzala brašnu, kterou nechala u vchodu, a bez žádného dalšího oblečení vyběhla dveřmi ven do studeného počasí.

Běžela do lesa. Za sebou slyšela jeho křik, ale slova nevnímala. Lesy byly jejími přáteli, znala to tu jako své boty...

Čím dále utíkala, tím méně slyšela... Až ji nakonec obklopilo ticho přerušované jen zvěří. Vydechla. Otočila se, aby se ujistila, že ji nesledoval, a pak ulehčeně sedla na zem a brašnu s klenotem sevřela v dlaních. Její instinkt nelhal.

Těsně po přeměně:

Otevřela oči a okamžitě se rozhlédla. Viděla tři krásné ženy a aniž by začala přemýšlet, vyskočila a odtáhla se co nejdál od nich. Automaticky se sklonila do útočné pozice a začala vrčet.

„Vicky, to je v pořádku. Věříš mi pořád?" Hlas její sestry chvilku bojoval s rudou clonou, kterou Victoria měla nejen před očima, ale zaléval jí i celou mysl. Nakonec jej rozpoznala a mírně se uvolnila.

„Co se stalo?" ptala se obezřetně těch tří žen. Pohledem vyhledala svou sestru, ale nevěřila jí. Nevěřila nikomu.

„Já... Musela jsem tě zachránit. Nemohla jsem tě nechat žít tak, jak jsi žila doposud..." Anna na ni hleděla se smutkem, ale i s radostí v očích. Victoria svůj postoj nezměnila.

„Cos mi to udělala... Proč?" vydechla Victoria slova z úst, než její intuice pořádně zapracovala. Okamžitě se rozhodla. Její nohy ji nesly co nejdál od té zrádkyně... A protože věděla, že ji budou sledovat, uháněla, jak nejrychleji to šlo...

1. Edward Cullen

2. Heidi Volturi

3. Aro Volturi

5. Benjamin 

Ahojte, lidičky... Máte tu další díl Minulých životů... Jsem trochu zklamaná z toho, že u Ara jste nenechali tolik komentářů... I když to nebylo ode mě, mrzí mě, že váš zájem upadá...

Jak vidíte, další bude na řadě Benjamin. A máte tu další anketu... Koho chcete příště? Na výběr je Isabella (štít), Jane (ublížení pouhým pohledem) či Maggie (rozpoznání pravdy od lži). Záleží jen na vás. Ale příště čekejte Benjamina...

Kdo se budete chtít přidat v těchto povídkách, nahodím vám témata, u kterých jsem prozatím zoufalá. Pokud byste na ně měli nápad, můžete se přidat, vůbec mi to nebude vadit.

Upíři, na které mě nic nenapadá: Eleazar, Kate, Alec, Corin. To by prozatím stačilo. Napište mi kdyžtak do komentů níže, o koho byste měli zájem, a domluvíme se.

Jinak děkuji za komentáře k Minulým životům a těším se na další, co najdu pod touto povídkou... Vaše zuzinecckaa.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Minulé životy - Victoria: