Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Eclipse - Nálada

Eclipse - NáladaTak a máme tu Náladu z Eclipse knížky - z pohledu Edwarda. Nevím, jestli se mi to povedlo. Osobně s tím nejsem moc spokojena..:(:) Budu ráda za komentíky, díky, Vaše Danča95:)

Nemám rád lovy. Nemám rád vypravy za potravou, když vím, že budu od Belly daleko. Zžíral mě naprosto stejný pocit, jako když jsem ji opouštěl. Ne. Stejný není. Vím, že se k ní vrátím. Ale ten pocit nevědomosti, strachu o ni! Proto jsem požádal Alice, aby ji měla u sebe. Byl jsem si trochu jistější. Ale ten strach mě neopouštěl. Děkoval jsem Esme, že to domluvila s Charliem a Alice jsem dal slibované Porsche 911 Turbo. Žluté, jak jinak. Doufám, že mě nechá někdy projet. Ale to teď nemělo vůbec váhu v mých myšlenkách, neboť jsme byli právě na cestě zpátky a moje myšlenky se zaobíraly jedině Bellou. Měl jsem pocit, že ta cesta nemá snad konce. Chtěl jsem ji vidět, cítit její vůni, slyšet zvuk jejího srdce. Musel jsem ostatním lézt hrozně na nervy.

Vzpomněl jsem si na telefon. Vůbec jsem ho nepoužil, což byla chyba. Měl jsem zavolat Belle. Byl jsem překvapený, když tam na mě čekal vzkaz. Byl od Belly.

„Máš problém,“ říkala pomalu do telefonu. Snažila se dávat důraz na každé slovo. Ona mě zničí, zase ten tón toho rozzuřeného kotěte.

„Obrovský problém. Rozzuřený grizzly ti bude připadat krotký jako beránek v porovnání s tím, co na tebe čeká doma.“

No, tak to jsem tedy zvědavý. Smál jsem se. Dokázal jsem si ji představit, jak se tvářila. Chci ji vidět. Už jen chvíli, pár kilometrů.

Uvědomil jsem si jednu věc. Měla pravdu. Má proč se zlobit. Dala mi teď najevo, že je nešťastná? Co jsem to jen za sobeckého tvora. Ale já nedokážu ani pomyslet na to, co by se jí mohlo stát, kdyby se to pitomé psisko trochu rozčílilo a ztratilo kontrolu. Ale vážně nemá takovou sebekontrolu, tak jako já? Kolikrát jsme se vlastně kvůli němu s Bellou pohádali? Asi jsem to tenhle víkend přehnal, s tím hlídáním. Jacoba jsem neměl rád. A nejenom, že byl pro Bellu nebezpečný, žárlil jsem, ačkoli jsem se bál to přiznat.

Stejně to bylo zbytečné, neboť Bella utekla. To byla první myšlenka, co jsem zachytil od Alice. To jsem mohl očekávat. Ach, to moje roztomilé rozzuřené kotě. Chyběla mi. Tak moc!

Mezitím než jsme dorazili domů, Alice mi stačila vše vypovědět. Ještě jsem stačil v garáži zahlédnout motorku. To mě trochu naštvalo. Musí se neustále vystavovat nebezpečí?

Narazil jsem na Alice na schodech. Zaterasila mi tím cestu k mé vytoužené úlevě v podobě pohledu na Bellu.

„Vážně utekla? Divoška,“ usmál jsem se.

„Tobě to nevadí?“ mrkla na mě Alice.

„Co mám dělat? Ona je šťastná, když je s ním. Nemůžu ji držet zkrátka jako dítě. Když je šťastná ona, jsem šťastný taky. Byl bych radši, kdyby se to psisko do toho vůbec nemíchalo, ale co můžu dělat? Byl to on, kdo jí pomohl, kdežto já jí ublížil...!“ zajíkl se mi trochu hlas. Nikdy si to neodpustím. Zavřel jsem oči. Chtěl jsem být už u ní.

„Nevadí mi to. Nechám ji, ať si dělá, co chce, pouze budu vyžadovat pár opatření. Teď mě Alice prosím omluv,“ koukl jsem na ni trochu poťouchle.

„Jistě, promiň.“ uchichtla se. Okamžitě ji na mysli vystanul pohled na Bellu spící na pohovce.

„Proč nespí na té posteli, co jsem koupil?“ zavrčel jsem.

„Na truc,“ zachichotala se znovu. Musel jsem se usmát. Ta mě nikdy nepřestane překvapovat.

„Porsche ti samozřejmě nechám, byl to dárek. Zatím,“ rozloučil jsem se s ní.

Na schodech jsem se zarazil. Rosalie mluvila s Bellou. Řekla jí celý svůj příběh. Že by konečně prolomila tu nechuť k Belle? Ano, byl tu jistý rozdíl, sama z toho byla trochu zmatená. Já byl rád, jedinná Rosalie mi dělala trochu starosti, protože se s Bellou nikdy moc nebavila.

Vzpamatoval jsem se a rychle doběhl ke dveřím pokoje. Už tam mě praštila její vůně. Hm. Tak dlouho bez ní, a co to udělalo s mým čichem.

Vklouzl jsem potichu dovnitř a nasával její vůni. Slyšel jsem její pravidelný tep. Působilo to na mě úlevně. Jako by mi spadl obrovský kámen ze srdce. Měl jsem sto chutí jít k ní a zlíbat ji. Moje fyzické sebeovládání se časem dobře posunovalo dál a dál. A Bella toho využívala.

Když jsem se konečně pořádně nadýchal té vůně, rozhodl jsem se ji přesunout na tu pohodlnou postel. Věděl jsem že je pohodlná, jinak bych ji ani nekupoval.

Opatrně jsem ji sevřel v náručí a užíval si ten pocit, kdy ji mám opět u sebe. Položil jsem ji na postel a přikryl. Trochu jsem odstoupil a jen ji sledoval. Začala se trochu převalovat a pak otevřela oči.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ zamumlal jsem. Bella se napjala, což jsem nechápal. Možná se bála, že se budu zlobit kvůli tomu útěku. To nehrozilo. Momentálně jsem byl tak šťastný, že jsem opět s ní. Přesně v tuhle chvíli se mé srdce začalo zahřívat. Jen pár dní a jak jsem se soužil, že jsem ji nemohl vidět, nemohl jsem vdechnout její vůni, nemohl ji políbit.

Dívali jsme se na sebe. V prostoru vládlo naprosté ticho. Bella ho porušila, pohla se směrem ke mně. Chytla mě za ruce a přitáhla se blíž. Uvolněně jsem ji objal a přitáhl jsem si ji do náruče. Jak uklidňující pocit. Bella začala pátrat rty po mém krku, po bradě až nakonec našla to, co hledala. Moje rty. Políbil jsem ji, měkce jemně. Bylo to tak úžasné, miloval jsem to. Miloval jsem ji. Dříve jsem si nedovedl představit, že bych někoho líbal, teď se toho nemůžu nabažit. Jen se musím trochu krotit. Takovéhle přivítání se mi líbilo. Ale její reakce mě překvapila.

„Byl jsem připravený na hněv, který zahanbí i grizzlyho, a čeká mě takovéhle přivítání? To bych tě měl rozzuřit častěji.“ uchichtl jsem se.

„Dej mi minutku, však ono na to dojde,“ zažertovala a opět mě začala líbat. Ani nevěděla, co to se mnou dělalo.

„Počkám, jak dlouho budeš chtít,“ zašeptal jsem jí v polibku a zajel prsty do jejích vlasů. Pocit touhy ji líbat byl daleko silnější než ta pitomá bolest v mém hrdle. Všechny dotyky, polibky byly pro mě tak intezivní.

Bella začala přerývaně dýchat, což byla známka, že bych měl přestat, jinak se to zvrtne. Ale nechtěl jsem.

„Asi to necháme na ráno,“ vydechla.

„Jak chceš,“ zamumlal jsem.

„Vítej doma,“ řekla zadýchaně mezitím, co jsem se přesunul rty na její čelist. Její pokožka byla dokonalá. Hebká, měkká, teplá, vybízející k políbení.

„Jsem ráda, že ses vrátil.“

„Tak to mě těší,“ odpověděl jsem popravdě.

„Mmm,“ vydechla pouze a sevřela mě trochu více pevněji pažemi okolo krku. Bylo to k nevydržení. Měl jsem sto chutí se na ni vrhnout. O kolik pro mě byly ty pocity silnější než pro ni!

Ohnul jsem ruku kolem jejího lokte, a pomalu ji sunul po její paží, přes žebra až k pasu. Miloval jsem její postavu, objel jsem bok. Zmítal se mnou pocit přejet i přes její zadeček, ale překonal jsem to. Dojel jsem až ke kolenu, přejel po něm a vzal ji za lýtko. Ovinul jsem si její nohu okolo svého boku. Obvykle jsem tyto naše hrátky utnul, když Bella začala hlasitě dýchat. Dnes jsem prostě nemohl. Dlouhé odloučení udělalo své. Líbal jsem ji v důlku na krku a užíval si její pokožky a jejího dechu, který pro mě byl jako líbezná melodie. Bohužel ji přerušila. Přestala dýchat, když si uvědomila, co jsem udělal. Cítil jsem, jak byla naprosto rozpálená.

„Ne že bych tě chtěl předčasně rozhněvat, ale můžeš mi říct, co ti vadí na téhle posteli?“ zašeptal jsem. Nedokázala mi odpovědět, za což jsem mohl asi já, protože jsem se překulil na bok a přitáhl si ji na sebe. Vzal jsem její obličej do dlaní a natočil jsem ho tak, abych ji mohl líbat na krku. Nemohl jsem přestat. Touha po ní mě začala ovládat. Bella na tom byla patrně stejně, její dech byl nestabilní, hlasitý. A co teprve jejjí srdce!

„Ta postel? Podlě mě je pěkná,“ připomněl jsem znovu. Měla trochu problémy, ale odpověděla.

„Je zbytečná,“ vydechla. Doufal jsem, že Bella bude tak rozumná, a nebude se snažit mě opět přemluvit, abych se s ní vyspal. Tohle jsem ještě zvládal, ikdyž jsem po ní toužil. Neskutečně moc.

Přitáhl jsem si její obličej a ona mi rychle vtiskla své rty na ty mé. Pomalu jsem se překulil a ocitl jsem se nad ní. Nechtěl jsem ji umačkat, podpíral jsem se tak, abych ji nezalehl, ale cítil celé její tělo na tom svém. Bellino srdce utíkalo jako o závod, a i ona musela cítit na svých slabinách, že já mám problémy. Asi si toho nevšimla, za což jsem byl rád.

Její odpovědi jsem se musel tiše zasmát.

„To je diskutabilní. Tohle by se nám na pohovce dělalo těžko.“ Koupě této postele byl velmi dobrý nápad. Naklonil jsem se k ní, políbil ji. Chtěl jsem víc. Opatrně jsem pootevřel rty a začal obkreslovat tvar jejích rty jazykem. Patrně bych v tom pokračoval, ale Belle se nejspíš zatočila hlava. I mě by se točila, kdyby mohla. Tohle jsem si většinou nedovoloval. Pak to Bella pokazila.

„Rozmyslel sis to?“ zeptala se udýchaně. Musím přestat. Ikdyž jsem opravdu nechtěl, musel jsem. Copak nechápe, že bych jí mohl ublížit? Tak rád bych se s ní miloval!

Povzdechl jsem si a se překuli se zpátky. Lehl jsem si tak, abychom byli oba na boku.

„Nebuď směšná, Bello. Jenom jsem se snažil ukázat ti výhody postele, která se ti asi nelíbí. Nenech se příliš unést.“ pokáral jsem ji. O mém vnitřním boji, co se ve mně odehrával neměla potuchy. Vážně jsem si to nerozmyslel? Ne. Nerozmyslel. Mohl bych jí ublížit a to bych nepřežil.

„Pozdě,“ zamumlala. „A ta postel se mi líbí,“ dodala. Tak přece jenom byly mé ukázky výhod učinné.

„Dobře,“ usmál jsem se a políbil ji na čelo. „Mně taky.“

„Ale přesto si myslím, že je zbytečná. Jestli se nesmíme nechat unášet, tak k čemu tady je?“ pokračovala. Povzdychl jsem si. Když jsem tu postel kupoval, nemůžu říct, že jsem na tím neuvažoval. Ale byly to jen myšlenky, které jsou nereálné.

„Říkám ti to posté, Bello – je to příliš nebezpečné.“

„Mám ráda nebezpečí,“ oporovala mi. Jo, to jsem si všiml. Jaká ironie. Za přítele upíra a za nejlepší kamaráda vlkodlaka.

„Já vím,“ podotkl jsem trochu uštěpačně.

„Já ti povím, co je nebezpečné,“ řekla rychle. Snad se bála, že změníme téma. „Já se jednoho dne prostě neudržím - a nadávat za to budeš moct jen sám sobě.“ Chěla mě obejmout, ale já jí to nedovolil. Ale ta představa mě více než lákala, což by neměla.

„Co to děláš?“ namítala a nechtěla se mě pustit.

„Chráním tě před vášnivým vzplanutím. Jestli je to pro tebe příliš...“

„To snesu,“ nedala se. Nechal jsem ji tedy a objal ji pažemi.

„Omlouvám se, že jsem v tobě vzbudil falešné naděje. Nechtěl jsem, abys byla nešťastná. To nebylo hezké.“

„Ve skutečnosti to bylo dokonce moc hezké,“ odporovala mi opět. Ano, to bylo. Zhluboka jsem se nadechl. Velmi hezké.

„Nejsi unavená? Měl bych tě nechat spát.“

„Ne, nejsem. Mně nevadí, když ve mně vzbuzuješ falešné naděje,“ namítla. Mně to taky nevadilo. Bylo to příjemné, vzrušující.

„To asi není dobrý nápad. Nejsi jediná, kdo se nechává unést,“ odporoval jsem jí i sobě.

„Ano, jsem,“ zabručela. Ještěže netušila, jaké obrazy se mi honily v hlavě před chvílí. Patrně by říkala něco jiného, uchichtl jsem se.

„Nemáš ponětí, o čem mluvíš, Bello. A že mi tak ochotně podkopáváš sebeovládání, ničemu neprospěje.“

„Za to se nebudu omlouvat.“

„Můžu se omluvit já?“

„Za co?“

„Zlobila ses na mě, vzpomínáš?“ připomněl jsem jí.

„Aha, tohle.“

„Promiň. Neměl jsem pravdu. Je mnohem snadnější dívat se na věci ze správného úhlu, když tě mám v bezpečí tady.“ Objal jsem ji ještě pevněji. Kdybych mohl, tak ji snad umáčkám. To, že jsem ji měl v náručí, že jsem ji měl u sebe, mi vlévalo do těla sladký klid.

„Zmocňuje se mě šílenství, když tě mám opustit. Myslím, že už víckrát tak daleko nepojedu. Nestojí to za to.“

„Neulovil jsi žádné pumy?“ usmála se. Pche. Puma se neda srovnat s Bellou v mém náručí.

„Ale ano, ulovil. Ale ani tak to za tu úzkost nestojí. Omlouvám se ovšem, že jsem donutil Alici, aby tě tu držela jako rukojmí. To byl špatný nápad.“

„To ano,“ souhlasila.

„Už to neudělám,“ slíbil jsem jí.

„Dobře,“ řekla najednou zvesela. „Ale pyžamové večírky mají i své výhody…“ Stulila se kě mě blíž a rty mi přitiskla na klíční kost. Kdyby to jen nebylo tak příjemné!

Ty mě můžeš držet jako rukojmí, kdykoliv budeš chtít.“

„Mmm,“ povzdechl jsem si. „Možná tě vezmu za slovo.“

„Takže teď je řada na mně?“ zeptala se.

„Řada na tobě?“ byl jsem trochu zmatený.

„Omlouvat se.“

„Za co se chceš omlouvat?“ Ach, to moje rozzuřené kotě. Copak nepochopila, že to byla moje chyba?

„Ty se na mě nezlobíš?“ zeptala se rozpačitě.

„Ne,“ odpověděl jsem po pravdě.

Chvíli na mě trochu zmateně koukala a pak se její obočí stáhlo.

„Nemluvil jsi s Alicí, když jsi přijel domů?“

„Mluvil – proč?“

„Vezmeš jí to porsche?“

„Samozřejmě, že ne. Byl to dárek,“ řekl jsem trochu uraženě. Co si to o mě myslí? Dárek je dárek, a navíc Alice splnila svou misi na jedničku. Jen já to zpackal. Takhle ji věznit.

„Nechceš vědět, co jsem udělala?“ ptala se celá zmatená. Já snažil držet lhostejnou masku. Pokrčil jsem rameny.

„Vždycky mě zajímá všechno, co děláš, ale nemusíš mi to říkat, jestli nechceš.“

„Ale já jsem jela do La Push.“

„Já vím.“

„A ulila jsem se ze školy.“

„To já taky.“ Celá udivená se nadzvedla, podívala se směrem k mému obličeji a přejela mi prsty po obličeji, aby zjistila, jak se tvářím. Zmatenost se zračila v jejích očích.

„Kde se najednou vzala všechna ta tolerance?“ ptala se. Já si povzdychl. Bylo mi to sice proti vůli, proti mým instinktům, ale musel jsem jí dát za pravdu. Vždyť to psis... Jacob ji měl taky rád. V myšlenkách jsem to poznal. Poznal jsem to i z jeho chování. Vždy se snažil udržet a být lhostejný, stejně tak jako jsem byl já. Ale nebyl tak dobrý herec jako já. A hádky kvůli němu, řekněme, že byly zbytečné a lezly mi na nervy.

„Usoudil jsem, že máš pravdu. Můj problém opravdu spočíval především… v zaujatosti proti vlkodlakům. Budu se snažit být víc rozumný a důvěřovat tvému úsudku. Jestli říkáš, že ti od nich nic nehrozí, pak ti budu věřit.“

„No tohle,“ podivila se upřímně.

„A hlavně… nechci, abychom se kvůli tomu pořád hádali.“

Bella vypadala spokojeně a položila si hlavu na mou hruď. Byl jsem zvědavý, jestli své neočekávané volnosti využije.

„Takže,“ zamumlal jsem nenuceným tónem. „Máš v plánu brzy se do La Push zase vrátit?“

Bella neopověděla a místo toho ztuhla. Ještě pořád mi patrně nevěřila.

„Jenom abych si mohl udělat vlastní plány,“ vysvětloval jsem rychle. „Nechci, abys měla pocit, že musíš spěchat zpátky, protože tady sedím a čekám na tebe.“

„Ne, nemám v plánu se tam vracet.“ Bellin hlas zněl zvláštně. Cize. Takový tón jsem u ní neznal. Doufal jsem, že to není opět kvůli mně, kvůli mé zaujatosti proti těm psům.

„Aha. Kvůli mně to dělat nemusíš.“

„Myslím, že už tam nejsem vítaná,“ zašeptala. Snažil jsem se udržet veselý tón, ale moje zvědavost bylá úděsná! Nechtěl jsem ji do ničeho nutit. Jestli mi to chce říct, řekne to.

„Přejela jsi někomu kočku?“ zeptal jsem se vesele.

„Ne.“ Bella se zhluboka nadechla. Snad nechtěla, abych ji rozumněl, zamumlala dále vysvětlení.

„Myslela jsem, že si Jacob uvědomil... nenapadlo mě, že ho to překvapí.“

Stále jsem moc nechápal a přál jsem si, aby pokračovala.

„Nečekal… že to bude tak brzy,“ vydechla.

„Aha,“ řekl jsem tiše. Tohle jsem vážně nečekal.

„Říkal, že by mě radši viděl mrtvou.“ Na posledním slově se Belle zlomil hlas a já ztuhl. Popadla mě zuřivost. Chtěl jsem ho zabít. Vidět ji mrtvou? Já ho chtěl vidět mrtvého. Sám patrně neví, že by tím ublížil víc sobě než Belle. Mrtvou. Kvůli Belle jsem se snažil skrýt svou touhu vidět toho bezděkého idiota mrtvého. Mrtvou? Projížděla mnou opět ta bolest, jako když jsem ji opouštel. Bylo to zdrcující, musel jsem se ujistit, že je tu se mnou. Něžně jsem si ji přivinul k hrudi. Ikdybych ho zabil, ublížil bych Belle. A Bella teď trpěla, tak proč bych já měl být veselý, že mám důvod, proč ho zabít?

„Je mi to moc líto,“ řekl jsem.

„Myslela jsem, že budeš mít radost,“ zašeptala.

„Radost z něčeho, co tě bolí?“ zamumlal jsem ji do vlasů. „To přece nejde, Bello.“

Bella vzdychla, zachrula se mi na hrudi a uvolnila se. To já nedokázal. Co si to štěně myslí? Takhle se chová nejlepší přítel?

Bohužel Bella vycítila mojí ztuhlost.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Nic.“ Snažil jsem se o nenucený tón.

„Můžeš mi to říct.“ Na chvíli jsem se odmlčel. Nevěděl jsem, jestli jí to říct.

„Mohlo by tě to rozzlobit.“

„Přesto to chci vědět,“ stála si na svém. Nevěděl jsem jak bude reagovat. Vzdychl jsem.

„Kdybych mohl, tak bych ho zabil za to, co ti řekl. Chtěl bych ho zabít.“ Bella se tomu nevesele zasmála.

„Ještě štěstí, že se umíš tak dobře ovládat.“

„Mohu udělat výjimku.“ Ta představa se mi libíla čím dál víc. Bella to ovšem okamžitě otočila, snažila se mě patrně rozptýlit, což se jí podařilo.

„Jestli chceš dělat výjimky v sebeovládání, znám lepší oblast, kde by se hodily.“ Položila mi se slovy ruku na tvář a snažila se mě políbit. Nedovolil jsem jí to. Sevřel jsem ji v náručí, a ona se nemohla ani pohnout. Musel jsem se, ale přemáhat, abych to udělal. Chtěl jsem, aby mě políbila. Bella by to ale patrně pochopila jinak.

„Musím být vždycky já ten zodpovědný?“ vzdychl jsem. Bella se na mě zakřenila.

„Ne. Dovol, abych zodpovědnost na pár minut… nebo hodin převzala já.“

„Dobrou noc, Bello,“ utnul jsem její přemlouvání, neboť jsem si dokázal představit, jak by své zodpovědnosti využila. Dost živě jsem si to dokázal představit. V této chvíli, kdybych byl člověk, patrně bych se na ni vrhnul. Ale já sakra nejsem člověk!

„Počkej – chtěla jsem se tě zeptat ještě na něco,“ vytrhla mě Bella z myšlenek. Byl jsem za to celkem rád.

„Na co?“

„Včera v noci jsem mluvila s Rosalií…“ odpověděla. Opět jsem se napjal. Myslel jsem, doufal jsem, že Rosaliin příběh jí dal dostatečné důvody, proč zůstat člověkem, aspoň o trochu déle. Toto téma jsem nerad načínal, protože Bella v něm byla neustále paličatá. Byl jsem trochu znepokojený, že narazila právě na tohle.

„Ano. Myslela na to, když jsem přijel. Poskytla ti hodně námětů k přemýšlení, že ano?“

„Vyprávěla mi trochu… o době, kdy vaše rodina žila v Denali.“ Naprosto mě vykolejila. Proč začínala s tímhle? Chvíli jsem byl zticha.

„Opravdu?“

„Zmínila něco o všech těch upírkách… a o tobě.“ Pořád jsem nevěděl, kam míří. Mlčel jsem a Bella čekala. Dlouho. Bylo jí to nepříjemné jako mě tohle téma.

„Neboj, řekla mi, že jsi nedával najevo… žádný zájem. Ale mě napadlo, víš, jestli ho dávala najevo některá z nich. Ten zájem myslím.“ O to tu jde? Proč chtěla vědět zrovna o tomhle?

„Která?“ zeptala se a snažila se o nenucený tón, ale moc se jí to nedařilo. „Nebo jich bylo víc?“ V podstatě jsem před ní neměl žádné tajemství, ale tak nějak mi bylo nepříjemné, mluvit před ní zrovna o Tanye. Byl jsem z toho trochu rozpačitý, netušil jsem, že Bellu můžou zajímat, které dívky, ať už lidské či upíři, měly o mě zájem.

„Tak mi to poví Alice. Okamžitě půjdu a zeptám se jí.“ Snažila se mi vykroutit z mého sevření. Asi těžko, držel jsem ji pevně. Bylo by to o to horší, kdyby jí o tom vyprávěla Alice. Proč to chce vědět, je to přece nedůležité!

„Je pozdě. Navíc myslím, že Alice šla ven…“ snažil jsem se skrýt svou rozpačitost, ale nepovedlo se. Nechápal jsem to. Nechápal jsem sebe. Nechápal jsem Bellu.

„Je to vážné. Je to opravdu vážné, viď?“ Bella začala panikařit. Srdce jí začalo tlouct velmi silně, až jsem se bál, že se jí něco stalo. Pak mi blikla trochu jiná možnost. Stejně jsem to pociťoval, když jsem ji viděl s Jacobem. Ona žárlila!

„Uklidni se, Bello,“ uklidňoval jsem ji. Políbil jsem ji na špičku nosu. „Nebuď blázínek.“

„Já jsem blázínek? Tak proč mi to nechceš říct?“ Byla tak roztomilá, vážně se bála.

„Protože nemám, co bych ti říkal. Děláš jen z komára velblouda.“

„Tak která?“ nedala se. Tak paličatá. Tak roztomilá.

„Tanya vyjádřila slabý zájem. Velmi dvorným, vybraným způsobem jsem jí dal najevo, že ten zájem neopětuju. To je celé.“ Myslím, že kdyby to šlo, orosilo by se mi čelo potem. Nevěděl jsem proč. Styděl jsem se před Bellou mluvit o svém „milostném“ životě. Ikdyž žádný v podstatě nebyl. Belle to nestačilo, snažila se, aby jí nepřeskakoval hlas, když mluvila.

„Pověz mi něco – jak Tanya vypadá?“

„Jako my ostatní – bílá kůže, zlaté oči,“ odpověděl jsem asi až příliš rychle.

„A samozřejmě je mimořádně krásná.“ Žárlivka moje. Tanya oproti ní neměla vůbec žádnou šanci.

„Asi ano, z lidského pohledu,“ řekl jsem lhostejně. „Ale víš co?“

„Co?“ zeptala se rozmrzele. Chtěl jsem ji dosvědčit, že ona je má jediná. Ta jediná, co bude v mém životě, ta jediná, co by naplno rozbušila mé srdce, kdyby to šlo. Ta jediná, co zahřeje mou studenou pokožku. Její žárlivost mi, ale krásně pohladila ego. Přesto jsem nechápal, jak si mnou nemůže být jistá. Zajel jsem obličejem téměř do jejích vlasů, položil rty na její ucho a zašeptal.

„Mám radši brunetky.“ Bella se malinko zatřásla.

„Ona je blondýna. To je jasné.“

„Zrzavě blond – vůbec není můj typ,“ ujistil jsem ji a pokračoval ve svém přesvědčovacím programu. Přejížděl jsem jí rty přes tvář, dolů po krku a zase zpátky nahoru. Užíval jsem si její pokožky, vůně. Zopakoval jsem to třikrát, teprve pak Bella promluvila.

„Pak je to tedy v pořádku, doufám,“ usoudila. Měl jsem chuť se smát, měl jsem chuť ji zlíbat. Místo toho jsem jí zašeptal do kůže:

„Hmm, jsi docela úchvatná, když žárlíš. Kupodivu je to příjemné.“ Bella se zamračila. Opět jsem měl chuť vyprsknout. Raději jsem naladil svůj hlas na ukolébací tón.

„Je pozdě. Spinkej, Bellinko. Ať se ti něco hezkého zdá. Jsi jediná, která se kdy dotkla mého srdce. Vždycky ti bude patřit. Spi, moje jediná lásko.“ Začal jsem ji broukat ukolébavku. Bella neodporovala, nikdy mi nedokázala odporovat, když jsem jí začal broukat. Zavřela oči a přitulila se ke mně. Když spala, vypala jako spokojené kotě. Byla pro mě vším. Dnes se projevila její nová vlastnost. Žárlivost. Byla uchvátná, ikdyž žárlila.

Přemýšlel jsem nad dnešním večerem. Dovolil jsem na ni dnes více než obvykle. Bella po mě toužila, to jsem věděl, to jsem cítil. Tušila ona, že má touha byla úplně stejná, možná ještě větší, než ta její?



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Eclipse - Nálada:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!